„Muž na ženu? Nebo naopak?“ ptá se anglicky se stereotypním asijským přízvukem lékař na klinice v Bangkoku. Úkol má právnička a jedna ze dvou hlavních postav filmu Emilia Pérez jasný: domluvit tranzici pro bosse mexického drogového kartelu. Otázka poté přeroste v píseň a následuje choreografie personálu i pacientek a pacientů čekajících na zákrok za zpěvu textu „Vaginoplastika? Rhinoplastika?“. „Kolik by stál jen zadek?“ ptá se posléze lékařů právnička Rita Mora Castro (Zoe Saldana). „Pro vás? 4500 dolarů,“ zní odpověď.
Podobných výjevů je v nejnovějším filmu oceňovaného francouzského režiséra Jacquese Audiarda více. Jednou sborově zpívají příbuzní pohřešovaných osob, podruhé mafiánský boss toužící po jiném těle. „Mojí jedinou touhou je ona,“ zpívá vysokým hlasem hlava kartelu Manitas Del Monte, čímž u Rity vyvolá dojetí a možná i pochopení. Než podstoupí změnu pohlaví, zajistí přesun své ženy Jessi (Selena Gomez) a dvou synů do bezpečí Švýcarska a nafinguje svou vlastní smrt.
Přijetí snímku v latinskoamerickém prostoru pak neprospěla ani Audiardova vyjádření. „Příliš jsem Mexiko nestudoval,“ přiznal francouzský režisér v rozhovoru.
Právě tranzice z původce brutálního násilí vytvoří ženu, která chce pozůstalým po obětech (nejen) svých zločinů pomoci. Jak k přerodu došlo, Audiard nevysvětlí a divák jen těžko hledá jakákoli vodítka. Jako by byla násilná povaha definována pohlavím, což Audiard naznačuje ve vypjaté scéně mezi Emilií a domnělou vdovou po kartelovém bossovi Jessi. V rozčilení se Emilia (Karla Sofía Gascón) uchýlí k násilí a své bývalé ženě vyhrožuje hlubokým mužským hlasem, tedy stejným jako před klíčovou operací.
Zatímco napříč světem sbírá Audiardova adaptace libreta stejnojmenné opery na motivy románu Borise Razona Écoute mnohá ocenění, především latinskoamerický prostor reaguje hodně pohoršeně. Sociální sítě jsou plné memů, kritiky a někdy i výzev k bojkotu. „Emilia Pérez se stává prvním neanglicky mluveným vítězem Zlatého glóbu za nejlepší film… s použitím Google překladače,“ píše jeden z mexických uživatelů na síti X. „Celá Latinská Amerika sjednocená proti Emilii Pérez. Dosáhli jsme Bolívarova snu,“ píše další. „Jako národ musíme natočit muzikál o 11. září,“ dodává jedna z uživatelek.
Casting, přízvuk a reakce
Na lednovém předávání Zlatých glóbů si přesto snímek s největším počtem nominací odnesl také nejvíce zlatých sošek. Ocenění za nejlepší film – komedie/muzikál, nejlepší cizojazyčný film, herečku ve vedlejší roli (Zoe Saldana) a originální píseň se tak přidala k těm z evropských filmových soutěží či festivalů v Cannes a Torontu. S velkými nadějemi Audiardův film vyhlíží také předávání Oscarů.
V Mexiku, kam film v rámci premiér paradoxně zamíří až po uvedení ve Spojených státech, Francii a v omezené míře také na platformě Netflix, ovšem od začátku budí kontroverze. Vše začalo už oznámením obsazení Audiardova snímku. Následovaly klipy na sociálních sítích a vše vyvrcholilo reakcemi režiséra i dalších členů štábu.
Kritice se nevyhnul přízvuk herečky Seleny Gomez (Američanka mexického původu), která nemluví španělsky. Veřejně herečku kritizoval mexický herec a producent Eugenio Derbez. Poté, co Gomez vysvětlovala, že „její projev byl to nejlepší, co za krátký čas na přípravu zvládla,“ se ale nakonec omluvil.
Ještě odmítavější reakce ale sklidilo obsazení filmu. Z hereček a herců v přednějších rolích totiž z Mexika pochází pouze herečka Adriana Paz. Castingová ředitelka filmu Carla Hool pro BBC uvedla, že konkurzy se nejprve konaly pouze v Mexiku, aby se následně rozšířily do zbytku Latinské Ameriky, Spojených států a Španělska. „Audiard na všechny pohlížel stejně. Nechtěl konkrétní jméno. Chtěl jen nejlepší herečku pro danou roli. A těmi nakonec byly Selena a Zoe (Saldana),“ vysvětlila Hool. Saldana díky vyrůstání v portoricko-dominikánské rodině sice ovládá španělštinu, kritici ale poukazují na to, že ani ona nereprezentuje zemi, v níž se film odehrává.
Jak (ne)zpracovat trauma
Největší kritiku ale vyvolává zpracování zločineckého prostředí a samotné tranzice. V současné době je podle Národního registru pohřešovaných ve 128 milionovém Mexiku přes 110 tisíc lidí, o jejichž osudu příbuzní či blízcí nic nevědí. Podle odhadů má 87 procent aktivních (tedy stále vyšetřovaných) případů zmizení na svědomí právě organizovaný zločin. V celé zemi pak má být nejméně 52 tisíc neidentifikovaných lidských ostatků, mezi něž nelze započítat kosterní úlomky z kartelových popravišť.
Přijetí snímku v latinskoamerickém prostoru pak neprospěla ani Audiardova vyjádření. „Příliš jsem Mexiko nestudoval,“ přiznal francouzský režisér v rozhovoru. „Co jsem potřeboval vědět, už jsem tak trochu věděl,“ dodal Audiard. Mezitím už ale oznámil, že plánuje natočit prequel k filmu, který, jak připomíná deník Guardian, natočil francouzský režisér bez znalosti španělštiny a ve Francii.
Ještě více než v zachycení sociální problematiky Mexika ale film selhává v reprezentaci trans osob. Právě trans identitu Audiard ve svém vyprávění využívá jen jako „narativní štít pro chování Emilie, místo aby ji vnímal jako celistvou lidskou bytost,“ píše kritička Kyndall Cunningham v článku s titulkem Emilia Pérez je regresivní film, který si o sobě myslí, že je woke. Všímá si také stereotypního zobrazení Mexika jako násilné a zoufalé země, kde součástí charakteristiky postav je i vůně po tequille a guacamole.
„V Mexiku je film vnímán jako zneužití současné tragické situace způsobené obchodem s drogami i osudů těch, kteří kvůli němu zmizeli, za účelem vytvoření zábavného produktu,“ cituje BBC mexickou filmovou kritičku Gaby Mezu. Sama ale podotýká, že podobně neotřelý přístup ke složitému tématu je cenný. „Platí, že v Mexiku jsou lidé, kterým se film líbí, kteří si myslí, že vykreslil jejich zemi dobře, že není necitlivý. A také platí, že jsou tací, kteří tvrdí opak,“ dodává Meza.
Snímek podle kritika serveru The Cut Harrona Walkera používá trans identitu jako „inherentní vykupitelský nástroj“ pro titulní postavu. Server Autostraddle pak šel v kritice ještě dál, kdy Emilii Pérez označil za „nejunikátnější cis nesmysl, jaký kdy uvidíte.“ Walker poukazuje na nepochopení tranzice a doslovnost snímku připomínkou dialogu mezi titulní Emilií (ještě v mužském těle) a Ritou, která teoretizuje, že „změna těla změní duši a změna duše změní společnost.“
„Uvědomujete si, že byste mohli být obviněni z transfobie, a tak se to pokusíte vyrovnat tím, že obsadíte trans herečku a provedete určité změny, aniž byste se podívali na to, jak negativně trans téma odrážejí jiné části scénáře,“ kritizuje publicista Juan Barquin pro magazín White Little Lies. „Kdykoli se Emilia vrátí ke svým starým způsobům, Gascon sníží svůj hlas, jako by chtěla dát rovnítko mezi maskulinitu a zlo, ženskost a dobro,“ dodává Barquin.
Latinská Amerika sjednocená
Poslední roky přitom ukázaly, že pohled na dějiny i problematiku Latinské Ameriky optikou žánrového filmu může fungovat. Za připomínku stojí například svérázný portrét chilského diktátora Augusta Pinocheta v černohumorném hororu Pabla Larraína Hrabě, kde je z fašistického diktátora po krvi lačnící upír žijící na nehostinném jihu země. Stejně tak si latinskoamerický film citlivě a empaticky poradil s tématem trans osob v Oscarem oceněném chilském snímku Fantastická žena.
Emilia Pérez navíc není ani výpovědí o zločinech narkomafie v Latinské Americe. Vršení jednoho tématu na druhé a žánrová neukotvenost znamenají, že film nefunguje jako komentář k sociální situaci v Mexiku ani jako reprezentace trans osob nebo jako kriminální thriller. Nejde o promyšlené pozorování mexické společnosti jako v případě snímku Roma Alfonso Cuaróna, ani thriller z prostředí narkomafií Sin Nombre. Skutečnost, že se do čela kartelu může postavit i žena, shodou okolností letos navíc připomněla minisérie Netflixu Griselda.
Namísto Emilii Pérez tak filmoví fanoušci napříč Latinskou Amerikou drží s blížícími se Oscary palce brazilskému dramatu Ainda Estou Aqui (Stále jsem tady). Snímek taktéž oceněný Zlatým glóbem za herecký výkon (Paula Torres) se věnuje o něco dávnější historii. Oproti Emilii Pérez ale drama podle skutečných událostí staví do popředí právě příbuzné zmizelých během vojenské diktatury v sedmdesátých letech. Emilia Pérez do českých kin dorazí 13. února, Ainda Estou Aqui (zatím bez distribučního názvu) pak o měsíc později 20. března.
Autor je spolupracovník redakce.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás