Trainspotting pro generaci Z? Irský film Kneecap je reklamou na sílu hip hopu

„Každé slovo, které vyslovíš v irštině, je jako kulka za irskou svobodu,“ vštěpuje svým malým synům Arlo Ó Cairealláin, než jako bojovník za irskou nezávislost odejde do úplné ilegality tím, že předstírá vlastní smrt. Co mají jeho synové Liam a Naoise dělat jiného, než založit rapovou kapelu? Pod jménem Kneecap rapují o drogách, sexu a pouličním násilí, dělají to ale v rodné irštině, čímž pomůžou odstartovat renesanci pomalu umírajícího jazyka. Explicitní rapový slovník se ale nelíbí jejich rodinám ani dalším organizacím bojujícím za národní obrození.

Rapové trio Kneecap z Belfastu existuje od roku 2017 a stejnojmenný snímek režiséra a scenáristy Riche Peppiatta převádí jejich příběh na filmové plátno. Kneecap je ale víc než typická hudební biografie o cestě tria outsiderů na vrchol. Vrací nás do dob, kdy rap ještě nesl nějaké vyšší politické poselství – v tomto konkrétním případě záchranu minoritní kultury, která v Severním Irsku skomírá pod britskou nadvládou. Film ukazuje rap jako nástroj utlačovaných, kteří o sobě a svém životě mohou dát vědět skrze hudbu.

V britském i irském tisku film doprovází diskuze o přílišné radikalitě a otevírání bolestivých traumat irsko-britské historie, o nichž už máme pocit, že jsou za námi.

Snímek vzbudil zaslouženou pozornost. Z lednového festivalu Sundance si odnesl cenu diváků, zvítězil na festivalu Galway Film Fleadh a irská filmová akademie ho nedávno poslala do oscarového klání. Zároveň po britské premiéře získal Kneecap i celosvětovou distribuci a dá se očekávat, že se objeví i v českých kinech. (K vidění byl už na festivalu v Karlových Varech.) Na relativně nízkonákladový snímek od režiséra, který zatím točil jen hudební klipy a televizní seriály, je to skvělý zářez. Příběh tria Mo Chara, Móglaí Bap a DJ Próvaí je ale větší, než to na první pohled vypadá.

Sex, drogy a sebeurčení

Všechno začne, když je učitel hudební výchovy JJ Ó Dochartaigh povolán na policejní stanici v západním Belfastu, aby tlumočil výslech náctiletého delikventa Liama, který zarytě odmítá mluvit anglicky. S irským mladíkem JJ sympatizuje ještě o něco víc, když zjistí, že si do deníčku píše rapové rýmy, a tak mu nabídne své beaty. Liam s bratrem se nechají přesvědčit a ve studiu s JJem nahrají první track C.E.A.R.T.A., který je inspirovaný nocí v cele předběžného zadržení.

Skladba ostře útočící na britskou policii se stane virálním hitem částečně i proto, že zapadne do napjaté atmosféry kolem demonstrací za uznání irštiny jako oficiálního jazyka v Severním Irsku. Kneecap pak odstartují svoji cestu na vrchol, kterou ale neprovází – jak to je v podobných hudebních biografiích typické – drogy a sex. Nebo alespoň ne výhradně.

Bratři Ó Cairealláinovi vystupující jako Mo Chara a Móglaí Bap jsou samozřejmě hlavními tahouny Kneecap, v „origin story“ kapely ale trochu překvapivě dostane víc prostoru jejich producent JJe neboli DJe Próvaí. Ten musí opatrně našlapovat mezi svojí prací ve škole a znovunalezenou láskou k dělání beatů (a drogám) a na koncertech raději zůstává skrytý v anonymitě pod balaklavou v irských národních barvách. Když pak vidí, jak děti ve škole skandují texty Kneecap, dojde mu, že nadšenecký projekt z jeho garáže začíná trojici trochu přerůstat přes hlavu. V dobrém i špatném.

O to víc, že Kneecap začne pronásledovat paravojenská organizace Radikální republikáni proti drogám, která navazuje na Irskou republikánskou armádu, jejíž nejradikálnější odnože ještě na začátku tisíciletí odpalovaly na ulicích auta. Rapovou kariéru neschvaluje ani JJova přítelkyně, která oficiálními cestami bojuje za uznání irštiny jako úředního jazyka a má pocit, že rappeři snahy obrozenců svými sprosťárnami a drogovými referencemi spíše podkopávají. JJ se tak ocitne hned mezi několika mlýnskými kameny a musí volit, co je pro něj důležité a který život vlastně chce.

Flann O’Brien na speedu

Členové Kneecap hrají ve snímku sami sebe a u bratrů Liama a Naoise je trochu znát, že doma jsou víc na pódiu než před kamerou. Naštěstí ale JJ Ó Dochartaigh alias DJ Próvaí prokazuje nemalý talent „deadbeat“ komika. V roli revolucionáře Arlo Ó Cairealláina nehercům skvěle sekunduje hvězdný Michael Fassbender, který se ve svém dlouhém pršiplášti zjeví vždy přesně v ten okamžik, kdy je to potřeba – co se týče děje i dynamiky vyprávění.

Kneecap prvních pár minut působí dojmem lehkovážné komedie o večírcích a fetování, když ale do příběhu aspirujících rapperů vstoupí politický element, dokáže prodat i tísnivou atmosféru policejní šikany a beznaděje života na společenském dně. Nadsázku ale neztratí, stejně jako nikdy nepřijde tempo. Suverénně skáče mezi minulostí a přítomností, působivě evokuje změněné stavy mysli na ketaminu nebo extázi a chytře využívá hudební doprovod. Kromě Kneecap samotných zní v soundtracku třeba The Prodigy, Orbital, Bicep nebo Fontaines D.C. Ve scénáři je možná občas trochu moc náhod – jako když se ukáže, že Liamova láska je neteř policistky, která chce rappery dostat do vězení, – ale jinak působí sevřeně a soustředěně.

První recenze nepřekvapivě srovnávají Kneecap s devadesátkovou klasikou Trainspotting a režisér Rich Peppiatt si od Dannyho Boyla vypůjčuje nemálo – od estetiky špinavých ulic předměstí a feťáckých tripů až po zběsilé tempo honiček s policisty. Na rozdíl od partičky skotských feťáků propadlých totálnímu nihilismu a sebedestrukci ale irské rapové trio za něco skutečně bojuje. Za odkaz svého otce, irskou kulturu a jazyk a možnost podívat se jednou hrdě do očí své minulosti.

Film končí happyendem, britská vláda schválí oficiální používání irštiny a Kneecap začnou vyprodávat velké kluby. Skutečný příběh rapperů z Belfastu ale má i jednu hořkou (a ve filmu nepoužitou) linku – matka jednoho rapperů v roce 2021 spáchala sebevraždu. Ve snímku je zobrazena jako oběť politických rozbrojů, její psychické onemocnění se rozjede, když kvůli neústupnosti britské vlády přijde o manžela a rozpadne se jí rodina.

V britském i irském tisku film doprovází diskuze o přílišné radikalitě a otevírání bolestivých traumat irsko-britské historie, o nichž už máme pocit, že jsou za námi. Kneecap se sami pojmenovali po formě tělesného trestu, který Irská republikánská armáda používala proti nepřátelům v době svých největších aktivit. (Kneecapping spočívá v prostřelení podkolenní jamky.) Ve filmu se mihne také třeba Gerry Adams, dlouholetý prezident irské republikánské strany Sinn Féin, který ale byl nejspíš také aktivní v některých teroristických útocích IRA. (Ve sloupku v Irish Echo Adams o Kneecap nadšeně píše jako o „Flann O’Brienovi na speedu“.) To všechno samozřejmě dráždí ty, kteří mají strach, že by snímek mohl narušit křehké příměří mezi zeměmi.

Kneecap nicméně nemají pocit, že by snahy malých národů o sebeurčení a ochranu před šikanou byly záležitostí minulosti. Na koncertech mávají palestinskou vlajkou a z jejich hitu Get Your Brits Out musí britským úřadům v Belfastu vstávat vlasy na hlavě. Debaty o hranicích mezi oprávněnými politickými cíli a samoúčelným terorismem se ale vedou i v podtextu filmu. Závěrečný monolog vypravěče o tom, jestli slova jsou skutečně kulky, naznačuje, že jednoznačné odpovědi na ně nemají ani sami Kneecap. To bychom ale po trojici výtržníků s pořádně prořízlými jazyky chtěli asi trochu moc.

Kneecap je možná nejlepším hudebním filmem 21. století a to hlavně proto, že věrohodně vypráví příběh muzikantů, kteří se nebojí používat hudbu jako zbraň. Je velmi osvěžující vidět muzikanty, kteří si za něčím stojí a nebojí se to říct velmi nahlas, chtějí změnit svět. A zároveň dokážou strhnout svými energickými hity davy fanoušků. Jak je vidět v závěrečných titulcích, irské trio tohle všechno umí.