Vojenská diktatura, která v Brazílii vládla mezi lety 1964 až 1985, zůstává v zemi stále palčivým tématem. Představitelé režimu nebyli navzdory důkazům politického násilí po přechodu k demokracii potrestáni. Politické síly kolem bývalého prezidenta Jaira Bolsonara se navíc snaží zločiny tohoto režimu relativizovat tím, že vládu vojenské junty vykreslují jako období nezbytné k zajištění stability a ekonomické prosperity. V myslích řady Brazilců však vzpomínky na brutální povahu tohoto režimu, který mučil a vraždil své politické oponenty, zůstávají živé. Několik stovek politických oponentů režim unesl a těla mnoha obětí těchto „nucených zmizení“ se jejich příbuzným ani po několika dekádách nepodařilo najít.
Především v závěrečných scénách toto vzpomínání získává politický význam. Upozorňuje totiž na zločiny, po kterých chtěla vojenská diktatura zamést stopy a které nebyly dlouho odsouzeny ani po přechodu k demokracii.
Spisovatel Marcelo Rubens Paiva ve svých pamětech popisuje právě takový případ, kdy jednoho dne zmizel jeho otec, disident a bývalý levicový poslanec Rubens Paiva. Právě tyto paměti adaptuje oslavovaný snímek Navždy s vámi. Jeho režie se chopil známý režisér Walter Salles (Hlavní nádraží, Motocyklové deníky), který je společně s dalšími tvůrci jako například Fernando Meirelles (Město bohů) spojován s obnovou brazilské kinematografie na přelomu milénia. Přestože film čelil negativní kampani a pokusům o bojkot ze strany krajní pravice, v Brazílii se zařadil mezi nejnavštěvovanější snímky z domácí produkce. Jeho úspěch v posledních měsících završilo ocenění představitelky hlavní role Fernandy Torres Zlatým glóbem či vítězství Oscara za nejlepší cizojazyčný snímek.
Křehká idyla
Na počátku sedmdesátých let žije rodina Paiva téměř idylickým životem. Rodinné sídlo v blízkosti pláže Ria de Janeira nabízí skvělou příležitost k zábavě pro jejich pět dětí. Rubens (Selton Mello) po převratu a nástupu vojenské diktatury přišel o svou pozici poslance a věnuje se tak práci ve stavebnictví. Jeho žena Eunice (Fernanda Torres) se i díky finančnímu zajištění rodiny stará především o děti. Politický vývoj jejich země se sice stává častým tématem konverzací. Přesto to vypadá, jako by ani dusivá atmosféra diktatury nedokázala narušit harmonické soužití rodiny.
Už tyto úvodní momenty navozují, jakým směrem se bude ubírat zbytek filmu. V jeho základu sice stojí lidská tragédie a s tím i potenciálně nosná zápletka, přesto se těžiště snímku nachází jinde. Usiluje především o zachycení toho, jak rodina prožívá společné soužití, které může být brzy narušeno. Obeznámenost s premisou a skutečnými událostmi může vést k dojmu, že začátek snímku pracuje s příliš návodným kontrastem rodinné idyly, kterou jednou provždy ukončí zásah zvenčí. Salles sice klade důraz na chvíle sdílené radosti, zatímco evokuje dobu pastelovými barvami a populární hudbou konce šedesátých let, ale díky přirozeným hercům a inscenační lehkosti však tyto momenty nikdy nevyznívají křečovitě nebo nuceně. Naopak s kontaktní a pohyblivou kamerou zdařile navozují dojem rodinného sídla jako živého prostoru, který zůstane v paměti dětí i o dekády později.
Většina starostí obou manželů se tak točí především okolo dospívání jejich dětí. Zatímco nejmladší dceři vypadává první zub, nejstarší odjíždí do zahraničí. Přesto je zřejmé, jak je tato rodinná harmonie křehká. Současně totiž eskaluje konflikt mezi režimními silami a guerillovým odbojem. Rubens se sice vrátil ke svému civilnímu zaměstnání, přesto nadále udržuje kontakty s disidentskými kruhy. Rodinní přátelé před režimem utíkají do zahraničí. V nejsilnějších scénách se kamera propojuje s perspektivou Eunice, která si v jinak radostných chvílích všímá v dálce letícího vrtulníku či příjezdu vozidla plného vojáků. Sallesovi se tak daří zachytit, jak stín vojenské diktatury proniká i do jinak bezstarostné každodennosti.
Prožívat ztrátu
Noční příchod tajné policie a následné zatčení Rubense představuje předčasný konec idylických časů. Když je k výslechu odvezena i Eunice a starší dcera, snímek zcela mění náladu. Vzdaluje se od původní živelnosti a vizuálně se ladí do temnějších odstínů. V těchto chvílích by se film mohl vydat cestou politického thrilleru. Sledujeme oběti politické represe, násilné projevy diktatury i paranoiu z přítomnosti tajné policie.
Navzdory přítomnosti těchto motivů se však snímek pořád soustředí především na své postavy a to, jak tuto novou situaci prožívají. Ve scénách z vězení se ještě výrazněji napojuje na Eunicino subjektivní prožívání. Atmosféru brutálního režimu tak nenavozuje násilnými výjevy, ale spíše temnotou, jež odděluje protagonistku od vnějšího světa, rutinním počítáním dnů i zvuky mučení, které na hrdinku doléhají z okolních cel.
Eunice pod tlakem situace sleduje dva rozporné cíle. Na jednu stranu je odhodlaná se postavit režimu, který se tváří, že se zmizením jejího manžela nemá nic společného. Současně ale stále zpracovává ztrátu blízké osoby a snaží se nenechat politikou rozvrátit zbytky své rodiny, a proto před svými dětmi tají skutečný stav věcí. Důraz na prožívání těchto dilemat tak ještě více staví do popředí postavu Eunice a právem oceňovaný výkon Fernandy Torres. Ta představuje hlavní sílu snímku právě díky odhalení vnitřní síly i rozervanosti hlavní hrdinky. Její výkon je vždy konzistentní, ať už zdůrazňuje zranitelnost a strach o nejbližší či naopak odhodlanost a odvahu postavit se na odpor.
Vzdorovat vzpomínáním
Pokud Navždy s vámi s výjimkou několika vyhrocenějších momentů nepůsobí příliš dějově, ještě více tento dojem prohlubují dva epilogy, které dění přesouvají do poloviny devadesátých let a následně do roku 2014. Navíc se zdá, že se v nich postavy spíše obracejí zpátky do minulosti, než aby tyto přidané sekvence posouvaly či uzavíraly děj. Právě zde přitom spočívá největší síla filmu i jeho politický náboj.
Od začátku snímku sledujeme, jak postavy zaznamenávají svůj život, ať už se jedná o rodinné fotky, domácí video či krátké filmy, které dostávají od přátel ze zahraničí. Zvlášť v úvodní, optimističtější části, do filmu tyto momenty vnášejí nádech melancholie. Každý radostný okamžik je sice zaznamenán, ale současně se rázem mění v prchavou vzpomínku. Později se však význam tohoto motivu různě proměňuje. Když je rodina focena do novin, dostává pokyn tvářit se zdrceně. Eunice se spolu s dalšími naopak rozhodne pro jinak se nehodící úsměvy jako gesto odporu. Rodinné fotografie i videa však slouží především k připomenutí zmizelého Rubense, který tak rodinu nikdy zcela neopouští.
Především v závěrečných scénách toto vzpomínání získává politický význam. Upozorňuje totiž na zločiny, po kterých chtěla vojenská diktatura zamést stopy a které nebyly dlouho odsouzeny ani po přechodu k demokracii. To samozřejmě představovalo překážku pro vyrovnání se s historickými traumaty jak v rovině celospolečenské, tak osobní v případě příbuzných nikdy nenalezených obětí. Právě to vysvětluje pokusy brazilské krajní pravice film bojkotovat, neboť se snaží připomínat zločiny diktatury, k níž se někteří radikální politici stále hlásí. Například v roce 2009 se tehdejší kongresman a budoucí prezident Jair Bolsonaro chlubil plakátem s jasným vzkazem rodinám obětí: „Kdo hledá kosti, je pes.“
Navždy s vámi tak může působit spíše jako snímek osobní a melancholický spíše než otevřeně angažovaný. Díky citlivému přístupu a intimnímu zpracovávání traumat rodin obětí však ukazuje, jak se tyto roviny spíše proplétají, než aby se navzájem vylučovaly. O to silnější je pak díky apelu na připomínání minulosti jeho politické vyznění.
Autor je filmový publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás