Minulý týden v doznívajících oslavách a mediálně edukačních připomínkách událostí 17. listopadu 1989, našeho hned po Vánocích nejsentimentálněji prožívaného svátku, se konalo soudní líčení, v němž se ČEZ domáhal přes milion korun na ekologickém uskupení Limity jsme my. Spolek, který usiluje o ukončení těžby uhlí v severních Čechách a co nejrychlejší a spravedlivý přechod k čistým zdrojům energie, v roce 2018 v rámci Klimakempu na několik hodin zablokoval těžbu hnědouhelného dolu Bílina. ČEZ posléze vyčíslil škodu na cca 660 tisíc korun, která do dnešního dne nabobtnala o úroky na více než milion. Ten má uhradit několik desítek účastníků protestu.
Zástup uhlobaronů, z nichž mnozí intervenují do politiky i médií, vytváří pro ekologická hnutí a iniciativy podstatně hostilnější prostředí než zbytnělé kádry pozdního socialismu, jimž se vše rozpadalo pod rukama.
Celá událost vyrostla z absurdity současných poměrů, kdy politická reprezentace na venek deklaruje – i směrem k celoevropskému úsilí, zájem na odklonu od fosilních paliv, aby v praktické politice naopak protlačovala zájmy fosilního průmyslu. Není náhodou, že mezi držiteli ekologických anticen jako Ropák roku je nejeden ministr životního prostředí, skoro by se navíc řeklo, že jde o tradici. Občanské aktivity směřující k silnější ochraně přírody a tlaku na de facto naplňování oficiální politiky jsou dekády paradoxně systematicky podrývány. Aktuální rozsudek pak jasně signalizuje, jak je na tom v současném Česku klimatický a občanský aktivismus. Po dekádách klausismu, masivního šíření dezinformací o klimatu a delegitimizace aktivismu jako takového, se zcela bezostyšně v dosud nevídané míře dostává ke slovu ekonomická a byrokratická represe. Tak nějak k výročí 17. listopadu tu fosilní vítězové dějin vyfackovali občanskou společnost, ochranu přírody, zdraví lidí, svobodný protest i veřejný zájem. Zastrašující pokuta, která jednotlivci i spolku zásadně zkomplikuje život, je pro vítěznou stranu, jejíž zisky se každoročně pohybují v desítkách miliard, přitom zanedbatelná. Spolek navíc upozorňuje na neprůhlednou podstatu žaloby, kdy původních 90 osob bylo vytipováno náhodně, včetně zahrnutí těch, kteří na akci ani nebyli.
Pocity hořkosti pak stoupají i s vědomím toho, že ČEZ si, stejně jako další fosilní miliardáři, připisoval extrémní zisky i během energetické krize po napadení Ukrajiny Ruskem, kdy se občané naopak stále častěji propadali do energetické chudoby. Není divu, v nízkopříjmové ekonomice po rekordních inflačních vlnách platíme za energie západní ceny. Je to další ukazatel, v němž v Evropě vynikáme, jiným je třeba nejvyšší počet bezdomovců nebo slušné třetí místo v počtu vězňů na obyvatele – pravidelně je to ale vždy v náš neprospěch. I to jsou výsledky liberálních politik „nezájmu“, které může výmluvně reprezentovat někdejší rada předsedkyně koaliční strany Pekarové o dvou svetrech – našim fosilníkům to muselo znít jako nejsladší píseň.
Ve světle tohoto případu lze zcela jasně vidět, že zdaleka ne všechny naděje revoluce 1989 došly naplnění. A právě ty, co nedošly, se tradičně kumulují v severočeském regionu. Od průmyslové revoluce exploatované severní Čechy se během normalizace staly symbolem kolapsu celého systému. Tímto symbolem a důkazem ekonomických a mentálních kontinuit mezi centrálně řízenou ekonomikou pozdního socialismu a neoliberálním státním kapitalismem, který je stejně tak neschopný přeřadit na postfosilní ekonomiku, bohužel zůstávají.
Zápas o severní Čechy na přelomu osmdesátých a devadesátých let mimo jiné symbolizoval film Jana Svěráka Ropáci natočený v prostorách severočeských dolů nebo sugestivní fotografický cyklus Libkovice, svědomí severu Ibry Ibrahimoviče, který zachycuje občansko-ekologický zápas za jednu z obcí zlikvidovaných kvůli těžbě. A tak zatímco v kolektivní paměti zůstávají spálené Krušné hory nebo města zahalená do štiplavého nažloutlého smogu hmatatelným důkazem prohnilosti minulého režimu, faktem je, že Libkovice byly zlikvidovány až v roce 1993 za zásadního přičinění tehdejšího ministra průmyslu a obchodu Vladimíra Dlouhého a limity těžby v dole Bílina prolomeny v říjnu 2015 ministrem Richardem Brabcem.
Chcete čistý vzduch? Dejte si banány
Československé následování vzoru ekonomiky SSSR vycházejícího z opožděné industrializace země a preference těžkého průmyslu a budování kombinátů trvalo až do konce osmdesátých let. To mělo mimo jiné za následek setrvalý nedostatek spotřebního zboží, čehož se stala varovnou upomínkou fronta na banány. Tehdy se také koncentrace chemiček a tepelných elektráren v severočeském regionu stala neúnosnou. V Záluží u Mostu vyústilo jedno z ramen ropovodu Družba, V roce 1972 byly dostavěny Tušimice 2, Prunéřov 2 v roce 1982 a těžba uhlí sytící toxické provozy nadále ukusovala z oné zvláštní severočeské krajiny formované kužely třetihorních sopek.
Nutno říci, že tehdejším problémem číslo jedna byly emise SO2, oxidu siřičitého, který stál za i vizuálně apokalyptickým stavem i dramatickým nárůstem respiračních onemocnění zvláště u dětí. I to byly okolnosti, které Severočechy nakonec vyburcovaly k akci.
Pracující v regionu sice pobírali dávku přezdívanou pohřebné, která měla kompenzovat ekologickou zátěž, stěhovali se odsud pryč a také protestovali, psali stížnosti, petice (v roce 1987 například předsedovi ONV Chomutov za včasné informace o exhalacích), dotazy, a nakonec i demonstrovali. Stejně jako dnes tehdejší politická reprezentace zas tak nic neměla proti drobným individuálním aktivitám občanů ve prospěch přírody. Nebránila pionýrům ve sběru papíru ani v likvidaci černých skládek, tolerovala existenci hnutí Brontosaurus i Českého svazu ochránců přírody.
Oficiálně pak především apelovala na hospodárnost. K masivním investicím do modernizace zastaralých špinavých technologií se ale establishment neodvážil a požadavků občanů na strukturální změny se děsil. Stejně jako dnes. Tehdy s paranoiou sobě vlastní sledoval samizdatová periodika Ekologický bulletin nebo Ekomonitor a objevování se ekologických témat v dokumentech Charty 77.
Jestliže porevoluční popírání klimatických změn sleduje dezinformační narativy vycházející původně z amerických think-tanků fosilní lobby, komunisté sázeli spíše na utajování informací, zvláště těch, kterých by mohlo být „zneužito proti ČSSR a socialistickému společenství“. V dobovém tisku lze ale najít i vyjádření hygienika, které už k současnému dezinfu nemá daleko: „Sloučenina SO2 není podle dosavadních výzkumů odpovědna za zdravotní problémy obyvatelstva v průmyslových oblastech. Do značné míry odpovídá za škody na rostlinstvu.“
Občanská tenze se přesto v severních Čechách přelila na náměstí Teplic už několik dní před 17. listopadem. Ve dnech 11., 12. a 13. listopadu 1989 se stovky lidí – a podobně jako dnes převážně mladých lidí a studentů scházely ve veřejném prostoru, aby se domáhaly ekologických požadavků. Nejčastější transparenty vysílaly jasné vzkazy systému, který stál a padal s „palivoenergetickým komplexem“ lokalizovaným v severních regionech státu: „Dejte nám kyslík!“, „Chceme čistý vzduch!“, „Nechte žít naše děti!“ dožadovali se někdejší „ekoteroristé“, dobovým jazykem závadová mládež. Finální Ekologický mítink se konal až 20. listopadu, kdy už se zároveň nesl na revoluční vlně prosakujících zpráv o pátečním dění v Praze – tehdejší Československá televize první opatrné vstupy z demonstrací vysílala až ve středu 22. listopadu.
Během teplických demonstrací policejní a silové složky nezasáhly a připravená vodní děla zůstala suchá. Roli tu hrálo nepochybně více faktorů. Jednak šlo o periferii státu, který stále ještě hodně spoléhal na tutlání. Dalším faktorem byla situace v okolních zemích, kde postupně se sesouvající režimy přiměly československé komunisty spíše vyčkávat. Jejich náladě nepřidala ani vyjádření generálního tajemníka ÚV KSSS Michaila Gorbačova, jimiž se distancoval od Brežněvovy doktríny, tedy možnosti vojenské intervence. A jakkoli smělým se může zdát poslední argument – možná už se špatně dýchalo i soudruhům a jejich dětem. Možná také, že vzhledem k tomu, že socialistický stát se vždy deklaratorně držel přinejmenším rétoriky zájmu o blaho občana, netroufl si zasáhnout proti tak hluboce elementárnímu nároku, jakým je možnost dýchat.
Podíváme-li se na jiné demonstrace posledních měsíců socialistického státu, žádné neměly tak jasně definovaný ekologický apel. Bratislavská svíčková demonstrace z roku 1988 akcentovala náboženské svobody, ostatní včetně Palachova týdne už se soustředily především na politické svobody: svobodu slova, demokracii, propuštění politických vězňů.
Prestižní svoboda slova, cenná především pro intelektuály a umělce, pomalu vytěsňovala konkrétnější či řekněme materiálnější apely včetně toho ekologického. Upozaděna byla ale i témata sociální, tedy agenda stejně jako environmentální dopadající skutečně na každého. Kupodivu nikdo neskandoval touhu po kapitalismu, jakkoliv ekonomická frustrace byla výrazným motorem protestů, její řešení se mělo nacházet spíše v „reformách“ než kompletní změně systému, o němž si zde lidé vytvořili temnou představu vycházející z obrazů komunistické propagandy. Tento mafiánský kapitalismus provázený vyhroceným antikomunismem pak taky ochotně v devadesátých letech zrealizovali.
Každopádně nároky na svobodu převálcovaly jiné sociálnější a enviromentálnější požadavky. To odpovídalo i sovětské gorbačovské politice glasnosti a perestrojky, přičemž s jistým zjednodušením lze říci, že ten jednodušší úkol – glasnosť se nám povedl lépe než ten těžší – perestrojka. Glasnosť znamenala otevřenost a taky svobodu slova. Tento sametově-moskevský nárok jsme v demokracii naplnili, navzdory tomu, že pravdivá informace z nezávislého zdroje to nemá jednoduché ani dnes, i když z jiných důvodů než státně cenzurních.
Požadavku perestrojky se ale ujali především někdejší svazáci, podnikoví náměstci, veksláci, malý český člověk a nakonec i někteří disidenti – dokázali vytěžit svůj politický kapitál. A podle toho to dopadlo. Ti všichni si rychle osvojili neoliberální ekonomickou násobilku, odhodili zbytnělé sociální ohledy, jež přežívaly v socialistickém řečnictví, a bezskrupulózně exploatovali cokoliv bylo po ruce. A po ruce zůstaly i palivoenergetické severočeské komplexy. Chtěli jsme svobodu slova, máme ji. Chtěli jsme se taky nadechnout, ale místo toho jsme dostali banány.
Společnost starců, která nemá budoucnost
Spoustu banánů. Máme banány místo dostupného bydlení, důstojné mzdy, veřejných služeb nebo infrastruktury. A taky máme banány místo čistého vzduchu. Severní Čechy procházejí pozvolným útlumem těžby a nakonec i ten lom v Bílině bude stejně uzavřen. SO2, který trýznil lidi na severu, se během étosu devadesátých let povedlo odsířit, nejšpinavější provozy jsou zavřené. Divoká zelená politika ale rychle narazila na budování kapitalismu. Postupně se také proměnily environmentální hrozby a dnes jsme opět ekologickou anomálií v srdci Evropy.
Naše miliardářstvo a mediální „elity“ se rekrutují z velké části z těch, kteří privatizovali na severu. Někdejší disident Jan Dobrovský nejprve v devadesátých letech řídil kancelář Karla Schwarzenberga, aby nakonec doputoval do „Czech Coal“, někdejší Mostecké uhelné. Dnes jako veřejný intelektuál stojí mj. za poněkud selektivní Pamětí národa, kde dbá na dědictví antikomunistické osvěty. V souvislosti s médii a fosilní propagandou by byla ostuda nezmínit Daniela Křetínského, CEO EPH a spolumajitele poloviny českých médií (Czech News Center). Čestné místo má v této společnosti i Pavel Tykač a jeho Sev.en. Šikovně zprivatizovaný socialistický fosil ale stojí snad za každým miliardářským příběhem forbsovských žebříčků od Zdeňka Bakaly přes Antonína Koláčka, Karla Komárka, Radovana Vítka po Andreje Babiše s jeho chemičkami. Kde dnes není miliardář, zůstává polostátní ČEZ.
Zástup uhlobaronů, z nichž mnozí intervenují do politiky i médií, vytváří pro ekologická hnutí a iniciativy podstatně hostilnější prostředí než zbytnělé kádry pozdního socialismu, jimž se vše rozpadalo pod rukama. Pomáhá jim i individualistická ideologie ekonomického liberalismu, podle níž si sami můžete za to, že dýcháte špatný vzduch. Čeští miliardáři ho třeba nedýchají, protože většinu času tráví někde, kde je poněkud dýchatelněji.
Odpovědnost za veřejné blaho nebo něco jako „čistý vzduch“ ale dnes nemá ani stát, který má pro změnu zájem na výnosech zmíněného ČEZu. Takže jakkoliv se pod tlakem unijní politiky navenek nějak vyrovnává s dekarbonizací průmyslu – právě CO2 a jeho vliv na globální klimatický rozvrat je v současnosti největším problémem na rozdíl od normalizační síry, nakonec doma po dekády usiluje o prodloužení života postsovětského industriálního dědictví.
Jestliže za ČSSR žádné ministerstvo životního prostředí neexistovalo, v porevoluční éře de facto jen výjimečně. Při pohledu na sled ministerských držitelů Ropáků zaujme nejeden „prolamovač“ těžebních limitů, člověk svázaný s neekologickým byznysem a osoba privatizující uhelné dílky energetické skládačky – tady mívají šťastnou ruku jak kabinety ODS, tak ten Sobotkův nebo Babišovy – viz jeho Richard Brabec, někdejší ředitel chemiček z agrofertí rodiny, jenž většinu své ministerské energie věnoval zametání stop po masivní otravě ryb v Bečvě. Za husarský kousek ODS by se pak dala považovat ministryně přírody Rut Bízková, někdejší mluvčí ČEZu.
A výsledky jsou vidět. Kromě přetrvávajícího vysokého podílu energie z uhlí tu máme další prvenství. Server Ecoexperts přinesl studii, podle níž je český automobilový průmysl nejšpinavější v Evropě. Kombinace zastaralého vozového parku, špatné infrastruktury, malého podílu elektroaut a obecně preference individuální dopravy se spalovacími motory v plánování veřejného prostoru umí své.
Lepšímu dýchání kupodivu neprospívá ani fakt, že jsme tranzitní zemí a ekonomikou montoven a skladů. Průmyslové plochy nejen nenávratně devastují půdu, na níž stojí, ale významně se podílejí na klimatické změně – nejen přispívají k samotné produkci CO2, ale významně narušují hospodaření s vodou v krajině. Česko, které má nejvíce takových areálů ze zemí střední a východní Evropy, se tak ze země s lesy spálenými kyselými dešti proměnilo na šedavou industriální pustinu hal, proschlých lesů a měst terorizovaných kolonami aut.
Novinářský, občanský i aktivistický odpor dnes střeží nejen miliardáři se svými médii, podcasty a platformami, ale v Česku také stát, který prostřednictvím ČEZu jde proti lidem, kteří přitom usilují o naplňování jeho vlastních ekologických závazků. Aktivní mladí lidé, kteří byli hybnou silou protestů za normalizace a jsou jí i dnes, to mají těžší ještě o další faktor – je jich v populaci málo. Zatímco na Národní třídě se setkaly nejsilnější ročníky Husákových dětí a společnost v zásadě bez ohledu na zřízení musela řešit, co s mládeží, ať už byla závadová, jak chtěla, při současných ekologických nebo i lidskoprávních (LGBTQ, propalestinské aj.) demonstracích se potkávají hlavně mladí lidé narození v demograficky slabých devadesátých a nultých letech. A nejde ani tak o to, že by nezaplnili nějaké to náměstí.
Související článek:
Je to spíše zkušenost života ve společnosti, kde děti ani mladí nikoho moc nezajímají, jejich nonkonformita překáží a veřejný život včetně politické agendy se orientuje na témata lidí středního věku a seniorů, jejichž voličská základna je mohutnější. Koho tu nakonec bude zajímat budoucnost? Stárnoucí občany závislé na svých autech se spalovacími motory, kteří budou objíždět klimatizované nákupní haly, aby zaplašili pochybnosti o smyslu svého mládí zasvěceného divokému kapitalismu? Naopak, témata mladých lidí se ve světě ovládaném starci rychle mění na potravu pro dezinformace, ať už jde o klimatický rozvrat, queer menšiny nebo migraci. Tak tu nakonec vystupuje i otázka, jak tomu napříště bude i s tou glasností.
Epilog
Nikdy jsem nebyla 17. listopadu v Teplicích a nevím, jak zde lidé oslavují výročí sametu. Troufám si ale odhadnout, že zdaleka ne tak pateticky a sebedojímavě jako lidé v Praze. Odkaz teplických demonstrací z roku 1989 17. listopad nenaplnil, zde se pod tíhou ekonomické a ekologické frustrace podobně jako v dalších i vnitřních periferiích státu staly oslavy svobody něčím jakoby vzdáleným. Vlastně celé je to tak nějak sentimentálně naléhavé jako Vánoce, jejichž niterný význam je přitom téměř ztracen či už vlastně cizí. Možná to není náhoda, že i svobodu lze dnes oslavit luxusní čokoládovou kolekcí.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás