Ve svých devadesáti čtyřech letech je Clint Eastwood nejstarším aktivním režisérem v Hollywoodu. Jako herec se začal prosazovat už v 50. letech a o necelé dvě dekády později se začal věnovat i režii. Díky své dlouhotrvající kariéře, zahrnující desítky titulů, je jednou z ikonických osobností americké kinematografie. Navzdory tomuto výjimečnému postavení i relativní finanční úspěšnosti jeho filmů se nicméně nový snímek Porotce č. 2 nedočkal tradičního uvedení do kin. Společnost Warner Bros. se ho rozhodla nasadit jen ve velmi omezeném počtu kin před prosincovým uvedením na streamovací službě Max.
Nikdy se nevyčerpat
Jedná-li se o Eastwoodův poslední film, je takové zakončení kariéry poněkud nezasloužené. Snímek totiž ukazuje jeho schopnost pracovat s tradiční žánrovou ikonografií, v tomto případě s motivy soudního dramatu, originálním, způsobem. A právě toto napětí mezi důrazem na tradiční motivy americké kinematografie a jejich revizí je příznačné pro celkový vývoj Eastwoodovy tvorby. Jako herec se proslavil zejména v roli muže beze jména ve westernové „dolarové trilogii“ Sergia Leoneho. Na začátku 70. let navázal další kultovní rolí Drsného Harryho. Ten ztělesňoval nekompromisní pojetí individuální spravedlnosti, které se nenechá svazovat pravidly rigidních institucí ani principy liberální společnosti. I proto stejnojmenný snímek tehdejší americká kritička Pauline Kael neváhala označit za „pravičáckou fantazii“ a za film, který svou přímočarostí odhalil „fašistický potenciál“ kriminálního žánru.
Clint Eastwood je i ve velmi pokročilém věku schopný díky dobré volbě scénářů reflektovat nová témata.
Eastwood se však tomuto zaškatulkování ve svých nejslavnějších rolích začal vzápětí vzdalovat. Přestože nikdy nebyl autorem scénářů svých snímků, nezřídka si jako režisér vybíral projekty, ve kterých mohl problematizovat mytologii americké kinematografie, již dříve pomáhal sám budovat. V neprávem opomíjeném snímku Bílý lovec, černé srdce například nabídl sebereflexivní portrét režiséra, jehož megalomanství má ničivé následky pro okolí. Oscary ocenění Nesmiřitelní zase důrazem na syrové a neestetizované násilí podrývali legendy o pistolnících Divokého západu. Protagonistu pozdějšího Gran Torina, který se postupně odklání od rasistických předsudků a otevírá se komunitní solidaritě, zase můžeme chápat jako reakci na ikonickou roli Drsného Harryho.
Ani tento revizionismus však nebyl pro Eastwoodovu pozdní tvorbu zcela určující. Jako přesvědčenému libertariánovi se mu dařilo provokovat konzervativce i liberály. Navzdory režisérovu protiválečnému přesvědčení i snaze vyprávět o traumatech válečných veteránů působil Americký sniper kvůli omezení na perspektivu svého protagonisty jako jednorozměrná válečná propaganda. Ve svých filmech, kde často ukazuje jedince vzdorujícího zkorumpovaným institucím, zase nemá daleko k vykreslení představitelů systému prostřednictvím zjednodušujících karikatur. Tato proměnlivost jeho kariéry sice mohla vést ke kvalitativním výkyvům, také ale Eastwoodovi umožnila stále se vyvíjet a nikdy se zcela nevyčerpat. Důkazem toho je i povedený snímek Porotce č. 2.
Porotcem z donucení
Novinář Justin Kemp (Nicholas Hoult) a jeho žena Allison (Zoey Deutch) čekají dítě. Tato situace je pro ně obzvláště vypjatá, neboť předchozí těhotenství skončilo potratem. Justin se však nemůže své ženě věnovat naplno. Je totiž povolán ke splnění své občanské povinnosti jakožto soudní porotce. Má posuzovat případ, v němž je ze zavraždění své partnerky Kendall obžalován James Sythe (Gabriel Basso), muž s násilnickou minulostí. Jeden říjnový večer spolu trávili ve venkovském baru, kde společné popíjení vyústilo v agresivní hádku. Po ní se Kendall rozhodla jít z hospody domů pěšky po silnici. Následující den byla nalezena mrtvá pod nedalekým mostem.
Justin je zpočátku neochotným porotcem, který by raději trávil čas se svou těhotnou ženou. Líčení okolností případu ho ale přiměje změnit postoj. Osudného dne se totiž nacházel ve stejném podniku, kde jako vyléčený alkoholik zápasil s chutí se opít. Během cesty domů, kdy byla kvůli tmě a deštivému počasí snížená viditelnost, měl nehodu. Tehdy se domníval, že nejspíš srazil srnku, nyní se ale začíná obávat, že viníkem v případu, kde má rozhodovat jako nestranný porotce, je on sám.
Eastwood dávkuje narativní informace s lehkostí klasického hollywoodského stylu. Nestaví na výrazných formálních nápadech, ale elegantním střihem střídavě doplňuje i kontrastuje popis případu ze strany obžaloby a obhajoby. Při rekonstrukci osudové noci prostřednictvím dílčích výpovědí se film naopak blíží noirové atmosféře. Deštivé počasí a špatná viditelnost způsobují, že je perspektiva každého ze svědků něčím omezena a skutečná událost tak zůstává zahalena tajemstvím. Porotce č. 2 sice začíná nepříliš pravděpodobnou premisou plnou náhod, ta je však pouze výchozím bodem k poutavému příběhu plnému morálních dilemat.
Formálně klasický přístup režie vyvažuje méně tradiční pojetí soudního dramatu. Od první schůzky všech členů poroty totiž film připomíná patrně nejznámějšího zástupce tohoto žánru, 12 rozhněvaných mužů Sidneyho Lumeta. V obou dílech přecházejí porotci k rychlým soudům a jsou ochotni poslat na smrt člověka, u kterého chybí důkazní materiál jasně prokazující vinu. Záchrana života možná neprávem obviněného člověka tak závisí na odhodlanosti a přesvědčovacích schopnostech protagonisty. Co ale v Lumetově klasice působilo jako obdivuhodná snaha zásadového jedince, prezentuje scénář Jonathana Abramse s větší dávkou morální ambivalence.
Justin si totiž po konzultaci se svým právním obhájcem a přítelem organizujícím setkání anonymních alkoholiků (Kiefer Sutherland) uvědomuje, že v případě vyslyšení jeho verze ho nečekají dobré vyhlídky. Jakožto bývalému alkoholikovi mu nikdo neuvěří, že se oné noci nenapil a nezanedbal řízení. Přesto se Justin snaží posunout proces i ostatní členy poroty k spravedlivějšímu a obezřetnějšímu postupu. Přitom ho však nemotivuje jen špatné svědomí, ale i snaha zamlčet fakta, která by jej mohla usvědčit.
Spravedlnost mimo soudní síň
Tímto odklonem k morálním rozporům tak Eastwood reviduje některé pilíře soudního dramatu. Ve vedlejší dějové linii sledujeme právníky obhajoby i obžaloby. Ti při hospodských setkáních debatují o tom, zda skutečně věří tomu, že fungování spravedlnosti je vždy spojené s odhalením pravdy. Není pro ně kariérní zadostiučinění v případě vyhraného případu důležitější než to, že svou prací přispěli k hledání pravdy?
Scénář navíc od počátku zdůrazňuje nedokonalost soudního systému. Obviněný Sythe působí jako ideální pachatel, jehož minulost přišla vhod vyšetřovatelům, kteří chtěli mít případ brzy hotový. Porotci se tohoto vodítka chytají a spíše než o spravedlivé rozřešení případu usilují o jeho rychlé ukončení. Kvůli těmto institucionálním omezením se Porotce č. 2 postupně vzdaluje interiérům soudní síně. Vedoucí obžaloby (Toni Collette), která zpočátku působí jako jednorozměrná kariéristka, začíná mít stále větší pochybnosti. Stejně tak členové poroty se v rozporu se zvyklostmi vydávají na místo činu, jako by fungování soudních procesů už nebrali jako dostatečnou záruku spravedlnosti.
Právě postava žalobkyně, zprvu jednoznačně reprezentující prostředí institucí, se v poslední třetině začíná blížit dřívějším Eastwoodovým hrdinům, kteří napravují selhání systému. Volba morálně nejednoznačného protagonisty Justina se však tomuto motivu vzdaluje. Právě u něj scénář rozehrává největší napětí mezi spravedlností a pravdou. Je lepší poslat do vězení člověka se zločinnou minulostí, nebo odhalit pravdu a zničit život někomu, kdo své dřívější hříchy odčinil a byl jen v nesprávnou chvíli na špatném místě?
Film na tyto otázky nenabízí jednoznačné odpovědi. Naopak zůstává na úrovni rozporů, které jsou neodlučitelně spjaty s morálními dilematy a fungováním právního systému. Proto je škoda, že se snímek nedočkal širšího uvedení. Dokazuje totiž, že Clint Eastwood je i ve velmi pokročilém věku schopný díky dobré volbě scénářů reflektovat nová témata. Jeho síla nespočívá v didaktických sděleních publiku, ale spíše v tom, jak diváky dokáže přimět ke zpochybnění některých jistot.
Autor je filmový publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás