Věčná krása bez záruky. Horor Substance je komentářem o ženských tělech, která nikdy nejsou dokonalá

Oscarová herečka a cvičitelka aerobiku Elisabeth Sparkle dostane k padesátým narozeninám vyhazov ze své televizní show, protože – jak se prořekne její producent – „po padesátce to ženám už všechno končí“. V zoufalé snaze zvrátit efekty stárnutí přistoupí Elisabeth na experiment s pouliční drogou Substance, která jí skutečně vrátí pružné mladistvé tělo, s nímž může jako mladičká cvičitelka Sue znovu rozjet kariéru. Má to ale háček – transformace trvá jen týden, dalších sedm dní se Elisabeth musí zase vrátit do svého stárnoucího těla. Všechno své mládí totiž Sue vysává z Elisabeth, které se to samozřejmě časem přestane líbit, a obě části identity spolu začnou soupeřit. Nedbají totiž na varování tajemného hlasu v telefonu, který oběma ženám neustále připomíná základní pravidlo experimentu: „Jste jedna osoba.“

Zatímco mocní muži v průmyslu jsou nesmrtelní, ženská použitelnost v něm je dočasná, protože ženy nejsou nic než jen těla, do kterých se muži mohou zakousnout.

Body horor režisérky Coralie Fargeat Substance sklidil nadšení hned při jarní premiéře na festivalu v Cannes, z něhož si Fargeat odnesla cenu za nejlepší scénář. Hodně se o něm mluvilo i v létě po promítání v Karlových Varech. Do českých kin snímek vstupuje s pověstí šokujícího hororu a zároveň feministické satiry na praktiky zábavního průmyslu, který nemá problém s vymazáváním ženských těl po dovršení určitého věku. Divácký názor na film je pak do velké míry odvislý od toho, zda jste přesvědčení, že exploatace a feministické poselství se dá úspěšně kombinovat.

Fargeat šokujícími scénami vůbec nešetří. V té klíčové vylézá Sue z vnitřností Elisabeth, aby převzala na týden její roli, zatímco druhé tělo leží bezvládně v koupelně. Nepříjemné jsou záběry na aplikaci drogy pomocí obrovské jehly a také na lámající se Elisabethiny přestárlé kosti, jejíž tělo s každou výměnou stárne rychleji. Závěr snímku je pak rovnou plný splatterových efektů tělesných deformací a stříkající krve, což by Substanci klidně mohlo kvalifikovat do programu Festivalu otrlého diváka. Přes všechny gore efekty může ale divák snadno zapomenout na to, že Substance chce říct důležité věci ohledně toxické kultury věčného mládí a problematických vztahů, které mají ženy ke svým tělům.

Válka identit

Scénář Substance vychází z klasik o rozdvojených osobnostech, jako jsou Dr. Jekyll a Mr. Hyde nebo Obraz Doriana Graye. Film cituje z Carpenterovy Mouchy – dalšího kultovního díla o identitě – a na několika místech skládá poctu géniovi tělesného hororu Davidu Cronenbergovi. Televizní aerobiková videa, v nichž září Sue, zase drží přísnou osmdesátkovou stylizaci vycházející z cvičebních VHS kazet Jane Fondy. Estetiku spandexových úborů ale dotahují až kamsi k fetišizaci ženského těla, s níž pracuje erotická fotografie nebo pornografie.

Dohromady je z toho vizuální guláš, který je stejnou měrou podmanivý, jako umí být odpudivý. Je cítit, že Fargeat si dávala záležet na každém záběru a chce diváka ohromit dokonalostí každé scény. Film má oporu ve skvělých hercích – Demi Moore je fantastická v roli někdejšího sexuálního symbolu Elisabeth Sparkle, která odmítá zestárnout a nenávist k vlastnímu tělu ji dožene za hranu rozumu. Role je zároveň tak trochu komentářem k jejímu vlastnímu osudu bývalé hollywoodské sexbomby.

Margaret Qualley jako její mladé alter ego je také skvělá. Když zjistí, že Elisabeth sabotuje novou kariéru přejídáním, které se podepisuje i na její postavě, začne si „pobyt“ prodlužovat, čímž ale ještě víc akceleruje degradační procesy původního těla. Dvě části identity jedné ženy tak spolu válčí tam, kde jsou každá nejzranitelnější – na poli vlastního těla, jehož dokonalá krása zůstává pro obě jedinou objektivní validací jejich životů.

Že i Sue v mladém těle podlehne vábení nikdy nekončící slávy a vydá se stejnou cestou, jakou kdysi Elisabeth, je pochmurným varováním nad tím, že vykročit ze začarovaného kruhu patriarchátu není snadné. Společnost je nějak konstruovaná, a i tady platí, že kdo nedodržuje pravidla, bude tvrdě potrestán. Že se Sue chová stejně jako Elisabeth, je ale nasnadě, nakonec „obě jsou jedna osoba“, jakkoliv na to často zapomínají.

I vedle všech morbidně mutujících lidských těl je zdaleka nejodpornější postavou Substance producent Harvey v podání Dennise Quaida. Slintající, úlisný, plesnivý seladon zosobňuje nadřazený princip mužského pohledu (a dohledu) nad ženským tělem. Když se v restauraci zálibně láduje krevetami, Quaid bizarně přehrává, v Substanci ale spousta záběrů funguje i v symbolické rovině. Zatímco mocní muži v průmyslu jsou nesmrtelní, ženská použitelnost v něm je dočasná, protože ženy nejsou nic než jen těla, do kterých se muži mohou zakousnout.

Pohádka o trestu

Že Elisabeth a Sue nebudou dodržovat pravidla chemické hry, je poměrně jasné od okamžiku, kdy se rozdvojí, a předpovídat se dá i finále celého filmu. K vysněnému kariérnímu vrcholu – uvádění silvestrovského televizního speciálu, směřuje jak Sue, tak Elisabeth a jejich střet musí vyvrcholit právě tady. Ve druhé polovině filmu už trochu opadne efekt šoku a to přesto, že míra hnusu narůstá, a celkem předvídatelný příběh se začne trochu vléct – stopáž 141 minut je pro film založený na vizuálních atrakcích nevděčná.

Substance je v některých metaforách možná až příliš polopatická a průhledná, i díky přísné vizuální stylizaci někdy připomíná banální pohádku varující před trestem, který přijde, když nedodržujeme pravidla. To úplně nepomáhá vyznění filmu jako angažované feministické moralitky, která chce říct zásadní statement o malegazu a ženském údělu, ale zároveň se u toho brodí hektolitry krve a vyhřezlých vnitřností.

I exploatační filmy často mají moralistický rozměr, jen je těžké, brát je vždy stoprocentně vážně. Substance nejspíš chtěla být ostrou satirou na praktiky zábavního průmyslu, nejsilnější je ale nakonec ve znejistění hranice mezi filmovým brakem a seriózním angažovaným dílem. Diváka nechá zmateně vrávorat někde uprostřed a co si kdo z filmu odnese, závisí na tom, na kterou stranu se přikloní. Stejně jako Elisabeth a Sue, i režisérka a scenáristka Coralie Fargeat prostě odmítla dodržovat pravidla a natočila film, pro který je podstatné to, že se o něm mluví.