Linda Bartošová a ČRo Wave za podcast Slast schytaly především na internetu obludnou nálož kritiky. Podstatná část výměny emocí, argumentů i výpadů se točila především kolem osoby Bartošové. Ta se už před dlouhou dobou stala terčem mužů, kteří neumějí stárnout a sní o světě, v němž „všechno bylo v pořádku“ – nehledě na to, co to vlastně znamená. Této sexistické dimenzi se už věnovala řada komentářů, například na Alarmu k tomu napsala podstatné Magdalena Dušková. Pod touto personifikovanou rovinou problému se ale skrývá jiný dlouhodobý problém české mediální krajiny: nemáme jasno, k čemu média veřejné služby vlastně mít v epoše online platforem.
Kdo je chytřejší než my?
Do role hlavního mluvčího tažení proti podcastům Českého rozhlasu se pasoval Miloš Čermák. Připomeňme, že tento otřelý novinář a vystudovaný kybernetik působil jako expert na nové technologie v časopise Reflex v devadesátých letech čili v době jeho největší libertariánské slávy. Nedávno se neúspěšně pokusil vrátit do České televize, se kterou kdysi spolupracoval na pořadech, jako byl Zavináč. V dnes již zrušených 168 hodinách Nory Fridrichové měl nahradit Miroslava Koreckého, ale jeho #sorryjako se neujalo. Jako progresivní hlas devadesátek je však pro pamětníky stále ikonou přechodu z ruin průmyslové moderny do internetové techno epochy, i když už dávno tuto roli nezastává. Spojil síly s o něco málo mladším Luďkem Staňkem (kterému také Bartošová a podcasty ČRo leží v žaludku) a pod značkou „Boomer Hooligans“ se věnují rýžování pozornosti na vtípcích o světě, kterému rozumějí čím dál méně. V tom je Čermákův osud v podstatě modelový.
„Nevím, k čemu by mně byl podcast o problémech mladých žen,“ prohlásil Čermák v DVTV jako zdůvodnění, proč Slast není veřejnoprávní. V tomto citátu je shrnuto vše, co potřebujeme vědět o devadesátkovém pojetí „veřejné služby“.
Na svém e-shopu duo prodává hrníčky s heslem „Jsem chytřejší než ty“, jež v kostce vyjadřuje životní pocit, jejž sdílí velká část mediálních pracovníků ve věku padesát plus, kteří po sametové revoluci budovali libertariánský étos, bojovali proti státním monopolům a média veřejné služby pro ně byly reziduem minulého režimu, s nímž si tak trochu nevěděli rady. Od té doby s sebou táhneme nedořešenou otázku, na co vlastně média veřejné služby máme.
A shodou okolností se této generaci také v devadesátkách narodily děti, kterým je dnes jako Lindě Bartošové. I když hovořit o generačních konfliktech je vždy ošemetné (protože samotná definice generace je příliš odtržená od třídních a dalších sociálních aspektů lidské identity), v žurnalistice a médiích vůbec je tato linie dnes více než patrná. Dalším příkladem novináře, který si na tom založil v posledních letech kariéru, je Petr Honzejk. Nejenže s Veronikou Capákovou produkuje podcast přímo nazvaný Generační konflikt, ale se svojí „boomerskou“ identitou pracuje i jinde, například v podcastu Boomer a Danuše.
Ptáci nemohou mít křídla
Čermák je dlouhodobě zastáncem názoru, že by média veřejné služby neměla konkurovat soukromým mediálním produkcím, konkrétně tedy v oblasti podcastů. Tento postoj není nic nového – odráží právě postoje generace novinářů devadesátých let, kteří nejen budovali základy současného mediálního systému, ale zároveň si kladli za úkol udělat tlustou čáru za vším, co tu bylo před sametovou revolucí. A tak i když málokdo jde tak daleko jako Václav Klaus, jenž tvrdí, že něco jako veřejnoprávní média vůbec neexistuje, protože „ptáci nemohou nemít křídla“ (a televize nemůže „nemít vlastníka“ a sloužit veřejnému blahu), spory o to, co ještě je a co už není veřejná služba, jsou generačním leitmotivem.
Není to dávno, co se rozhořela diskuze, zda má Český rozhlas provozovat zpravodajský web iRozhlas.cz. Hned po jeho spuštění ji rozpoutal především Michel Fleischmann, mediální magnát, který v devadesátých letech v podstatě zakládal soukromé české rádiové vysílání, když po návratu z emigrace stál u zrodu Evropy 2 a později řídil nejen Frekvenci 1, ale i mediální skupinu Lagardere Active ČR (dnes jako Active Radio součást Czech Media Investu Daniela Křetínského). Argumenty padly podobné jako v případě kritiky veřejnoprávních podcastů: jde o nekalou konkurenci.
A stejná výtka se objevila i v tažení soukromých vysilatelů proti navýšení poplatků pro média veřejné služby a dostala dokonce formu otevřené kampaně – rádia vytvořila web dopisposlanci.cz, na kterém s odvoláním na hodnoty nezávislosti a transparentnosti Českého rozhlasu vyzývají občanstvo, aby vyjadřovalo nesouhlas s novelou, která se podle vyjádření z vlády asi stejně nestihne. A to přesto, že bez řádného (a dnes naprosto nedostatečného) financování hrozí skutečné narušení provozu médií veřejné služby. Když na to poněkud spektakulárně upozornil generální ředitel ČT Jan Souček, byl obviněn z plnění politického zadání, jež má Českou televizi zglajchšaltovat ve slovenském stylu. Zatímco Petr Dvořák, který televizi do tohoto stavu dovedl (a v devadesátkách se pro změnu podílel na budování bankovního sektoru, z něhož se do médií dostal akvizicí), si v říjnu šel na Hrad pro medaili Za zásluhy se zdůvodněním, že se zasazoval o nezávislost médií veřejné služby.
Porcování mediálního trhu
Chuť osekávat produkci České televize mají mimo politiků a političek (kterým samozřejmě vadí jakákoliv forma kvalifikované oponentury v médiích, takže jejich útoky je třeba brát spíše jako logický důsledek politické soutěže než nějakou zvláštnost) hlavně soukromí podnikatelé, mediální magnáti a lidé, kteří v devadesátých letech pokládali základní kameny nedomyšleného a dnes silně rozvrzaného mediálního systému pod rouškou demokratických hodnot. Ve skutečnosti šlo od začátku o privatizaci a komodifikaci veřejného prostoru, který měl být – a skutečně byl – rozparcelován podle zájmů vlastníků. Původní mapu trhu překreslil především nástup digitálních technologií a poté hospodářská krize v roce 2008, kdy se mediální državy shlukly v portfoliích několika málo oligarchů. Zástupná témata jako iRozhlas nebo podcasty odkazují k jedinému: média veřejné služby jsou tito velcí hráči ochotni tolerovat pouze tehdy, když pro ně nepředstavují konkurenční hrozbu.
Internet, o který se hraje mezi médii veřejné služby a soukromými společnostmi, je žhavé území. Velkým mediálním společnostem dělá vrásky hrozba ztráty jejich silných pozic, způsobená nástupem online platforem. Nebojují tedy jen s Českou televizí a Českým rozhlasem; větším problémem pro ně nyní jsou nadnárodní internetové korporace, jako je Google nebo Facebook. Ty mění pravidla reklamního trhu a živí se z jejich obsahu. V lednu tohoto roku proto čeští vydavatelé – včetně veřejnoprávních médií – založili kolektivního správce, který je má proti online platformám bránit. V zahraničí se zase podávají žaloby, jako ta na Google rovněž ze začátku letošního roku, k níž se přidala i česká Prima. Je patrné, že zatímco v českém prostoru si média veřejné služby s těmi soukromými konkurují, na globálním trhu jsou nucena táhnout za jeden provaz proti větší hrozbě: internetu, jehož součástí jsou i podcasty.
Boj o pozice
A právě internet je útočištěm lidí, jako jsou Čermák nebo Staněk, kteří si často uvědomují (mimo „nenovinářů“ typu Michala Půra), že oligarchy rozsekaná mediální scéna jejich libertariánské sny o svobodě nenaplní, a snaží se na online platformách vydělat na svých jménech a drsňáckých řečech velkým mediálním domům „navzdory“ (i když rádi přijmou jejich ochranná křídla). Domácím prostředím se jim stala především síť X, na které mnozí z nich působí již velmi dlouho a vydobyli si svoje pozice ještě před nástupem mladé novinářské generace (o Miloši Čermákovi už v roce 2012 psal Mediář jako o hvězdě Twitteru). Právě tato sociální síť se přitom stala experimentální laboratoří dalšího oligarchy Elona Muska, jenž pravděpodobně bude to, co se naučil při zeštíhlování Twitteru, nově uplatňovat i jako ministr pro efektivitu v Bílém domě.
Oproti vlastníkům velkých mediálních domů je ale boj těchto podcasterů, kteří žijí z předplatného na různých platformách typu Patreon nebo HeroHero a veřejných show, spíše zoufalý. Když vydavatelé tlačí na média veřejné služby nebo politickou sféru, aby jim Česká televize či Český rozhlas nelezly do zelí, jsou mnohem úspěšnější vahou svého ekonomického vlivu (i proto, že se jádro této aktivity neděje na síti X, ale v kuloárech). A lze se i domnívat, že úspěch podcastů Českého rozhlasu může vést k nějakému odlivu předplatného u těchto mediálních hvězd, které jsou na něm závislé. Snad i proto jsou jejich útoky osobní, nervózní a generačně laděné. Donedávna totiž nové technologie patřily jim. Ale s tím, jak se s digitalizací rozpadá mediální systém zbudovaný na kapitalistických snech o oddělených sférách tisku, rozhlasu a televize, konfliktních zón je a bude čím dál více. Mění se reklamní trh, klasický tisk v podstatě končí (což lze doložit na zániku Lidových novin), konzumentské návyky především mladší kohorty tendují k jiným formám příjmu mediálních obsahů, než je rodinný primetime u televize. Online platformy přepisují mapu. Média veřejné služby se musí měnit také, jinak by brzy žádnou službu neposkytovala – protože by zmizela v technologickém propadlišti dějin. A v této ohromné konkurenci může gang boomerů definitivně ztratit svůj vliv.
Jsme tedy svědky napětí, které má ekonomické příčiny. Zatímco jedna část příslušníků devadesátkové generace tlačí na Českou televizi a Český rozhlas z pozice zájmů oligarchů, aby se média veřejné služby neroztahovala do segmentů trhu, které považují za svoje (a společně pak čelí tlaku online platforem), ta druhá je vklíněna mezi magnáty a předplatitelstvo, jež se omlazuje a pokukuje po obsazích jiných hodnot a forem, než jaké jsou schopni či ochotni zprostředkovat. Lidsky lze tedy rozumět tomu, že občas někomu rupnou nervy a chová se jako utržený z řetězu. Je to ale spíše křik zoufalce neschopného přijmout mediální realitu než skutečný argument.
Přistřihování křidýlek
„Nevím, k čemu by mně byl podcast o problémech mladých žen,“ prohlásil Čermák v DVTV jako zdůvodnění, proč Slast není veřejnoprávní. V tomto citátu je shrnuto vše, co potřebujeme vědět o devadesátkovém pojetí „veřejné služby“. Řečeno s Václavem Klausem: „Je to souboj o veřejné peníze, věčný, nekonečný lidský spor. Kdyby se všechno financovalo ze soukromých zdrojů, tak vůbec tuto otázku neřešíme. My ale vybíráme od lidí daně a pak se začínáme přít, kam je máme dát.“ Z hlediska porevoluční logiky veřejná služba skutečně měla být onou „pojistkou“, jak říká Čermák, kterou netřeba sledovat, ale jež v určitých momentech (krize, ohrožení svobody tisku apod.) zafunguje jako demokratická záchranná brzda. Protože všechno ostatní je schopen lépe zajistit trh.
Problém je, že to není pravda. Pokud pomineme skutečnost, že dnes už je snad i těm největším libertariánům jasné, že mediální volný trh je utopií, protože soupeřit s korporacemi (včetně těch mezinárodních, jako je Disney, HBO, Amazon nebo Netflix) je z pozice soukromníka nemožné, podstata veřejné služby netkví v tom, vyhledávat tržní niky, do kterých se privátnímu sektoru nechce investovat. Její smysl je třeba hledat nově a jinak, protože v konvergujícím mediálním prostředí tradiční hranice mezi médii a formami obsahů již přestávají platit a profesionální žurnalistika je minoritní koncept, jemuž věří jen omezená skupina staromilců.
Klaus se v něčem nemýlil – stejně jako nelze chtít po ptácích, aby neměli křídla, nemůžeme chtít po médiích veřejné služby, aby nefungovala jako média se vším všudy. Jenže dnes už se hranice mediální produkce rozostřily natolik, že vlastně nevíme, co to je televize nebo rozhlas. A mění se i citlivost publika: děti mediálních „boomerů“ se chtějí zabývat „problémy mladých žen“, jelikož jim prostě záleží na jejich partnerkách nebo zdravější a spravedlivější budoucnosti. Namísto přistřihování křidýlek jednomu segmentu médií je proto spíše žádoucí založit diskuzi o médiích veřejné služby na kritice selhání mediálního trhu a nefunkčních generačních představ o budoucnosti. Je ale jisté, že pokusy přeformátovat diskuzi tímto směrem nezbytně selžou: narazí totiž na odpor ještě větší, než je sexismem zakrývané zoufalství. Půjde totiž skutečně o to, zatřást s ekonomickou a politickou mocí. Jak jinak ale mohou být média veřejné služby nezávislá a svobodná?
Autor je etik médií.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás