Ve feministické skupince jsme se setkali v náhodném složení, většina z nás se navzájem neznala. Během první hodiny, kdy jsme probírali současné politické dění, z naší frustrace a bezmoci vyvstal nápad, že bychom si představili něco pozitivního. „Jurečka, jak v dragu myje nádobí!“ řekl někdo. „Fiala, jak leští hajzlík!“ prohlásil zase někdo jiný. Všichni jsme se začali postupně smát. Smíchy mi slzely oči, když jsem si představovala mocné bohaté muže vyndávat rozplizlé zbytky zeleniny z plastového sítka na dně dřezu.
Dnes se mnohem spíše s dřezovým slizem každý den potýkají jejich matky, manželky, milenky nebo sestry. Ty nejbohatší rodiny si pak na podobné práce najímají migrantky, které jsou často na kost odírané pracovními agenturami. Zavřít oči a představit si férové rozdělení reprodukční práce bylo tak radostné a osvobozující, že na něj vzpomínám ještě rok po setkání. Byla to několikaminutová utopie.
Každý si našel svou škatulku, nebo několik škatulek, z nichž vycházejí jeho či její požadavky. Jde paradoxně o velmi individualizovaný přístup k tomu, co by mělo být globálním osvobozením všech.
Představa premiéra v gumových rukavicích a ušmudlaném triku může znít směšně. Nicméně jak podotýká China Miéville v eseji The Limits of Utopia: „Na takových touhách není nic pošetilého. Jsou to záblesky v pohledu upřenému k lidské svobodě. (…) Ve středověké selské utopii Cockaigne prší sýr. Charles Fourier si představoval moře proměněná v limonádu. Jsou to sny o obživě mimo dosah snílků. Sny o redukci práce. O světě, který nechá vyčerpané lidstvo odpočinout“. Byl to sen o světě, v němž si budou ženy moci dát šlofíka, zatímco někdo jiný uvaří a umyje nádobí.
Klinická smrt liberalismu
Zatímco jsme před rokem přemýšleli o osvobozené domácnosti, dnes sledujeme Donalda Trumpa, jak v USA začíná realizovat návrhy nejfanatičtějších antigenderových skupin. Čeští „demokratičtí“ politikové i byznysmeni se mezitím hbitě předhánějí, kdo bude americkému prezidentovi více podlézat. Zdá se, že projekt liberálních států globálního severu ve finále selhal. Že koncepce individuálních práv a volného trhu, na níž je založen, nakonec padla na kolena. Není to sice překvapení, přesto v mnoha z nás tento vývoj probouzí pocit beznaděje.
Neokonzervativní obrat, který nyní sledujeme, se speciálně zaměřuje na okamžité osekání svobod trans lidí, queer lidí, migrantstva i žen. Soustředí se na omezení reprodukčních práv, na omezení přístupu k hormonům, dokonce i na omezení možnosti volit. Právě proto jsem se rozhodla poslední text série Sny o utopii věnovat právě feministickým vizím budoucnosti – protože budoucnost pro spoustu z nás dnes vypadá temně. Nesnažím se tím naznačit, že bychom měli před realitou utíkat do fantazie. Nechci ani naznačit, že utrpení v blízké budoucnosti skončí. Věřím ale, že jiný svět je stále možný.
Kapitál ukazuje svou pravou tvář – například Google nyní smazal ze svého kalendáře Měsíc černošské historie nebo Měsíc hrdosti. Jenže kapitál nikdy nebyl spojencem feministek ani feministů. Konzervativní obraty, perzekuce, vysídlení či genocidy se zároveň děly i v minulosti. Jediné, co můžeme čelem k takovému násilí dělat, je dále usilovně bojovat. Vytvářet silnou síť spojenectví a vzájemné pomoci, silnou představu kolektivních utopií, které nám pomohou tyto události překonat a na jejich konci nabídnou vizi spravedlivějšího světa.
Na začátek textu je třeba podotknout, že neexistuje nic jako jeden, či ten správný, feminismus. Vize autorek a autorů o lepší budoucnosti se výrazně liší v závislosti na tom, odkud kdo pochází a jaké má životní zkušenosti. Zatímco bílé autorky globálního severu dlouho vnímaly jako zásadní osvobození od domácích prací, vizí pro palestinské feministky a feministy bylo navrácení ukradené půdy. Možnost vychovávat své děti v bezpečí. Mít vůbec onu domácnost, v níž by mohli vést debatu o rozdělení povinností. Stejně tak jako se liší útlak, jež na nás dopadá, liší se i představa o emancipaci a toho, jaké strategie při jejím prosazování využívat.
Afrobudoucnost
„Budoucnost je černá, queer a antikapitalistická,“ říká v rozhovoru Masiyaleti Mbewe, queerfuturistická fotografka a aktivistka, která vyrostla v Botswaně a dnes žije v Zambii. Ve své tvorbě tematizuje nejen kvíření a spravedlnost pro lidi s postižením, ale také africký hodnotový systém ubuntu, někdy překládaný jako: „Já jsem, protože ty jsi“. Tento systém zdůrazňuje vzájemnou provázanost jednotlivců a jejich lidského i nelidského okolí. Tento kolektivistický přístup rozšířený v jižní Africe zdůrazňuje vzájemnou odpovědnost, kterou máme vůči dalším lidem. I proto ubuntu podporuje redistribuci bohatství, vzájemnou pomoc i restorativní spravedlnost.
Ve své umělecké praxi Mbewe přímo ztvárňuje podoby „afrobudoucnosti“, kterou by si pro sebe a své okolí přála. Na výstavě s názvem The Afrofuturist Village (Afrofuturistická vesnice) tak nalézáme fotografie lidí v krásných šatech, v dragu a v objetí. Fotografie jsou doprovázené popisky. „Všechny genderové identity jsou v afrobudoucnosti oslavovány: vysněná budoucnost je bezpečné místo pro všechny z LGBTQAI+ komunity (…) V afrobudoudoucnosti znovu objevujeme tradiční africké rituály, které poskytují péči černošským ženám, mužům i nebinárním lidem. Vznikají nové technologie založené na černošských inovacích, využíváme je k léčbě úzkosti, deprese a dalších duševních onemocnění.“
Mbewe a její práce znovu ukazují, že utopie jsou svým způsobem diagnostickým nástrojem. Když píše o dostupné léčbě úzkosti či depresí, vzpomenu si na příběh Charity Muturi, keňské aktivistky a bojovnice za změnu přístupu k duševnímu zdraví. Poté, co se Charity Muturi pokusila v mládí o sebevraždu, místo dostupné péče musela událost společně se svým lékařem tajit před úřady. Sebevražda byla v té době kriminalizovaná stejně jako v dalších pěti afrických zemích – Gambii, Somálsku, Tanzánii, Ugandě, Malawi a Nigérii.
Když pak Masiyaleti Mbewe reflektuje ve své výstavě o afrobudoucnosti svobodu queer lidí, odkazuje opět na současnou situaci, v níž globální ultrakonzervativní organizace jako Světový kongres rodin nebo Family Watch International posilují svůj vliv v mnoha afrických zemích. Představy Mbewe jsou založené na reálné opresi, kterou queer a neurodivergentní lidé v běžném životě prožívají. Jako člověk ze země globálního jihu nemá liberální iluze o tom, že stačí některým skupinám narovnat práva, a vše bude v pořádku. Ví, že aby byla budoucnost opravdu spravedlivá, musí být nutně antikapitalistická.
Šmejdská smlouva
Zatímco Masiyaleti Mbewe ve své tvorbě tematizuje denně prožívanou queerfobii, ableismus i útlak kapitalismu, autorstvo globálního severu své pohledy v posledních letech znovu obrací k rodině – slovy Sophie Lewis k „vyděračství, které se vydává za osud; šmejdské smlouvě předstírající, že je biologickou nutností“.
Propagátorky a propagátoři „zrušení rodiny“ nejvíce poukazují na všechny nespravedlnosti, které s sebou toto uspořádání přináší – na neplacenou práci žen v domácnosti, na privatizaci péče i na to, jak instituce nukleární rodiny napomáhá udržování kapitalistického řádu.
Rodina je nám často prezentovaná jako něco bytostně přirozeného, takže její „zrušení“ spoustu lidí děsí. Jenže nukleární uspořádání rozhodně není ničím univerzálně platným. Jedná se o relativně nový fenomén, který má navíc silný disciplinační charakter. Například v době evropské kolonizace bylo právě zpřetrhání širších komunitních vazeb nástrojem, jak oslabit soudržnost (a schopnost odporu) původních obyvatel kolonizovaných území. Podobný vliv, ačkoli méně viditelný, pak má rodina v dnešní podobě i v zemích globálního severu.
„Rodinné hodnoty představují buržoazní ekonomiku v malém. Melinda Cooper ukazuje právě s ohledem na rodinu, jak neoliberální, tak neokonzervativní političky a politici od počátku sedmdesátých let v podstatě sesekali principy sociálního státu po vzoru alžbětinských chudinských zákonů. Namísto společnosti se zodpovědným za chudé stává příbuzenstvo,“ píše Sofie Lewis v knize příznačně pojmenované Zrušte rodinu. Tam, kde dříve poskytoval péči širší kolektiv, má najednou být jen pár vzájemně závislých lidí, kteří nikdy ani nedostali možnost si svou „skupinku“, tedy rodinu, vybrat.
Praktiky, které autorka popisuje na velkých konzervativních politicích, jako byl Ronald Reagan, v České republice v malém zastupuje například ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka. Ten se snažil v minulosti apelovat na to, aby primární zodpovědnost za každého nesla právě jeho či její rodina. Nehledě na to, zda se jedná o rodinu třeba násilnou nebo takovou, kde si lidé zkrátka vůbec nerozumí a nemají se rádi.
V mnoha utopických společnostech, které nám představují feministky a feministé z celého světa, tradiční rodiny, jak je známe dnes, proto neexistují. Například Vyděděnec Ursuly Le Guin ukazuje společenství, v němž je reprodukční práce sdílená celou komunitou. Od vaření a praní po výchovu dětí. Ačkoli se malý člověk narodí do páru, je běžné, že od raného dětství tráví mnoho času v jeslích či ve škole. Jakmile to jde, bydlí s kamarádkami a kamarády v noclehárnách, kde se seznamuje také s pečovatelem či pečovatelkou. Pokud mu dané prostředí nevyhovuje, může kolektiv i noclehárnu změnit. V takovém světě není malý člověk bytostně závislý na lidech, jež ho zplodili a porodili. Pokud si s nimi nerozumí, může si vybrat jiné blízké, s nimiž bude sdílet svůj život.
Další autorky pak šly v představě zrušení rodiny i patriarchátu ještě dále – zrušily ve svých utopických představách rovnou všechny muže. Lesbická eko-utopie A Door Into Ocean Joan Slonczewski například popisuje separatistickou rovnostářskou společnost, v níž se ženy reprodukují pomocí partenogeneze. Podobnou úvahu, že ideální společnost zkrátka není slučitelná s muži a maskulinitou, udělaly autorky jako Charlotte Perkins Gilman (Herland), Sheri S. Tepper (The Gate to Women’s Country), Katherine V. Forrest (Coral Dawn) a mnoho dalších.
Separatistické lesbické utopie se pak od sedmdesátých let přesunuly z prózy také do reálného světa, a to zejména v USA. A tak začaly vznikat utopické komunity jako oregonský Womanshare, kde spolu ženy vytvářely nehierarchické společenství osvobozené od queerfobie i patriarchátu. Jak nicméně varují autorky od Audre Lorde po Imogen Binnie nebo Jamie Rose, lesbické organizace a společenství také v minulosti mnoho lidí vylučovaly. Konkrétně pro černé lesby nebo trans ženy byly podobné separatistické projekty často uzavřené. Snaha osvobodit se od útlaku tak někdy nakonec vedla až k jeho reprodukci vůči ještě znevýhodněnějším skupinám lidí.
Pnutí v hnutí
Věřím, že vysněné feministické budoucnosti nedosáhneme bojem za práva některých konkrétních skupin. Ani tak, že se od lidí, kteří se nám nelíbí, separujeme. Politiky identit, jež dnes podněcují k neustálému vymezování úzkých kategorií utlačovaných osob a jejich unikátních práv a potřeb, jistě sehrály v minulosti významnou roli. Dnes se nicméně staly jednak nástrojem kapitalismu (nedokázala bych ani spočítat, kolik jsem za poslední roky viděla reklam speciálně mířených na neurodivergentní lidi), a zároveň rozdělují už tak křehká levicová hnutí. Každý si našel svou škatulku, nebo několik škatulek, z nichž vycházejí jeho či její požadavky. Jde paradoxně o velmi individualizovaný přístup k tomu, co by mělo být globálním osvobozením všech.
Pokud chceme tvořit udržitelnou a radostnou budoucnost, bude třeba do ní začlenit co nejširší množství lidí. Nevymezovat se v tom, kdo je jak odlišný, ale nacházet požadavky a potřeby, které sdílíme. V konverzaci, kterou jsme vedli nedávno s anarchistickým aktivistou Deanem Spadem, jsme narazili na to, jak důležitá je i v těch nejradikálnějších hnutích schopnost spolu mluvit a řešit konflikty. „Je těžké spolupracovat, když jsme všichni vyrůstali v dnešní společnosti. Chováme se vůči sobě špatně, navzájem si poroučíme nebo naopak neděláme to, co jsme slíbili. Všichni prožíváme tyhle neshody. Proto se snažím přijít na to, jak pomoci lidem v hnutí setrvat,“ říká Spade.
K podobnému závěru dochází také nigerijská novinářka Minna Salami, když píše, že vidí cestu k lepší budoucnosti pouze skrze hlubokou a radikální komunikaci. „Pokud spolu nemluvíme přes rozdělené osy pohlaví, etnického původu a třídy, jak máme vytvořit lepší budoucnost pro Afričany?“ ptá se v eseji. „Jak vidí budoucnost Afriky někdo, kdo žil na její půdě osmdesát let? A jak někdo, kdo musel opustit svůj domov? A co pětileté dítě, jakou si představuje budoucí Afriku?“ poukazuje Salami na absenci debaty.
Ačkoli existuje mnoho vizí feministické utopické budoucnosti, bez dialogu a bez spolupráce je nemáme šanci zrealizovat. V době neokonzervativního obratu je zároveň více než dříve třeba budovat solidární sítě vzájemné pomoci, které nám umožní naplňovat základní potřeby nelegálních migrantek a migrantů, trans lidí, nechtěně těhotných a zkrátka všech, kdo budou potřebovat pomoc. Na tyto výzvy by mělo být hnutí maximálně připravené.
Jenže mezitím, co po Bratislavě chodí skupina mladých neonacistů a napadá lidi, se levice dohaduje za pomoci terapeutického slovníku o tom, kdo porušil čí hranice nebo kdo se zrovna neobratně vyjádřil. Když se tak stane, většina lidí si o tom pak nedokáže ani promluvit, omluvit se nebo odpustit. „Dnes máme strach přiznat chybu, protože když to uděláme, jsme často potrestáni nebo úplně odhozeni pryč. (…) To vede k nebezpečné atomizaci a izolaci. Je třeba se naučit, jak spolu vycházet – jak si dávat zpětnou vazbu, napravovat chyby a jak si odpouštět,“ shrnuje Dean Spade konverzaci o současném stavu hnutí.
Nesnažím se naznačit, že by komunikace byla všelékem – pro žitelnou budoucnost bude jistě třeba také masivní redistribuce, uzavření uhelné infrastruktury nebo zrušení národních států. Pokud si o tom ale nebudeme moci společně ani povídat, tak zůstane utopie navždy jenom v novelách odvážných autorek a autorů.
Text vznikl ve spolupráci s nadací Rosa Luxemburg Stiftung.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás