Jako vysvětlovat pivo abstinentovi. Seriál Praha ožralá je tuctová televizní nuda

Herec Jan Hájek se prochází po pražských ulicích, svým divadelně-dramatickým hlasem trousí banální moudra a navštěvuje hospody, kde se od místních dozví, že dřív bylo všechno lepší. Tak by se dal shrnout dokumentární seriál České televize Praha ožralá, který v osmi půlhodinových epizodách mapuje kulturu pražských hospod od těch sportovních přes umělecké až po trampské. Nebo to byl alespoň původní scenáristický záměr, ve skutečnosti se Praha ožralá kolem hospodské kultury spíš jen malátně potácí a netuší, co o ní chce říct, kromě toho, že je naše a měli bychom si jí vážit.

Nakonec není moc dobrou reklamou, když se autoři knihy, která televizní sérii inspirovala, na sociálních sítích snaží vehementně zříct jakékoliv spojitosti. Přesně to udělali autoři knižního bestselleru Praha ožralá Petr Stančík a Radim Kopáč, kteří o dokumentární sérii stejného jména napsali na Facebooku, že je to „paskvil“ a že „místo poctivě načepované hladinky cpe divákům zvětralý kelímkáč“. Seriál má s knihou společný jen název a první hospodu z prvního dílu a jestli Stančíkova a Kopáčova kniha z roku 2021 dokázala čtenáři předat svébytnou poetiku starých naléváren (často hlavně těch už zmizelých), televizní dokument jen klouže po povrchu.

Všechno je na prd, dřív bylo líp, ale dělat se s tím stejně nic nedá, dejme si radši další pivečko, které nám pomůže zapomenout.

Částečně za to může divadelník Jan Hájek, který diváky po jednotlivých hospodách provází, ale když si sedne s pivem v ruce mezi štamgasty, obvykle se zmůže zeptat jen na to, jak dlouho už do hospody chodí a co se jim tam líbí. Což je ale pořád lepší než jeho úvodní melodramatické monology, v nichž se například dozvíme, že „na výčepáky se do hospody chodí jako do divadla na herce“ anebo že „typická česká hospoda funguje jako útočiště před celým světem, a proto každý z nás potřebuje mít svůj oblíbený podnik, který je pro štamgasty vším.“

Nakonec ani ta báseň o cestě po pražských hospodách, která je v prvním díle připisována Egonu Bondymu, a Hájek ji pateticky přednáší s podkladem Smetanovy Vltavy, Bondyho není, ale jak se kdosi na internetu přiznal, napsal ji jako poctu Bondyho poetice. Filozof a básník sice v padesátých letech opravdu napsal sbírku Ožralá Praha, ale těžko bychom tam našli verš „Než to někdo koupí zbourá, stavíme se U Kocoura“, což na první pohled odpovídá spíše době transformace.

Je tu jistá snaha využít Hájkův osobní příběh pražské „náplavy“, která v hospodách našla nový domov, anebo jeho problémy s alkoholismem, ale vždy když vstoupí na tento terén, působí to nevěrohodně. Hájkova divadelnická dikce a konejšivý hlas stejně nakonec zadusí jakýkoliv náznak autenticity a průvodce pak zase může přepnout do pozice generátoru plytkých, prkenných replik. Seriál je celou dobu hodný a vlídný a nemá potřebu cokoliv problematizovat, tak proč bychom měli věřit tomu, že hospody mají i nějakou stinnou stránku? V jednom díle se Hájek potkává s obsluhou sanitního vozu, v němž opilci míří na záchytku, kde pak také strávíme pár minut, ale je to jen chvilkový odklon od otupělé pivní idylky, která se nás snaží přesvědčit, že střízlivý Čech, není ten správný Čech.

Dřív bylo líp

Praha ožralá ukazuje chození do hospod jako ultimátní český eskapismus, safe space malých lidí unavených velkými dějinami. Je to tudíž esenciální součást české kultury, kterou když začneme nějak zpochybňovat, rozpadne se nám celý koncept naší identity. Z nějakého důvodu většina mluvících hlav (s půllitrem v ruce) patří lidem kolem šedesátky, kteří unisono vzpomínají na jakési mytické zlaté časy zaplivané české hospody, které jsou buď už dávno pryč, nebo se nad nimi smráká. Vzbuzují tak apokalyptický dojem, že s nimi odchází nějaká část české kultury, kterou teď nahradí anonymizované globální restaurační řetězce. Nic takového se ale samozřejmě neděje.

Mimopražský divák Prahy ožralé by mohl snadno nabýt dojmu, že hlavní město už ovládly nějaké pivní McDonaldy, ve skutečnosti se ale nabídka míst, kde si lze dát v hlavním městě pivo, naopak rozšiřuje. Nabídku tradičních putyk s tankovou Plzní nebo Kozlem během poslední dekády posílily různé hipsterské pivní bary, kde budete při čtení nápojového lístku možná potřebovat odbornou pomoc. A bude vás to nepochybně stát víc peněz, ale tomu se říká kapitalismus.

Seriál tak buduje melancholický obraz mizející pivní kultury, která vyhovuje perspektivě televizního diváka nastaveného na vzpomínání a nostalgické povzdechy. V díle o devadesátkových hospodách to shrne Ondřej Koťátko, který si nejprve postěžuje, že jeho generace všechno vybudovala, zatímco dnešní mladí se „jen vezou“, a pak ještě dodá, že dnešní doba je pro něj „spojená se spoustou zákazů a příkazů“, a proto to v devadesátkách bylo jednoduše lepší.

Taková rezignovaná nostalgie je nakonec postojem, který velmi dobře odpovídá typickému hospodskému tlachání plnému žlučovitých stížností na to i ono, které se ale namísto jakékoliv aktivity nakonec vždy utopí v katatonické pivní malátnosti. Všechno je na prd, dřív bylo líp, ale dělat se s tím stejně nic nedá, dejme si radši další pivečko, které nám pomůže zapomenout. A tak pořád dokola. Jestli existuje nějaký rys české povahy spojený s pivní kulturou, pak je to určitě právě tenhle. Moc pyšní na něj ale být nemůžeme.

Radši se opít do němoty

„Hospody jsou pro mě hlavně místa plná radosti, rozhovorů, vzájemné pomoci a pospolitosti!“ mudruje Hájek v prvním díle a ve zbytku seriálu se toho už vlastně o moc víc nedozvíme. Když tvůrci zjistí, že neví, co říct o hospodách, vydají se v několika dílech úplně mimo ně a začnou divákovi vysvětlovat nuance pražské amatérské fotbalové ligy (Hospody sportovní), dějiny trampingu (Hospody trampské) nebo zákoutí devadesátkové klubové kultury (Hospody devadesátkové). S hospodskou kulturou to už vážně nemá nic společného, s tímto přístupem by klidně mohl existovat i díl třeba o supermarketech, kde se pivo také hojně vyskytuje. Nicméně když si Hájek čutá míčem, jsme aspoň na chvíli ušetřeni dalšího prkenného dialogu mezi ním a náhodným výčepním.

Když se v poslední jmenované epizodě zjeví Samir Hauser a vzpomíná na své devadesátkové feťácké eskapády, není to nic, co byste už neslyšeli stokrát, ale přinejmenším vám dojde, jak by asi seriál mohl vypadat, kdyby měl průvodce jeho charisma.

Praha ožralá působí většinu času dojmem, jako kdyby si vzala za cíl vysvětlovat fenomén českých hospod úplnému abstinentovi, který v životě do žádného místa s výčepem nevstoupil. Bizarní snové scény s harmonikářem, který se v jednotlivých epizodách náhodně zjevuje, aby zapěl prostonárodní hospodské písně, jen dokresluje bezradnost, s níž seriál vznikal. Při sledování Prahy ožralé nedostanete ani tak chuť na pivo, jako vás rovnou přepadne touha opít se do němoty, abyste zapomněli na to, co jste právě viděli.