O americké hudebnici Moor Mother napsal portál Pitchfork, že je „oficiální básnířkou apokalypsy“. Na svých četných deskách rapuje Moor Mother o jizvách z historie, vině a nutnosti odplaty. Její hudba stojí suverénně rozkročená mezi uměním a aktivismem, stejně jako mezi rapem a poezií. Je radikální, aniž by ztratila na poetičnosti, a zároveň dost konceptuální, aniž by přestala být spontánní.
V činnosti, kterou milujete, je vaše největší hodnota. Je to i vaše síla a vaše inspirace. A když se toho budete držet, nemůžete být v životě nikdy zklamaní. Není to vždycky snadné, ale přijde mi, že vzdát se své vytoužené cesty nemůže nikdy přinést nic dobrého.
Camae Ayewa nejprve působila v několika kapelách jako zpěvačka, od roku 2012 začala vydávat na Bandcampu své rapové pokusy a na alternativní scéně zaujala hned svým prvním dlouhohrajícím albem Fetish Bones, které se zabývá stopami otrokářství v současné Americe. Od té doby chrlí alba, působí ale také v queer feministickém duu Black Quantum Futurism, od roku 2015 je vokalistkou freejazzového kolektivu Irreversible Entanglements a je polovinou projektu 700 Bliss. Její zatím poslední album The Great Bailout z letošního jara prozkoumává historii otrokářství ve Velké Británii. Moor Mother tady rapuje do dezorientujících a syrových instrumentálních podkladů. Skrze historické ponory dekonstruuje naši současnost a ukazuje, že historické křivdy jsou i nadále zapsány v DNA naší společnosti. Moor Mother vystoupí 4. listopadu v pražské La Fabrice v rámci festivalu Prague Sounds.
Když se někde dočtu o Moor Mother, obvykle v textu nechybí přívlastek „radikální”. V čem spočívá zdroj vaší radikality?
Nikdy jsem o sobě nepřemýšlela jako o tradiční hudebnici, neberu psaní písní jako způsob, jak bavit lidi. Nečekám, že mé písně budou lidé používat na odreagování. Hudba pro mě není zábava.
Tomu rozumím. Jaký je tedy její účel?
Osvobozovat.
Bylo to něco, k čemu jste ve své hudbě směřovala od začátku, nebo vám trvalo nějaký čas, než jste tak hudbu pochopila?
Vždycky jsem poslouchala a milovala hudbu, která se vztahovala k osvobozování někoho nebo něčeho. Nikdy by mě nenapadlo, že to může být jinak. Na úplném počátku byl hip hop, v němž jsem vždycky hledala tato témata.
S hudbou jste ale začínala v punkové subkultuře. Co vás k ní přitáhlo?
To souvisí s předchozí odpovědí. Podvědomě jsem hledala hudbu, která mluví o osvobozování lidí, a jako teenagerka jsem narazila na punk rock. Strhl mě svojí energií.
Kdy nakonec převážil hip hop a proč?
S punkem je trochu problém, že potřebujete kamarády, kteří ho také chtějí hrát. A když už je najdete, tak potřebujete nástroje a aparaturu. Založit punkovou kapelu není zase tak jednoduché, respektive nebylo v době, kdy jsem vyrůstala. Tehdy ještě nebyly internetové obchody, kde se dají koupit kytary z druhé ruky, a ne každý žije ve městě, kde zná ta správná místa. Rap je naproti tomu jako karate – nepotřebujete vůbec nic. Rapovala jsem už odmalička, bylo to součástí všeho, co jsem dělala. Epizoda s punkem mi jen pomohla si to uvědomit.
Přišel nějaký moment, kdy vám došlo, že hudba by se klidně mohla stát vaší životní kariérou?
Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela. Nebylo to nějaké vědomé rozhodnutí, prostě přišla příležitost vyjadřovat se hudbou a živit se tím. Teď to takhle funguje. Co bude dál, ještě uvidím.
Teď působíte mimo jiné jako asistentka na univerzitě v Kalifornii, ale někde jsem četl, že jste v minulosti učila basketbal. Jak důležitá zkušenost to byla ve vašem životě?
Když si odmyslím hudbu, tak basketbal byl moje úplně první láska. V nějakém momentu jsem se ale rozhodla, že hudba je v mém životě důležitější, a přestala jsem se mu věnovat. Že jsem ho mohla později učit, bylo něco fantastického. Když jsem kvůli hudbě a cestování po koncertních šňůrách skončila s učením, vůbec jsem neplánovala, že budu znovu někdy chodit do normální práce. Ale během pandemie jsem si musela něco najít a zkusila jsem tuhle pozici – učím kurzy, které se týkají hudební performativity a kurátorství.
Jaká je ta nejdůležitější rada, kterou se snažíte studentům vštěpovat?
V činnosti, kterou milujete, je vaše největší hodnota. Je to i vaše síla a vaše inspirace. A když se toho budete držet, nemůžete být v životě nikdy zklamaní. Není to vždycky snadné, ale přijde mi, že vzdát se své vytoužené cesty nemůže nikdy přinést nic dobrého.
Vaše hudba je úzce spojená s poezií. První sólové album Fetish Bones dokonce vyšlo v roce 2016 souběžně i jako básnická sbírka. Zajímá mě toto propojení. Považujete se víc za básnířku nebo hudebnici?
Poezie je všechno. Je to nadřazená citlivost, schopnost spojovat příběhy se světem, v němž žijeme. Přijde mi, že to je něco, co obzvláště dnes tolik potřebujeme. Poezie je nadřazená všem ostatním uměleckým oborům, dává ti možnost vidět svět svýma vlastníma očima. A do určité míry je taková citlivost všechno, co potřebuješ k tomu, abys mohl dělat umění. Citlivost je nejdůležitější. Musíš se ale naučit cítit a na tom většina lidí ztroskotá. Nejsou schopní porozumět svým pocitům. Je to věc, kterou je potřeba se učit a trénovat.
Vám se to podařilo jak? Nebo je to něco, co se člověk učí celý život?
Všichni jsme celý život studenti. Nevěřím na mistry, kteří tě můžou něco naučit lusknutím prstu. Jediné, co nám zbývá, je prokopávat se hlouběji a hlouběji a zbavovat se u toho strachu a pochybností.
Kdo vám pomohl tohle pochopit?
Básnířky jako Sonia Sanchez nebo Maya Angelou. Všechno, co dělám, je to, že pokračuji v jejich tradici.
Má rap blíž k poezii než jiné hudební žánry?
Nejsem si úplně jistá, ale myslím, že jazz k ní má také hodně blízko. Celá bohatá tradice jazzové hudby nám dává nástroje, jak vnímat svět. Obzvlášť free jazz je v tom mimořádně důležitý.
Rap dokáže dobře vystihnout naštvanost, protože se z ní zrodil v sedmdesátých letech. Vaši oblíbenci Public Enemy to potvrzují mírou vrchovatou. Možná mi v něm ale někdy chybí i naděje. Je rap podle vás vhodným médiem k šíření pozitivity?
Určitě. Dělají to další moji oblíbení rappeři jako jsou Nas nebo De La Soul. Ale naděje není nic automatického, nemůžeš ji jen tak převzít z hudby. Je to něco, na čem je třeba pracovat. Pozitivita a naděje jsou součástí tvé síly, kterou musíš teprve získat. Všechny moje hudební projekty jsou postavené na hledání a posilování naděje.
Vaše diskografie je kromě sólových desek také plná různých spoluprací s jinými hudebníky. Baví vás spolupráce nebo raději děláte hudbu sama?
Miluju spolupráce, ale ze všeho nejraději pracuji sama. Obzvlášť, když můžu mít kontrolu nad všemi aspekty své hudby. Je to nejlepší, ale zároveň nejzdlouhavější a nejnamáhavější proces. Někdy je prostě jednodušší zavřít se do studia s někým druhým, komu část zodpovědnosti propůjčíte. Třeba s producenty. A na setkání se spřízněnou duší je něco božského. Zároveň je to věc, na kterou se nedá tlačit. Když to nejde, nejde to.
Jak vlastně začíná práce na nějakém projektu? Je na začátku nápad, inspirace, koncept?
Nápadů mám pořád nekonečně, jen je dobré je v určitý čas začít propojovat. Je hlavně potřeba být organizovaný a soustředěný.
Jak poznáte, že už pracujete na nějakém novém projektu?
Pořád pracuju na nějakém projektu. A po nějakém čase poznám, že se z nápadů rodí album. Když umělec nemá projekt, je jako ryba bez vody. Bez vidiny projektu nebo alba jste nic. Proto je potřeba skočit do vody, plavat a hledat něco, co vám v ten okamžik dává smysl.
Nápady nikdy nejsou problém, jen potřebujete příležitost je ve správnou chvíli propojit a začít z nich stavět něco konkrétního.
Máte tedy teď ve výhledu něco konkrétního?
Určitě. Mám teď v rukávu něco klasického, nějaké hardcore věci… Produkuju beaty, dělám hip hop i jazz. Bude toho zase hodně.
Cítíte v dělání hudby stejný zápal, jako jste měla před 15 lety, kdy jste začínala? Je těžké si tohle udržet v hudebním průmyslu, který poslední dekády není zrovna v nejlepší formě?
Nemyslím si, že dělat hudbu je otázkou zápalu. Nejde o to pracovat tvrdě, ale spíš chytře. Hudební byznys se mění, člověk se pořád učí přizpůsobovat se novým podmínkám. To je něco, co nikdy neskončí. Vynutit si, abych dostala za svoji tvorbu pořádně zaplaceno, bylo na celé té věci nejtěžší. Hudebníci jsou tlačeni do toho, aby pořád něco prodávali, ale mělo by to být i naopak – hudební průmysl by měl být tlačen do toho, aby nás adekvátně odměňoval.
V Praze vystupujete na festivalu Prague Sounds na společném koncertě s rapperem Billy Woodsem, známým mimo jiné ze skupiny Armand Hammer. Před pár lety jste spolu natočili album. Co vás spojuje?
Billy je především můj dobrý kámoš, všechno ostatní je podružné. Natočili jsme spolu skvělé album Brass a myslím, že by ho mělo slyšet víc lidí. Jsem ráda, že se v Praze potkáme.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás