Přes všechny oficiální řeči, sametový kýč a každoroční rozhovor se superpamětnicí Monikou Pajerovou je 17. listopad, tedy Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva, největším politickým svátkem v Česku. A stojí za to se k němu hlásit. Oslavuje to lepší v lidech i ve společnosti: vzájemnou solidaritu, úctu k lidským právům a občanskou angažovanost. Navíc je to svátek mezinárodní a hodnoty, které hlásá, jsou univerzální. Nejde jen o český svátek, kdy vzpomínáme, jak jsme si založili republiku nebo si zavraždili pobožného knížete. Zároveň nemá cenu 17. listopad a jeho význam příliš nafukovat, jak letos připomněla chartistka Hana Holcnerová, když napsala, že „vzpomínkám svědčí přiměřenost“.
Měnící se význam
Významy spojené se svátkem demokracie se pochopitelně stále vyvíjejí a vyjednávají, stejně jako se mění význam pojmů jako demokracie a svoboda. Co se počítá a co se nepočítá jako demokratické? Kdo si ještě může nárokovat punc listopadového odkazu a kdo už ne? Například Andrej Babiš se k porážce režimu, pro který dlouho spokojeně pracoval, hlásí tak moc, že je ochotný se nechat každoročně vypískat přímo na Národní třídě. Letos to na Národce schytal i prezident Petr Pavel – i on byl vypískán jakožto převlékač kabátů a předlistopadový kolaborant. Obecně to schytávají především někdejší či současní komunisté, případně ti, kdo jsou podezřelí z ohrožování demokracie a demokratického vývoje republiky.
Přestože ideály 17. listopadu jsou z definice univerzální a vztahující se k celému světu, česká demokracie i její oslavy zůstávají zahleděné do sebe.
Definici toho, co je na 17. listopad nepřípustné, se letos pokusil rozšířit zaměstnanec oligarchy Iva Lukačoviče, komentátor serveru Novinky Alex Švamberk. Ke Dni boje za svobodu a demokracii podle něj nepatří solidarita s Palestinou. Ten, kdo ji projevuje a dovolává se přitom 17. listopadu jakožto svátku lidských práv a boje za svobodu, je podle tohoto novináře něco jako Goebbels. Ano, Goebbels. „Spojovat ovšem s palestinskou otázkou odkaz 17. listopadu a chtít mu tak vrátit jeho původní význam, jak tvrdí v prohlášení skupina Ne naším jménem, je pustá demagogie, za kterou by se ani Goebbels nemusel stydět,“ píše Švamberk ve svém komentáři „17. listopad za práva Palestinců? Ne mým jménem“. Pokud jde o demagogii, pracovník Novinek je opravdu nekompromisní.
Naštěstí se někdejší odpůrci režimu a přímí účastníci listopadové revoluce neřídí komentátory Novinek a neřídí se jimi ani svolavatelé solidárních akcí. Dvojice organizací, které na 17. listopad svolaly demonstraci „Lidská práva platí i pro Palestince“, pozvaly jako řečníky hned několik někdejších bojovníků, respektive bojovnic za svobodu a demokracii, propojujících někdejší odpor ke komunistické diktatuře a ideu světa, kde se dodržují lidská práva všech bez rozdílu, se současným odporem vůči okupaci Palestiny a válce v Gaze.
Jaké to je, žít bez lidských práv
Jako první z těchto hostů promluvil Petr Pospíchal, který Chartu 77 podepsal v osmnácti letech, a policie ho tak poprvé sebrala ještě jako středoškoláka. „Naprostá většina českých médií má úplně jasno a pochybovačné otázky se nepřipouštějí. Politická elita má taky jasno, ani ona si neklade nepohodlné otázky. Jenže to není fotbalový zápas, je to ozbrojený konflikt, který přerůstá v nekončící a stále se rozšiřující válku. Nenechme si namluvit, že zastávat se pronásledovaných Palestinců z Gazy nebo ze Západního břehu by mělo být podporou Hamásu. Není. Je přesně tím, co říkáme, totiž že válečné akce proti civilním cílům, utrpení bezbranných a raketové útoky na zdravotnickou, vzdělávací i dopravní infrastrukturu jsou neobhajitelné a nepřijatelné,“ řekl někdejší chartista. Dodal, že nemlčel tenkrát a nebude mlčet ani teď. „Nemůžeme chtít práva pro sebe, a přitom mlčet, když jsou upírána jiným,“ uvedl.
Další mluvčí a účastnicí listopadových událostí byla dokumentaristka Nataša Dudinski, jejíž projev byl nejdelší „Věřím, že máme dost velké srdce na to, abychom mohli přát Izraeli bezpečnost a návrat izraelských rukojmí Hamásu v Gaze a abychom mohli podporovat úsilí o svobodu a lidská práva, včetně toho nejzákladnějšího práva – práva na ochranu života,“ řekla Dudinski. Mluvila o pocitu euforie spojeném s listopadovou revolucí a vírou, že je možné změnit svět k lepšímu. „Revoluce v roce 1989 nám přinesla svobodu. Mohla jsem studovat v New Yorku, mohla jsem začít svobodně projevovat svou židovskou identitu a mohla jsem se přestěhovat do Izraele, kde jsem žila třicet let. Prožila jsem tam opět euforické období po podpisu dohod z Osla, které byly nadějí pro Izraelce i Palestince. Zpětně chápu, že dohody nebyly úplně spravedlivé k Palestincům. Ale ta euforie byla velmi podobná tomu, co jsem předtím prožila tady. Potom přišel atentát židovského extremisty na premiéra Jicchaka Rabina, další intifáda, stavba zdí, násilí,“ uvedla Dudinski, která byla v Izraeli mimo jiné aktivní v organizaci Zochrot, která se snaží izraelské veřejnosti přibližovat téma Nakby, etnické čistky arabského obyvatelstva, ale pracovala také jako novinářka a dokumentaristka.
„Celou dobu, co jsem žila v Izraeli, jsem jezdila na Západní břeh a byla jsem i v Gaze. Poznala jsem tisíce Palestinců, viděla jsem okupaci zblízka, viděla jsem její každodenní projevy, její každodenní brutalitu. Viděla jsem násilí vojenské i osadnické. Bylo to skutečně strašné a trvalo mi připustit si, že země, jejíž se cítím součástí, se dopouští takové brutality. Bylo to pro mě těžké i proto, že jsem zažila nesvobodu a věděla jsem, jaké to je, žít bez lidských práv. Zažila jsem, co to je žít pod cizí okupací. Sovětská a izraelská okupace vznikly z jiných historických důvodů a mají jinou formu, ale ve své esenci byly podobné,“ připomněla Dudinski. Přesto to nikdy nevzdala. Jako formativní pro svoji osobnost ve svém projevu označila právě revoluční dny v roce 1989.
„Nikdy jsem nepřestala věřit, že se nám podaří ukončit okupaci a najít způsob, jak žít spolu v míru mezi řekou a mořem. Nikdy jsem nepřestala věřit tomu, že je to možné. Každý den a každý rok je to ale čím dál těžší. 7. říjen byla děsivá a traumatická zkušenost pro mě a pro všechny Izraelce. Nezměnila jsem však své hluboké přesvědčen, že jediná cesta jak zajistit bezpečí pro všechny je politická dohoda, která bude spravedlivá. To, co se děje po 7. říjnu, je nesnesitelné a depresivní. Špatně se mi na to dívá jako člověku a zvláště jako Izraelce,“ pokračovala Dudinski a apelovala na mezinárodní komunitu, která podle ní v tuto chvíli jediná může ukončit válku, protože Izraelci se svou vládou toho momentálně nejsou schopni.
Bez přesahu
Zmíněný komentář na Novinkách, vylučující solidaritu s Palestinou z oslav demokracie, vyšel ještě před samotnou demonstrací, Švamberk tedy nevěděl, že se propalestinské demonstrace zúčastní také několik disidentů. Nejspíš by mu to bylo ale stejně jedno. Komentátor se sveřepě snažil vyloučit mezinárodní solidaritu z domácí diskuse a z deklarovaných oslav demokracie. Je to přeci jen naše vláda, která dává plnou podporu té Izraelské a hlasuje v mezinárodních institucích i proti relativně umírněným rezolucím apelujícím na ukončení násilí. Problém pro komentátora představovalo nejspíš použití rétoriky lidských práv a boje za svobodu pro Palestince.
V něčem Švamberk bohužel vystihuje dlouhodobější trend. Přestože ideály 17. listopadu jsou z definice univerzální a vztahující se k celému světu, česká demokracie i její oslavy zůstávají zahleděné do sebe. V letech uprchlické krize 2015 a 2016 se v ulicích i během 17. listopadu scházeli krajně pravicoví bojovníci proti migraci a jejich odpůrci organizovali antifašistické blokády. Miloš Zeman zpíval hymnu na pódiu s bojovníkem proti islámu Konvičkou, na demonstrace se nosily šibenice pro vlastizrádce a tak podobně. V době Babišovy vlády v letech 2017 až 2019 se spojila vzpomínková a aktivistická část svátku v hromadně vyjádřeném odporu vůči tehdejšímu premiérovi. I masové akce proti Babišovi se však výraznějšímu přesahu směrem ke klimatu nebo dokonce solidaritě s uprchlíky cíleně vyhýbaly.
Předvečer autoritářství
Letošní oslavy byly částečně už ve stínu vítězství Donalda Trumpa v USA, ale také Roberta Fica na Slovensku a očekávaného úspěchu Andreje Babiše příští rok ve volbách do sněmovny. Pro demokratický vývoj znamená vzestup konzervativního národovectví po celém světě obrovskou výzvu, a to bez ohledu na to, že spousta lidí v Česku, kteří se hlásí k demokracii, pořád především všude hledá zakuklené komunisty.
Nedílnou součástí nástupu autoritářství a koroze demokracie je i oligarchizace médií. Novinky do tohoto procesu zapadají skvěle – vlastní je český miliardář Ivo Lukačovič, který nejen na tomto serveru ukazuje, že svobodná žurnalistika je pro něj především vtip. A právo na informace se na Novinkách rozhodně nevztahuje na Palestinu. Pouze dvě hodiny vydržel na serveru rozhovor s česko-palestinskou designerkou, kritický k chování Izraele. Podle zjištění nezávislého serveru Voxpot za tento rozhovor následně přišla o práci novinářka Magdalena Matoušková.
Kmenový autor Novinek se tehdy k cenzuře nevyjádřil, zato nyní odsoudil solidaritu s Palestinou. „Radikálové z Ne naším jménem mohou demonstrovat, mají to povolené, i když to vzhledem k událostem v Amsterdamu není zrovna šťastné. Ale když už, tak bez zaštiťování se ukradeným odkazem 17. listopadu. Na Národní třídě jsme já ani ostatní nebyli kvůli Palestincům. Měli jsme své vlastní problémy s komunistickou mocí.“ Tento poslední Švamberkův odstavec dobře ilustruje jeho chápání nejen lidských práv, ale i odkazu 17. listopadu a demokracie. Proti universalismu, který hlásali organizátoři demonstrace solidarity s Palestinou, staví „naše“ problémy, kterých máme až nad hlavu. Nakonec jako by to celé z oka vypadlo typickému normalizačnímu cynismu. „Lidská práva? A v Palestině? Prosím vás, jaká Palestina, my tady máme své vlastní problémy!“
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás