Volby do parlamentů východoněmeckých spolkových zemí Sasko a Durynsko se očekávaly s velkým napětím. Možné neveselé scénáře se uplynulou neděli vesměs naplnily. Bezprecedentní úspěchy s více než 30 procenty odevzdaných hlasů slavila AfD, která má v obou dotčených zemích oficiálně potvrzeno, že jde o sílu nikoli už „jen“ pravicově-populistickou, nýbrž rovnou pravicově-extremistickou. Většina etablovaných stran utrpěla buď drtivou porážku, jako Die Linke, Zelení a liberálové z FDP, či v lepším případě stagnují na svých nijak slavných číslech jako SPD. Pro všechny strany vládnoucí berlínské koalice, včetně na východě dosud poměrně silné Die Linke, se tedy jednalo o pořádný debakl. Obstojné pozice udrželi jen konzervativci z CDU, ačkoli i ty se v porovnání se stejnými či výrazně lepšími čísly AfD relativizují. Bezprecedentní jsou pak solidní úspěchy teprve začátkem roku založené strany Bündnis Sahra Wagenknecht (Aliance Sahry Wagenknecht, BSW).
V Sasku velmi těsně před AfD vyhrála CDU s 32 procenty. BSW obsadila s 12 procenty, a tím pádem s velkým odstupem, místo třetí, přičemž na stejný výsledek se dostala SPD se Zelenými – jenže dohromady. Druzí jmenovaní překročili pětiprocentní kvórum s vyloženě odřenýma ušima, Die Linke se pak nepodařilo ani to. V Landtagu ale nakonec díky zvláštnímu pravidlu ohledně počtu přímo zvolených kandidátů a kandidátek (získala přesně potřebné dva) přece jen taky zasedne. FDP v Sasku tradičně figuruje mezi blíže nerozklíčovanými „ostatními“.
Mnozí na východě už AfD nevolí i přes to, ale kvůli tomu, co symbolizuje a zastává. Totiž populistickou revoltu „obyčejných lidí vůči (západoněmeckým) elitám“.
U našich severozápadních sousedů dosud vládnoucí koalice vedená křesťanským demokratem Michaelem Kretschmerem sestávala z CDU, SPD a Zelených, tyto politické síly ale už většinu nesloží. Na tu dosáhnou jen trojkoalice CDU, SPD a BSW nebo spojenectví CDU, BSW a Zelených. Hnutí v čele s bývalou výraznou tváří Die Linke se tak za necelý rok své existence stalo rozhodujícím mocenským faktorem. Pro všechny ostatní strany má však paktování s BSW vysokou cenu. Sahra Wagenknecht velmi dobře odhadla nálady na východě země, kde mají menší výhrady vůči Rusku a zároveň větší obavy z rozšíření rusko-ukrajinského konfliktu. Udělala z tohoto tématu – ačkoli do něj mohou zemské vlády promlouvat velmi omezeně – svůj hlavní, a zřejmě i rozhodující předvolební tahák.
Jako podmínku vstupu do jakékoli koalice si nyní klade, aby tato nová koalice na spolkové úrovni důsledně prosazovala ukončení dodávek zbraní Ukrajině a zahájení mírových jednání. Požaduje také odřeknutí umístění amerických raket se střední dráhou doletu na německém území, které nedávno kancléř Olaf Scholz slíbil americkému prezidentu Bidenovi. Zůstává tedy otázkou, jak se strany přicházející pro vládnutí s BSW v úvahu popasují s těmito pro Sahru Wagenknecht nepřekročitelnými požadavky, když pro ně samotné jsou tyto podmínky naopak neakceptovatelné.
Vliv AfD v Durynsku bude enormní
V Durynsku je situace ještě o řád dramatičtější a komplikovanější. AfD zde před CDU vyhrála s náskokem skoro 10 procentních bodů a její zisk bezmála 33 procent hlasů (32 křesel v parlamentu čítajícím celkem 88 míst) jí zajistil i pozici tzv. blokační menšiny. Zůstane-li tedy nedotčená tzv. protipožární zeď („Brandmauer“), jak Němci říkají bezpodmínečnému odstupu, který si strany udržují od AfD, a ani v Durynsku poslanci a poslankyně CDU nepodlehnou pokušení hledat místo krkolomných řešení v opačné části politického spektra radši společnou řeč s extrémní pravicí, AfD si i tak mocensky značně polepší.
Dvoutřetinová většina, která bez AfD nebude do budoucna k mání, je třeba kupříkladu na jmenování nových soudců zemského ústavního soudu (řadě z nich končí v blízké době mandát), na nominaci radních do zemských veřejnoprávních médií či šéfa zemského kontrolního úřadu, ale také na změny zemské ústavy nebo pro rozpuštění parlamentu. Problém se silnou AfD by však mohl nastat dokonce ještě předtím, než se nový parlament vůbec zkonstituuje. I právo navrhnout předsedu Landtagu má nejsilnější poslanecký klub. Bez něj se neustaví ani zemský sněm a v závislosti na tom ani zemská vláda.
To, jak bude tato vláda vypadat, je mimořádně nejisté. Někdejší hegemon durynské politiky Die Linke spadla z více než 30 procent na pouhých 13. BSW zde dosáhla ještě o několik procentních bodů lepších výsledků než v Sasku. SPD je těsně nad hranicí volitelnosti, Zelení a FDP pod ní. Za této situace nemá žádná koalice, které by se neúčastnila AfD, potřebnou většinu. Potenciální vládě CDU, SPD a BSW chybí k dosažení většiny jeden hlas. V nějaké podobě tak bude potřebovat podporu Die Linke, ať už jako menšinová vláda či v podobě alespoň jednoho přeběhlíka. Absurdnost a bezvýchodnost situace nic neukazuje lépe než fakt, že ochotu být tímto přeběhlíkem už avizoval dosavadní ministerský předseda za Die Linke Bodo Ramelow s tím, že on sám několik posledních let vládnul Durynsku v menšinové vládě a opravdu to nikomu nemůže doporučit.
Problém nicméně spočívá v tom, že vůči Die Linke má zrovna CDU vybudovanou podobnou protipožární zeď jako vůči AfD. Jednu z nich tedy bude muset strhnout. V případě durynské CDU, která už v minulosti proslula minimálně jedním porušením této zásady, u něhož stále není jasné, zda se stalo omylem, či bylo záměrné, panují určité obavy, že by se nakonec mohla rozhodnout pro nějaký typ spolupráce s AfD. Východoněmečtí členové CDU jsou zkrátka spíše pragmatici, kteří za absolutní ostrakizací AfD nestojí s takovým přesvědčením, jako jejich západoněmečtí kolegové. Regulérní spoluvládnutí by ale zřejmě i v takovém případě zůstalo zachováno jako tabu.
AfD v každém případě ohlásila, že se ambice sestavit durynskou vládu jen tak nevzdá. Je veřejným tajemstvím, že má v plánu tlakem na CDU k vytvoření společné vlády svého úhlavního politického protivníka oslabit, nebo dokonce rozštěpit. Platí také, že jakékoli krkolomné obcházení AfD je vodou na její mlýny. Posílí totiž vyprávění o systémové opozici, které je navzdory jednoznačné vůli lidu kartelem etablovaných politických stran zlovolně zabráněno ujmout se moci.
Vzdor nejmladších voličů a voliček
Kromě povolební aritmetiky a strategických debat se v Německu v těchto dnech také diskutuje o tom, jak to všechno mohlo takhle dopadnout. Důležitým vodítkem je přitom určitě pohled na to, jaké skupiny obyvatelstva silnou AfD volily. Byli to nadproporčně muži, lidé z menších měst, vesnic a celkově vnitřních periferií spolkových zemí, velmi často pouze se základním vzděláním. A také lidé, kteří svou vlastní situaci hodnotí špatně. Tyto charakteristiky překvapí snad jen v jednom bodě: že AfD zdaleka nejvíc bodovala u úplně nejmladších voličů a voliček.
Zřejmě za to mohou tři hlavní důvody. AfD byla velmi silná a úspěšná na sociálních sítích, zejména TikToku. Řada mladých lidí navíc vědomě politický systém bez AfD nezažila, a tak jim ani AfD nepřipadá jako nepatřičný politický subjekt. A konečně je to dáno také tím, že zde pravděpodobně působí podobná dynamika jako u migrantů a migrantek druhé generace: tedy že dávají větší průchod své východoněmecké identitě než generace jejich rodičů, která se snažila spíše plout s proudem. V postojích nejmladších voličů je vidět vzdor a protest nad vývojem posledních tří a půl dekád, které do jisté míry podědili.
V těchto dnech se opět hodně mluví o pozdních politických důsledcích vývoje po převratu z roku 1989, a to především o přetrvávajících materiálních nerovnostech mezi východem a západem země. Vedle těch mzdových jde zejména o dramatické rozdíly majetkové, kdy východní Němci nevlastní v podstatě nic, a to ani co se nemovitostí nebo firem ve východní části země týče.
Lidé na východě taky nemají pocit, že by sjednocené Německo patřilo i jim. Jedním příkladem za všechny, který oprávněnost takového pocitu v situaci, kdy se Německo ve skutečnosti nesjednotilo, ale jedna ku jedné přenesly veškeré instituce, normy a zvyklosti ze západu na východ, je německá ústava. Tzv. Grundgesetz, původní západoněmecký dokument, měl platit jen do chvíle, než si sjednocené Německo vytvoří ústavu společnou. Akorát že na to nikdy nedošlo a vymezuje rámec společného fungování dosud. Na západě se nemuselo změnit nic, na východě všechno.
Diskutuje se také o přetrvávajících dramatických nerovnostech v reprezentaci východních Němců a Němek v podstatě ve všech rozhodujících společenských funkcích, a to absurdně nejen na celoněmecké úrovni, ale dokonce i v samotné východní části země. Ať už profesoři v Lipsku, manažeři v Erfurtu nebo novinářky v Drážďanech – u nikoho z nich s velkou pravděpodobností neuděláte chybu, když si tipnete, že buď sami, nebo přinejmenším jejich rodiče přišli z jedné ze západních zemí.
Nezanedbatelná je taky obecná symbolika. V zemi, kde jinak zaznamenala vítězné tažení politická korektnost, jako by byli Ossis ti poslední, ze kterých si lze beztrestně střílet jako ze zaostalých, potažmo jimi kolektivně opovrhovat jako nácky. Není divu, že ve výzkumu z tohoto roku tři čtvrtiny východních Němců, říkají, že se cítí být občany druhé kategorie. Podobně tak není divu, že takový pocit nezůstane bez politických důsledků.
Únava z migrace a společenských změn
Zároveň je zřejmé, že volební chování na východě Německa už není čistě jen protestní volbou politickým obsahům navzdory, ale spíše otevřeným ztotožněním se s krajně pravicovou programatikou. Mnozí na východě už AfD nevolí i přes to, ale kvůli tomu, co symbolizuje a zastává. Totiž populistickou revoltu „obyčejných lidí vůči (západoněmeckým) elitám“; slib, že východní Němci už na sobě po mimořádně náročné transformaci nemusí nic měnit a že i svět kolem nich zůstane stejný. Z výzkumů vyplývá, že je to právě averze ke společenským změnám a únava z nich, co dnes nejvýrazněji určuje podporu AfD, a to na východě i na západě země.
To, že voliči a voličky velmi dobře vědí, jaký program podporují, když svůj hlas hází AfD, ostatně potvrzuje i to, že Sahra Wagenknecht zatím se svým politickým programem odlákává voličstvo jiným stranám daleko více než AfD, ačkoliv si to předsevzala. Její hypotéza, že jsou sympatizanti AfD jen konzervativněji naladění levičáci, kteří doteď prostě pouze neměli mezi samými levicově-liberálními stranami na výběr, tak očividně selhává – z velké části jsou to prostě pravicově-extremisticky smýšlející lidé.
Samozřejmě u AfD jde i o nevybíravě antiimigrační rétoriku. Existuje mnoho různých vysvětlení, proč právě na východě země padá na tak úrodnou půdu. Tím nejočividnějším je to, že dosud uzavřená a homogenní společnost má problém vyrovnat se s náhle vyžadovanou otevřeností. Existuje tady ale i demografické hledisko, kdy mohou mít východní Němci, kteří od převratu ztratili čtvrtinu obyvatelstva, pochopitelnou obavu z vlastního postupného (kulturního) vymizení. Vysvětlením může být ale i prostý souboj o zdroje, kterých se východu Německa stále nedostává. Stejně jako se mu nedostává pozornosti a vstřícnosti ze západu, který se v jejich očích věnuje více uprchlíkům než jim samotným.
Jistou roli v úspěších AfD na východě pak jistě hraje i to, že vyrovnání se s dědictvím nacismu zde probíhalo jinak než ve Spolkové republice. V prvotní poválečné fázi zde bylo daleko důslednější než na západě a podle mnohých přispělo i k prvotnímu handicapu tamního politického i ekonomického systému. Jakmile ale studentské revolty roku 1968 přinesly v západním Německu radikální a hluboké antifašistické dogma, na východě země už antifašismus zbytněl spíše do podoby prázdných režimních rituálů. Už před pádem režimu tak bylo zejména mezi mladými lidmi nejběžnější formou protirežimního odporu „být nácek“, což vygradovalo těsně po převratu, kdy většina společnosti ztratila půdu pod nohama a pravicově-extremistické síly cíleně migrovaly do východního Německa jako země zaslíbené, kde panuje větší svoboda a prostor se realizovat než na antifašisticky naladěném západě. Mnohdy hbitě zaplnily předpolitický prostor, který implodoval rapidním úpadkem lidových podniků, na které byla v NDR navázaná zdaleka nejen práce samotná, ale i volný čas a všeobecné zapojení se do společnosti.
Debakl berlínské koalice na východě
Výsledky zemských voleb nás přivádějí i k úvahám o širším politickém kontextu v současném Německu. Důležité jsou jejich důsledky pro politiku v Berlíně a také střednědobé i dlouhodobé vyhlídky pro východní Německo samotné. Výsledky v Sasku a Durynsku nejsou pro berlínskou koalici složenou z SPD, Zelených a FDP žádným šokujícím překvapením. Všechny tři totiž na východě nikdy nebyly kdo ví jak silně zakořeněné. FDP na východě ztělesňuje opovrhovaný hodnotový liberalismus. Kromě toho je vysloveně stranou pro movitou vrstvu obyvatelstva, jakými jsou západoněmečtí právníci nebo velkopodnikatelé. Ta na východě v podstatě neexistuje.
Zelení se pak na východě postupem času vyšvihli přímo do pozice „nepřítele lidu“. Jsou zde vnímáni jako liberální, světu otevření pokrokáři, kteří tvrdí nejen to, že radikální společenské změny budou muset přijít, ale že se tyto změny dají pojmout i jako změna k lepšímu. Tyto představy jdou proti většinové zkušenosti a sentimentu východních Němců. SPD si nevedla, a místy stále nevede tak špatně. Průzkumy před zemskými volbami v Braniborsku, prstenci kolem Berlína, který je takovou německou obdobou Středočeského kraje, jí slibují až 20 procent podpory. Pevnou půdu pod nohama podobně jako v mnohých svých západoněmeckých baštách tady ale také nikdy neměla. Všechny tři politické strany zkrátka patří primárně k západoněmeckému politickému establishmentu. Odtud byly jako mnoho dalších věcí na východ importovány, a tak je na ně svalována vinna za vše špatné, co uplynulé dekády přinesly.
Nicméně rozhádaná berlínská koalice se na durynském a saském debaklu rok před volbami pravděpodobně už nerozpadne, jakkoli zejména ze strany FDP zaznívá, že pokud chce politicky přežít, musí vládu co nejdřív opustit. U SPD a Zelených teď spíš půjde o to, zda příští rok půjdou do voleb se stejnými lídry jako doposud – tedy s úřadujícím kancléřem Olafem Scholzem a ministrem pro hospodářství a klima Robertem Habeckem. Zejména pod Scholzem se židle významně otřásá.
Hledání nových podob demokracie
Je ostatně vypovídající, jak nejnovější dění na východě země berlínské špičky komentují, protože k němu nemají moc co říct. Argumentují tím, že budou prostě muset svou politiku lépe vysvětlovat a tamnímu obyvatelstvu ještě lépe naslouchat. Všem je přitom pravděpodobně jasné, že ani ve střednědobém horizontu nic takového nepomůže, a už vůbec to nemůže mít vliv na celoněmecké parlamentní volby, které se budou konat za necelý rok. To, co se v uplynulých zemských volbách odehrálo, je hluboký systémový posun, dokončení překreslení politické mapy východního Německa, a nikoliv jakýsi náhodný výkyv.
Prominentní vědci, analytičky a komentátoři, mezi dalšími kupříkladu hvězda německé sociologie a sám východní Němec Steffen Mau, si konečně začínají všímat toho, že se možná nyní sklízí plody skutečnosti, jak byl na východ Německa bez dalšího ze západu importován stranický systém a specifický systém zastupitelské demokracie, kterým ovšem dějinný kontext a předpoklady na východě vůbec neodpovídaly.
Východní Němci mají podle všeho specifickou politickou kulturu, která je skeptická k masovým stranám vedeným elaborovaným ideologickým programem. Je jim bližší jakási konsenzuální lidová demokracie, ať už kvůli státně-socialistické zkušenosti, ale i proto, že participativní kulaté stoly byly spontánní formou organizování, kterou si sami zvolili, když se diktatura začala hroutit. V tomto světle pravděpodobně není náhodou, že mezi nimi slaví úspěchy AfD, která si přisvojila heslo nenásilné revoluce roku 1989 „Wir sind das Volk“ („Lid jsme my“), ale právě i BSW se svou totální personalizací obsahů místo odosobněných programových tezí.
Tento rychle sílící proud přemýšlení o budoucnosti politiky na východě země říká, že zde bude potřeba zavést jiné možnosti demokratické participace, než jsou v současnosti k dispozici. Devadesát procent východních Němců ve výzkumech všemu navzdory nadále říká, že považují demokracii ze nejlepší formu vládnutí. Ovšem jen čtyřicet procent z nich je spokojených „s tou podobou demokracie, která aktuálně v Německu existuje“. Nápady na oživení demokracie sahají od zavedení občanských shromáždění po větší ekonomickou demokracii a odborovou organizovanost.
Teprve čas ukáže, zda to mohou být funkční řešení, nebo zda jde jen o plané naděje. Výsledky budou každopádně relevantní daleko za hranicemi východního Německa.
Autorka je politoložka.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás