Zatímco se v Kataru schylovalo k odsouhlasení příměří mezi Izraelem a Hamásem, v Česku proběhlo několik kauz více či méně spojených s válkou v Gaze. Mám na mysli především stažení dotací galerii Světova 1 kvůli vyvěšení palestinské vlajky, předčasné ukončení výstavy v galerii Jaroslava Fragnera a záplavu nenávistných komentářů pod akcí o palestinské výšivce ve Skautském institutu. Tyto momenty ukázaly, že česká oddanost Izraeli, která je často považovaná za samozřejmost a rozumný normál, představuje ve skutečnosti velmi zaujatý extremismus.
Z posledního roku a půl, ale právě i z nedávných zásahů do fungování kulturních institucí je zřejmé, že český politický, mediální a morální mainstream by skutečně odpustil Izraeli úplně cokoli, včetně válečných zločinů a genocidy, o nelegální okupaci ani nemluvě. Stát na izraelské straně je považováno nejen za morálně správné, ale hlavně za normální a v podstatě apolitické rozhodnutí. Konflikty a diskuze z poslední doby ale přesto naznačují, že se v tomto ohledu možná něco mění. Ukazuje se totiž, že i zcela neproblematické události, mají-li cokoli společného s Palestinou, můžou způsobit cenzurní reakce politických a univerzitních autorit, jakožto i agresivní jednání internetových trollů. Z těchto zjevně zaujatých reakcí vyčnívají pak politické motivace natolik, že proizraelská vyhrocená agenda přestává působit jako neutrální.
Hlavně ať je to jednoduché a jednoznačné
Česká veřejná debata o Palestině dlouhodobě trpí zásadními nedostatky. Oddanost starší generace politiků a novinářů v jejich očích bezchybnému projektu státu Izrael nastavila většinový diskurz tak, že vysvětlovat cokoli složitějšího, než že útok ze 7. října byl brutální a odsouzeníhodný a všechna izraelská rukojmí by měla být v pořádku vrácena do svých domovů, je v podstatě nemyslitelné. I vedení rozhovorů s odborníky je tak rámováno neochotou kriticky nahlédnout situaci a reflektovat vlastní slovník nebo užívaná klišé. Jako příklad může posloužit označování jednotlivců, skupin i politických stran automaticky za teroristické nehledě na konkrétní činy, pokud se jedná o Araby. Podobně jednoduché je opakovat mantru o údajném právu na sebeobranu Izraele i v případech, kdy jeho armáda porušuje mezinárodní právo. Snažit se nabídnout jinou perspektivu na události, které jsou součástí složitého historického vývoje a probíhají v komplexní síti mocenských vztahů a protichůdných zájmů, je nesmírně složité. Minimálně si tuto složitost uvědomovat a nesloužit slepě silnějším je ale práce, kterou by veřejnoprávní (a vůbec všechna) média dělat měla. V relativně bezpečném Česku si navíc určitý odstup můžeme dovolit.
Neochota vidět humanitární rozměr konfliktu odhaluje politickou podjatost. A konec konců také autoritářské praktiky těch, kteří drží v rukou moc a zakazovat mohou.
Mluvit pouze o starší generaci je ale zavádějící. Zatímco mnozí mladší novináři a novinářky nebo novější novinářské projekty se pokoušejí veřejnou debatu kultivovat a přinášet informace a pohledy také odjinud než z izraelského bezpečnostního kabinetu, česká politická reprezentace selhává jako celek napříč generacemi. Vláda, která se honosí svou podporou Ukrajiny, míru a lidských práv, aktivně přispívala k izraelské agresi v Gaze. Opakovaně hlasovala proti mezinárodním rezolucím o potřebě příměří, a to navzdory své údajné finanční podpoře humanitárního úsilí. Dvojí metr, který vláda aplikuje na odsuzování útoků na civilní cíle, včetně nemocnic a škol, v Gaze a na Ukrajině, ale pobuřuje jen výjimečně.
Konkrétní události posledních několika měsíců v Česku by ale mohly značit změnu. Jasné chápání izraelského počínání v Gaze po vzoru rétoriky izraelské vlády jako obranné války proti „lidským zvířatům“, ve které je všechno dovoleno, je už i u nás minimálně částečně narušováno a tento postoj začíná být zřetelněji neobhajitelný.
Palestinská vlajka není terorismus
Před Vánoci proběhla médii zpráva o tom, že Praha 8 rozhodla o odebrání dotací malé galerii Světova 1 v pražské Libni na základě toho, že v okně vyvěsila palestinskou vlajku. Zastupitelstvo v přijatém usnesení doslova „odsuzuje faktickou podporu propalestinského a protiizraelského terorismu spolkem Světova 1.“ Činí tak navzdory tomu, že předseda spolku, který galerii spravuje, spojení s terorismem na schůzi jednoznačně odmítl. Uvedl naopak, že vyvěšení vlajky je nutné považovat za „vyjádření solidarity s civilním obyvatelstvem nacházejícím se na území válečného konfliktu.“ Soucit s běžnými Palestinci a Palestinkami v prosinci 2024 – po patnácti měsících bombardování v hustě obydlené Gaze a stupňujícím se násilí ze strany nelegálních izraelských osadníků na Západním břehu – se ale v Česku nenosí. Z krátké zprávy na Novinkách, která o incidentu informovala, například vítězoslavně vyplývá, že Praha má jasno a „Česko stojí za Izraelem.“ Jako by šlo o sportovní zápas, kde se jakékoli sympatie pro tým soupeře neodpouštějí, a ne o zničující válku, ve které umírají skuteční lidé.
Prokázané válečné zločiny ani probíhající vyšetřování podezření z genocidy nemůžou ideologickou pozici obhájců židovského státu znejistit. Jejich jistotu ale zřejmě nahlodává soucit s gazanským civilním obyvatelstvem, který vyjadřuje galerie. Co kdyby si totiž veřejnost uvědomila, že ani palestinské děti by neměly umírat pod sutinami? Označit galerii za propalestinskou, tedy protiizraelskou, a tím pádem teroristickou, je to nejjednodušší, jak její postoj zdiskreditovat. To ale výrazně pokřivuje vnímání toho, co terorismus opravdu je a jak jeho podpora může vypadat. Odsuzovat terorismus jakéhokoli druhu je totiž samozřejmě na místě a jsou situace, kdy je důležité konkrétní akce za odsouzeníhodné a teroristické označit. Těžko ale věřit tomu, že kdyby zrovna protiizraelský terorismus v Česku bujel, neřešila by to úplně jiná místa než zastupitelstvo v Libni.
Nebylo to zároveň poprvé, kdy vyvěšení palestinské vlajky způsobilo kontroverze. Vloni v květnu se proti vlajkám visícím z některých oken na budově Vysoké školy uměleckoprůmyslové na Palachově náměstí v Praze ohradili politici i vedení školy. Vedení ve svém prohlášení vyjádřilo zmatení nad tím, jaký význam vyvěšení palestinských vlajek může mít. Pravděpodobně po úspěšném vnitřním dialogu ale vydal akademický senát UMPRUM v červnu jiné prohlášení, ve kterém vyjádřil podporu studujícím, kteří volají po ukončení konfliktu. Senát zároveň upozornil na probíhající scholasticidu v Gaze. Oprávněné obavy, že ze strany izraelské armády dochází k cílené likvidaci vzdělávací infrastruktury, potvrzené OSN, přiměly UMPRUM opustit zarytý odpor vůči čemukoli palestinskému. V konečném důsledku mělo tedy vyvěšení vlajky, jakkoli problematické, zásluhu na nuancování přístupu školy ke konfliktu i ke studujícím vyjadřujícím politický názor. Že by politici a političky SPD, ANO nebo ODS (ale i všech ostatních stran, proti usnesení Prahy 8 hlasoval jen nestraník Jan Šimbera) byli ve věci galerie Světova 1 takové nuance schopni, se bohužel nepotvrdilo.
Je jasné, že v kontextu české debaty je vyvěšení palestinské vlajky provokativní. Je to ale zároveň velmi obecné gesto, které nutně podléhá interpretaci. Pokud je pak automaticky vepsáno rovnítko mezi takovým gestem a terorismem, což okamžitě vede k jeho zákazu, poukazuje to zejména na ideologičnost toho, kdo zakazuje. Neochota vidět humanitární rozměr konfliktu odhaluje politickou podjatost. A konec konců také autoritářské praktiky těch, kteří drží v rukou moc a zakazovat mohou.
Uvědomovat si svoji pozici
Už od prosince se také šuškalo o tlaku, kterému ze strany rektora a vedení ČVUT čelila galerie Jaroslava Fragnera a její ředitelka Karolína Plášková. Výstava Svědectví prostoru. Role architektury v ochraně lidských a environmentálních práv byla nakonec po Novém roce předčasně ukončena, protože vystavující i ředitelka odmítli přistoupit na podmínky, které si škola kladla. Po poslední přednášce z doprovodného cyklu k výstavě byl totiž Ahmad Gharbieh a jeho projekt, Beirut Urban Lab (BUL), nařknut z podpory terorismu. Bylo to prý hlavně proto, že Gharbieh přiznal, že v rámci mapování zkázy v jiholibanonských oblastech jeho výzkumný tým spolupracuje s Hizballáhem, aby získal potřebné informace a přístup do míst, které pokrývá. V kontextu jakéhokoli výzkumu v Libanonu, kde členové Hizballáhu například sedí v parlamentu, je absurdní považovat tento typ spolupráce za podporu terorismu. Naopak to poukazuje na to, že si BUL uvědomuje politickou situovanost svého výzkumu, což z něj ale nedělá výzkum o nic méně relevantní. Body zájmu, výzkumné otázky i možnosti financování vědy jsou nutně ovlivněny a často přímo formovány společenskou a politickou situací. Je tomu tak ve všech disciplínách všude na světě, a i proto je potřeba si svá východiska přiznat a metodologii obhájit. Je vizitkou českého dominantního diskurzu, že sám sebe za politicky nesituovaný, neutrální považuje a za takové bere i všechny výsledky vědecké práce, které produkuje. To přesně kritizuje Gharbieh v rozhovoru, který během své návštěvy Prahy poskytl.
Hlavním provokativním bodem výstavy, která kromě libanonského projektu představovala také mapování čínských detenčních táborů pro Ujgury a další národnostní menšiny v Sin-ťiangu i průběh německé koloniální genocidy v Namibii, byla její údajná neobjektivnost. Daleko více než neobjektivní ale byly výsledky výzkumu BUL nepohodlné pro někoho, kdo nechce vidět reálné dopady izraelské agrese a raději se uchyluje k hotovým argumentům o nutné obraně. Libanonský projekt totiž prokazoval výraznou asymetrii v počtech, intenzitě i ničivosti ozbrojených útoků okolo izraelsko-libanonské hranice od 7. října 2023. Mapa, která údery ukazovala, byla na sever od hranice (v Libanonu) výrazně zahuštěnější, a to po celé sledované období.
Jako záminka pro kritiku výstavy tak posloužila použitá terminologie. Rektor požadoval změnit v mapách a doprovodných materiálech označení „Okupovaná Palestina“ (Libanon vznik Izraele nikdy neuznal) na „Stát Izrael“, na což byli tvůrci ochotni vzhledem k českému kontextu přistoupit. Nelíbil se ale ani termín urbicida, kterou BUL používal ve vztahu k monitorování rozsáhlého ničení infrastruktury v Gaze, včetně obytných domů, zeleně, budov institucí, cest a silnic. Že se jedná o zavedený termín, jehož užití sami výzkumníci kriticky reflektují, nikoli o emotivní ideologickou nálepku, není těžké dokázat. Právě výsledky detailního zpracování dat BUL totiž přispívají k pochopení systematické povahy útoků na urbánní struktury, a tím i na způsob (a možnost) života v Pásmu Gazy. Označení této destruktivní vojenské akce za urbicidu značí, že ze strany Izraele dochází k záměrné likvidaci nejen budov, ulic a měst, ale ve spojení s tisíci civilních obětí také k destrukci mezilidských vztahů, kultury a identity. Není divu, že ve světle svých zjištění BUL rektorův požadavek na vymazání slova urbicida odmítl. Akademická i veřejná diskuze o podstatě využívaných termínů je potřeba, zejména když se mluví o takto závažných činech. Zde ale právě podstata zjevně uniká před vírou, že Izrael se ničeho zlého dopustit prostě nemůže.
Třetí z vystavených projektů BUL mapuje eskalaci násilí na Západním břehu v období od prosince 2022 do května 2024. Vizualizuje místa, způsoby a následky násilných konfliktů na Izraelem okupovaném území, v palestinských vesnicích a městech a v okolí nelegálních izraelských osad. Ukazuje, kromě jiného, že agresory jsou mnohem častěji Izraelci. Dodává tak důležitý kontext celé situaci, která rozhodně nezačala v říjnu 2023 a brutálním způsobem pokračuje i po současném příměří v Gaze. Vnímavému vzdálenému pozorovateli v Česku nabízí způsob, jak si představit, že izraelské násilí a mocenská nerovnováha na okupovaném území vytváří podmínky pro odboj, který je až příliš snadné označit bez výjimky za terorismus.
Taková míra pochopení je ale zjevně nežádoucí. V krátkém textu, který rektor a vedení ČVUT požadovali k výstavě připojit, aby dosáhli údajné chybějící vyváženosti, byly dodány informace o počtu obětí útoků ze 7. října a poukázáno na to, že Česká republika považuje Hamás a Hizballáh za teroristické organizace. Nehledě na to, že tyto informace každý návštěvník a návštěvnice výstavy pravděpodobně zná, je na místě se ptát, jestli jakkoli relativizují výše zmíněné výsledky výzkumu BUL. Kdyby druhý vystavovaný projekt vyvažoval svá zjištění prohlášením čínských autorit o tom, že je potřeba vzdělávacích institucí pro zaostalé a k terorismu tíhnoucí obyvatelstvo ve vzdálené provincii, těžko by to zpochybnilo důkazy o realitě ujgurských koncentračních táborů. Stejně tak nesnižují přece izraelské obavy z opakování hrůz teroristických útoků fakticitu etnické čistky, kterou stát provádí. Pravděpodobně i ve světle takových paralel odstoupily z výstavy nakonec všechny vystavované projekty zároveň.
Když odhlédneme od podivných pracovně-právních praktik, v jejichž rámci rektor ředitelce například zakázal se jménem galerie k výstavě vyjadřovat, je pozoruhodná zejména ta snaha o diskreditaci a umlčení výzkumu, který nevyhovuje představám o tom, jak věci jsou. Doplňkový komentář od rektora měl totiž dle jeho vyjádření doplnit perspektivu „napadeného státu Izrael. A to právě v duchu akademické svobody a ve snaze objektivizovat názor prezentovaný vystavovateli.“ Podle této logiky mají výzkumníci a výzkumnice, kteří dokumentují palestinské příkoří „názor“, zatímco perspektiva státu Izrael je „objektivizující“. To je absurdní. Když proto galerie argumentuje tím, že nátlak vedení považuje za politizaci výstavy, neznamená to, že by výstava sama o sobě politická nebyla, ale že ji ČVUT instrumentalizuje ve prospěch své vlastní agendy, kterou je slepá oddanost izraelskému vidění světa. Vnímat zde zásahy rektora a galerijní rady jako formu cenzury a ohrožení akademických svobod lze velmi snadno. Přestože se jedná o zásahy ve prospěch v Česku dominantního diskurzu, zpolitizovanost a zaujatost z nich trčí. Zdánlivě neutrální, objektivní postoj, který se opírá o nereflektovanou ideologii, se tu ve střetu s odlišnou a přiznanou situovaností kvalitního výzkumného projektu ukazuje jako nepodložený a problematický.
Ani vyšívání není terorismus
Poslední kauza je ze všech tří asi nejabsurdnější. Proběhla v polovině ledna převážně na sociálních sítích a spočívala v šikaně Skautského institutu (SI) kvůli workshopu palestinského vyšívání. Kontroverzi tentokrát vyvolala facebooková pozvánka na kulturní večer, během kterého si účastníci a účastnice mohli poslechnout o „křížkové výšivce z Palestiny, o jejích symbolech, barvách i terapeutické síle.“ Byl to už druhý takový večer věnovaný tradici palestinské výšivky tatríz a dobrovolné vstupné lektorka plánovala věnovat dobročinné organizaci Lékaři bez hranic. Pod pozvánkou se na stránce Skautského institutu nečekaně sešly stovky komentářů, z nichž mnohé uplatňovaly princip kolektivní viny Palestinců a Palestinek za činy Hamásu, osočovaly organizátory z podpory terorismu a vyhrožovaly jim. K reakci došlo pravděpodobně na popud Ligy proti antisemitismu, občanského sdružení založeného Věrou Tydlitátovou, které se honosí bojem proti xenofobii a rasismu a na jehož stránce byla publikována výzva ke komentování a vyjádření odporu k pořádání události. Vzhledem k tomu, že první běh této akce žádnou kontroverzi nezpůsobil, je nasnadě, že šlo o cílený a více či méně organizovaný útok.
Automatické spojení čehokoli palestinského s podporou terorismu a antisemitismu zaskočilo i vedení SI, které reagovalo jak v samotných komentářích, tak v krátkém rozhovoru. Zástupce ředitele SI se zejména vymezil proti dehumanizujícím a násilným vyjádřením a zdůraznil, že mnohá porušují český právní řád. Navzdory určitému strachu o bezpečí účastníků a účastnic ale odmítl akci zrušit, a naopak ji v kontextu ideologického tlaku podpořil: „To, že jsou někteří lidé v naší společnosti schopni takové míry nelidskosti, nám v tuto chvíli dává o to větší závazek událost uspořádat a odmítnout tím narativ, že na Zemi existuje národ nebo etnikum, které si zaslouží být i se svou kulturou vymazány.“
Související článek:
V rozhovoru zazněla také nesmírně zajímavá otázka, která emblematicky ilustruje stav české debaty a přemýšlení o složitých společenských a mezinárodních otázkách. Novinářka se totiž zástupce ředitele SI hned v úvodu opatrně ptá: „Můžete potvrdit, že celá akce je skutečně apolitická a nedošlo by během ní k diskuzi o probíhajícím konfliktu v Izraeli a Gaze či o dějinách těchto vztahů?“ Zpovídaný to potvrzuje s tím, že uznává, že Palestina je v Česku dráždivé téma, ale že kulturní dědictví jakéhokoli národa si zaslouží pozornost a výnosy věnované na dobrou věc jsou záslužné a neproblematické. Když odhlédneme od toho, že podle otázky zajistí apolitičnost zejména mlčení o probíhajícím konfliktu i jeho dějinách, což je samozřejmě nesmysl, důraz na požadavek apolitičnosti je i přesto pozoruhodný. V jistém smyslu je každé konání nějak politické. Vzdělávací i jiné akce ve Skautském institutu mají v naprosté většině společenský přesah, ale když jde o Palestinu, je zjevně potřeba to oddělit. Nepochybně jde o to, že v tomto případě apolitické vlastně znamená jakkoli nezpochybňující převažující izraelský narativ. To, že právě takový postoj je ale bytostně politický a vede k zaslepenému extremismu vyzývajícímu ke zničení palestinského národa i jeho kultury, se ale zrovna v nechutných komentářích pod společenskou akcí ukázalo průzračně. Skautský institut dokázal tento mechanismus odhalit a vyhranit se proti němu, což dává naději, že mu bude schopna čelit i širší společnost.
Nenávidět Palestince nemůže být normální
Vypadá to tedy, že mezi věci, které v Česku prozatím stále vadí, patří palestinská vlajka, ukazování zničených domů izraelským bombardováním, ale i palestinská výšivka. Dominantnímu diskurzu o situaci na Blízkém východě vadí Palestinci a Palestinky jako lidi, kteří komplikují svůj vlastní obrázek coby cíle k vyhlazení. Vadí to, že si nárokují vlastní stát a symboly, domy k bydlení i nějakou vlastní kulturu. Problematizovat české morální rozhořčení je nežádoucí. Umožňuje totiž spokojeně zaslepovat rozdíly mezi teroristy, bojovníky za svobodu, protestujícími a nezletilými dětmi a podporovat zabíjení desítek tisíc lidí a destrukci veškeré infrastruktury bez jakýchkoliv výhrad.
Pražské kulturní instituce, které si dovolily palestinskou situaci pojmout jinak, vyvolaly vlastně očekávané kontroverze a většina jejich snah byla nakonec potlačena. Získaly ale také mnohá vyjádření podpory a desítky lidí podepsaly otevřené dopisy kritizující cenzurní praktiky. Je z nich mimo jiné zřejmá nespokojenost se zkratkovitým spojováním Palestiny se zlem. V konečném důsledku totiž označování za podporovatele terorismu, stažení dotací i zavření výstavy hlavně zvýraznilo politickou a ideologickou zaujatost a vykloubenost toho dominantního, zdánlivě neutrálního, normálního českého postoje. Jestli tyto události naznačují, že v Česku by postupně mohlo být o něco těžší veřejně prohlašovat, že zabíjet Palestince je přece normální a v pořádku, tak je to jedině dobře. Zároveň je to ale taky pořád dost málo.
Autorka je arabistka.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás