Past spřízněných mytologií: český nacionalismus ve službách Izraele

Kdo v Praze projde kolem Poslanecké sněmovny, nemůže si nevšimnout velké izraelské vlajky u jejího vchodu, již vyvěsili poslanci po teroristickém útoku spáchaném Hamásem minulý rok. Tomuto bezprecedentnímu útoku padlo za oběť téměř 1200 Izraelců, převážně civilistů. Dalších více než dvě stě jednotlivců bylo uneseno jako rukojmí, přičemž přibližně sto jich nadále zůstává v zajetí.

Projev soustrasti a solidarity byl v prvních chvílích po takové tragédii naprosto přirozený a málokdo se pozastavil nad projevy bezpodmínečné podpory Izraele. Málokdo však také předpokládal, že tato bezpodmínečnost bude brána naprosto doslovně a že nekritická česká podpora bude trvat i poté, co při odvetné akci Netanjahuovy vlády přišlo o život více než 45 tisíc Palestinců, převážně žen a dětí. Pro srovnání: proizraelská Jewish Virtual Library, již provozuje American-Israeli Cooperative Enterprise, odhaduje, že mezi lety 1920 a 2022 v rámci izraelsko-palestinského konfliktu padlo přibližně 25 tisíc Izraelců a přes 90 tisíc Palestinců.

Forensic Architecture (FA), výzkumná skupina v rámci Londýnské univerzity Goldsmiths, vedená izraelským architektem Eyalem Weizmanem, pak na základě veřejně přístupných obrazových a satelitních dat odhaduje, že k září 2024 bylo v Gaze zničeno přes 74 procent civilní infrastruktury. Gaza je zpustošená a obyvatelstvo okupovaného pásma hladoví v důsledku uvalení téměř úplné blokády, umocňované útoky izraelských ozbrojených složek na mezinárodní humanitární organizace, jichž FA k 16. září 2014 zaznamenala více než tři sta (mezi nimi například útok na World Central Kitchen 1. dubna 2024, během něhož zemřelo sedm jejích pracovníků). UNRWA, organizace OSN, na jejíž distribuční síti závisí drtivá většina pomoci v regionu a z jejíchž řad dle FA padlo za oběť izraelským útokům téměř dvě stě humanitárních pracovníků, pak byla 28. října 2024 Izraelem dokonce zakázána a označena za teroristickou skupinu (krok kritizovala řada zemí, mimo jiné i silně proizraelské Spojené státy).

Česká společnost v imaginární přítomnosti Izraele poznává svou vlastní imaginární minulost: domnělý ostrov demokratické svobody a civilizace obklopený barbarskými silami zla.

Toto rozhodnutí přichází méně než tři měsíce po prohlášení izraelského ministra financí Bezalela Smotriče, že humanitární pomoc (v jakkoli omezeném množství) Izrael do Gazy vpouští jen proto, že mezinárodní komunita „nedovolí, aby nechal dva miliony civilistů zemřít hlady, přestože by to bylo ospravedlnitelné a morální“. Jelikož se ofenzíva stále neblíží žádnému konci, ba naopak se mezitím rozšířila mimo Gazu také na Libanon a Západní břeh, jsou rodiny izraelských rukojmích zajatých Hamásem čím dál kritičtější vůči válce bez jasně stanoveného dosažitelného cíle, jež dle jejich názoru jen snižuje pravděpodobnost návratu jejich blízkých. Tato kritika se dále zostřuje po odhalení, že spolupracovníci premiéra Netanjahua údajně vědomě nechávali uniknout zastaralé a vyvrácené informace o plánech Hamásu, aby podryli podporu veřejnosti pro uzavření příměří, v rámci něhož by došlo i k navrácení unesených Izraelců.

V takovéto situaci už je ovšem hrdé vyvěšování izraelské vlajky a vyjadřování bezpodmínečné podpory pro kroky Netanjahuovy vlády nepochopitelné. Svědčí ne o podpoře zasaženým rodinám, nýbrž pouze o vysoce nekritickém postoji vůči Izraeli (respektive izraelskému nacionalismu). Nejedná se přitom o ojedinělý incident ani o postoj, jejž by zastávala pouze česká politická reprezentace. Stejně nekritické jsou i významné kulturní instituce, u nichž je takovýto jednostranný a neempatický postoj snad ještě překvapivější. Například Národní divadlo donedávna vyvěšovalo izraelskou vlajku vedle vlajky ukrajinské, čímž vytvářelo značně zavádějící srovnání mezi ukrajinskou snahou o odvrácení ruské invaze a brutální izraelskou ofenzívou (obě vlajky byly při přípravě na oslavy 17. listopadu nahrazeny vlajkami českými).

Takto silná společenská podpora Izraele je v mezinárodním kontextu unikátní – dokonce i ve Spojených státech, které jsou jeho hlavním vojenským sponzorem, je otázka izraelsko-palestinského konfliktu mnohem kontroverznější než v České republice, jak ostatně prokázaly letošní protesty na amerických univerzitách a jejich potlačení policií. Jak je tedy možné, že většina české společnosti, včetně politických a kulturních elit, žije v alternativní realitě, v níž si Izrael zasluhuje naši podporu naprosto bezpodmínečně, a to i při brutálním obléhání Gazy, jež experti OSN označují za genocidu?

Mýtus české mimořádnosti

Zásadním důvodem pro tuto slepou podporu je spřízněnost politických mýtů, na nichž si obě země zakládají. Oba mýty totiž vycházejí z motivu malé, izolované a neustále ohrožené bašty civilizace, obklopené nepřátelskými silami usilujícími o její zničení. Podívejme se nejprve na českou verzi tohoto narativu. Základ českého mýtu mimořádnosti vychází z Dějin národu českého v Čechách a v Moravě (1848–1872), životního díla politika a zakladatele české historiografie Františka Palackého. Palackého opus magnum interpretuje historii českého království jako dialektický proces poháněný interakcí mezi původní slovanskou populací a populací německou, jež se v tomto regionu začala usazovat ve 13. století. V tomto díle také poprvé najdeme charakterizaci českého národa jako lidu, který je svou podstatou mírumilovný a demokraticky smýšlející.

Postupným rozvíjením (a zkreslením) se tento motiv nakonec stal ústřední součástí českého národního mýtu, úzce spjatého obzvlášť s obdobím první republiky, podle něhož bylo Československo pochodní svobody a západních demokratických hodnot ve střední a východní Evropě – a to právě díky přirozené mírumilovnosti a demokratickým sklonům svého dominantního národa, Čechů. Prvorepubliková mytologie tento narativ ustavičně zdůrazňovala. Tak například Karel Čapek nazval Československo „ostrovem demokracie“, zatímco Edvard Beneš o něm v roce 1941 mluvil jako o „demokratickém státu, který byl schopen udržet si až do konce svůj demokratický režim, a to i v době, kdy už byl ze všech stran obklopen diktaturami a polodiktaturami“.

Takováto tvrzení nebyla zcela neopodstatněná, nicméně zkoumání historiček Andrey Orzoff či Mary Heimann zpochybňují jejich věrohodnost a ukazují, že se za nimi skrývají hluboké systémové nedostatky podobné těm, jež lze pozorovat v jiných mladých demokraciích onoho regionu, včetně německé Výmarské republiky. Součástí těchto nedostatků je mimo jiné slabý a neefektivní parlament, silný antisemitismus a systém pod tlakem rostoucího napětí mezi různými národnostními menšinami, jimž se nedostávalo adekvátní politické reprezentace. Přestože se tedy Československu na posthabsburské standardy poměrně dařilo, určitá podobnost s jeho sousedy, stejně jako značná návaznost mezi první a druhou republikou ukazuje, že na Češích samotných toho moc mimořádného nebylo. Paradoxně Masaryk sám, navzdory výrazné roli, již sehrál v utváření onoho mýtu mimořádnosti, potvrdil tuto analýzu svým výrokem: „Tož demokracii už bychom měli, teď ještě nějaké ty demokraty.“

Mýtus česko-židovského přátelství

Nic neposílilo tuto nebezpečnou víru v českou mimořádnost tolik jako druhá světová válka, jež se zdála potvrzením mimořádné mírumilovnosti českého národa. K tomuto závěru výrazně přispělo i první významnější navázání vztahů mezi Československem (reprezentovaným Benešovou exilovou vládou) a mezinárodním sionistickým hnutím, jež lze datovat do tohoto období. Je to totiž právě během války, kdy oba aktéři začínají intenzivně propagovat narativní paralely mezi osudem českým a židovským – paralely, jež jsou v česko-izraelské mytologii zdůrazňovány dodnes. Jak Martin J. Wein přesvědčivě ukazuje ve své knize Slovanský Jeruzalém, tato identifikace umožnila Československu prezentovat se ne jako stát kolaborantský (i přes značně nízkou míru otevřeného odporu vůči nacistické okupaci, v porovnání například s Polskem, a otevřeně pronacistickou orientaci nezávislého Slovenského státu), nýbrž jako jednoznačná oběť německé agrese. Identifikace s Židy dala Československu potřebný mučednický narativ (zahrnutí Židů do nediferencovaných statistik československých obětí okupace jejich počet zvýšilo přibližně desetkrát), zatímco sionistickému hnutí přinesla žádanou podporu oficiálně uznávané vlády, jež navíc ztělesňovala precedent pro založení nového národnostního státu.

Tato podpora se Izraeli vyplatila především v letech 1947 až 1949, kdy Československo (na popud Sovětského svazu a navzdory americkému embargu) hrálo klíčovou roli v tajném vyzbrojování Židovské agentury (pozdější izraelské vlády) před a během Nakby (tj. násilného vyhnání více než 700 tisíc Palestinců, z nichž přibližně 15 tisíc zemřelo) a první izraelsko-arabské války. Během let 1952 až 1989 bylo Československo v důsledku změny sovětské zahraniční politiky donuceno zastávat propalestinskou pozici. Že tomu však nebylo z přesvědčení, ukázalo již značné zlepšení vztahů s Izraelem během pražského jara, ukončené sovětskou okupací v srpnu 1968. Po pádu komunistického režimu a odchodu sovětských vojsk se česká společnost vrátila k tradiční proizraelské pozici, jež dodnes zůstává jedním z klíčových bodů české zahraniční politiky.

Benešovy dekrety a jejich dlouhý stín

V kontextu druhé světové války tento česko-židovský narativ jen dále prohloubil údajnou morální propast mezi Čechy a Němci, a posílil tak uplatňování principu kolektivní viny, jímž byla zločinnost nacistických stoupenců projektována na celý národ. Slovy Beneše z května roku 1945: „Tento národ přestal být v této válce už vůbec lidským, přestal být lidsky snesitelným a jeví se nám už jen jako jediná velká lidská nestvůra. Řekli jsme si, že německý problém v republice musíme definitivně vylikvidovat.“ Tak započala jedna z dodnes nejtabuizovanějších epizod moderní české historie.

Benešovy neblaze proslulé dekrety vedly k odnětí občanství a majetku většině německy mluvících obyvatel (včetně německy mluvících Židů!), kteří byli následně vyhnáni z vlasti jakožto cizinci – a to někdy až po letech strávených otrockou prací v koncentračních táborech (mezi nimiž byl například i Terezín) původně využívaných nacistickým režimem. Jiní byli zabiti v rámci často velmi brutálních masových vražd organizovaných česky mluvícím obyvatelstvem. Vcelku byly vyhoštěny přibližně tři miliony lidí (asi třetina předválečné populace Československa) a asi 15 až 30 tisíc lidí zemřelo. Ještě osmdesát let po těchto událostech oblasti nejhůře zasažené vysídlením vykazují značnou zaostalost za zbytkem republiky v socioekonomických indikátorech i v úrovni obecné vzdělanosti, a stávají se tak živnou půdou pro různá extremistická a často xenofobní protisystémová hnutí.

Navzdory velikosti této tragédie však poslední průzkum provedený na toto téma Centrem výzkumu veřejného mínění (CVVM) v roce 2019 odhalil, že 41 % dotázaných považovalo tuto strašnou událost za spravedlivou a naopak pouze 13 % dotázaných bylo toho názoru, že Česká republika by se za tuto událost měla alespoň omluvit; stejně nízké procento tázaných pak souhlasilo s tím, že by Benešovy dekrety, jež jsou stále součástí českého práva, měly být zrušeny.

Mýtus mimořádných Čechů, vyvoleného národa uprostřed moře lidských nestvůr, který vedl k této poválečné genocidě, posílený mýtem česko-židovského přátelství, tak stále pro značnou část populace ospravedlňuje tyto kruté události jako „přiměřenou“ sebeobranu, čímž také demonstruje moc, již stále má nad českým národním vědomím. Zůstává prizmatem, přes které český národ nahlíží na svou historii a na něž také spoléhá při snaze orientovat se v současnosti.

Mýtus mimořádného Izraele

Stejné prizma mimořádnosti, spojené s obdobnou rétorikou, je běžně užívané v kontextu Izraele – s tím rozdílem, že jeho základ nepochází z Palackého, nýbrž ze Starého zákona. Navíc je na současnou politickou situaci aplikováno snad ještě častěji než v českém případě. Učebnicový příklad tohoto mytologického rámce, se všemi figurami, jež jsme viděli již v československé verzi mýtu, poskytl nynější premiér Petr Fiala v rozhovoru z roku 2018: „Izrael je ostrovem svobody na Blízkém východě. Jediný opravdu demokratický stát, který je nám navíc civilizačně i kulturně velmi blízký. Vede boj i za nás, za naši bezpečnost a za naše hodnoty.“ Tato rétorika téměř přesně koresponduje s imaginární dichotomií mezi mimořádně mírumilovnými a demokraticky smýšlejícími Čechy (utvářejícími „ostrov svobody“) a démonickými Němci, již ohrožují zemi zevnitř i zvenčí. Naopak nový je ve Fialově prohlášení motiv „civilizace“, výrazně méně zdůrazňovaný v případě současných hodnocení moderních vnitroevropských konfliktů. Dichotomie mimořádnosti tím získává novou dimenzi, stavějící do kontrastu civilizovaný a necivilizovaným lid, z nichž ti druzí jsou nebezpeční a je třeba je kontrolovat.

Tento motiv se dlouhodobě objevuje v izraelských a sionistických narativech, počínaje dílem Theodora Herzla, zakladatele moderního politického sionismu. Již ve svém díle Židovský stát (1896) píše o návrhu osídlení Palestiny sionisty: „Pro Evropu bychom tam tvořili část opevnění proti Asii, obstarávali bychom předvoj kultury proti barbarství.“ Tato nová kontrastní opozice mezi svobodnou a civilizovanou Evropou a poddanským a despotickým barbarstvím Asie je sama o sobě součástí orientalizující rétoriky, která po staletí ospravedlňovala podmaňování domorodých obyvatel evropskými koloniálními mocnostmi, jež byly vykreslovány jako zachránci přicházející plnit své civilizující poslání.

Idea civilizační spřízněnosti tedy prozrazuje těsné napojení sionismu na evropský kolonialismus – napojení, jež detailně analyzovala a popsala řada autorů včetně Edwarda Saida, Rashida Khalidiho či vlny izraelských „nových historiků“, zpochybňujících od 80. let tradiční izraelský narativ na základě nově zpřístupněných archivních dokumentů. Tato kolonialistická dimenze samozřejmě nemá v české verzi mýtu přímý ekvivalent a je specifikem izraelské situace. Jak však ukazuje Fialovo prohlášení, díky své dichotomické struktuře se se sdílenou mytickou obrazností integruje velmi snadno.

Česko ve službách izraelského nacionalismu

Stejně jako mýtus československý i mýtus izraelský ospravedlňuje trvající dehumanizaci a démonizaci „nemimořádného“ lidu. Benešova slova o „velké lidské nestvůře“ by stejně dobře mohla být vyřčena izraelským politikem, obzvláště v současné situaci. Tak například v dnes již slavném rozhovoru z roku 2013 prohlásil Eli Ben-Dahan, tehdejší náměstek ministra obrany v Netanjahuově vládě, že pro něj jsou Palestinci „jako zvířata, nejsou to lidé“. Amir Ohana, současný předseda izraelského Knesetu, jemuž se v červenci letošního roku dostalo vlídného přijetí v Praze premiérem Fialou a předsedy obou komor parlamentu, zase řekl o muslimech, že mají sklon ke „kulturní vražednosti“, čímž zdůvodňoval svůj názor, že Izrael má být výhradně židovský stát. Vzpomeňme také na nedávné výroky izraelského ministra financí o morálně obhajitelném hladovění Palestinců, jež jsme zmínili výše. Nebo na slova izraelského ministra obrany Jo’ava Galanta z loňského podzimu: „Nařídil jsem úplnou blokádu Pásma Gazy. Žádná elektřina, žádné potraviny, žádná voda, žádné palivo. Nedostane se tam nic. Bojujeme s lidskými zvířaty a podle toho budeme také jednat.“

Takováto vyjádření a činy z nich plynoucí by měly být českými politiky jasně odsouzeny, obzvlášť když strašlivé důsledky této dlouhodobé dehumanizace vidíme v přímém přenosu. Místo toho se z parlamentu line potlesk Netanjahuově vládě, provázený projevy hněvu vůči mezinárodním organizacím, které se ji snaží dohnat k odpovědnosti dle mezinárodního práva – ať už jde o české politiky zpochybňující legitimitu Mezinárodního trestního soudu v Haagu (jehož je Česká republika členem) kvůli vydání zatykače na premiéra Netanjahua a jeho bývalého ministra obrany Galanta, nebo o absurdní návrhy ministryně obrany Černochové, aby Česká republika vystoupila z OSN, protože jeho Valné shromáždění volá po příměří v Gaze.

Má-li Česko přestat vystupovat jako nástroj Netanjahuovy propagandy v EU a OSN a zaujmout zásadový postoj nejen vůči teroristickým útokům Hamásu, ale také vůči neakceptovatelnému jednání Izraele v Palestině, což je předpokladem pro přispění k jakémukoliv dlouhodobě udržitelnému mírovému řešení, musí překonat svůj nekritický postoj vůči izraelskému mýtu mimořádnosti. Tomuto úkolu brání skutečnost, že česká společnost v imaginární přítomnosti Izraele poznává svou vlastní imaginární minulost: domnělý ostrov demokratické svobody a civilizace obklopený barbarskými silami zla.

Přinejmenším někteří čeští představitelé jsou si tohoto srovnání vědomi a explicitně se jej dovolávají – mimo jiné Miloš Zeman, který ještě jako premiér v roce 2002 při návštěvě Izraele srovnával předsedu Palestinské národní správy Jásira Arafata s Adolfem Hitlerem a doporučoval odsun palestinských obyvatel po vzoru československého odsunu Němců; stejné „řešení“ pak navrhl znovu v říjnu 2023 (od roku 1998 je přitom na základě Římského statutu Mezinárodního trestního soudu nucený odsun považován za zločin proti lidskosti). Pro jiné české představitele je tato identifikace spíše podvědomá. Jistě však není náhodou, že Efraim Kišon, známý izraelský spisovatel, jednou prohlásil, že „Izrael je jediná země, která rozumí Československu, a naopak jedině český národ plně chápe Izraelce“. Není to však, jak by chtěl tvrdit premiér Fiala, důsledkem jakési civilisační spřízněnosti (pojem, z něhož se dovídáme víc o Fialovi samotném než o Izraeli či Palestině), nýbrž důsledkem spřízněnosti mytologické, již se z historicky zištných důvodů tyto dva národy rozhodly navázat. Je to právě tato mytologická spřízněnost, z níž plyne ona bezpodmínečná podpora, často vyjadřovaná zapálenými projevy obhajujícími izraelské etnické čistky.

Pokud tedy chceme zbavit současnou izraelskou situaci naivního mytologického nánosu, musíme to stejné udělat i s naší vlastní minulostí. Musíme konečně uznat, že tragické události poválečných let nebyly chvályhodnou snahou o znovuobnovení mimořádného demokratického státu přirozeně mírumilovného českého lidu, ale genocidou, jejíž obětí byli naši spoluobčané, kteří zde po staletí žili v relativním míru. Jak ukazuje současná krize, překonávání historické nacionalistické mytologie není jen zájem archivářů a historiků bez širšího společenského dopadu, nýbrž naléhavý a zásadní úkol, jehož se musíme ujmout, máme-li se vyhnout pastím vědomě či nevědomě nastraženým zeměmi, jejichž vlády na základě vlastních verzí těchto mýtů provádějí systematickou represi, či dokonce genocidu – pastím, v nichž je současná česká společnost lapena. Dokud zůstaneme věrní mýtům o mimořádnosti a nedokážeme se postavit násilí, jež podněcují, máme na rukou krev.

Autor je filosof a konzultant. Psáno v Sudetech.