Celý svět sledoval v přímém přenose páteční tiskovou konferenci mezi ukrajinským prezidentem Zelenským a Donaldem Trumpem. Očekával se důležitý diplomatický průlom, který by mohl vést ke konci asi nejbrutálnější války na evropském kontinentu od konce druhé světové války. Místo toho nám však tiskovka nabídla jen hodně nedůstojné chvíle. Novináři, kteří dlouhá léta sledují dění v Bílém domě, se shodují, že nic podobného ještě nikdy nezažili. Oficiální akt, který většinou trvá jen několik minut a jehož cílem je především společná fotografie státníků, se proměnil v padesátiminutové sezení, během nějž novináři bez jakéhokoliv pořadí chrlili otázky na oba politiky, a které zakončila desetiminutová hádka mezi Zelenským, Trumpem a americkým viceprezidentem J. D. Vancem. Podle Trumpa a Vanceho nebyl Zelenskyj Spojeným státům dostatečně vděčný za jejich dlouhodobou podporu a za snahu Trumpovy administrativy posunout dál mírová jednání s Ruskem.
Už v roce 2019 si Bannon vymínil schůzku s velmi vlivným prokremelským a fašistickým intelektuálem Alexandrem Duginem, na níž mu chtěl vysvětlit, že Spojené státy nejsou v současném světě nepřítelem Ruské federace.
Někteří experti se vyjadřovali v tom smyslu, že Zelenskyj nebyl na setkání s Trumpem dobře připraven a že nezvolil správnou taktiku. Třeba Peter Ricketts, někdejší hlavní bezpečnostní poradce Davida Camerona, se v podcastu Ukrainecast pro britskou BBC vyjádřil v tom smyslu, že Volodymyr Zelenskyj setkání nezvládl a nepochopil, jakým způsobem se má s Donaldem Trumpem jednat. Zelenského vystoupení dával do kontrastu s tím, jak ke schůzce s Trumpem přistoupil britský premiér Keir Starmer nebo francouzský prezident Emannuel Macron. Oba totiž ignorovali Trumpovy provokace a zaměřili se pouze na to, aby Trumpa dovedli tam, kam potřebovali.
Jenomže Starmer, ani Macron nejsou prezidenty země, na jejímž území už tři roky válčí Ruská federace. Zelenskyj samozřejmě se Spojenými státy chce spolupracovat v hledání cesty k mírovým jednáním. Zároveň je ale pod drobnohledem ukrajinských diváků a těžko mohl nechat své ponižování ze strany Trumpa a Vanceho bez odezvy. Zvlášť když o něm v posledních dnech Donald Trump prohlásil, že je diktátor, bojí se voleb a že válku s Ruskem prakticky začal. Podle některých novinářů dokonce na výpady J. D. Vanceho zareagoval slovy „suka bljať“, což bychom do češtiny mohli přeložit jako „do prdele už“. Zelenskyj se tak pravděpodobně stal prvním státníkem, který si na tiskovce v Bílém domě sprostě zanadával.
Trumpův vztah k Zelenskému je evidentně hodně složitý, což se datuje minimálně od roku 2019, kdy Zelenskyj odmítl Trumpovi dodat kompromitující materiály na syna Joea Bidena Huntera Bidena. Trump na něj neúspěšně naléhal, aby nechal Huntera Bidena vyšetřovat kvůli jeho působení v ukrajinské plynařské firmě Burisma. Je naivní se domnívat, že by Trump na tento incident už dávno zapomněl. V pátek byl Zelenskyj podle všeho po tiskové konferenci vykázán z Bílého domu a Donald Trump mu přes sociální síť Truth Social vzkázal, že neprokázal Spojeným státům dostatek úcty a že se má do Bílého domu vrátit, jakmile bude připraven na mír. Dokonce se mluví i o tom, že by Spojené státy mohly zastavit dodávky zbraní pro Ukrajinu.
Americké pošilhávání po ruských přátelích
Jenomže aktuální roztržka s ukrajinským prezidentem pravděpodobně není jen střetem vyhraněných eg, ale může mít i širší geopolitické implikace. Není náhoda, že hádku v Bílém domě přivítal především Kreml. Jeho mluvčí Dmitrij Peskov se v neděli nechal slyšet, že Spojené státy podle něj procházejí radikální změnou v zahraniční politice a že tento posun do velké míry kopíruje ruskou vizi uspořádání světa. Přestože se Republikánská strana dlouhá léta profilovala jako nesmiřitelný nepřítel Ruska (a dříve také Sovětského svazu), v Trumpově administrativě najdeme řadu lidí, kteří se od této tradiční republikánské linie odklánějí.
Určitě nejviditelnější je to u Trumpova bývalého hlavního poradce Steva Bannona, který má na Trumpův kabinet stále silný neformální vliv. Bannon dlouhodobě razí tezi, že Rusko je důležitým americkým spojencem v boji proti modernitě, globalizaci a levicové ideologii, kterou v jeho očích reprezentuje především Čínská lidová republika. Už v roce 2019 si Bannon vymínil schůzku s velmi vlivným prokremelským a fašistickým intelektuálem Alexandrem Duginem, na níž mu chtěl vysvětlit, že Spojené státy nejsou v současném světě nepřítelem Ruské federace. Obě země podle něj spojuje především křesťanská víra a prosazování konzervativních, tradičních hodnot. Alexander Dugin se naopak před několika dny objevil v podcastu odsouzeného konspirátora Alexe Jonese, kde prohlásil, že současnou americkou administrativu nepovažuje za nepřátelskou sílu.
Bannon ovšem není v tomto svém názoru osamocen. Můžeme si vzpomenout třeba na slavnou propagandistickou cestu prominentního MAGA moderátora Tuckera Carlsona do Moskvy, během níž obdivoval moskevské metro, voňavý chléb i nákupní košíky v supermarketu. I v aktuálním dění najdeme řadu dokladů toho, že administrativa Donalda Trumpa zásadně přehodnocuje svůj vztah k Ruské federaci. Při příležitosti třetího výročí začátku ruské invaze na Ukrajinu například zástupci USA hlasovali společně s představiteli Ruska, Severní Koreji nebo Izraele proti rezoluci OSN, která Rusko označovala za jasného agresora a Ukrajinu za napadený stát. Nový americký ministr obrany Pete Hegseth o několik dní později Pentagonu nařídil, aby ukončil veškeré kybernetické operace proti Ruské federaci. Pokud se nestane něco zásadního, budou doklady této změny v americké mezinárodní politice jen přibývat. Ostatně útoky na ukrajinského prezidenta Zelenského spadají do stejné kategorie.
Pro nás je samozřejmě zásadní, jaké místo v těchto geopolitických úvahách patří Evropě. Pro Trumpovu administrativu je jasným nepřítelem číslo jedna Čína. Pokud se ale podíváme na to, jak se o evropské politice dnes vyjadřují Trump, jeho viceprezident Vance nebo miliardář Elon Musk, může nás nepříjemně překvapit, že Evropě věnují mnohem více času než Číně. Mezi škodlivé modernizační aktéry v jejich uvažování evidentně patří všechny liberální i levicové politické síly v Evropě. Stačí si jen vzpomenout na projev J. D. Vanceho na Mnichovské bezpečnostní konferenci, během nějž útočil na evropské politické špičky, aby se následně setkal s předsedkyní krajně pravicové AfD Alicí Weidel, kterou Vance označuje za svou politickou spojenkyni v Evropě. Mezi evropské partnery obecně patří i další krajně pravicové a fašistické strany, které mají společně se Spojenými státy prosadit návrat konzervativních a tradičních hodnot na evropský kontinent.
Pokud dnes přemýšlíme o tom, jak má Evropa na americké výstřelky reagovat, geopolitické názory na Rusko a Evropu od osobností, které Donalda Trumpa podporují nebo přímo působí v jeho administrativě, musí tvořit důležitý kontext pro naše rozhodování. Už zvolení Donalda Trumpa prezidentem v roce 2016 bylo pro Evropu významným otřesem a přineslo úvahy o tom, jestli by nebylo rozumnější hledat cestu ven z transatlantické spolupráce, která definovala evropskou bezpečnostní politiku od konce druhé světové války. V roce 2025 je to ještě o něco jasnější. Evropa se musí v otázkách bezpečnosti osamostatnit a vyvázat se ze spojenectví se Spojenými státy. Mělo k tomu dojít už dávno, aby mohly evropské státy prosazovat svou vlastní zahraniční politiku a nepůsobily na mezinárodní scéně jen jako prodloužená ruka zájmů USA. Návrat k nekritické transatlantické spolupráci teď už není možný.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás