Polsko v první půli roku 2025 jako předsednický stát Rady EU symbolicky vede Evropskou unii. Shodou okolností je tomu právě rok, co se Donald Tusk se svou Občanskou platformou (PO) vrátil do role polského premiéra. Premiér spolu s ministrem zahraničí Radosławem Sikorským naplňují příslib, že zemi dostanou do centra rozhodování EU. Po osmi letech vlády suverenistického Práva a spravedlnosti (PiS) si Varšava pod novým vedením měla získat uznání od evropských partnerů tím, že přestane útočit na Brusel a Německo, zvrátí trend zhoršujících se vztahů s Ukrajinou a distancuje se od suverenistů typu Viktora Orbána. Dosud slibovaný obrat k proevropské liberálně-konzervativní agendě však v rétorice i praxi připomíná pokračování suverenistické politiky.
Na středoevropské úrovni jsou užší česko-polské bilaterální vztahy výsledkem hlubšího rozštěpení Visegrádské čtyřky. To činí Česko více závislým na Polsku než naopak.
Příklon k národnímu suverenismu a politicky směrem doprava je celoevropský jev (jak je zřejmé z právě vydané publikace Svět v proměnách 2025: Analýzy ÚMV). Suverenismus zdůrazňuje vůli národa a jeho zájmy, které musí vlády tvrdě bránit před vnějšími vlivy a zahraničními zájmy. Návrat k národní suverenitě tak lidem údajně navrací bezpečnost a kontrolu nad sebou samými, kterou jim v posledních desetiletích odebraly vlády ochotné se bez rozmyslu podřídit hlubší integraci EU a dalším mezinárodním organizacím a úmluvám. V polském případě zůstává takový suverenismus zřejmý v přístupu Varšavy k tématům války a migrace i ve vztazích s Německem, Ukrajinou či středoevropskými zeměmi. Pro Česko jde o zřejmé dilema. Vláda Petra Fialy vsadila na prohlubování vztahů s Polskem jako hospodářsky a vojensky rostoucím spojencem již za vlády PiS. Tuskova proevropská zahraniční politika se suverenistickými prvky jí musí vyhotovovat ještě lépe, protože nedráždí liberální proevropské křídlo české vlády. Tento úzký vztah však přináší jak výhody, tak i rizika.
Suverenistická kontinuita
Polská suverenistická kontinuita není nic zvláštního. Je celoevropským trendem, kdy samozvaně proevropské strany liberálního a konzervativního středu jako polská Občanská platforma či německá CDU přebírají jazyk a praktiky radikálně konzervativních stran typu Práva a spravedlnosti, či dokonce krajní pravice, jakou je německá AfD. Přebíráním radikálnějšího slovníku se tyto strany snaží demobilizovat voličstvo krajní pravice, které je uspokojeno zostřeným slovníkem a nemá potřebu přijít k volbám. Na druhé straně se liberální a konzervativní střed snaží udržet či přivést zpět pragmatičtější část potenciálních voličů a prezentovat se jako hlavní odpověď na rostoucí ekonomické a bezpečnostní otřesy. Tato praxe bývá chápána jako legitimní z toho hlediska, že krajní pravice se rétoricky stala reprezentantem některých demokratických zájmů obyvatel a může být lepší, aby tyto zájmy obstaraly neextrémistické strany. Podobné snahy ale končí normalizací nenávistného slovníku a praktik, které místo řešení reálných problémů nabízejí přestřelenou, rozdělující a silovou krajně pravicovou politiku.
V Polsku tuto kontinuitu odráží několik faktorů. Jedním z nich je legitimní shoda PO a PiS na polském národním zájmu, jímž je zůstat asertivní protiváhou vůči Rusku i Německu. Výsledkem je nicméně zajímavá protichůdnost, kdy nová vláda pokračuje ve zdůrazňování vlastní morální nadřazenosti vůči údajně selhávajícím západoevropským spojencům, čímž zároveň maskuje tvrdé prosazování polského národního zájmu v otázkách války a migrace. Varšava je tak ochotná pokračovat v kritice údajného německého appeasementu vůči Rusku a omezené angažovanosti Německa v podpoře Ukrajiny. Ta byla znakem dřívější vlády národních konzervativců, která tím demonstrovala vlastní připravenost na válku a rozhodnou pomoc napadené zemi v prvních měsících ruské invaze. V podobném gardu Tusk v souvislosti s vyšetřováním zničení plynovodu Nord Stream 2 prohlásil k Berlínu, že „jediné, co byste dnes měli udělat, je omluvit se a mlčet“. Dodejme, že otázka německých reparací za ničivou okupaci za druhé světové války, často uváděných jako příklad protiněmecké politiky PiS, zůstává klíčovým tématem během každoročních mezivládních konzultací.
V otázkách ruské války je také zachován rozporuplný přístup ke střední Evropě a Ukrajině. Válka začala rozvod do té doby nerozlučné dvojky Varšava–Budapešť. Tusk ho prohloubil do sice pochopitelné, ale také záměrně osobní antipatie mezi ním a Orbánem. Tento proces byl nakonec doprovázen paralelní situací v česko-slovenských vztazích, což vedlo k polarizaci Visegrádské skupiny na dva protipóly V2+V2. Vztah Polska k Ukrajině ale také není nevinný, jelikož se vyvíjí od bezpodmínečné podpory k rostoucímu důrazu na polský národní prospěch. To zahrnuje jak ekonomické zájmy ohledně pokračujícího zákazu bezcelního dovozu zemědělského zboží z Ukrajiny, tak politiky paměti týkající se uznání volyňského masakru Poláků ukrajinskými nacionalisty v průběhu druhé světové války.
Migrace se mezitím stala tématem, které se protichůdně prolíná celou zahraniční politikou. Nová migrační strategie vlády nazvaná „Získat zpět kontrolu, zajistit bezpečnost“ jako by vypadla ze slovníku PiS. Tusk se opět pohybuje na tenké linii mezi odůvodněnou politickou reakcí na obavy Poláků a přehnanou protiimigrační rétorikou, která nakonec tyto obavy živí. Premiér si tak vzal otázku ochrany polsko-běloruské hranice jako prioritu – nadále má polský stát každého migranta vnímat jako agenta hybridní války organizované Ruskem. Západním směrem se naopak postavil proti paktu EU o sdílení migračního břemena jako údajnému diktátu z Bruselu, zatímco ostře tepe Berlín za zpřísňování kontrol na polsko-německých hranicích. Výsledkem je nerozlišitelnost mezi dříve kritizovaným suverenismem a proklamovaným proevropanstvím.
Nová proevropská tvář
Díky silné pozici Sikorského a Tuska v politickém mainstreamu EU se kombinace proevropského a suverenistického přístupu může jevit jako přirozená odpověď na měnící se bezpečnostní naladění v Evropě. Pokračování asertivní politiky je také legitimním vyústěním dlouhodobých ambicí Varšavy získat rovnocenné mocenské postavení po boku Německa a Francie v řízení EU. Koaliční vláda vedená PO tak plní svůj příslib, ale nikoli bez zjevných protichůdností.
Nehledě na zachování ostřejší rétoriky však nelze přehlédnout kvantitativní i kvalitativní zlepšení vztahů s Berlínem. Ty se projevují rostoucím počtem bilaterálních a minilaterálních jednání s německými představiteli, ať už samostatně, nebo v rámci Výmarského trojúhelníku. Vztahy mezi oběma zeměmi i v rámci jejich širších partnerství s Francií byly standardizovány. Dopad na polskou pozici v EU zůstává zatím ambivalentní. Varšava si tím zajistila silné rozpočtové portfolio pro Piotra Serafina při nedávném výběru národních zástupců do vedení Evropské komise. Zároveň byl Tusk ještě nedávno Berlínem opomenut při pořádání summitu západních lídrů o Ukrajině. Asertivita vůči mocnému západními sousedovi je proto nutná, ale také dvousečná zbraň.
Navzdory obecným očekáváním obnovení vřelých vztahů s Kyjevem nová polská vláda umocnila transakční přístup k Ukrajině. V jeho rámci může Kyjev počítat s podporou Varšavy v otázkách války i vstupu do EU jen výměnou za ústupky v polsko-ukrajinských vztazích. Jedním z výrazných proponentů tohoto přístupu je lidovecký ministr obrany Władysław Kosiniak-Kamysz, podle něhož „bez připomenutí obětí Volyně Ukrajina do EU nevstoupí“. Tento postoj přinesl krátkodobé zisky, kdy došlo k protlačení vůle Varšavy ohledně bezcelních dovozů zemědělského zboží i k vyjádření odhodlání uctít oběti volyňského masakru. Válečný kontext prosazování zájmů Varšavy může ale nahlodat polsko-ukrajinské vztahy v dlouhodobém hledisku. Tento kontext se navíc odchýlil od bezpodmínečné podpory Kyjeva směrem k Sikorského rétorice, že Polsko nadále nemůže oslabovat svůj vojenský potenciál na úkor pomoci Ukrajině.
Během nedávno skončeného polského předsednictví V4, které zmrazilo společné aktivity této skupiny, Varšava pokračovala v prohlubování bilaterálních vztahů s Českem a v hledání alternativ ke středoevropským vazbám v Pobaltí a v severní Evropě. Personalizované mezistátní rozpory mezi Tuskem a Orbánem, naposledy kvůli azylu pro opozičního polského politika v Maďarsku, dále polarizují mezistátních vztahy ve střední Evropě. Oba premiéři však zůstávají nevyřčenými spojenci v otázkách migrace. Jakkoli přístupy obou k migrační politice mají jiné politické motivy, přibližují se v rétorice a konečnému dopadu, ať už jde o důraz na německé selhání v migrační politice, odmítání celoevropských dohod o přerozdělení migrantů jako diktátu Bruselu, nebo o snahu stát se s dalšími zeměmi protiimigračním lídrem EU. Opět zůstává otázkou, do jaké míry jde o případ rétorické normalizace, kdy se centrističtí lídři snaží porazit krajní pravici jejími vlastními zbraněmi. Rozdíly mezi dřívější zahraniční politikou PiS a současnou zahraniční politikou PO se tím nicméně výrazně stírají.
Polsko v čele (střední) Evropy
Praha by mohla mít díky prohloubenému spojenectví s Varšavou alespoň symbolický vliv na spoluformování některých jejích priorit v průběhu polského předsednictví Radě EU. I bez toho je proevropský posun s výraznými charakteristikami suverenismu pro současné politické vedení v Praze komfortní. Konstelace vlády Petra Fialy a prezidenta Petra Pavla představuje směs suverenistických a proevropských pohledů na migraci i válku. Pro některé opoziční strany, které mohou nastoupit do vlády po letošních parlamentních volbách, je polské míšení obou přístupů také vhodnou alternativou k radikálnímu orbánovskému obratu. Kromě výhod ale pro Česko mají nadstandartní vztahy s Polskem i rizika.
Na středoevropské úrovni jsou užší česko-polské bilaterální vztahy výsledkem hlubšího rozštěpení Visegrádské čtyřky. Praze se tak zúžil prostor pro středoevropskou spolupráci více než Varšavě, která se kromě rostoucího mocenského statusu může opřít o spojenectví s baltskými a severskými zeměmi. To činí Česko více závislým na Polsku než naopak. Společný zájem mají obě země také vůči Berlínu s ohledem na prevenci německého zpřísňování kontrol na hranicích. Polsko-německé vztahy jsou mnohem zatíženější mocenským přetahováním a historickými konotacemi a není třeba schytávat odražené kulky. Přes deklarovanou společnou podporu se odlišuje také přístup k Ukrajině. Na rozdíl od dosavadní bezpodmínečné pomoci Prahy přistupuje Varšava ke Kyjevu více transakčně, což často přechází v krátkodobé konflikty s potenciálem dlouhodobých resentimentů. Takový polský pragmatismus je však přijatelným manévrovacím prostorem pro případnou změnu české pozice, zvláště s ohledem na zhoubnější středoevropské alternativy.
Autor je výzkumník Ústavu mezinárodních vztahů a vyučující na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE.
Autorka působí na European University Institute a jako hostující výzkumnice Ústavu mezinárodních vztahů.
Anglická předloha textu vyšla v publikaci Svět v proměnách 2025: Analýzy ÚMV.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás