Obezita a její statistický nárůst představují mediální tematickou trvalku posledních nejméně deseti let. Není divu, protože jsme se projedli, propili a prováleli na první příčky světových a evropských statistik nadváhy a obezity. Podle článku z listopadu loňského roku jsme druhý nejobéznější národ v Unii, první jsou Malťané. Česká čísla jsou strašidelná bez ohledu na míru obezity občanů středomořského ostrova – přes 60 procent dospělých je v kategorii nadváhy a více než čtvrtiny se týká obezita. A jak je to s českými muži? 74 procent jich má vysoké BMI. Metodika BMI, která pracuje pouze s poměrem výšky a váhy, je sice zastaralá a zkreslující, protože ignoruje hustotu tkání, rozložení tuku (nebezpečný břišní tuk vs. tuk na zadku nebo prsou), a tím, že vychází z evropského tělesného typu, je rasistická, a bývá tedy nahrazována novějšími indexy, přesto je v ulicích českých obcí zřejmé, že nejsme ani národ profesionálních těžkých atletů, ani naši statistiku netáhnou nahoru osvalení černošští migranti. Naopak, naši trudnou skutečnost statisticky ještě vylepšuje vietnamská menšina.
Ženy, děti a mechanismus sebeklamu
Navzdory tomuto faktu je morální panika ohledně obezity směřována především na děti, mládež a ženy. Ani v tomto směru tedy svět není genderově neutrální. Zatímco u dětí převažují vesměs informativní články, ženská váha se dostává pod veřejnou kontrolu zprostředkovaně – obsah médií nebo pořadů určených primárně ženám je v zásadě postaven na dvou věcech: na zájmu o druhé, tedy vztazích a návodech, jak všechny kolem sebe činit šťastnými, a na tělesné hmotnosti. Může to znít přehnaně, ale ať už začneme módou, zdravím, jídlem a vařením, stárnutím nebo explicitně dietami, vždycky se bavíme o nějakém „kilu navíc“ a „problematických partiích“. Jazyk, který tento „vesmír ženských časopisů“ vytváří a používá, rozhodně není neutrální.
Přestože v obezitě statisticky vedou muži, vlny všeobecného pohoršení soustavně vyvolávají především ty skupiny obyvatel, vůči nimž je míra společenské agresivity přijatelnější.
Lze za výsledek společenské hierarchie, kdy hodnota ženy je významně odvozena od vzhledu jejího těla, považovat statisticky nižší výskyt obezity u žen oproti mužům? Možná částečně ano, ženy skutečně vychováváme pod tlakem hrozby „tlustá a ošklivá“, kdy ty s nadváhou se nevdají, budou mít špatnou práci a nikdo je nebude mít rád. Tato stigmatizace je ale zároveň hluboce traumatizující, jak odhalil podcast Ridiny Ahmedové Sádlo, stejně jako může být snadným nástrojem manipulace s jakkoliv fyzicky disponovanou ženou – především v mládí totiž obecně vynikáme schopností na sobě vidět i zcela zanedbatelné odchylky od „ideálu krásy“.
Tento typ nátlaku navíc může být značně kontraproduktivní v tom, že pro ženy je komfortnější hladovět a experimentovat s dietními trendy než sportovat – kromě toho, že sport obecně vnímáme jako především chlapskou záležitost, ženy do prostředí posiloven, bazénů nebo i ulic (běh, kolo apod.) vstupují jako extrémně snadný terč bodyshamingu, ale také sexuálního obtěžování. Bezpečná jsou v tomto ohledu jen některá fitka pro ženy nebo třeba jóga. To není úplně ideální.
Podobný mechanismus se ale v důsledku týká i referování o dětské obezitě. Skutečnost, že máme stále méně dětí a jako společnost výrazně stárneme, jako by v nás vůči nejmladším posilovala určitou averzi. Lze to dokumentovat na zastaralém a podfinancovaném školství včetně předškolní péče a nereformovatelných jídelnách, nad nimiž politici přemýšlejí maximálně v intencích, jak ušetřit. Nebo na extrémní míře covidových opatření ve školách, na výši průměrných alimentů a zálohového výživného, na toleranci vůči „výchovnému“ násilí i na ještě nedostupnější dětské psychologické a zdravotní péči než u dospělých. O co hůře se českým dětem žije, o to častěji jsou terčem, na nějž se snadno ukazuje. Fakta o upadající fyzické zdatnosti dětí se nabalují na další kontext toho, jak o dětech uvažujeme, jak s nimi mluvíme a jaký obraz se o nich ve veřejném prostoru utváří: jsou líné, agresivní, závislé na mobilech, a když povyrostou, jsou z nich opovrhované sněhové vločky.
Právě dětí a žen (navíc extrémně zranitelných žen v době kolem porodu) se týkají největší bodyshamingové kauzy posledních dní. Jednak jde o gynekologa Antonína Pařízka z Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, který na facebooku a instagramu zveřejnil post, kde dává do souvislosti nízkou porodnost a obezitu u žen: „Kromě neúprosné demografie je v naší zemi největším problémem, vedle pokročilého věku těhotných, nadváha, nebo dokonce obezita žen vstupujících do svého těhotenství (…) V současné době jsme v České republice svědky epidemie nadváhy a obezity žen v jejich reprodukčním věku (…) Čísla jsou neúprosná 32 % těhotných v Praze a Středočeském kraji vstupuje dnes do těhotenství s nadváhou nebo obezitou a v Olomouckém kraji je to dokonce 43 %.“ Zkratkovitá kombinace faktů doplněná o fotografie dvou pacientek – stotřicetikilové a dvousetkilové, jedné nahé a druhé jen v poporodních síťových kalhotkách s vložkou – hlásá jednoznačnou zprávu: Těhotné ženy jsou tlusté a staré a můžou za národní reprodukční krizi. Tento způsob komunikace přitom jen prohlubuje další obviňování žen, které mají příliš mnoho zásadních důvodů děti nemít, je krmivem pro všemožné misogynní výlevy a bodyshamingové rozpravy.
Stejné je to s nenávistným výlevem na adresu dětí u bývalého fotbalisty Petra Švancary, který si podcastově ulevil stylem „nesnáším tlustý děti“, když následně rádoby komicky popsal, jak takové dítě neskočí šipku a „plavčík, vole, musí zachraňovat pak, vole, devět lidí, protože se nalokaly vody, vole, protože tam byla jedna atomová bomba, vole, tak…“ Švancara se následně za způsob svého vyjádření omluvil a opakovaně zdůraznil, že jeho aktivity mají dětem pomáhat. Celá omluva ale jen ukazuje hloubku problému, když se někdejší útočník rozpovídá třeba o tom, že je potřeba, aby měli tělocvikáři větší pravomoci neuznávat omluvenky z tělocviku.
Oba případy jsou si v zásadních parametrech blízké – s expertní aureolou lékaře nebo profesionálního sportovce se do veřejného prostoru vylije kýbl bodyshamingu na ženy nebo děti, které jen těžko mohou těmto útokům čelit. Disproporce je tu evidentní: přestože muži v obezitě statisticky vedou, vlny všeobecného pohoršení soustavně vyvolávají především ty skupiny obyvatel, vůči nimž je míra společenské agresivity přijatelnější. Znepokojivá je především útočnost obou příspěvků i disciplinační představa o nezbytné tvrdosti a přísnosti na mocensky slabší skupiny, přestože podle Světové zdravotnické organizace (WHO) představuje obezita chronické onemocnění, nikoliv „výchovný“ problém.
V kontrastu k pohoršování se nad XL modelkami jako „propagací obezity“ a „prasnicemi“ stojí „pořádní chlapi“. Chlapské bývají velké porce stejků, ale s citátem „správný chlap nosí minimálně XXL a ti ostatní tam časem dorostou“ inzeruje svoje oblečení i jedna oblíbená česká značka. Na společenskou toleranci mužské nadváhy upozorňuje i obezitolog Martin Haluzík, když popisuje fakt, že typické pivní břicho, a tedy nebezpečný viscerální tuk, není pro spoustu mužů důvodem ke znepokojení. Akceptace nadváhy u mužů a její spojování s mužností jako žádanou vlastností je zkrátka běžnou kulturní normou, naopak bouři morální paniky kolem „propagace“ obezity vyvolávají ženy, které se přitom ani zdaleka nepřibližují těm několika málo skutečně vysoce obézním influencerkám. Ale ani jejich pokusy vrátit elementární sebeúctu ženám s nadváhou za rekordní české sádlo nemůžou.
Popsaný mentální stav narůstající hmotnost českých těl nejen neřeší, ale dokonce se nápadně podobá obrannému mechanismu projekce, jak jej popisuje psychologie: podvědomé averzi ke všemu, co nám připomíná skutečný problém. Ti, kteří mají s nadváhou nejčastěji problém (tedy dospělí muži), s o to silnějším zápalem veřejně útočí na jiné skupiny lidí s nadváhou, machisticky ideálně na ženy, ale ve „válce generací“ se hodí i děti. A přestože svou často jen špatně maskovanou niternou paniku racionalizují starostlivým zájmem o blaho celku, jako je zdraví dětí, demografický vývoj apod., ve skutečnosti se dopouštějí sebeklamu. Odvádějí pozornost od problému, který se v nápadně vyšší míře týká především jich samotných, a jehož jsou oni sami často také strůjci v tom smyslu, že se častěji nacházejí v pozicích, z nichž je možné něco skutečně změnit. Pohodlnost a zvyk v naší kotlině ale vždy vítězí.
Sport vs. pohyb
S popsaným sebeklamem souvisí v důsledku i to, že problém obezity sice popisujeme jako strukturální a mluvíme o jeho širokých společenských dopadech např. na zdravotnictví, zaměstnanost nebo třeba porodnost, ale jeho příčiny nejen přesouváme na zástupné skupiny obyvatel, ale především je individualizujeme. Český problém je tak nejen v samotné nadváze, ale i v představě, co vede k jejímu řešení – stačí lidi zvážit a nařídit jim pohyb a dietu. V realitě však bude obyvatel Česka, který se rozhodne se svou váhou něco skutečně dělat, čelit násobně větším překážkám, než kdyby žil v zemi, kde se problémy veřejného zdraví řeší preventivně a důsledně a veřejné politiky jdou naproti kvalitě života.
Co se týče životního stylu a nadváhy, víme o sobě vlastně dost. Že jsou chudoba a tloušťka nerozlučné sestry, bylo popsáno nesčetněkrát. A my patříme k příjmově nejchudším Evropanům (samoživitelky zvláště) a v posledních letech začínáme ztrácet i na ostatní postkomunistické země. Máme nejen ve vztahu k příjmům extrémně drahé a zároveň nekvalitní potraviny. Naše stravovací kultura je navíc obecně anachronická: kvalitní bezmasé jídlo (ne smažák nebo bavorské vdolečky), ovoce a zelenina patří mezi nejdražší segment potravin, konzervativní vysokokalorická masová nabídka převažuje i v restauracích, jídelnách, nemocnicích. Stát se navíc dlouhodobě pokouší přilévat „tuku“ do ohně a vychází vstříc zájmům oligopolu producentů živočišných potravin. Místní alkoholismus pak představuje třešinku na českém tukovém dortu. Všechno víme, ale neděláme nic. Posmíváme se dětem a ponižujeme ženy.
Co ale možná přece jen nevíme, je skutečnost, jak málo a špatně se hýbeme. Pomineme-li pasivní sledování vrcholového sportu, pohyb nebo sport tu není vlastně tématem. K jistému falešnému uspokojení mohou vést i některé statistiky. Například starší (neexistují ale faktory, které by budily podezření, že se něco radikálně změnilo) statistika zjišťuje, že „fyzické aktivitě se alespoň jednou týdně a nejméně 10 minut v kuse věnuje přibližně třetina populace. Nejaktivnější jsou ve sportu mladí lidé ve věku 15 až 24 let.“ Jiný průzkum zpřesňuje socioekonomické faktory:bohatší a vzdělanější ženy (57 procent k 52 procentům mužů) z větších měst tíhnou více ke sportu. Výsledek ale zhruba odpovídá tomu, že zde sportuje přibližně polovina obyvatel.
Co je na těchto zjištěních zarážející? Že za sportující osobu je považován ten, kdo „sportuje alespoň deset minut týdně“, případně hodinu týdně. Každý, kdo se někdy snažil zhubnout nebo aktivně sportuje třeba i s ambicí amatérského závodu nebo individuálního zlepšování výkonu, ví, že to je zanedbatelné množství. Zvláště, když si uvědomíme, že proti těm slavným deseti, respektive šedesáti minutám stojí zhruba 2400 minut týdně čtyřicetihodinového pracovního týdne, kdy vesměs sedíme, a další desítky minut v autě nebo hromadném dopravním prostředku. K tomu nějaká ta hodina denně u televize nebo počítače. Není divu, že se v naší zemi tukovým buňkám daří.
Další zrada spočívá v tom, že statistiky pracují s průměrem, v němž jsou ale jasné propasti a znevýhodnění. Sport není zadarmo a o tom, jak moc se mu věnujete, významně rozhoduje rodinný příjem i velikost sídla, kde žijete, tedy patřičná infrastruktura. To bylo zjištěno i u dětí – tam, kde mají rodiny finanční a energetickou kapacitu, jsou děti vedeny i k organizovanému sportu a mají nadprůměrnou kondičku. Roli ale hraje i místo, kde se narodíte. Dítě z Karlovarska má prostě smůlu a nezbývá mu, než se nechat hejtovat od všelijakých Švancarů – uvidíme, jestli mu to pomůže. Mohl by pro něj něco udělat stát? Někde jinde možná, tady mu poskytne leda nějaký ten monitoring, aby vědělo, jak špatně na tom je: „Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy chce fyzické testy žáků a studentů opakovat každé čtyři roky.“
Není to ale zdaleka jen sport v úzkém slova smyslu, čím je tuková buňka ohrožena. Vzhledem k nákladnosti, nutnému zázemí a velmi limitovanému času je více než specializovaná sportovní aktivita důležitý každodenní přirozený pohyb. Pohyb, který nás sice neposune na bednu, ani nám nezajistí tichý obdiv okolí, ale takový pohyb, který děláme denně. A ideálně všichni. Vzhledem k tomu, že téměř všichni se každodenně někam dopravujeme, nabízí se oldschoolové chození pěšky nebo jízda na kole či jiném vehiklu – klidně s kombinací veřejné dopravy. Jenže právě něco tak obyčejného, praktického a nízkoprahového v minimálních nárocích na fyzická omezení, jako je městská cyklistika nebo chůze, naráží na nejtvrdší odpor vedení měst a obcí, politiků, fosilních brocasterů, médií a nakonec snad i na hněv lidu. Toho, kdo by chtěl vzít svůj zdravotní stav a kondici do vlastních „nohou“, nakonec spíš přejede auto.
Můžeme naše národní špeky monitorovat třeba každý měsíc, dokud ale nebudeme mít dostatečnou síť cyklistické infrastruktury, v podstatě se nemáme o čem bavit. Podobně se to má s chůzí. Stejně jako na českou tragédii „cykloopatření“, která často spočívají v náhodně pomalované silnici mezi křižovatkami, se lze dokola ptát, proč prioritou obcí nejsou přechody pro chodce a třicítka, ale „plynulý průjezd obcí“. Stejně tak od intenzivnější chůze odrazují stísněné uprášené ulice s funkcí levného parkování. Co se týče možností pohybu ve veřejném prostoru, vzácností nejsou ani petice občanů za zrušení nebo nepostavení sportovního nebo dětského hřiště, v nichž se argumentuje hlukem, plýtváním veřejných financí i narušením „rázu“ lokality.
Na národním svérázu českých tradic si zakládáme. Žebírka, kolínko, pivíčko, denně tu muži i ženy roztáčejí kola národního motokultu, který nejen devastuje veřejný prostor, ale hlavně s ním ještě zatopíme pošahaným Evropanům. Je to takové malé české pohodlíčko, které si nedáme vzít. A když bude nejhůř, zase se tu trochu vyšikanujeme.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás