Vláda se ve svém programovém prohlášení zavázala, že umožní dřívější odchody do důchodu zaměstnancům v náročných profesích. Jedná se o dlouhodobý požadavek odborů, které poukazují na to, že od roku 1992 nemáme rozlišené profese podle náročnosti a dopadů na lidské zdraví. To znamená, že i člověk, který je při práci vystaven fyzické zátěži, hluku, prachu, chladu, chemickým látkám a dalším faktorům, které mají nepříznivý vliv na jeho zdraví, má nárok na odchod do důchodu stejně jako ten, komu pracovní prostředí a podmínky zdraví nijak neničí. To musí každému, kdo má aspoň základní povědomí o náročnosti některých povolání, připadat skutečně nespravedlivé.
Jen vysoké riziko ohrožení
Důchodovou reformu vláda skutečně připravuje. Kromě posouvání hranice věku odchodu do důchodu měla v původním návrhu zákona možnost odchodu do předčasného důchodu až o pět let dřív pro lidi, kteří pracují v náročných podmínkách. Pro pochopení mechanismu, kterým se tito lidé vybírají, je potřeba znát kategorie, které jsou za tímto účelem vytvořené. V první kategorii jsou práce, při nichž podle současného poznání není pravděpodobný nepříznivý vliv na zdraví. V druhé jsou práce, kde lze „výjimečně očekávat u vnímavých jedinců nepříznivý vliv na zdraví a hygienické limity nejsou překračovány.“ Ve třetí kategorii jsou pak ty, kde jsou hygienické limity překračovány a opakovaně se v nich vyskytují nemoci z povolání. A nakonec je kategorie čtvrtá, ve které je vysoké riziko ohrožení zdraví, které není možno vyloučit ani při používání dostupných a použitelných ochranných opatření.
Jestli naše společnost bojuje s nějakým aktuálním ohrožením, je to její hluboké rozdělení. To je způsobené mnoha různými faktory, ale nezanedbatelnou roli v tom hraje pocit těch, kdo žijí v prekérních podmínkách, že na ně nikdo nemyslí.
V původním návrhu měli možnost předčasného důchodu lidé, kteří pracují ve třetí a čtvrté kategorii. Tedy až po splnění dalších podmínek, kdy v oné profesi odpracovali dostatečně dlouhou dobu. Konkrétně by člověk, který odpracuje 2200 směn, což je zhruba deset let práce, mohl odejít do důchodu o patnáct měsíců dříve. O třicet měsíců by si mohl přiblížit důchod člověk, který odpracoval 4400 směn v náročném povolání, tedy asi dvacet let. Za každých dalších odpracovaných 74 směn může člověk zkrátit dobu v zaměstnání o jeden měsíc, a to až do 60 měsíců, což odpovídá pěti rokům. Zákon by se tedy netýkal zas tak velkého počtu lidí. I tak to ale některým členům vládní koalice přišlo příliš benevolentní, sociální nebo rozhazovačné, a tak přišli ke konci druhého čtení Marek Benda (ODS) a Jan Jakob (TOP 09) s pozměňovacím návrhem, který celou třetí kategorii z důchodové reformy vyjímá. Návrh vyvolal negativní reakce mezi opozičními politiky, ale jako špatný ho vnímají i odbory. Ty na stránkách ČMKOS rozebírají důvody, proč jsou změny špatné.
Pět soucitných lidovců
Původně se měla možnost odejít dříve do důchodu, týkat asi 140 000 zaměstnanců ze třetí a čtvrté kategorie. Pozměňovací návrh by to umožnil asi jen 15 tisícům lidí. Vzhledem k tomu, že první zprávy nám radostně zvěstovaly, že „koalice našla shodu na penzích pro náročné profese“, lze předjímat, že se na tom koaliční partneři na vládní úrovni v nějakých jednáních dohodli. Jenže se jedná ve skutečnosti o vychýlení z původní dohody, a tak se kromě opozice, která se pochopitelně proti této změně bouří, našlo i pět lidoveckých poslanců, kteří chtějí, aby lidé měli za těchto podmínek dále možnost odejít do předčasného důchodu. Jde o Víta Kaňkovského, Jiřího Navrátila, Šimona Hellera, Pavlu Golasowskou a Marii Jílkovou.
Ze zprávy ČT24 by to mohlo vypadat, že se jedná o nějaké kverulanty, kteří se stavějí proti koaliční dohodě, jenže změna nebyla předem široce vyjednána a jde zcela proti původnímu záměru. Tedy že pokud zdviháme věk odchodu do důchodu, musíme přihlédnout k tomu, že v některých povoláních opravdu není možné dřít až do 67 let. Dohodu tedy porušili naopak asociální poslanci, kteří ji chtějí měnit.
Ostatně Vít Kaňkovský není jen politik, ale také lékař a dlouhé roky bojuje za lidi, kteří mají dostávat po pracovním úrazu nebo pro nemoc z povolání rentu. Z jeho veřejných vyjádření je zřejmé, že ví mnohem lépe o čem mluví než například Markéta Adamová Pekarová, která se na důchodovou reformu dívá jen očima takzvané rozpočtové odpovědnosti. Ostatně Kaňkovský dobře argumentuje, když říká: „Budu mluvit více jako lékař než jako politik. Nemluvím za vládní koalici. Ani já nesouhlasím se snížením počtu náročných profesí. V některých je ta náročnost enormní, a pokud to zúžíme, tak se o ty lidi budeme stejně muset postarat, protože nám spadnou do invalidních důchodů.“
Rozpočtová odpovědnost bez imaginace
Vláda svou představou o odpovědnosti připomíná někoho, kdo by chtěl dělat odpovědné reformy v Československu v roce 1930 a pak by se po šedesáti letech divil, že mu za ně další generace nejsou vděčné. Jakkoliv přesně nevíme, co nás čeká, můžeme celkem s jistotou predikovat, že součástí dalších desetiletí bude zvýšená migrace v důsledku klimatické krize. Strachovat se tedy nyní při pohledu na populační vývoj, je přinejmenším krátkozraké. Místo toho bychom se měli začít připravovat na to, jak nově příchozí dokázat integrovat, a hlavně změnit vzdělávací systém tak, aby uměl integrovat i jiné děti než ty z českých středostavovských rodin. To pochopitelně neznamená, že se nemá dělat žádná důchodová reforma. Nicméně bazírovat na tom, aby i lidé, kteří těžce fyzicky pracují v náročných a zdraví škodlivých podmínkách, pracovali do 67 let, může jen někdo, kdo nemá ani páru, jaké to je v předdůchodovém věku těžce pracovat.
Jestli naše společnost bojuje s nějakým aktuálním ohrožením, je to její hluboké rozdělení. To je způsobené mnoha různými faktory, ale nezanedbatelnou roli v tom hraje pocit těch, kdo žijí v prekérních podmínkách, že na ně nikdo nemyslí. Mezi tyto lidi patří pochopitelně také těžce pracující lidé, kteří v práci přicházejí o své zdraví. Návrh na možnost odejít dříve do důchodu byl nedostatečný už v původní podobě, protože každá fyzická práce je s přibývajícími roky náročná. V současné podobě je spolu se zvyšováním odchodu věku do důchodu už zcela obludný. Člověk, který pracuje fyzicky celý život, je pochopitelně mnohem zničenější než ten, kdo se živí intelektuální, kreativní či jinou prací. Každá fyzicky náročná práce, kterou je i rychlá práce rukou u pásu, se propisuje do stavu těla nebo jeho částí. Nápad, že budou tyto práce lidé vykonávat ještě v sedmašedesáti letech, mohl mít jen někdo, kdo nemá ani zkušenost, ani představivost, ani soucit. Doufejme, že se lidovečtí poslanci a poslankyně nenechají přesvědčit a budou si stát za svým.
Text vyšel s podporou Friedrich-Ebert-Stiftung.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás