Senátor Zdeněk Hraba postupně vyrostl do respektované pozice kolidující na rozmezí šaška a váženého představitele ultrapravice. Konzervativní právník se původně dostal do Senátu za Starosty, ale tato pravicová strana na něj byla příliš woke. Hledal zázemí někde více napravo, kde by lépe zapadly jeho ultrapravicové myšlenky. Bezpečný prostor našel v náruči ODS. Za ni kandidoval v posledních senátních volbách na Benešovsku, stejně jako jindy za Monarchisty nebo Svobodné.
Hraba patří k početným fanouškům Donalda Trumpa v Česku. Řádění amerického prezidenta v úřadu senátor přivítal coby vítězství zdravého rozumu. Konečně sestoupil z nebe bůh, aby splnil Hrabovi všechna jeho přání. Bohužel tedy v úplně jiné zemi.
Revoluce zdravého rozumu se totiž pozná tak, že o základních otázkách lidské existence nerozhodují sami lidé, ale stát svými výnosy.
V té Trump zařízl podporu rovnosti, inkluze či diverzity a naordinoval, jaká pohlaví jsou povolena a kým lidé mohou být. Tolik zdravého rozumu svět neviděl od 17. století, kdy se v Česku rozjela masivní vlna upalování žen pro údajné čarodějnictví. Totéž platí o deportačních programech pro imigranty, kdy pro ně Trump plánuje postavit regulérní koncentrační tábor na Guantanámu. Leckdo v Evropě by si mohl myslet, že jsme takové pojetí zdravého rozumu opustili někdy v polovině čtyřicátých let minulého století.
Hraba nadšeně oslavuje konec genderu s tím, že už konečně nebudou žádné výmysly, jen to, co je v realitě. Kdyby ale šlo jen o prosazení reality, nemusel by stát, tedy ani Donald Trump, dělat nic. Stejně jako nemusí nařizovat řekám téct a Slunci svítit. Byť je možné, že Trump Slunci svítit zakáže nebo na jeho bezuzdnou energii uvalí cla, což náš nadšený senátor opět přivítá coby vítězství zdravého rozumu.
Revoluce zdravého rozumu se totiž pozná tak, že o základních otázkách lidské existence nerozhodují sami lidé, ale stát svými výnosy. Podobné taktiky jsme zažili v bezpočtu autoritářských či totalitních zemí. Stejně nadšeně senátor vítá konec Green Dealu v Americe, jako by chudák nevěděl, že se ho změny klimatu týkají tak jako každého obyvatele této planety, a to, že mentálně emigroval do jiného vesmíru, jeho tělesnou schránku nezachrání.
Ideální rodiny a ti druzí
Ale není to jediná věc, na kterou má Hraba názor. Před pár lety zaujal třeba termínem ideální rodina a to na akci extremistické organizace Aliance pro rodinu. Hraba zde ideální rodinu rámuje coby muže, ženu a nějaké ty děti k tomu. Cokoli dalšího je podřadné a nedokonalé a úkolem všech je k ideálu směřovat nebo jej alespoň obdivovat. Mimo rodinu se totiž podle senátora děti nikdy nenaučí být tátou a mámou. Vzhledem k míře rozvodovosti je nejasné, jak to, že ještě vůbec nějaké rodiny existují, když většina dětí vyrůstá mimo ně či v jejich pozůstatcích. Jako by snad Hrabův ideální sen byl spíše nějakým omylem či nedorozuměním.
Hraba s určitým pohnutím popisuje, že musíme rodiny podporovat právními předpisy a morálními apely, čímž v podstatě shrnuje představu většiny politiků o podpoře rodin a dětí. Místo dostupných školek a škol pro všechny morální poučky a právní konstrukce, které definují, kdo může a kdo nesmí uzavřít manželství nebo adoptovat děti.
Ostatně jiné právní předpisy na skutečnou podporu rodiny Hraba aktivně sabotuje. Také kvůli němu patříme k té hrstce zemí, která nezvládla ratifikovat Istanbulskou úmluvu o potírání násilí na ženách. A jedním z těch, kdo se aktivně zasadil, aby to tak bylo, je právě Zdeněk Hraba, který tak činil s pomocí nesmyslů o boji proti prosazování genderové ideologie.
Byl to také Hraba, kdo aktivně bojoval proti manželství pro všechny, protože v případě zrovnoprávnění lidí by se mohla zhroutit naše křehká civilizace. Totéž by ji čekalo, kdyby prošel návrh na uznání osvojení dětí stejnopohlavními páry v cizině.
V závěru loňského roku pak senátor zaujal svým návrhem konečně vyřešit bezdomoveckou otázku prostě tím, že postaví lidi bez domova mimo zákon. Vítězství zdravého rozumu v pojetí Zdeňka Hraby vypadá jako dystopie, v níž je povoleno žít pouze v úplné bílé rodině a cokoli jiného má své místo za zdmi věznice. Rámovat Hrabu jako fašistu může vypadat přehnaně, naštěstí nám s tím pomůže sám Hraba pomocí své definice dezinformace: „dezinformace není lež. To není lživá informace, to není nepravda. To je informace řečená v určitém kontextu, který se určité skupině lidí nelíbí.“
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás