Vánoční pohodu na konci minulého roku narušila další bouře ve sklenici vody českého X. Od začátku roku 2025 totiž musejí všichni výrobci nabízet jen jednotná nabíjecí zařízení s portem USB-C. Domnělí zastánci společnosti Apple a zarytí odpůrci regulací v tom vidí další potvrzení toho, jak EU dusí konkurenceschopnost a inovativnost našeho kontinentu. Tato jednoduchá ideologie vede k prostému závěru: Evropská unie technologicky zaostává za jinými digitálními velmocemi. Nemá své velké digitální platformy jako Facebook nebo TikTok a nemá údajně ani významné hardwarové výrobce jako Apple a Huawei. Viníkem jsou digitální regulace EU, které zbytečně zatěžují firmy v podnikání, občany v běžném životě a úřednické aparáty při vymáhání těchto regulací.
Tento jinak legitimní argument bohužel zvláště česká debata zplošťuje do ultimátního rozhořčení nad úpadkem evropské civilizace. Regulace EU nás podle této logiky přivádějí do ekonomické nesvobody, kvůli níž se Evropa po zásluze stává závislá na Spojených státech a Číně. Je to však přesně naopak. Sebevědomé a smysluplné regulace řeší takového zaostávání, a to navíc s přidanou hodnotou lepší demokratické, sociální a environmentální budoucnosti. Podmínkou toho však je, aby tyto regulace zůstaly propojeny s masivními soukromými a veřejnými investicemi. Za evropské zaostávání totiž nemohou regulace jako takové, ale dlouhodobá absence sebevědomé investiční politiky EU.
Demokracie, oligopoly a geopolitika
Bylo by mylné chápat regulace pouze ve spojitosti s otázkami ekonomické konkurenceschopnosti. Digitální regulace mají daleko rozmanitější cíle. Některé regulace chrání občanská práva a demokratický řád. Jiné napravují monopolní tendence velkých neevropských korporací. Další reagují na bezpečnostní a jiné výzvy. Regulatorní přístup EU má mnoho problémů, ale i mnoho legitimních důvodů pro svoji existenci. Nejlépe to ilustruje Obecné nařízení o ochraně osobních údajů, známé pod zkratkou GDPR. Právě toto nařízení v roce 2018 odstartovalo zmíněnou paniku a boj proti digitálním regulacím údajně ohrožujícím život a konkurenceschopnost, jakkoli mělo hned několik důležitých cílů.
EU poslední dekády příliš jednostranně vsadila na tržní hyperglobalizaci, rozpočtové škrcení domácích investic a úpadek expertizy i kapacit v oblasti průmyslových politik.
Demokracie a ochrana různých individuálních a sociálních práv byly hlavním cílem nařízení, jež později inspirovalo i Akt o umělé inteligenci z roku 2024. Tato ochrana je potřeba před excesy velkých korporací i vlád. GDPR ustavilo principy nakládání s našim soukromím v online prostoru, kde omezené množství korporací neomezeně a bez bezpečnostních záruk shromažďovalo a přeprodávalo naše data. Takové shromažďování dat samozřejmě láká i vlády, protože otevírá dveře politické kontrole nad občany. Právě kvůli tomu EU mimo jiné zakázala použití umělé inteligence k zavádění systémů sociálního kreditu. Takové vládní systémy kontroly po čínském vzoru rozdělují občany na poslušné a neposlušné a podle toho jim udělují či odebírají různá občanská privilegia.
Dalším cílem GDPR bylo narovnání vztahů mezi právy spotřebitelů a firmami, což se v roce 2023 přelilo i do Aktu o digitálních trzích. Tato regulace postihuje monopolizační výstřelky šesti neevropských korporací, včetně facebookové Mety a tiktokového ByteDance. Protože tito velcí gatekeepeři kontrolují přístup na digitální trhy, EU se je rozhodla otevřít větší spotřebitelské volbě zákazníků a nabídce menších evropských startupů a scaleupů. Akt o digitálních trzích to činí vynucováním různých principů. Jedním z nich je interoperabilita, jejíž požadavek stojí i za výše zmíněnou harmonizací nabíjecích zařízení. Do budoucna tento princip umožní uživatelům posílat zprávy mezi libovolnými aplikacemi, například mezi Messengerem a Telegramem. Otevře se tak prostor pro vznik a růst chatovacích aplikací mimo ekosystémy pár velkých korporací.
Posledním cílem byla geopolitická bezpečnost kritických infrastruktur a dat. Tudy se následně vydal například Akt o čipech z roku 2023. Americké korporace donedávna shromažďovaly až 80 % všech evropských dat, přičemž je před GDPR a další datovou legislativou skladovaly bez jasné právní ochrany v datových centrech na půdě USA. Nejenže tím data zůstala volně přístupná americké vládě, ale Evropa zůstávala bez kritické infrastruktury datových center. Důraz GDPR na lokalizaci dat v Evropě nebo mimo ni, ale podřízenou evropským pravidlům, předcházel jejich zneužití cizí mocností a nutil giganty jako Google a Amazon do výstavby datových center v místě jejich podnikání. Princip datové lokalizace byl kritizován za stavění regulatorní zdi, která Evropu vyčlení z volného globálního toku dat. Stačilo přerušení dodávek čipů v době koronavirové pandemie a rostoucí napětí okolo polovodičové velmoci Tchaj-wanu, aby se lokalizace podobných infrastruktur a sektorů stala oprávněným hospodářským zájmem po celém světě. Akt o čipech proto umožňuje evropským vládám něco dříve skoro nemyslitelného, a to výběrově subvencovat umístění výzkumu, vývoje a výroby polovodičů na svém území.
Regulatorní impérium
Finsko-americká profesorka práva Anu Bradford vidí Evropu jako jedno ze tří globálních digitálních impérií. Podle ní je EU „regulatorním impériem“, které usměrňuje digitální kapitalismus svým zaměřením na vynucování různých lidských práv, vlády práva a spravedlivé tržní soutěže. Bradford nabízí obdobu jiných analýz, které vnímají EU jako specifický model mezi dvěma dalšími: „tržním impériem“digitálního kapitalismu ve Spojených státech, taženým libertariánskými techno-oligarchy ze Silicon Valley, na jedné straně a „státním impériem“digitálního kapitalismu, usměrňovaným autoritáři v Pekingu. Bradford je důležitá i proto, že její koncept takzvaného bruselského efektu je hlavní a – přiznejme si – trochu samolibou mantrou evropských technokratů. Podle něho EU sice postrádá technologické prvenství, ale je regulatorní supervelmocí s vyspělým trhem 500 milionů zákazníků, která inspiruje ostatní části světa a vzbuzuje respekt velkých korporací. Tato supervelmoc je nyní součástí nejen technologického, ale i regulatorního závodu o digitální budoucnost.
Bradford nám předkládá myšlenkový experiment. Pokud regulace jako GDPR začaly vznikat kolem roku 2018 a ty opravdu velké vstupují v platnost až nyní, jak je můžeme vinit ze zaostávání započatého někdy na začátku tohoto století? V tomto experimentu pokračujme s pomocí radikálně protržního Indexu ekonomické svobody. Podle něho je digitálně pokulhávající Německo svobodnější ekonomikou než Spojené státy, zatímco stejně pokulhávající Česko podobně svobodnou ekonomikou jako jeden z jeho digitálních vzorů Izrael. Jednoznačná souvislost mezi ekonomickou svobodou a digitálním prvenstvím tedy neexistuje. Digitální lídři a zároveň jedny z nejliberálnějších ekonomik jako Švédsko tuto souvislost částečně potvrzují, přičemž tím zároveň rozporují názor, že EU je blokem ekonomické nesvobody. Až 11 z 20 údajně nejsvobodnějších ekonomik světa je součástí Evropské unie.
Bruselský efekt je nyní součástí regulatorního závodu, který se rozehrál mezi všemi třemi impérii a dalšími nestátními aktéry. Tento závod definuje kulturní hodnoty a politické principy digitálního prostředí. Akt o umělé inteligenci a jeho kořeny v GDPR se snaží mírnit ziskem motivované excesy amerických korporací a zároveň odmítá čínský státní paternalismus sociálního kreditu. Nařízení GDPR je dobrým příkladem bruselského efektu. Nejenže ho velké americké korporace nakonec vtělily do svého celosvětového fungování, ale inspirovaly se jím i velké země jako Indie. V umělé inteligenci nyní přístup EU naráží na ambice dalších aktérů stát se globálními regulátory. Kromě Číny jde i o mezinárodní organizace jako OECD nebo o americké korporace samotné.
Zcela bez iluzí lze uklidnit i ty, kteří mezi technooligarchou Elonem Muskem a bruselskými technokratkami Margrethe Vestager a Věrou Jourovou volí toho prvního. Evropské digitální regulace nevznikají pouze ve vakuu bruselské byrokracie, ale v konzultaci s evropskými vládami a pod vlivnou lobby amerických korporací. Americký Big Tech kolonizoval Brusel vlastními penězi a stal se největší lobby EU. Plno vlád členských států a politických frakcí v Evropském parlamentu více či méně (a z různých důvodů) vychází vstříc tržním zájmům těchto korporací a libertariánské ideologii technooligarchů. Příkladem je skupina států Digital 9+, která prosazuje méně regulací a více tržního přístupu. Vedle Česka tato skupina zahrnuje také Irsko a Lucembursko, které jako evropská sídla amerického Big Techu dbají na jeho zájmy. Pláč techno-oligarchů tedy nemá žádné opodstatnění.
Ani kapitálový trh, ani podnikavý stát
Hlavním problémem EU je naopak absence ambiciózního strategického řízení a investic. Podle Bradford a jiných lze místo regulací z evropského zaostávání vinit nedokončený jednotný digitální trh i unii kapitálových trhů, z čehož plyne i absence třídy investorů ochotných ve velkém riskovat při podpoře nadějných a rychle rostoucích technologických společností. Taková diagnóza je legitimní, ale pouze roubuje liberálně demokratické regulace EU na kopii radikálně tržního neoliberalismu ze Silicon Valley. Pokud chceme hledat poučení ze Spojených států, alternativní pohled vůči známé pohádce o Silicon Valley nabídla italsko-americká ekonomka Mariana Mazzucato se svým pojetím podnikavého státu. Mazzucato ukazuje, jak významnou roli hraje stát, jeho rozvojové agentury a veřejná sféra při tvorbě významných technologických průlomů a leadershipu.
Podnikavý stát tak rozporuje povrchní příběh o Silicon Valley, kde se údajní géniové z garáží stali mocnými technooligarchy díky rizikovému kapitálu a vlastní invenci. Stali se jimi totiž i díky privatizaci inovací financovaných americkým státem a jeho agenturami jako DARPA či známější NASA. Díky veřejné poptávce první z nich a díky prostředí kalifornských univerzit vznikl předchůdce dnešního internetu ARPANET. Bez projektů iniciovaných touto agenturou by jen těžko Apple dával dohromady své první počítače a smartphony, včetně inovací jako uživatelské rozhraní, dotykový displej a podobně. Ani Musk nepřišel zkrátka. Tesla by se v roce 2010 neobešla bez nízkoúrokové státní půjčky v hodnotě 465 milionů dolarů pro svoji továrnu a dále se dynamicky nerozvíjela bez další veřejné podpory.
Učit se lze ale i z nedávné minulosti a dobrých příkladů přímo v Evropě. Za vznik současného internetu a důvod našeho zběsilého klikání zkratek jako „www“ mohouvědci ze známé evropské agentury CERN. Švédsko bychom stěží nazvali digitálně zaostalou zemí. Svá bezdrátová sluchátka si pomocí bluetooth připojujeme díky spolupráci Lundské univerzity a firmy Ericsson. Ještě před dvaceti lety Ericsson a finská Nokia byly průkopníky na poli mobilních telefonů, dnes jsou „pouze“ lídry ve vývoji a výrobě sítí 5G. Momentálně často vysmívané Německo je sídlem poskytovatele podnikového softwaru SAP, vedle švédského Spotify jedné z největších technologických společností na světě. Příběh Evropy je tedy o nedávno zašlé slávě státem podporovaných inovací a technologických lídrů, ale i o ohromném potenciálu pro restart obou.
Role státu a jeho průmyslových politik nás vrací k Aktu o čipech. Evropa historicky vládla globální produkci čipů, ale v posledních dvou dekádách ji předběhla východní Asie. Součástí původní evropské dominance byl i československý státní podnik Tesla a „rudé Silicon Valley“, díky němuž na Moravě vznikla výzkumná expertiza a existují globálně významné firmy jako Tescan a Onsemi. Tuto dominanci kontinent ztratil ne díky volnému trhu, ale díky modelu rozvojového státu v Číně, Jižní Koreji nebo na Tchaj-wanu. Příkladem je tchajwanský gigant TSMC, který se stal globálním čipovým lídrem díky strategickým vládním investicím do vědeckých parků a výzkumných institucí. Vláda si skrz Národní rozvojový fond zároveň v podniku zachovává kontrolu nad jeho směřováním. Evropa proto dnes reaguje na výzvy východoasijského a amerického státu. Brusel sice vytvořil čipovou průmyslovou politiku, která přislibuje kombinaci veřejné podpory a soukromých investic v řádu 43 miliard eur do konce dekády, americký Akt o čipech a vědě z roku 2022 však toto číslo v kratším horizontu trumfuje plánovanými investicemi a pobídkami v hodnotě více než 75 miliard dolarů pro expanzi výroby a výzkumu, zatímco předpokládá 200 milionů pro veřejné agentury v tomto směru. O evropském restartu lze tedy spíše pochybovat.
Digitální kolonie Evropa?
Současná pozice Evropské unie je s nadsázkou na křižovatce mezi regulatorním „impériem“ a digitálním propadem k závislé „kolonii“ typu Česka. Rozhodování o investicích a inovacích kromě několika pozitivních deviací činí vlastníci se sídly mimo Evropu, zatímco EU pro ně zůstává velmi lákavým trhem s kvalifikovanou pracovní silou. EU poslední dekády příliš jednostranně vsadila na tržní hyperglobalizaci, rozpočtové škrcení domácích investic a úpadek expertizy i kapacit v oblasti průmyslových politik. Současné digitální regulace jsou rychlou nápravou této jednostrannosti, a to s ohledem na demokratické vládnutí, lepší postavení evropských firem v Evropě a silnější postavení kontinentu ve světě. Zůstanou ale pouhou nápravou minulosti bez špetky pozitivní energie, pokud do jejich realizace nebude investováno.
To musí mít jasnou veřejnou hodnotu. Mazzucato vysvětluje, že podnikavý stát byl produktem mocenského soupeření USA se Sovětským svazem a nyní s Čínou. Jeho výsledky si v posledních dekádách privatizovali technooligarchové, aniž by se zpětně podíleli na veřejném blahobytu. Tesla na daních neodvádí prakticky nic. Podobné pochyby můžeme mít vůči Aktu o čipech a průmyslové politice celkově. Je podpora Onsemi (dlouhodobě vlastněné americkou korporací) v Rožnově pod Radhoštěm a Tescanu (nedávno prodaného americkému investičnímu fondu) v Brně ze strany Česka a s pomocí fondů EU opravdu přínosná, zvláště v zemi s problémem odlivu zisků do zahraničí? Smysl má jen s jasně definovanou přidanou veřejnou hodnotou pro konkrétní region, lidský potenciál a blahobyt v něm nebo pro daňové příjmy a dlouhodobé cíle českého státu. Abstraktní posílení pozice Česka v produkčních řetězcích čipů je naprosté minimum.
Taková investice musí mít jasnou sociální a environmentální veřejnou hodnotou. Již víme, že EU preferuje digitalizaci státní správy na demokratických principech. Namísto autoritářské kontroly a bezskrupulózní maximalizace zisku stojí také o vysoce bezpečné a nediskriminační systémy umělé inteligence pro správu nemocnic, školství a systémů dopravy a rozvodu energie. Nyní je čas, aby Unie na evropské i národní úrovni posílila své investiční kapacity i expertizu, která podpoří evropské a české firmy rozvíjející takové systémy umělé inteligence a technologie. Tento posun od čisté regulace ke smysluplným investicím je v Evropě pomalu znát, a proto není třeba se nechat ani chlácholit, ani zastrašovat technooligarchy pomalu okupujícími i Bílý dům.
Autor je výzkumník v Ústavu mezinárodních vztahů a pedagog na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás