Magazín Kajet vydávají od roku 2017 Petrică Mogoş a Laura Naum. Vychází v angličtině, nicméně podtitul „východoevropská střetnutí“ naznačuje, že jeho těžištěm jsou témata spojená s východní Evropou a její komplikovanou minulostí i současností. A vlastně i budoucností. Najdete v něm eseje intelektuálek a intelektuálů i díla umělců a umělkyň, kteří se vztahují k prostoru opomíjených evropských periferií. Jako pomyslná červená nit se všemi dosavadními čísly magazínu Kajet vine téma easternfuturismu, volně definovanému myšlenkovému směru, který se snaží kriticky nahlížet na směřování východní Evropy. Easternfuturismus pracuje s pluralitou budoucností a pokládá otázku, jestli vůbec může existovat utopie po utopii.
Možná, že ta hlavní myšlenka týkající se budoucnosti by měla být ta, že se o ni pokusíme přemýšlet jinak. Třeba tak, že to není jen věc, která je před námi a k níž se vztahujeme, ale že to je spíš cesta ven ze současné situace a že si při tom nevystačíme s nástroji, které máme k dispozici.
„Právě proto, že východní Evropa má tak speciální vztah k utopiím, ji můžeme vidět jako laboratoř, kde se dá experimentovat s různými utopickými myšlenkami,“ říkají Petrică Mogoş a Laura Naum, kteří na otázky odpovídali spolu, a proto je v textu nerozlišujeme. V jejich bukurešťském bytu byla přítomná i jejich nedávno narozená dcera. Rozhovor probíhal pár dní po prvním kole rumunských prezidentských voleb, které původně vyhrál krajně pravicový kandidát Călin Georgescu. Kvůli jeho napojení na Rusko a podvodům v kampani ale byly výsledky prvního kola následně anulovány.
Kde se vzal časopis Kajet?
Nápad přišel někdy v roce 2016, pak nám ale trvalo rok a půl, než se skutečně zrodilo první číslo. Plánovali jsme vydávat jedno číslo ročně, což se nám teď úplně nedaří, ale už pracujeme na šestém čísle, které by se mělo objevit začátkem příštího roku.
Na počátku byla touha změnit to, jakým způsobem se nahlíží na Východoevropany. Přišlo nám, že způsob, jakým instituce napříč východní Evropou pracují s kulturními nebo uměleckými iniciativami, je zastaralý a ve skutečnosti jim ani nejde o ty, kteří se v tomto prostoru pohybují. Proto bylo první číslo věnované tématu komunity, tomu, jak o sobě přemýšlíme jako o společném celku. Byla to reakce na hyperindividualizovanou společnost dneška, první číslo navíc vznikalo v kontextu migrační krize. Řekli jsme si, že by bylo dobré redefinovat pojem komunity, který je ve východní Evropě pod útokem různých stran, zleva i zprava.
Druhé číslo bylo věnované tématu utopií. Proč?
Protože se psal rok 2018 a připomínalo se 50. výročí Pražského jara. Využili jsme příležitosti a dali si práci pochopit pojmy jako je ztráta paměti, úzkost nebo vzpomínání – a to všechno v kontextu utopického myšlení. Rok 1968 byl také érou občanských nepokojů, demonstrací, stávek, obsazování univerzit nebo továren a to všechno problematizovalo tradiční konzumní způsob života. Všechno to jsou věci, které jsou i o 50 let později pořád živé a důležité, události roku 1968 ale také znamenaly posun v tom, jak se díváme na utopii a její koncept.
Dnes za utopii považujeme stav věcí, kde se všechno zdá být dokonalé a kde dokonalost je dosažitelná. Utopie nám ale může sloužit i jako koncept, skrze nějž promýšlíme východní Evropu a její budoucnost. Protože východní Evropa žila s nějakou vizí utopie, byť se nám z dnešního pohledu může zdát matoucí a zatížená příliš mnoha významy. Utopie sama se stala něčím utopickým, pro někoho může být zapomenutým reliktem minulosti, který by tam měl i zůstat.
Tvrdí se, že žádnou utopii už nepotřebujeme, protože chceme spíše něco reálného. Proto potřebujeme technokraty, kteří racionálně rozhodují o naší přítomnosti a budoucnosti. A této úřednické třídě bychom měli důvěřovat. Pak jsou tu ale jiní lidé, kteří vidí utopii jako mýtus, jenž držel lidi pohromadě, ale selhal, a proto musí být zapomenut.
V Kajetu přemýšlíme o utopiích jinak. Snažíme se navrhnout, že v případě východní Evropy s jejími komplikovanými a fluidními dějinami máme šanci utopii a utopické přemýšlení znovu nově nastartovat. Současný stav světa vůbec není růžový, což platí o našem regionu i na globální úrovni, a proto je nejlepší čas přinášet alternativy. Právě proto, že východní Evropa má tak speciální vztah k utopiím, ji můžeme vidět jako laboratoř, kde se dá experimentovat s různými utopickými myšlenkami.
Ve třetím čísle Kajetu jsme se věnovali tématu boje. Vyšlo v roce 2019, kdy jsme si připomínali 30 let postkomunismu. Byly to tři dekády napětí, bojů, nejistoty a také konfliktů, včetně těch vojenských. Pak jsme měli číslo věnované periferii. Šlo nám o to zpochybnit význam toho, co je periferie ve vztahu k centru, a také poukázat na skutečnost, že periferií je ve skutečnosti více, protože není jen jedno centrum a jedna historie ani budoucnost, ale že existují alternativy. Různé světy koexistují, žije se v nich v různých rychlostech a v různých rytmech, což produkuje protikladné minulosti i budoucnosti.
Páté číslo je věnované easternfuturismu, což je koncept, který mě obzvláště zajímá. Má konkrétní obrysy?
My s pojmem easternfuturismu pracujeme už od druhého čísla, ale pořád je to velmi fluidní pojem. V zatím posledním čísle jsme řešili možnosti budoucnosti. Je ještě vůbec možná nějaká alternativní budoucnost? Dá se s budoucnostmi pracovat v množném čísle? Pluralita světů nás zajímá stejně, jako když jsme mluvili o periferiích. Můžou spolu koexistovat různé budoucnosti namísto jediné, kterou hlásá neoliberalismus? Tohle téma je obzvláště bolestivé v momentě, kdy se v Rumunsku o slovo hlásí jakýsi spasitelský, delirický fašismus.
Když jsme připravovali páté číslo, přišla ruská invaze na Ukrajinu, což nás navedlo k tomu být trochu spekulativnější. Tady přišel zlom ve směřování časopisu. Zatímco dříve jsme vyznávali trochu odtažitější styl psaní, který seděl spíš k dokumentování, od tohoto čísla vítáme spekulativnější texty, které se nebojí představovat si nové budoucnosti.
Západ se na země východní Evropy dosud díval skrze pojmy jako postkomunismus nebo postsocialismus, tedy skrze společně sdílenou minulost. Easternfuturismus to převrací a nutí nás přemýšlet o budoucnosti. Kde se tento koncept vzal a má něco společného s afrofuturismem?
S afrofuturismem má hodně společného. Stejně jako má on kořeny ve vědomí africké diaspory, skáče easternfuturismus mezi různými uzlovými body, které tvoří tekutý stav zbavený prostoru. Je ale potřeba dodat, že termín skrývá i nebezpečí toho, že budeme východní Evropu považovat za homogenní teritorium, což rozhodně není, i když je tak zvenku viděna. Ano, společnosti východní Evropy mají spoustu věcí společných, ale zároveň je i hodně věcí odlišných. Je nutné nespadnout do téhle pasti.
Pokud bychom pro naše přemýšlení měli načrtnout referenční body, určitě by to byly texty myslitelů postkolonialismu z latinské Ameriky. A ačkoliv předpona „east“ („východ“) je jednoznačná, odkazujeme i na myšlenky, které nejsou rámované žádným regionem. Koncepty postsocialismu a postkolonialismu je nutné promýšlet jako vzájemně se doplňující, protože existuje politická citlivost, která je sdílená napříč planetou a v minulosti se s ní hodně experimentovalo.
Můžeme v tom navázat na sedmdesátá léta, kdy se země jako Rumunsko či Jugoslávie viděly víc jako spojnice mezi východem a západem než jako součást východního bloku. Ve stejné době vzniklo i Hnutí nezúčastněných zemí, které také odmítalo binaritu západu a východu. Dobrým příkladem, který je asi potřeba brát trochu s nadsázkou, bylo, když se na konferenci OSN, která se konala v Santiagu v Chile, rumunská delegace definovala jako rozvojová latinskoamerická země. Byl v tom možná i pokus o romantizaci rumunského kulturního dědictví, které v sobě má také románskou dimenzi.
Určitě za tím ale byla také snaha o sebeurčení – my jsme tím, čím se rozhodneme, že jsme. Nejsme ani z východu ani ze západu. Existuje ještě nějaká třetí cesta. V Rumunsku – a nejenom tady – byly tyto tendence patrné už od padesátých let, kdy existovaly čilé kontakty s komunistickou mládeží z Asie, Afriky nebo Jižní Ameriky a byli jsme také v úzkém styku s brazilskými nebo indickými mysliteli a autory.
Binární myšlení typu západ – východ přetrvává i dekády po pádu železné opony. Je nutné ho atakovat?
Je jen důkazem omezené imaginace. Potřebujeme ale nabourat i pojmy jako globální Jih a globální Sever. Nakonec podle této diferenciace bychom měli být součástí Severu, ale na to nejsme ekonomicky dost vyspělí. Zároveň ale nezapadáme ani do rozvojového Jihu. Což ale jen znamená, že východ Evropy není střed a není ani dost zajímavý na to, aby byl považovaný za mainstreamový příklad jinakosti, jakou je třeba Dálný východ, na který se nahlíží skrz orientalismus.
Důležitý aspekt východní Evropy (nebo alespoň našeho pochopení easternfuturismu) je vědomí vlastní ambivalence a hybridity, naší vlastní liminality a stavu „mezi“. Předdefinované politické nebo prostorové kategorie severu, východu, jihu a západu jsou problematické a je dobré je nějak rozrušovat.
Za marginalizací a periferizací se vždy skrývá vnucování jednorozměrných dějin a jedné budoucnosti, což je práce kolonizačních sil. Odráží se to i v tom, jak funguje současné umění, ekonomika nebo třeba vydavatelský průmysl. Chceme tyto limity překonat a vytvořit nějaké hnutí solidarity, které by spojilo všechny takzvané periferie.
Proč nám vlastně na východě trvalo tak dlouho, než jsme začali tyto věci promýšlet a zpochybňovat?
Změny, které se děly na začátku devadesátých let měly svůj rozměr naděje. Trvala krátce, ale byla velmi silná. Většina viděla změny jako posun k lepšímu, ale to byl jen dočasný pocit. Ten pomíjivý pocit naděje se velmi rychle vypařil, protože lidi správně vycítili, že změny se nedějí v jejich prospěch. To, že nám trvalo tak dlouho, než jsme o nich začali mluvit, bylo i proto, že většina se zaobírala přežitím, řešila spíše existenční otázky – v našem regionu nakonec šlo doslova o přežití. Je to ale i generační věc, my jsme se koneckonců narodili přibližně v době převratů.
Levice v našem regionu se zdá být trochu moc posedlá nostalgií po socialismu. Jsme díky tomu zaseklí v minulosti a nejsme schopni si představit jinou budoucnost. Přijde mi, že pravici se lépe podařilo pracovat s konceptem budoucnosti a svobody a prodat je lidem ve svůdném balíčku. Není nostalgie trochu past?
Souhlasíme s tím, že pravice lépe dokázala zabalit sny a prodávat naději a zároveň využít minulost tak, aby skrze ni dokázala mobilizovat voliče. Je to něco, z čeho bychom se měli poučit. Nostalgie má zvláštní nevyhraněnou podstatu, a proto se jí snadno mohou zmocnit reakční síly. Ale má také svůj utopický, progresivní potenciál. Ve východní Evropě je nostalgie zaseknutá v lyrickém, poetickém módu, v truchlícím uchopení minulosti. Díky tomu byla zromantizována, mystifikována a byl také vymazán její podvratný potenciál. Stala se znakem slabosti, někdy se dokonce nostalgie používá jako urážka, jako znak toho, že někdo je primitiv nebo je dokonce nemocný. Což je vlastně způsob, jakým se termín nostalgie zrodil. V 17. století byla považována za nemoc, která se dá vyléčit cestou do hor.
My nostalgii vidíme jako důkaz, že nejsme vězni historie. Když mluvíme o nostalgii, snažíme se lokalizovat nějaký progresivní potenciál a uzmout ho reakčním silám, které ji konfiskovali. Nostalgie může být přepracována do užitečného konceptu, který nám může pomoci pohybovat se vpřed. Možná, že nostalgie je víc nástroj: může být dynamická, interaktivní. Může to být i kolektivní nástroj k vytvoření komunity. Je to ale zároveň jed i lék, záleží na tom, jak ji použijeme.
Jako děti postkomunismu jsme narozeni do ruin kapitalismu, máme k dispozici nástroje i potřebný repertoár aktivistické kritiky přítomnosti a můžeme použít minulost jako zrcadlo, aniž bychom si ale nutně minulé časy potřebovali idealizovat. Nostalgie, která je zakořeněná v současné realitě, může být východiskem k debatě o lepší budoucnosti.
O nostalgii jsme přemýšleli v jiném magazínu, který připravujeme. Jmenuje se The Future of a další slovo je vždy téma čísla. Jedno se jmenuje The Future of Nostalgia a vyšlo někdy v roce 2021. Pozvali jsme do něj 10 autorů, aby se pokusili lokalizovat nějakou potenciální hodnotu nostalgie. Možná, že nostalgie není jen slabost, možná je to protilék, možná, že naše nostalgie je nostalgií po budoucnosti, po radikálně nových budoucnostech, které budou koexistovat v mnohem lepších podmínkách.
V textu The Age of Nothingness, který je jakýmsi manifestem easternfuturismu a uvádí druhé číslo Kajetu, píšete o tom, že neoliberalismus byl prodávaný lidem jako utopie, jako příslib lepší budoucnosti plné prosperity a svobody. Je to stejná utopie jako ta poválečná, socialistická? Jak jsou propojené?
Různí lidé si představují utopii různě. Třeba u nás v Rumunsku jsou lidé rozdělení v tom, jaký scénář je pro naši zemi nejlepší. A dávají to jasně najevo ve volbách. Třeba v těch, které teď proběhly, a vyhrál v nich kandidát radikální pravice (několik hodin po rozhovoru byly volby anulovány, pozn. autora). Těžko některé lidi vinit z toho, že uvěřili krajní pravici, která je nejspíš podporována Ruskem. Uvěřili tomu, že když budeme mít blíže k Rusku, budeme se mít lépe. Je to dáno tím, že to, co se dělo v naší zemi posledních 35 let, je hluboce zklamalo. Dokonce i lidi, kteří žijí mimo Rumunsko, teď volí krajní pravici, protože jsou také zklamaní. Opustili své domy a rodiny a šli na západ, aby měli lepší budoucnost, ale ta nepřišla. Těmto lidem je třeba naslouchat a pochopit je. Smutné je, že dnes se už dá volit jen mezi neoliberalismem a krajní pravicí.
Kandidát Georgescu, který vyhrál volby, se zjevil z ničeho. Byl to člověk, který byl uvnitř systému od devadesátých let a nejspíš i ještě dříve, ale teprve nedávno začal být veřejně činný, objevil se v několika podcastech, ve kterých říkal některé přinejmenším podivné věci. Nabízí mystický, delirický, spasitelský typ fašismu, kterému lidé teď tak rádi naslouchají. Vyšlo už také najevo, že je přímo financován Moskvou, což není zase takové překvapení.
Najevo vyšlo i to, že využívá informací z průzkumu, které pro něj v Rumunsku dělal sociologický institut v Moskvě. Ten zkoumal, co Rumuni potřebují a co jim vadí. Díky němu mohla kampaň správně zacílit na věci, s nimiž jsou obyvatelé nespokojení. Můžeme si o tom myslet, co chceme, ale ten průzkum přinejmenším vycházel z vědomí, že něco není v pořádku. To je něco, v čem je krajní pravice lepší, i když se to děje na čistě diskurzivním, populistickém levelu. Ale zajímají se o to, co lidé chtějí. Není to nic sofistikovaného, ale alespoň předstírají, že naslouchají potřebám obyvatelstva.
Možná se potřebujeme vrátit na úplný začátek a přemýšlet o tom, jak můžeme začít budovat na prázdnu, které nás obklopuje. Slavoj Žižek používá metaforu rumunské vlajky, kterou lidé mávali během demonstrací v roce 1989 a která měla vystřižený střed, kde předtím byly komunistické symboly. Je to dobrá metafora prázdnoty, která musela být každým obyvatelem země po roce 1989 nějak naplněna. A to, čím ji naplníš, záviselo většinou na tom, jestli jsi byl vítězem nebo poraženým transformace. Jestli jsi byl ve správný čas na správném místě, měl nějaký majetek, který jsi mohl investovat, anebo ne.
Devadesátky vedly ke krizi, ale nebyla to žádná skutečná krize, jen krize interpretace, krize semiózy. Pro lidi bylo obtížné najít význam v nové realitě, v níž se ocitli, a možná, že význam sám zcela chyběl. Rozpad sdílených statků, návyků i společného života musel být něčím nahrazen. Otázka ale je, jestli byl vážně nahrazen úspěšně. Neoliberální utopie a její projekt jsou momentálně v krizi, lidé v ni přestali věřit a hledají něco jiného. A to, že našli fašismus, je strašné.
Vítěz prvního kola rumunských prezidentských voleb uspěl i díky TikToku, ale nevím, jestli můžeme mluvit o nějakém vyloženém podvodu, protože jen dal lidem to, co hledají. Jeden z hlavních motivů jeho kampaně byl v duchu apelu: Vezměme si zpět naši zemi od těch zlých Evropanů, kteří nám vysávají přírodní zdroje. A pak tu byl ještě jeden, který je vlastně skoro marxistický a mluví o zakládání kooperativních zemědělských komunit. O spojení soukromých farem, v nichž se někdo bude starat o koně a někdo o obilí. Tady už to připomíná nějakou utopii.
O jakou budoucnost bychom tedy měli na východě Evropy usilovat?
To kdybychom věděli, mohli bychom kandidovat v prezidentských volbách. (smích)
Dobře, zkusím se tedy zeptat jinak. Dají se už někde v současnosti vidět obrysy jiné budoucnosti, než je ta neoliberální nebo fašistická? V magazínu Kajet ukazujete díla umělců a umělkyň a tisknete texty autorů, kteří o odlišných budoucnostech přemýšlí. Koho byste vypíchli?
Rozhodně existuje celá řada myslitelů z regionu, ať už filosofů nebo historiků umění, a z těch, co nás teď napadají, můžu zmínit jména jako Igor Zabel ze Slovinska, Piotr Piotrowski z Polska nebo Zdenka Badovinac také ze Slovinska. Ti nás inspirovali, abychom zkusili pro tyto myšlenky najít nějaké konceptuální ukotvení.
Líbí se mi, že disponují alternativním způsobem chápání dějin, ať už je horizontální nebo transverzální, zkouší přijít s alternativním pochopením minulosti a přítomnosti, snaží se převracet věci a hledají progresivní potenciál tam, kde možná na první pohled není. Takto používáme i náš termín easternfuturismu, což není nutně žádné hnutí ani plně domyšlený koncept. Stejně jako je nostalgie nástroj, je jím i easternfuturismus. Je to hmota, do níž otiskujeme různé nápady, a zkoušíme, co se bude pro naši agendu hodit.
Možná, že ta hlavní myšlenka týkající se budoucnosti by měla být ta, že se o ni pokusíme přemýšlet jinak. Třeba tak, že to není jen věc, která je před námi a k níž se vztahujeme, ale že to je spíš cesta ven ze současné situace a že si při tom nevystačíme s nástroji, které máme k dispozici. Hledáme budoucnost, která bude více inkluzivní a pluralitnější. Potřebujeme přiznat, že i protiklady jsou důležité, což nám pomůže zjistit, že nejsou žádné předem dané reality a pravdy. Možná, že to je způsob, jak se zbavit lineárního teologického pochopení času.
Musíme přijmout pluralitu, oživit myšlenku mnohosti. Zní to velmi abstraktně, protože to jsou abstraktní filosofické pojmy, ale jde o to udělat z nich něco konkrétního. A něčím takovým jsou třeba časopisy nebo knihy. Proto nás baví tohle médium – je to něco reálného, byť je uvnitř spousta teoretických nebo konceptuálních myšlenek. Neříkám, že nutně nějak složitých, ale každopádně méně praktických nebo fyzických.
Easternfuturismus vidíme jako klikatou, boční cestu dějinami. Zároveň je důležité dál sledovat a dokumentovat to, co se děje kolem nás, a v tom máme zcela přiznaně aktivistickou polohu. Společně s dokumentováním našeho okolí si musíme vybudovat vnímavý postoj k procesům změn. Je potřeba si vytvořit horlivost k představování světa, který je jiný než ten kolem nás, a snažit se ho nějak transformovat. Protože ten největší problém s neoliberalismem je nakonec to, že nám nenechal mnoho zdrojů k tomu, abychom si představovali alternativy. A tady se nám vrací ten slavný citát Marka Fishera a Frederica Jamesona o tom, že je snazší si představit konec světa než konec kapitalismu.
Syrová materie imaginace byla tak vyhlodána, že už nemáme žádné nutné zdroje k tomu, abychom mohli utéct ze současné situace. Doufáme, že easternfuturismus může nabídnout nástroje ke kritičtějšímu uchopení našich současných dilemat a pomoci nám společně artikulovat nové budoucnosti, v nichž se nám bude žít lépe.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás