Procházíme se s Ankim a jeho psem po Břevnově a pražský rapper s vietnamskými kořeny mi ukazuje svůj nový hood a u toho vzpomíná na svoje kamarády ze Sudet, kde vyrůstal. „Ani nevím, jestli jsou ještě naživu. Radši už ani neotvírám Facebook,“ říká s úsměvem. Na své třetí studiové desce I Want to Feel Safe se ale do časů svého dospívání vrací často a znovu otevírá kapitoly svého života, které by možná někdo jiný nechal zametené pod koberec. „Pomáhá mi zpracovat to do písně,“ říká a otevřenost, s níž mluví o životě s násilníkem nebo drogové závislosti, je v kontextu českého rapu unikátní.
Anki ale zároveň přiznává, že s hiphopovou scénou už nechce mít moc společného a je to slyšet i na desce, kde rapuje do klubových beatů producentů jako Badfocus, Kewu nebo Harshmellow. Křtít se nová deska bude 14. listopadu v Bike Jesus.
Nová deska se jmenuje I Want to Feel Safe, ta předchozí byla No More Drama. Jako kdyby názvy byly vzkazy tvému budoucímu já.
Když začnu dělat nějaký projekt nebo desku, tak tomu nejdřív dám název a od toho pokračuju dál, dodám příběhovou linku a témata, která chci zpracovat. I Want To Feel Safe tematicky navazuje na No More Drama, ale tím, že se mění životní poměry, tak ne každá píseň už je o temných věcech z minulosti. Zároveň ale ještě zbylo něco, co jsem potřeboval říct. Nová deska je vlastně ukončení nějaké trilogie, která začala se Saigon Stories. Píseň Happy End ukončuje celý příběh mého dospívání.
Podepsalo se na tom uzavření rekapitulace i to, že jsi nedávno vstoupil do čtvrté dekády svého života, usadil ses, pořídil si psa…
Je to takové rozloučení s Ankim v jeho melancholické, dramatické poloze. Třetí série a konec seriálu.
Už na minulém albu jsi prohlašoval, že jsi teď šťastný a vyrovnaný. To ti ale možná také dává odvahu vracet se k některým temnějším pasážím své minulosti. Přijde mi, že na I Want to Feel Safe jdeš ještě hlouběji než kdy předtím – mluvíš o domácím násilí ve své rodině, rasismu, své drogové závislosti. Funguje nahrávání i jako terapie?
Ano, hodně mi to pomáhá. Věci, o kterých mluvím, se staly dávno, často i před dvaceti lety, ale pro mě bylo důležité, je znovu otevřít a prožít si je skrz písně, abych mohl pokračovat s čistou hlavou a už se v nich neutápět. Táhl jsem to sebou už strašně dlouho a vždycky mě to dohnalo. Že se z těch pocitů můžu vypovídat, mi vždycky uleví.
Nebral jsem drogy jen tak pro legraci, nebyla to věc, kterou si dáš na diskotéce a jdeš tančit, sjížděl jsem se po hernách a po bytech.
Na nové desce se to týká tří skladeb – Záclony, Poslední patro, Background, které i jdou po sobě. Pak jsou tam ale i věci jako Forget me Not, které už jsou interpretované z mé současné pozice. Takže už jsem schopný reflektovat i to, co prožívám teď.
Hned úvodní track Strangers je hodně silný, mluvíš tam o části své vietnamské rodiny, která se z tebe snaží vytáhnout peníze na základě kulturních tradic. Vlastně je to píseň o konfliktu mezi dodržováním téhle tradice a schopnosti tvé generace odstřihnout se od ní. Jak těžké je být mezi tím?
Já jsem tyhle věci řešil hodně, ale pak jsem na to rezignoval. Znamenalo to některé lidi ze svého života prostě vymazat, a když jsem to udělal, hrozně se mi ulevilo. Se svým otcem nemluvím už tři roky a je mi mnohem líp. Nikdy jsem s ním ani nežil, poznal jsem ho až ve svých patnácti, když jsem letěl poprvé sám do Vietnamu. A stejně mě finančně zneužíval, říkal mi, že bez něj bych na světě nebyl. Hádali jsme se, byl sprostej a agresivní a mně došlo, že takový člověk nemá v mém životě místo.
Vždycky jsem si myslel, že je hrozná nevýhoda nemít otce, ale v mém případě to možná naopak byla výhoda. Vietnamský otec je dominantní postava, která má vždycky poslední slovo a kdyby s námi žil, museli bychom ho s mámou poslouchat. Když odešel, zvládli jsme to sami a máme i proto s mámou skvělý vztah.
Člověk je vychovávaný v tom, že rodina je nejvíc, ale zároveň skýtá i tahle nebezpečí toxických vztahů, které nejsou na povrch vidět. Jaký máš teď vztah s další částí své rodiny ve Vietnamu?
Věkem se ti stane, že se ti lidé začnou odcizovat. Žijí úplně jiné životy než ty a vztahy jsou víc a víc povrchní, až jste si nakonec úplně cizí. Lítal jsem tam, udržoval jsem kontakty, ale nakonec z toho zbyly jen fráze a předávání dárků. Skončilo to tím, že jsou pro mě „strangers“, jak říkám v tom tracku.
Je to ale celé hodně zvláštní, protože jsme si fyzicky velmi podobní. S mojí sestrou a otcem máme stejné rysy, ale jsme mentalitou úplně odlišní, žijeme v úplně jiném prostředí a je hrozně těžké k sobě najít cestu.
Ty ses narodil v Evropě vietnamským rodičům a do Vietnamu ses podíval až na prahu dospělosti. Nějaký čas jsi tam i žil, abys tam našel část skládačky svého backgroundu, která ti chyběla. A nakonec jsi tam objevil i tyhle negativní věci. Co pozitivního sis odnesl z vietnamské kultury?
Paradoxně musím říct, že důraz na rodinu a přátele, obecně vztahy, které jsou tam velmi úzké. Určitě také vztah k jídlu, vzájemná úcta lidí k sobě a klidnější životní tempo. A taky skromnost, pracovitost… Vietnamci v horách žijí velmi skromně, což je něco, co mám rád. Zároveň ale lidé ve městech to mají úplně jinak, životní styly jsou velmi pestré napříč společností a regiony, nůžky sociálních tříd jsou hodně rozevřené. Pro mě to bylo o hledání vztahu k zemi jako takové, poznání její kultury. Potřeboval jsem pochopit tu rozmanitost a způsob, jakým uvažují.
Jak ten konflikt svobody a tradice vnímají tvoji vrstevníci? Nakonec se s tím asi musí nějak vyrovnat každý, ne?
Velkou roli hraje, jestli jsi z úplné rodiny, nebo ne. Já mám většinou kamarády, kteří jsou z čistě vietnamských rodin, jejich rodiče jsou přísní a konzervativní a kamarádi vždycky byli pod tlakem a museli mu nějak vzdorovat. Z uměleckého prostředí naopak znám hodně Vietnamců, kteří mají liberální background a tam je to úplně jedno a dělají si, co chtějí. Pořád ale podle mě převažuje to první nastavení.
Myslíš, že u nich hrozí, že budou opakovat cestu svých rodičů, nebo tradice dodržují jen na oko?
Podle mě je to problém druhé generace, která stojí mezi dvěma světy. Teprve ta třetí se dokáže asimilovat. První generace přinesla oběť tím, že emigrovala, druhá s tím bojuje a ta následující už se od toho může osvobodit. Zároveň se ale můžou přenášet nějaké jiné komplexy, které nemají nic společného s tím, že jsi Vietnamec.
Když jsme se bavili naposledy, říkal jsi, že nutně nechceš tlačit vietnamská témata, protože prostě teď žiješ na Vinohradech a řešíš úplně jiné věci. Nakonec mi přijde, že se to stejně vrátilo zadními vrátky.
Pořád jsem Vietnamec, mám vietnamskou mámu, která už jiná nebude. Vždycky se to tam nějak odrazí. Nemluvím o Vietnamu, ale o kořenech, které mám v sobě a kterých už se nikdy nezbavím.
Udržuješ kontakty s lidmi z vietnamské komunity?
Většina mých kamarádů z původní vietnamské party, kteří žili v Praze, se vrátili do Sudet a začali podnikat. Prostě zdědíš obchod a proměníš ho v něco modernějšího. Anebo odjeli pracovat do zahraničí. Seznámil jsem se s dalšími, v bublině lidí v Praze, v níž se pohybuju, jsou vesměs stejní Vietnamci jako já. Pohybují se v uměleckém prostředí, žijeme si svůj middle class life. Častokrát vietnamští kluci mají české holky a vietnamské holky zase české kluky, vlastně asi z toho prostředí neznám žádný vietnamský pár. Předběhli jsme jednu generaci, žijeme jako ta třetí generace, která už splývá s prostředím. Nemusíme řešit, jestli budeme mít dost peněz pro své rodiče.
To, že nepatříš ani do vietnamské, ani do české kultury, řešíš ve svých skladbách vlastně kontinuálně. Tady se to znovu ozývá v jednom tracku, kde říkáš, že si nepřipadáš jako Čech, a setkáváš se s rasismem. Myslíš, že to je něco, co se ti někdy podaří vyřešit?
V tomhle konkrétním tracku se vracím do dospívání, kdy jsem měl silný pocit, že jsem tady jen host a do toho jsem slýchal, abych táhl domů. Proto říkám: „Tebe vychovala rodina, mě vychoval stesk.“ Nějak ale mám pocit, že Česko přijímám čím dál víc za svůj domov, což je možná dané tím, že tady žiju už opravdu dlouho. Strávil jsem šest let v Německu, ale určitě jsem víc Čech než Němec. Ovládám řeč, znám kulturu, která je mi blízká, což jsou důležité věci k tomu, abych si udělal jasno, že chci žít tady.
Co z české identity je pro tebe důležité?
Je otázka, co je to vlastně češství. To, že jdeš na pivo, že chodíš na houby? Nebo že si otevřeš lahváče u televize? Pro mě je podstatné, že Česko je pro mě bezpečná země. Máš tu věci jako zdravotní péči, bezplatné školství. To jsou benefity, které nutně v jiných zemích nemáš. Člověku s mým backgroundem se tady žije mnohem jednodušeji než ve Vietnamu.
Tvoje máma zůstala v Chebu? Už se ti nestává, že za ni musíš zaskočit ve večerce?
Jen výjimečně. Máma se má dobře, zkrátila si pracovní dobu, letos poprvé byla s kámoškami u moře. Chystá se ke mně na návštěvu, ještě u mě nebyla v novým bytě. Místo, kde máme večerku, se také mění. Vyloučená oblast se vylidňuje, nedávno tam zbourali tři domy, lidi se stěhují pryč.
K mládí v Sudetech se vracíš v jednom tracku, který je o tvé drogové závislosti. Rozhodně to není žádná adorace drog, spíš širší sonda do života lidí, pro které už není jiná možnost než začít fetovat.
Hledal jsem prostřednictvím toho tracku odpověď, proč jsem začal fetovat. Doteď jsem se o tom trochu styděl mluvit. Spadl jsem do toho hrozně brzy a mnohem později zjistil, že moji bratranci to měli stejně. Také vyrůstali v rodinách, kde bylo násilí. Lidi často začnou brát drogy kvůli úniku, třeba proto, že nemají doma kvalitní rodinné zázemí. Bylo to tak i u mě a trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal.
Narkomani se u nás berou jako špína, ale většinou jsou to prostě lidi, kteří neměli to štěstí a narodili se do špatný situace, ze které nenašli jinou cestu. Jsme tady nastavení, že feťáci by se měli dát sami do kupy a přestat brát, ale tak snadný to nikdy není. Když se ti v dětství stane něco hnusného, špatně to emočně zpracováváš a chlast a drogy jsou nejjednodušší zkratky, jak se na krátkou dobu aspoň trochu zahojit. Nebral jsem drogy jen tak pro legraci, nebyla to věc, kterou si dáš na diskotéce a jdeš tančit, sjížděl jsem se po hernách a po bytech. Nechtěl jsem o tom mluvit, ale když jsem byl v tom procesu uzavírání nějaké etapy svého života, přišlo mi, že si to už můžu dovolit.
Ve skladbě Background mluvíš o vyrůstání s násilníkem, ale není to jen o výčitkách nebo vzteku, ale spíš se snažíš pochopit, proč se to dělo. Mluvíš o tom, že ne každý vyrostl na dobré adrese. To mi přijde hodně silné a možná je to další znak dospělosti, vidět věci v širokém kontextu.
Když se ty věci děly, moji rodiče byli ve věku, ve kterém jsem teď já. Byli mladí, měli dvě děti, neovládali jazyk a měli stánek, který jim moc nevydělával. A tak otčím začal pít, hrát automaty, a to když jsi v pohraničí tak už se vezeš. Žili jsme spolu pět šest let, všechno bylo v pohodě, ale pak přišly finanční problémy, zavřel se stánek a do toho se narodila ségra a začalo to být špatný.
To se nakonec může stát komukoliv. Přemýšlel jsem, že kdybych se ocitl pod stejným stresem, třeba bych se zachoval stejně. Oni neměli čas jít na kafíčko, zajít si na terapii, pokecat s kámošem, vyvenčit psa, byli jenom pod obrovským tlakem. Nechtěl jsem jen tak obvinit někoho z toho, že bil doma ženu, což je strašný, ale někdy se prostě dostaneš do situace, kdy jsi pod tlakem, nemůžeš spát a jsi schopný udělat hrozné věci, které bys jindy neudělal.
Potkal jsem se s otčímem, opili jsme se spolu, vyříkali jsme si to. Kladl jsem mu na srdce, ať se postará o moji sestru, že my s mámou to nějak zvládneme. Kdybych nepsal texty a nedělal hudbu, nikdy bych o těchhle věcech nebyl schopný přemýšlet. Potřebuju si to všechno nějak dovysvětlit. Je to důležité, žili jsme spolu pár let, je to třeba osmina mého života, ale život jde dál, nemůžu fňukat, jak to bylo hrozný, mám ještě celý život před sebou. Chci už teď koukat víc dopředu.
Je ještě nějaké potenciální deep téma z tvého života, které čeká na zpracování?
Myslím, že jsem si už vyprázdnil kapsy. Moje tvorba obecně už teď bude směřovat trochu někam jinam, chci se víc zaměřovat na nějaká obecnější společenská témata, která se týkají všech a ne jen mě. Už nechci věci tolik vztahovat na sebe, řekl jsem toho už dost. Taky už se nechci vracet k věcem, které už jsem jednou zpracoval. Není dobrý se opakovat.
Na nové desce jdeš zatím nejhlouběji, co se týče témat, ale zároveň je to tvoje nejvíc klubová nahrávka. Ten kontrast je hodně zajímavý a možná trochu souvisí i s tím, jak pomalu opouštíš rapovou scénu. Kde se ten posun k elektronickým beatům vzal?
Je to přirozená cesta. Zkouším dělat různé věci, hledám polohy, do kterých jsem ještě nerapoval a beaty, v nichž se cítím komfortně. Těžko se to vysvětluje, ale když si zrychlím BPM a použiji prvky nějakého nerapového žánru, sedí mi to lépe. Tempo se zvyšovalo už na předchozím EP, dává to věci trochu jinou energii a celek není tak smutný. Já jsem žánrově hodně otevřený a rap je na mě pořád příliš konzervativní. U elektronické hudby nemusíš dodržovat žádná pravidla.
S touhle deskou jsi hudebně udělal dost dramatické odstřihnutí od české rapové scény. Bylo to vědomé?
Je mi to už úplně cizí. A už do toho ani nevidím. Jsem ze scény úplně venku a je to tak mnohem příjemnější. Poslední rok už ani neposlouchám český rap.
Při rešerších jsem narazil na rok a půl starý rozhovor, kde říkáš, že další deska bude až za dlouho, přesto jsme teď tady s I Want to Feel Safe. Proč jsi nakonec změnil názor?
Deska je skvělá, protože tě zabaví na celý rok. Já bych se bez toho asi nudil. Potřebuju být pořád v procesu, nejdřív tvořím, pak řeším produkci, nahrávání, release, merch. Když jsem dlouho nic nevydal a jenom hrál, bylo to málo. Takže i když jsem říkal, že nechci, nakonec jsem musel. Je to ale vždycky samozřejmě finanční riziko.
Možná je lepší o tom přemýšlet jako o zábavě, jak říkáš. Někdo jezdí na hory lyžovat, ty tam píšeš desky…
Určitě chci pokračovat dál, pracujeme na dalším projektu, ale ani nevím, jestli to bude Anki nebo něco jiného. Přijde mi, že mě to baví víc a víc, na stagi mám taky větší sebevědomí a dokážu si to užít. S tím, jak mě lidi poslouchají, se mi zvedá sebevědomí, víc si věřím, už nemusím našlapovat opatrně kolem tématu, prostě ho nahraju a vydám.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás