Volyň je dnes pro Polsko důležitější než evropská integrace Ukrajiny 

Ukrajina nabídla minulý víkend Polsku pomoc při povodních, a to ji přitom Donald Tusk ještě nedávno paternalisticky informoval, že bez polského souhlasu se Ukrajinci do Evropské unie nedostanou. Oba státy totiž dělí názor na Volyňský masakr. Přes všechna zlá slovíčka je ale teď Ukrajina Polsku lepším partnerem než domácí opozice, která ještě na začátku záplavové vlny pořádala protivládní manifestaci.

Je až nepředstavitelné, že lídři země, která sousedí s napadenou Ukrajinou, hraničí s Běloruskem a ruskou Kaliningradskou oblastí, dokáží Ukrajince vydírat a zastrašovat kvůli více než 80 let starým událostem. Za současné situace se to nehodí.

„Donalde, hlupáčku, posedíš si v chládečku,“ to slibovali protestující premiéru Tuskovi v sobotu 14. září na demonstraci strany PiS ve Varšavě. Tou dobou už Kladsko a Glucholazy zaplavovala voda a jih Polska intenzivně řešil, jak se bránit nadcházejícím ničivým povodním. Zatímco lidé nevěděli, zda je voda spláchne nebo ušetří, vjížděl si polský Sejm do vlasů.

Opoziční politici strašili jako již tradičně migranty a německým vlivem, ti provládní zase nešetřili pejorativy. Europoslanec Borys Budka nazval účastníky varšavského protestu tlustými kocoury odtrženými od koryta. Politici Občanské platformy zase nezapomněli v krizových momentech připomenout, co všechno v rámci protipovodňové ochrany zanedbala minulá vláda. Nic z toho zaplaveným územím nepomohlo.

Polské hašteření narušili konstruktivně a bez emocí Ukrajinci, kteří živelnou pohromou zasaženým sousedům nabídli pomoc. Stejnou nabídku dostalo i Rumunsko, Moldavsko, Slovensko, Maďarsko a Česká republika. Donald Tusk byl ukrajinskou iniciativou dojat.

Polsko vydíralo napadenou Ukrajinu kvůli Volyni

Ještě nedávno však Ukrajině sliboval, že až bude Polsko předsedat Radě Evropské unie, otevře otázku polsko-ukrajinských vztahů, přičemž bude potřeba se pohrabat ve společné historii, pakliže se mají oba státy do budoucna snažit o dobré vztahy.

Ukrajinská nezávislost totiž trvá, jen dokud v tandemu s Poláky nenarazí na Volyň. Pak se Polsko začne chovat paternalisticky. Potíže nastaly tentokrát bezprostředně poté, co se tento rok v srpnu bývalý ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba vyhnul odpovědi na dotaz týkající se exhumace ostatků obětí Volyňského masakru a místo toho se tazatelky zeptal, zda ví, o co šlo v Operaci Visla, a dodal, že od ponorů do historie jsou historici.

Vzápětí na to udělal Donald Tusk z ukrajinského postoje k minulosti jednu z podmínek vstupu do sedmadvacítky. Prohlásil, že se Ukrajina nestane členskou zemí Evropské unie bez toho, aniž by s tím souhlasilo Polsko. Ministr obrany Władysław Kosiniak-Kamysz mluvil dokonce v souvislosti s Kulebovým vyjádřením o nedostatku vděčnosti.

Je až nepředstavitelné, že lídři země, která sousedí s napadenou Ukrajinou, hraničí s Běloruskem a ruskou Kaliningradskou oblastí, dokáží Ukrajince vydírat a zastrašovat kvůli více než 80 let starým událostem. Za současné situace se to nehodí.

Pro Poláky je sice Volyň stále bolestivé téma, ale Ukrajina dnes krvácí i za ně. A rozhodně při tom svým sousedům nepřipomíná, že ukrajinské nezávislosti svého času příliš nakloněni nebyli.

Tragické vztahy Polska a Ukrajiny

Strůjce nezávislého Polska Józef Piłsudski viděl v Ukrajině pouhý ochranný val proti Rusům. Federace, kterou plánoval, zůstala jen na papíře. I tak by ale šlo pouze o autonomii pod polským vedením.

V meziválečném Polsku se ukrajinská emancipace totiž žádné výrazné podpoře ze strany polské moci netěšila. Vůči haličským Ukrajincům i těm žijícím na Volyni byla naopak uplatňována asimilační politika. Projevovala se pokusy o polonizaci i potlačováním ukrajinské kultury. Poláci kolonizovali území s většinově ukrajinským obyvatelstvem a neštítili se ani systematického boření pravoslavných kostelů, jehož úkolem byla polonizace a katolizace nepolských menšin. Ukrajinské střední školy měly horší pozici než polské, protože kdo je vystudoval, mohl na práci ve státním školství nebo v administrativě rovnou zapomenout. Vlastní univerzity ve Lvově nedosáhli Ukrajinci vůbec. Snahy o asimilaci tak ve svém důsledku pouze přiživily ukrajinský nacionalismus.

Poválečné období nepředstavuje pro Ukrajince jen život v rámci druhé polské republiky, ale také neúspěšné pokusy o osamostatnění. Jejich snu učinili přítrž nejprve Poláci a následně Sověti. Ukrajinu si mezi sebe nakonec rozdělily Polsko, Rumunsko, Československo a Sovětský svaz. Roku 1929 založili zradikalizovaní Ukrajinci Organizaci ukrajinských nacionalistů (OUN) s cílem vytvořit nezávislý stát.

Dlouhotrvající vzájemné antagonismy mezi Poláky a Ukrajinci se naplno projevily za druhé světové války, kdy ukrajinští nacionalisté vyvraždili na Volyni a v Haliči skoro 100 tisíc etnických Poláků. Ti odpověděli povražděním tisíců ukrajinských civilistů. Vzájemné vysídlování završila v roce 1947 Operace Visla, při níž byli Ukrajinci z jihovýchodního Polska deportováni na nově získaná území patřící před válkou Němcům.

I z takto bryskního vhledu do dějin obou národů je zřejmé, že revizi historické paměti by potřebovalo jak Polsko, tak Ukrajina. Jenže s tím, kdo je ochoten uznat pouze svou verzi historie, se dialog o uspořádání budoucích vztahů vede dost složitě. Poláci se totiž na dějinách někdy neshodnou ani mezi sebou. Stačí podrobit kritice polskou martyrologii, maršálka Józefa Piłsudského, národovce Romana Dmowského nebo se ptát na roli Poláků při vyvraždění Židů v Jedwabném nebo na pogrom v Kielcích. Pomyslná přetahovaná o hodnoty Solidarity mezi konzervativci a liberály je pak vidět takřka na každé polské demonstraci.

Podmiňovat vstup Ukrajiny do Evropské unie uznáním polského pohledu na Volyňský masakr nedává smysl. Navíc je to sebestředné, protože dnešní svět potřebuje čelit novým výzvám, například klimatické krizi, a to jednotně. Doufejme, že to Poláci pochopí.

Autorka je novinářka.