Trumpův plán na rekonstrukci Gazy, který zahrnuje i „dobrovolný odchod“ Gazanů do okolních arabských států, je v současné chvíli málo představitelný. Neměl by však být zlehčován jenom proto, že ho Trump zasadil do bizarního rámce přestavby Gazy na jakýsi americký realitní ráj na Blízkém východě. Jeho vize totiž rezonuje nejen s krajně pravicovými představami o řešení „palestinského problému“, ale také s rostoucím izraelským pesimismem a únavou z vleklého konfliktu.
Minulé události, sebevíc traumatické pro Palestince či Izraelce, již vrátit nelze. Přesto má Izrael v každém okamžiku možnost rozhodnout se jinak a nově – a vybrat si takovou budoucnost, ve které Palestinci nežijí pod okupací či v exilu a ve které je zároveň zajištěna bezpečnost izraelských Židů. Utopické? Možná. Ale to byly v 19. století představy o vzniknutí malé židovské autonomie na palestinské půdě také.
V Izraeli už byl realizací plánu pověřen ministr obrany Jisra’el Katz, který armádě nařídil vypracovat návrh na umožnění odchodu gazanského obyvatelstva. Podle izraelských průzkumů podporuje myšlenku Trumpova „dobrovolného transferu“ 69 až 72 procent izraelské populace. Skutečnost, že americký návrh velmi otevřeně oslavovali extremistické postavy izraelské politiky, jako Becal’el Smotrič a Itamar Ben Gvir, však tak širokou podporu nevysvětluje. Více o ní napoví reakce „liberálnější“ části izraelského politického spektra a také pohled na dosavadní diskuse o „transferu“ v dějinách sionismu.
Reakce opozice
Podle lídra opozice Bennyho Gance představuje Trumpův plán „kreativní, originální a zajímavé uvažování”. Ja’ir Lapid, který patří stejně jako Ganc do středopravicového tábora, se nechal slyšet, že Trumpova „tisková konference byla pro Izrael dobrá“. První reakce Ja’ira Golana, lídra levicových Demokratů, tedy nástupce levicových strany Práce a Merecu, upozornila pouze na nerealizovatelnost takového plánu. Později napsal článek, ve kterém zdůraznil, že myšlenka transferu je podle něj v rozporu jak se sionismem, tak s judaismem.
Začátkem února Golan v podcastovém rozhovoru pro Ha’arec prohlásil, že „každý z nás by se chtěl jednoho jarního rána probudit a zjistit, že sedm milionů Palestinců, kteří žijí mezi mořem a řekou (Jordán), prostě zmizelo (…), nemá to však žádnou oporu v realitě. Sionismus byl ostatně vždy podnik s velkou vizí, ale zároveň stál nohama pevně na zemi. (…) Palestinci zítra ráno nezmizí, a to by si měl každý Izraelec uvědomit a přijmout, s Palestinci potřebujeme v posledku dojít ke stabilnímu řešení.“
Jeho výrok dobře ilustruje únavu, kterou v současnosti izraelská společnost pociťuje. Řešení konfliktu zůstává v nedohlednu a události 7. října skepsi vůči mírovému soužití ještě prohloubily. Zároveň jsou takové komentáře velmi nebezpečné, a přestože Golan svůj výrok prezentoval jako přání odtržené od reality, je příznačné, že jej v podcastu liberálního Ha’arecu vůbec dokázal vyslovit. Právě tento způsob uvažování dnes rezonuje v izraelském mainstreamu a nepochybně se odráží i ve vysoké podpoře „dobrovolného odchodu“ v průzkumech.
Zůstává otázkou, jak by bývalý generál Golan uvažoval ve chvíli, kdyby se podmínky změnily a naskytla se reálná příležitost k jejich masovému přesunu. Historie debat o transferu v rámci sionismu ukazuje, že myšlenka odsunu arabského obyvatelstva byla pro část sionistického vedení dlouho jen vágní představou. Jakmile se však situace ve třicátých letech a zejména po druhé světové válce proměnila, transfer se začal prosazovat jako konkrétní řešení, které mělo sionistické hnutí dovést k vytouženému státu.
Transfer v sionistickém myšlení
Idea transferu doprovází sionistické myšlení již od jeho úplného počátku. Sám „otec sionismu“ Theodor Herzl si už v roce 1895 do svého deníku poznamenal, že by se Židé měli snažit dostat „ožebračené obyvatelstvo za hranice“ tím, že mu zajistí práci v tranzitních zemích a současně mu ji v Palestině odepřou. Sionismus v tomto ohledu pouze navázal na tradici evropských koloniálních projektů a logiky osadnického kolonialismu, která je založena na eliminaci původního obyvatelstva a masové přesuny populace představují jednu z jeho běžných strategií.
Přítomnost arabského obyvatelstva přímo vyvracela známé sionistické motto „země bez lidu pro lid bez země“. I proto se fantazie o odsunu Arabů v rámci hnutí objevovaly čím dál častěji, stále se však jednalo o ojedinělé projevy. Až do rozhodnutí Peelovy komise v roce 1937 nebyla myšlenka transferu sionistickým hnutím považována za realizovatelnou. Navíc mezi možnými modely budoucího uspořádání dlouho figuroval i dvounárodnostní stát Židů a Arabů.
Teprve když komise, kterou Britové ustanovili v reakci na arabskou revoltu z roku 1936, doporučila jako jedno z řešení dobrovolný i nedobrovolný transfer obyvatelstva, začala se tato představa prosazovat s větší razancí. To, co tehdy existovalo v sionistickém hnutí spíše na úrovni fantazie, bylo Brity zvnějšku legitimizováno. Oficiálně se sice hovořilo o „výměně obyvatelstva“ mezi židovskými a arabskými územími (přemístění zhruba 225 tisíc Arabů a 1 250 Židů), pokud by však Arabové byli proti, „výměna“ měla být provedena pod nátlakem.
Ani budoucí premiér Izraele David Ben Gurion nebyl původně přesvědčeným zastáncem transferu, svůj postoj však během třicátých let výrazně změnil. Zejména po rozhodnutí Peelovy komise začal místo dobrovolného odchodu explicitně podporovat nucený transfer. Ben Gurion tehdy prohlásil, že sionisté dostali příležitost, o které se neodvažovali snít „ani v těch nejdivočejších představách“. Krátce poté se na sionistickém kongresu nechal slyšet, že „arabské národy naštěstí disponují rozsáhlými a neosídlenými územími. Židovská síla, která neustále roste, zároveň zvýší naše možnosti provést transfer ve velkém měřítku.“
Tehdejší sionisté si byli dobře vědomi toho, že otevřené zmiňování transferu by mohlo hnutí v očích mezinárodní veřejnosti poškodit a zároveň varovat arabské obyvatelstvo před blížící se hrozbou. Proto se o něm veřejně příliš nevyjadřovali. Ve čtyřicátých letech ale odsun vnímali jako jediné možné řešení vedoucí k židovské suverenitě v Palestině. Ben Gurion v tomto postupu neviděl nic nemorálního. Stále ale trval na tom, že není nutný odsun veškerého palestinského obyvatelstva – mělo stačit takové množství, které zajistí židovskou demografickou většinu v novém státě.
1948
Necelé dva měsíce před vyhlášením státu Izrael schválilo sionistické vedení plán Dalet. Oficiálně se jednalo o vojenskou operaci zaměřenou pouze na potlačení případných arabských nepokojů a přípravu nového státu na válku se sousedními zeměmi. V praxi se však vojenské cíle sloučily s těmi demografickými, k jejichž dosažení byl podle sionistického vedení „transfer“ nezbytný.
Jak popisuje Ilan Pappé ve své knize Etnické čištění Palestiny, během šesti měsíců od jeho schválení bylo vyhnáno přibližně 800 tisíc Palestinců a zničeno okolo 500 vesnic. Oficiální izraelský narativ často tvrdí, že šlo o dobrovolný odchod, protože lidé opustili své domovy ze strachu z války nebo na naléhání místních arabských lídrů.
Masakry jako ten ve vesnici Dejr Jasín, spáchaný sionistickými paramilitárními skupinami, jsou v izraelském narativu často prezentovány jako ojedinělé excesy, které se vymykají celkovému příběhu roku 1948. Ve skutečnosti však podobných masakrů proběhlo více, a co je zásadní – zprávy o nich se rychle šířily napříč Palestinou. To také naznačuje, že Palestinci neodešli pouze z obecného strachu a nejistoty z nadcházející války, ale také kvůli opodstatněné a konkrétní obavě z masového vraždění.
Podle izraelského historika Bennyho Morrise byl Dalet především vojenský plán, který měl odrazit předpokládanou arabskou invazi. Vysídlení takového počtu Palestinců se tak předem neplánovalo. Jak ale poukazuje Pappé, debaty o transferu před rokem 1948 (které ostatně mapuje i Morris) odhalují, že nevyřčeným cílem plánu bylo také vyhnání velkého množství palestinského obyvatelstva. Slovy Pappého: pokud chcete někoho vyhodit ze svého bytu a ta osoba byt opustí ještě předtím, než to uděláte, váš původní záměr to v žádném ohledu nemění.
Pokračující Nakba
Není překvapivé, že současné debaty o transferu mnohým Palestincům a Palestinkám připomínají Nakbu. Tuto souvislost poměrně absurdně zdůraznil současný ministr financí Smotrič, když v reakci na Trumpův plán prohlásil, že přesun Palestinců z Gazy nelze považovat za vykořenění z jejich země, když 75 procent jejích obyvatel jsou uprchlíci z roku 1948 a za svůj skutečný domov považují izraelská města jako Jafo, Akko či Haifa (tedy dříve původně arabská města Jafá, Aka a Hajfa).
Přesuny obyvatel probíhaly i později, zejména během tzv. Naksy v roce 1967, kdy bylo po izraelském vítězství v šestidenní válce vysídleno okolo 300 tisíc Palestinců. V izraelské politice od té doby podobné plány dlouho platily za tabu, až je pro mainstream znovu oživily radikální proudy náboženského sionismu a zejména současná válka proti Hamásu.
Smotrič prosazuje myšlenku nuceného odsunu Palestinců již delší dobu. V roce 2017, tehdy ještě jako člen opozice, představil tzv. Rozhodující plán (dostupný v angličtině zde), v němž Palestincům nabídl tři možnosti. Buď mohou zůstat v Izraeli, ale pouze jako rezidenti bez občanství, nebo mohou odejít „dobrovolně”, přičemž Izrael by jim poskytl finanční a diplomatickou podporu k přesídlení do sousedních arabských zemí. Třetí možnost se týkala těch, kteří by odmítli jak podřízený status, tak odchod – o ně by se podle Smotriče „postarala IDF“.
Když Netanjahu v rozhovoru pro Fox News komentoval Trumpův plán, označil ho za „první dobrý nápad, který slyšel“. Myšlenka masového přesunu Palestinců pro něj však rozhodně není nová. Byl to on, kdo v roce 2019 přivedl Smotriče do vlády a o čtyři roky později z něj udělal ministra financí. Zároveň mu svěřil kontrolu nad administrativní správou okupovaných území na Západním břehu, přestože Smotrič sám žije v ilegální osadě Kedumim. Kromě toho se Netanjahu mohl seznámit s myšlenkou transferu už skrze svou rodinu – jeho otec, revizionistický historik Bencijon Netanjahu, ji horlivě prosazoval již ve třicátých letech.
Enfant terrible izraelské historiografie
Izraelská opozice ostře kritizuje jak Smotriče za jeho mesiánské fantazie o úplném ovládnutí Palestiny, tak Netanjahua za to, že jim poskytl legitimitu. Liberální Izraelci sice odsuzují Smotričovu představu odsunu, zároveň však trvají na nutnosti židovské většiny – tedy na demografickém principu, který hrál klíčovou roli jak v roce 1948, tak ve všech pozdějších plánech „transferu“. Právě tuto vnitřní rozpornost liberálního sionismu dobře ilustruje politická proměna izraelského historika Bennyho Morrise.
Dnes jsou okolnosti vzniku židovského státu v samotném Izraeli lépe známé zejména díky práci nových historiků, kteří postupně odhalovali některé z klíčových mýtů izraelského výkladu dějin – včetně tvrzení o „dobrovolném odchodu“ Palestinců. Mezi nimi vynikl právě Morris, jehož kniha The Birth of the Palestinian Refugee Problem 1947-1949 z konce osmdesátých let zásadně přispěla k rozkrytí této kapitoly izraelské historie.
Morris byl tehdy součástí sionistické levice a v roce 1988 dokonce strávil krátký čas ve vězení za odmítnutí služby na okupovaných územích. Dnes jej však mnozí, zejména na mezinárodní scéně, vnímají jako apologeta izraelského státu. Pro levicové kruhy uvnitř Izraele i v zahraničí je těžko pochopitelné, jak se z předního odborníka na Nakbu mohl stát její de facto obhájce.
Morris sám označuje za klíčový moment svého politického „obratu“ vypuknutí druhé intifády a zhroucení dohod z Osla. Dnes tvrdí, že nikdy skutečně nepředstavoval to, co v něm velká část levice viděla. V roce 2004 Morris v rozhovoru pro Ha’arec uvedl, že se lidé mýlili, když ho považovali za postsionistu. Jeho historická studie o vzniku palestinského uprchlického problému nikdy neměla za cíl zpochybňovat sionistický projekt nebo kritizovat události roku 1948. Naopak podle jeho slov tehdejším velitelům operace „rozumí“ a morálně je neodsuzuje.
Jak v rozhovoru vysvětluje: „V historii existují okolnosti, které etnické čistky ospravedlňují. Vím, že tento pojem je v diskurzu 21. století zcela negativní, ale když je na výběr mezi etnickou čistkou a genocidou, tedy vyhlazením vlastního národa, dávám přednost etnické čistce.“ Dokonce poznamenává, že Ben Gurion udělal velkou historickou chybu, když Palestinců neodsunul více a v židovském státě tak zbyla početná arabská menšina. Z pohledu Morrise by šlo o správné rozhodnutí, protože izraelsko-palestinské území by dnes bylo „klidnější“ a zažívalo by „méně utrpení“, kdyby se tato „záležitost vyřešila jednou provždy“.
Jeho příběh stojí za to vyprávět i proto, že způsob, jakým ho dnes izraelská levice vnímá, nám napovídá mnohé o tom, jak liberální Izraelci své současnosti i minulosti rozumějí. Je jednoduché Morrise odsoudit a dialog s nim nevést, jenže zavrhnout ho kvůli jeho nynějším názorům naprosto znamená také zavírat oči před historickými a ideologickými napětími izraelského státu, které se v jeho obratu odrážejí.
Základní napětí vyvstává ze snahy o skloubení univerzalistických liberálně demokratických hodnot s partikularitou židovské identity. Jak zajistit rovné postavení všech občanů bez ohledu na jejich původ či víru a zároveň uchovat Izrael jako stát, jehož posláním je chránit a rozvíjet židovský národ a jeho kulturu?
Morris reprezentuje vychýlení do pozice, která si volí spíše zachování židovské podstaty Izraele na úkor jeho liberálních principů. Partikulární kultura nemusí být s liberálními principy demokratického státu vždy v rozporu. Specifikum Izraele však spočívá v tom, že židovská komunita není založena pouze na kultuře. Jde o etnonáboženské společenství, do něhož se člověk zpravidla rodí, což je v rozporu s principem etnické neutrality, která je pro demokratický liberalismus zásadní.
Zatímco evropské národní státy mají inkluzivnější pojetí občanství, protože svou identitu obvykle zakládají na jazyce, území a sdílené historii, v Izraeli se národní identita určuje zejména židovským původem a náboženskou tradicí. Tuto skutečnost v roce 2018 stvrdil zákon o „Izraeli jako státu židovského lidu“, který v podstatě Izrael s židovským národem ztotožnil. Občanství tak zůstává otevřeno všem jen zdánlivě, dnes je „izraelskost“ provázána s židovstvím natolik, že být Izraelcem je v podstatě synonymní k tomu být Židem.
Jak zdůrazňuje izraelský filozof Omri Boehm, liberální demokracii západního střihu tak lze se současnou koncepcí židovského státu sloučit jen těžce. Nehledě na to, že izraelská demokracie stojí na dlouhodobé okupaci území, jehož populaci vnímá jako její „demografické ohrožení“. Snaha o udržení židovské demografické většiny a separace od Palestinců ve chvíli, kdy jich na území od Středozemního moře po řeku Jordán žije okolo 53 procent, je však dlouhodobě neudržitelná a Morris si to na rozdíl od jiných liberálních sionistů uvědomuje.
Morrisovo veřejné působení tak konfrontuje liberálnější část izraelské společnosti s tím, na co by raději zapomněla – ať už jde o otevřené poukazování na zločiny proti lidskosti z roku 1948 nebo o samotnou otázku židovské demografické většiny. Tímto způsobem se Izraelcům znovu připomíná napětí mezi židovskou identitou jejich státu a jeho demokratickými ambicemi.
Stínová území
Měsíc před teroristickým masakrem Hamásu vydala Naomi Klein svou nejnovější knihu Dvojnice (Doppelganger), ve které zkoumá, jak sami sebe zdvojujeme. Popisuje, jak se snažíme vytěsnit to, co si o sobě nechceme připustit. Tyto potlačené vlastnosti si proto projektujeme na druhé a vytváříme si tak své vlastní dvojníky. Klein se však nezaměřuje pouze na jednotlivce – podle ní mají své dvojníky i celé kolektivy. Jako ilustrativní příklad této „dvojnické“ politiky uvádí právě Izrael a Palestinu.
Klein ve své knize popisuje dva odlišné narativy o vývoji fašismu v Evropě. První z nich představuje nacismus jako absolutní protiklad hodnot, které do té doby ztělesňoval evropský liberalismus. V tomto pojetí je holocaust vnímán jako přerušení dějin modernity, jako něco jedinečného a především neopakovatelného.
Druhý narativ, formulovaný již ve třicátých letech černošskými intelektuály jako Aimé Césaire či W. E. B. Du Bois, nabízí odlišnou perspektivu. V něm Hitler nebyl pouhý nepřítel a antiteze Velké Británie či Spojených států, ale – jak píše Klein – „jejich stín, jejich dvojče, jejich zvrácený dvojník“. Podle nich obraz Hitlera jakožto absolutní negace Evropy zastírá kontinuitu mezi nacismem a evropskou myšlenkovou tradicí.
Klein tím naznačuje, že hranice mezi námi a našimi dvojníky není vždy tak jasná, jak se zdá – často vyrůstají z nás samých a z rozporů našich vlastních myšlenkových světů. Jedním z takových dvojníků liberálního Izraele byl ultranacionalistický politik Me’ir Kahane.
V sedmdesátých letech Kahane v Izraeli založil extremistickou stranu Kach, která otevřeně propagovala teror a násilí vůči Palestincům. Přestože se Kahane v roce 1984 dostal do Knesetu, většina Izraelců jeho explicitní rasismus a vyostřenou nenávist jednoznačně odsoudila. Jeho strana byla postavena mimo zákon a v dalších volbách již kandidovat nemohla. Samotný Kahane zemřel v roce 1990 v New Yorku po atentátu muslimského radikála.
Izraelské společnosti však do jisté míry nastavoval zrcadlo. Jeho ideologie vycházela z již zmiňovaných dilemat, která izraelský stát doprovázela od jeho vzniku. V jednom ze svých projevů poukázal na to, že „existuje naprostý rozpor, neřešitelná kontradikce mezi koncepcí sionismu a židovského státu a koncepcí západní demokracie“. Kahanistickým řešením tohoto rozporu byl právě „transfer“ palestinské populace.
Kahanismus připadá mnohým Izraelcům a Židům po celém světě dodnes odporný. Hlásání židovské nadřazenosti, explicitní rasismus a podpora židovského terorismu se však v Izraeli objevuje stále častěji a to nejen na krajní pravici. Kahaneho ideologie ale nevznikla ve vzduchoprázdnu. Podobné tendence najdeme i v sionistických dějinách, byť si to Izraelci neradi připouštějí či je považují za výjimky. Ať už se jedná o debaty o transferu, koloniálně rámovaný rasismus nebo ospravedlňování židovských teroristických útoků během britské mandátní vlády v Palestině.
V posledních dnech v určitých židovských online kruzích znovu rezonovaly některé z Kahaneho výroků a projevů. Influencer a prominentní aktivista izraelské hasbary (propagandy) Chen Mazig v reakci na to poznamenal: „Židé, stejně jako všichni ostatní lidé, nejsou monolit. Máme své extremisty a radikály a jako komunita je odmítáme. Me’ir Kahane byl jedním z nich – ztělesňoval vše, proti čemu se stavíme, co odmítáme a v co se nikdy nesmíme proměnit.“
Podle Klein mají naši dvojníci společné to, že představují způsob, jak se vyhnout pohledu na nás samotné. V jádru jde o to, koho a co nejsme ochotni vidět v naší minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Její perspektiva tak staví Mazigova slova do nového světla. Není nakonec naším největším strachem právě to, že se jednoho dne probudíme a zjistíme, že se pomalu proměňujeme v to, co jsme vždy odsuzovali? Nepochybně i proto je pro spoustu Izraelců těžké připustit si podobnosti mezi kahanismem a současnou izraelskou politikou.
Našim dvojníkům se podle Klein vyhýbáme i proto, že si nechceme přiznat, co se skutečně odehrává v našich stínových územích. V pojetí Klein se jedná o konkrétní místa, která v sobě často skrývají nepříjemnou realitu, s níž společnosti nechtějí být konfrontovány. Pro Izrael je stínovým územím právě Palestina.
Proto je v Izraeli okupace rámována jako nutná oběť pro národní bezpečnost a ne jako systém kontroly a útlaku. Palestinci jsou vykreslováni jako existenční hrozba a nikdy jako národ s vlastními právy. Kritika Izraele se automaticky bere jako antisemitismus a ne jako legitimní snaha o debatu. Nakba se líčí jako dobrovolný odchod Palestinců a nikoliv jako jejich masový odsun.
Takové rámování Izraelcům poskytuje psychologický únik od morální odpovědnosti za utrpení odehrávající se v jeho stínových územích. Jako každý narativ, i ten izraelský má své kořeny v realitě. Už nám ale neukazuje to, co o sobě Izraelci prozradit nechtějí nebo co si sami neuvědomují. Přesto je důležité mu věnovat pozornost a snažit se mu porozumět, protože jen tak lze uchopit komplexitu Izraele a sionismu jako takového – jde o snahu, které bychom se i přes současnou polarizovanou debatu vzdávat neměli.
Cesty, po kterých jsme se nevydali
Ačkoli myšlenka jednoho společného státu nebyla pro většinu Izraelců ani Palestinců příliš přesvědčivá již před válkou, po 7. říjnu se stala téměř nepředstavitelnou. Pohled na mapu Západního břehu a neustálé rozpínání židovských osad však ukazuje, že dvoustátní řešení je pravděpodobné snad ještě méně. Jakékoli budoucí uspořádání se bude muset pohybovat mezi pólem separace (dvoustátní řešení) a naprosté integrace (jednostátní řešení).
Omri Boehm ve své knize Haifa Republic navrhuje oživit myšlenku dvounárodnostní federace, která by zajistila rovnoprávné soužití Židů a Palestinců. Podle něj je třeba přesměrovat debatu od výlučně židovské suverenity zpět k modelu židovské autonomie (nebo sdílené suverenity s Palestinci), kterou si jako budoucí uspořádání sionističtí předáci v první polovině 20. století představovali častěji. Najít cestu ven ze současné situace snadné nebude, ale je potřeba o ní začít mluvit konkrétněji a důrazněji právě tváří v tvář „jednoduchým“ řešením, které navrhují Trump či Smotrič.
Nelze navíc hovořit o „dobrovolném odchodu“ Palestinců ve chvíli, kdy po skoro roce a půl brutální izraelské destrukce z Gazy zůstaly jen ruiny. Jak upozorňuje profesorka práva Heidi Matthews, v současné chvíli nelze mluvit o dobrovolnosti, protože už samotné podmínky odchodu jsou donucující. Matthews připomíná, že podle mezinárodního práva k nucenému vysídlení nemusí nutně docházet za použití fyzické síly, stačí jakékoliv donucovací okolnosti. Mezi ně zničení či poškození 69 procent budov v Gaze a humanitární katastrofa nepochybně patří.
Pokud by se hranice otevřely, někteří Palestinci by i s očekáváním nejisté budoucnosti odešli. U mnoha z nich by to však nebylo nutně proto, že do zahraničí chtěli odejít vždy, ale protože válka učinila život v Gaze neúnosným. A za snadný jej nešlo označit ani během dlouholeté izraelské okupace a blokády předtím.
Porozumění izraelským debatám o transferu je zásadní pro pochopení Trumpova plánu v širším kontextu tamních snah o udržení „správného“ demografického poměru na území mezi Středozemním mořem a řekou Jordán. V tomto světle se nejedná o vstřícné gesto otevřených hranic, ale o návrh etnické čistky.
Stejně jako izraelský i český politický a novinářský mainstream se užívání slova etnická čistka dlouhodobě vyhýbá.I přesto je šokující, s jakou lehkostí dokáže komentátor veřejnoprávního média Jan Fingerland s odkazem na Trumpův plán napsat, že „situace v Gaze je dlouhodobě politicky i demograficky komplikovaná a možná vyžaduje nějaké zcela nevšední řešení.“ Souhlasit lze jenom s tím, že vysídlování obyvatel a etnické čištění představuje v 21. století opravdu nevšední řešení. Nemusí však být nerealizovatelné – obzvlášť pokud budou politici a novináři takové plány nadále eufemisticky označovat jako „vystěhování části Gazanů do okolních zemí“.
Podle Freuda naši dvojníci představují cesty, po nichž jsme se nevydali. Klein ale zdůrazňuje, že je můžeme vnímat i jako připomínku těch, které nám stále zůstávají otevřené. Minulé události, sebevíc traumatické pro Palestince či Izraelce, již vrátit nelze. Přesto má Izrael v každém okamžiku možnost rozhodnout se jinak a nově – a vybrat si takovou budoucnost, ve které Palestinci nežijí pod okupací či v exilu a ve které je zároveň zajištěna bezpečnost izraelských Židů. Utopické? Možná. Ale to byly v 19. století představy o vzniknutí malé židovské autonomie na palestinské půdě také.
Autorka je spolupracovnice redakce.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás