Současná vláda pomalu tlačí Poslaneckou sněmovnou mediální novelu, která by lehce zvýšila koncesionářské poplatky. Zákon se snaží zastavit především Andrej Babiš, který chce údajně po vzoru jiných zemí koncesionářské poplatky úplně zrušit. Jím zmíněné země je ale nerušily proto, aby média ovládly přes státní rozpočet, ale aby jim zajistily nezávislost a stabilitu.
Pohled nejen na českou mediální krajinu je v mnoha ohledech tristní. Většinu soukromých médií vlastní pár oligarchů, kteří se netají tím, že si ztrátové podniky vydržují na svou obranu. Financování médií zažilo po nástupu internetu kolaps a podstatná část mediálních projektů zmizela za hradbou paywallu.
Šance na přežití
Veřejnoprávní média patří v Česku stále mezi ta nejsilnější a nejvlivnější. Nemá smysl zde široce rozebírat, že mají k ideálu daleko. Hájit Českou televizi poté, co její zpravodajství z Gazy už více než rok připomíná spíše dezinformační kampaň na úrovni Russia TV než důvěryhodné zpravodajství, je opravdu náročné, a to i z jiných důvodů. O něco lépe si vede Český rozhlas. Na domácím poli jsou však obě média silnější a jejich role v pokrývání událostí na úrovni státu zůstává nezastupitelná. A totéž se nakonec týká i role veřejnoprávních médií v pokrývání politického dění, kdy alespoň diváctvo nemusí přemýšlet, zda novináři ve skutečnosti nesledují úzký zájem bohatého majitele v pozadí, jako je tomu u jiných vlivných mediálních projektů.
O úloze veřejnoprávních médií a jejich kvalitě je třeba se zcela jistě bavit, ale nejprve je nutné zajistit, aby vůbec existovala.
O tom, jak mají vypadat veřejnoprávní televize a rozhlas, lze vést – navzdory neochotě vedení těchto institucí – debatu, lze vznášet požadavky a dožadovat se odpovědí. V případě mediálních stájí Lukačoviče, Dospivy, Zacha či Křetínského máte smůlu – podobně jako skoro čtrnáct tisíc Slováků, kteří se podepsali pod otevřený dopis adresovaný Renatě Kellnerové, aby zastavila destrukci nezávislosti televize Markíza. Plebs ovšem miliardářce nestál za odpověď. Snad jim to vynahradí v úvodním slovu příští výroční zprávy PPF, kde se to bude jistě hemžit frázemi o společenské odpovědnosti této nenasytné korporace.
Oligarchové a oligarchyně zkrátka nemají média proto, aby se o nich s někým bavili. Přitom veřejnoprávní by v širším smyslu měla být všechna média. Ale to by si také novinářstvo muselo vzpomenout, že alfou a omegou jejich práce není uctivá poklona před majiteli daného titulu (a ani ostřelování Českého rozhlasu, že dělá podcasty, čímž prý ohrožuje ekonomické zájmy majitelů soukromých médií, kteří patří k těm nejbohatším v zemi).
Za necelý rok se nejspíš ujme vlády Andrej Babiš, ať už sám, nebo v koalici s někým, kdo bude možná ještě mnohem problematičtější než on. Jestli Babiš a jeho potenciální koaliční partneři typu Tomia Okamury něco opravdu nemají rádi, jsou to veřejnoprávní média. A jestli chtějí něco zlomit, jsou to Český rozhlas a především Česká televize. A z toho vyplývá také celkem jednoduchý úkol pro stávající vládní koalici: zajistit těmto institucím alespoň nějakou šanci, aby příští vládu přežily. A my s nimi.
Poplatky se nezvedaly od roku 2008 v případě ČT, respektive roku 2005 v případě ČRo. Není asi třeba rozepisovat, co s penězi za poslední léta udělala inflace. Provoz obou institucí je neudržitelný a lze celkem věřit řediteli ČT Janu Součkovi, že v případě nezvýšení poplatků přijdou na řadu škrty celých televizních kanálů.
Příklady z Evropy
Babiš slibuje, že si dá zrušení poplatků do programu na příští volby. Může to fungovat, protože pro podstatnou část společnosti funguje zvláště Česká televize jako rudý hadr, kdy od televize očekávají spíše něco, jako je Prima CNN s její novinářskou stájí mediálních dezolátů typu Michala Půra a dalších. Babiš na síti X napsal: „Pokud budeme ve vládě, koncesionářské poplatky ZRUŠÍME. Financování veřejnoprávních médií nastavíme z rozpočtu tak, jako je to ve Švédsku, Dánsku, Belgii a v dalších 14 zemích EU.“
V Dánsku před pár lety skutečně zrušili systém poplatků, podobný jako máme u nás, a místo něj zavedla vláda speciální složku daně, kterou platí každý ve stejné výši a jsou z ní financována veřejnoprávní média. Podobně jako u nás někteří lidé poplatky neplatili s tím, že nemají televizní přístroj. Nový systém už výjimky nemá a platí všichni dospělí. Připlatily si zvláště rodiny a ušetřili ti, kdo žijí v domácnosti sami, protože místo poplatku za domácnost se nyní platí za osobu.
Něco podobného udělali ve stejné době Švédové, byť jejich poplatek za média je závislý na výši mzdy a je možné z něj vystoupit na základě žádosti. Obě země tímto krokem nesledovaly, jako Andrej Babiš u nás, ovládnutí veřejnoprávních médií přes státní rozpočet, ale zajištění jejich stability ve světě, v němž lidé opouštějí televizní vysílání a dávají přednost displejům telefonů. Nic však nenasvědčuje tomu, že by tohle byla motivace miliardáře Babiše.
V obou zemích se pak může inspirovat jejich systémem státních dotací, které jsou určeny soukromým médiím, ať už tištěným či internetovým. Obě země se tak snaží podporovat svá nezávislá média, zajistit jejich stabilitu a udržitelnost, aby neskončila ve spárech oligarchů jako třeba u nás. V roce 2021 tak Dánsko alokovalo do těchto dotací přes padesát milionů eur, tedy asi jeden a čtvrt miliardy našich korun. Větší Švédsko pak vynaložilo zhruba dvojnásobek této částky. Na dotaci má nárok každé médium, které splní předem daná kritéria.
Byť Andrej Babiš a jeho podřízení ve Sněmovně řečnili hodiny, tyto zajímavosti ze světa médií jim bohužel unikly. O úloze veřejnoprávních médií a jejich kvalitě je třeba se zcela jistě bavit, ale nejprve je nutné zajistit, aby vůbec existovala. Pokud se chtějí vládní strany postavit populismu doopravdy a ne jen jako, musí být opevnění veřejnoprávních médií jejich prioritou.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás