Ještě před koncem druhé světové války bylo mezi spojenci ujednáno, že se Německo rozdělí do čtyř okupačních zón a proběhne tzv. denacifikace, která měla spočívat v důsledném potlačení přetrvávajícího vlivu nacismu ve společnosti, kultuře, tisku, hospodářství, soudnictví a politickém životě v Německu i Rakousku. Součástí řešení byl i tzv. Norimberský proces, který se měl s nacismem vypořádat i po právní stránce. Měl být vytvořen nový právní rámec, který by do budoucna zamezoval provádění válečných hrůz a genocidy a tím by předcházel válkám. Vztahy mezi spojenci se však brzy začaly ochlazovat a přecházet v otevřené nepřátelství. Studená válka ve výsledku znamenala rozdělení Německa na dva státy. V Západním a Východním Německu přitom probíhala denacifikace odlišně. Měl tento vývoj vliv na to, jakým způsobem je dnes Německo i třicet let po sjednocení stále rozdělené? Proč se z Východního Německa stalo krátce po stržení Berlínské zdi epicentrum krajně pravicového násilí? Proč v současné době roste podpora ultrapravicové straně AfD? Na jakých tématech získávají největší podporu? A co můžeme očekávat za výsledky v nadcházejících zemských volbách v Sasku, Durynsku a Braniborsku? Na tyto a další otázky jsme se zeptali německo-britské historičky Katjy Hoyer, autorky mezinárodního bestselleru Beyond the Wall o dějinách Východního Německa. Text vychází v rámci série Rozklad poválečného antifašismu.
Pokud chceme hovořit o rozpadu poválečného konsensu v Německu, musíme se vrátit na konec druhé světové války a nejdříve si vyjasnit, jak zde probíhal proces denacifikace. Jak se Německo a spojenci vypořádali s nacisty a jejich odkazem po skončení války?
Spojenci se nedokázali shodnout na celé řadě věcí, které se týkaly budoucnosti Německa, ale to, že by mělo být denacifikováno, bylo jasné všem. To se týkalo všech čtyř okupačních zón. Po válce bylo Německo rozděleno na čtyři části a poté v roce 1949 se rozdělilo na dvě samostatné země. Oba státy oficiálně prohlásily, že se chtějí denacifikovat.
Na Západě existoval přístup, deklarovaný kancléřem Konradem Adenauerem, který prohlásil, že SRN je třeba denacifikovat ve smyslu potrestání největších zločinců, ale zároveň mu záleželo na tom, aby se „obyčejní lidé“, tedy ti, kteří kolaborovali s nacismem, vrátili do systému, cítili se jeho součástí a měli na něm podíl. V nové ústavě umožnil článek č. 131 úředníkům, kteří sloužili za nacistů, nastoupit do státní správy Západního Německa. Totéž platilo pro policii nebo soudnictví. Západní Německo bylo často kritizováno za nedostatečnou denacifikaci, ačkoli lze namítnout, že zčásti šlo o záměrnou snahu propojit společnost s novým systémem, jehož měla být součástí. Záměrem nemělo být vytvoření vrstvy lidí, která by vůči novému systému byla nepřátelsky naladěna. Dnes se vede debata o tom, do jaké míry to byl dobrý nápad.
Ale existovala také levicová scéna, která se s neonacisty střetávala. Na jedné straně jste měli punkovou scénu, v podstatě Antifu, a na druhé straně neonacisty.
Na druhé straně byl přístup Východního Německa, kde měla být denacifikace provedena důkladně, i když to znamenalo negativní důsledky pro ekonomický vývoj země. Pokud jste byl za nacistické éry například učitelem, těžko byste znovu získal práci. Učitelem mohl být jen ten, kdo mohl prokázat, že byl antifašista. Existovaly výjimky, zejména v armádě, kde byli potřeba lidé s odbornými znalostmi, které bylo těžké získat, aniž by předtím sloužili nacistickému režimu.
Chtěl jsem se vás zeptat na tyto výjimky v případě Východního Německa, protože se často hovoří zejména o Stasi, tajné polici NDR, že do svých řad pustila i spoustu bývalých nacistů.
Ano, to se stalo, protože i v této oblasti bylo zapotřebí lidí, kteří měli předchozí zkušenosti se sledovací prací a s určitými specifickými technikami. Stasi také tvrdila, že potřebuje bývalé nacisty, aby se infiltrovali do svých kruhů. Ale i v této oblasti bylo nutné mít aspoň nějakou antifašistickou minulost.
Klasickým příkladem je Erich Mielke. Ten se později stal vedoucím představitelem Stasi. Ještě před nástupem nacistů k moci uprchl z Německa, protože se jako komunistický aktivista podílel na vraždě dvou policistů. Válku strávil částečně ve Španělsku, kde se zapojil do španělské občanské války, a poté v okupované Francii. Mohl se tak opřít o své „antifašistické“ zásluhy.
Dobře, takže pokud jste měl nacistickou minulost, nesměl jste figurovat ve vysoké funkci, ale mohl jste sloužit ve Stasi a armádě v nižších hodnostech?
Za určitých okolností ano, ale mít takovou minulost bylo nebezpečné. Existovaly vlny čistek, kdy se taková věc dala použít proti vám. Sám Erich Mielke se málem stal obětí jedné z těchto čistek, protože za války byl v západní Evropě a na to se pohlíželo s nedůvěrou.
Důležitou součástí procesu denacifikace byl také Norimberský proces, kde měl být stanoven zákon proti budoucím válkám. Myslíte si, že splnil svůj účel?
Norimberský proces byl kritizován z nejrůznějších důvodů, v neposlední řadě za to, že si tak trochu sám vytvořil nový zákon a netrestal lidi za trestné činy, které existovaly již dříve. Z právního hlediska to byl velký problém, protože soud trestal lidi za zločiny, které nebyly definovány v době, kdy byly spáchány. Holokaust a další válečné zločiny byly něčím novým, alespoň v takovém měřítku, v jakém se staly. Například pokud jde o vraždu, obvykle musíte prokázat, že někdo někoho skutečně fyzicky zavraždil. Ale pak máte celý systém, který se podílí na genocidě. Co uděláte s lidmi, kteří řídili vlaky do koncentračních táborů nebo působili ve správě táborů? Aby bylo možné se s tím vším vypořádat, musel být vytvořen precedens. Myslím si, že to byl nejlepší kompromis, jaký mohli lidé v té době vymyslet. To, že to pak vyšumělo do ztracena, není neúspěchem norimberských procesů, ale je to důsledek začátku studené války.
Je kritizován také proto, že hospodářská a finanční elita nacistického režimu nebyla za své zločiny potrestána. Dokonce jí bylo umožněno pokračovat ve svém podnikání i po válce. Myslíte si, že se to tehdy mělo řešit důsledněji?
Myslím, že se to mělo řešit důkladněji, ale bylo by to složité. Skončilo by to vytvořením nového právního rámce. Kdybyste chtěli trestat někoho, kdo provozuje továrnu a používá otrockou práci, aby maximalizoval svůj zisk, museli byste pro to vymyslet úplně nový rámec, aby to bylo zpětně nezákonné. Dalším problémem bylo to, že bylo zapotřebí velmi rychle vybudovat průmysl, aby se západoněmecká ekonomika znovu postavila na nohy. Země se v té době náhle ocitla v čele dalšího konfliktu – studené války. Mohlo to taky skončit likvidací celého průmyslu – jak tehdy někteří požadovali coby součást trestu – a to by ekonomiku zničilo. Například Východní Německo znárodnilo průmysl a půdu, a to v poválečném období vážně podkopalo jeho ekonomiku. Západní Německo a USA se rozhodly přistoupit na kompromis a obnovit německou ekonomiku, stabilizovat ji.
Východní Německo vzniklo v roce 1949 na principu antifašismu. Po pádu Berlínské zdi a procesu sjednocení se NDR rychle stala epicentrem rasových nepokojů a násilí vůči etnickým menšinám. Jak k tomu došlo? Proč se národ vybudovaný na silném antifašistickém postoji tak rychle dostal do tohoto soukolí násilí vůči cizincům?
V Německu je spousta historiků, kteří tvrdí, že deklarovaný antifašismus byla pouhá propaganda. S tím bych ale nesouhlasila. V rámci výzkumu pro svou knihu Beyond the Wall jsem mluvila s řadou lidí a zjistila jsem, že spousta z nich brala antifašismus naprosto vážně. Myslím, že existoval skutečný pocit, že antifašismus není lepší pouze pro celý svět, ale také pro Němce samotné.
Řekla bych, že zmíněné extrémní násilné činy v azylových domech, kde bydleli imigranti, a krajně pravicový terorismus proti cizincům nemusely nutně reprezentovat celou společnost. Východní Německo mělo po roce 1990 také silnou krajně levicovou scénu. Když jsem jako dítě vyrůstala v devadesátých letech ve Východním Německu, byla to doba, které se přezdívalo „baseballová léta“, protože tam docházelo k extrémnímu násilí ze strany krajní pravice. Ale existovala také levicová scéna, která se s neonacisty střetávala. Na jedné straně jste měli punkovou scénu, v podstatě Antifu, a na druhé straně neonacisty. Toto pouliční násilí bylo důsledkem masové nezaměstnanosti a obrovských sociálních otřesů po roce 1990. Věci, kterým lidé po desetiletí věřili, byly najednou pryč. V tomto soukolí extrémního násilí hrálo roli mnoho složitých faktorů.
Myslíte si, že násilí bylo odrazem frustrace a hněvu z bezvýchodné situace ve Východním Německu po sjednocení?
Byl to jeden z důvodů, proč se násilí tehdy stupňovalo, ale to nevysvětluje, proč někdo šel zapálit azylový dům, čímž mohl usmrtit stovky lidí. To se nedá vysvětlit tím, že něčí otec přišel o práci. Je to kombinace spousty faktorů, které se sešly během této obrovské transformace společnosti a které způsobily, že se některé komunity a zejména někteří jednotlivci zhroutili.
Realita v některých regionech byla opravdu bezútěšná. Další regiony si zase vedly neuvěřitelně dobře. Jena nebo Výmar se okamžitě dokázaly zvednout a celou věc otočit a využít ekonomických výhod, které měly nově k dispozici, v bývalém Východním Německu se tak začaly objevovat jakési první náznaky střední třídy. Ale venkovské oblasti a menší města byly najednou bez jakýchkoli vyhlídek do budoucna a neměly co ztratit. Lidé si začali myslet, že se nemají čeho bát, protože jejich život stejně neměl žádnou budoucnost. Když se lidé nebojí následků, mohou se věci rychle vymknout kontrole.
Změnil se tento pocit během posledních třiceti let sjednoceného Německa ve východní části země? Protože se zdá, že lidé z Východu jsou frustrovaní z toho, jak se jejich země od roku 1990 vyvíjela. Rozdíly mezi Západem a Východem jsou stále obrovské a krajní pravice v této oblasti získává silnou podporu.
Myslím, že stagnace se trochu rozhýbá, protože vyrostla nová generace. Objevují se nové investice, například obrovská továrna Tesla v Braniborsku u Berlína, a lidé si často budují nové životy a vytvářejí příležitosti. Nyní je to méně agresivní, ale to neznamená, že je celý tento proces proměny života, komunit, ekonomiky a tak dále ukončen, v jeho důsledku se například stále musíte potýkat s obrovským úbytkem obyvatelstva. Po roce 1990 odešla čtvrtina východních Němců. Já jsem toho příkladem. V rámci mé generace už skoro nikdo nezůstal. Odešli jsme hledat nové příležitosti buď do Západního Německa, nebo jako v mém případě dokonce do zahraničí. A to znamená, že ti, kteří neodešli, zůstali doslova opuštění. Často se cítí odmítnuti a mají pocit, že jejich hlas není slyšet. Zároveň se jejich prostředí mění. Místa, kde dříve bylo kino nebo restaurace, jsou nyní prázdná a zavřená. Kvůli tomu se tyto oblasti staly neuvěřitelně bezútěšnými místy k životu. Samozřejmě, že spousta míst je také renovována a nově upravena buď díky německým, nebo evropským penězům. Neznamená to ale, že lidé nemají pocit, že ztratili kus své sociální komunity a způsobu, jakým žili dříve, a to dost často vyvolává frustraci.
V našem projektu o rozpadu poválečného antifašismu analyzujeme, jak se dnes krajně pravicové strany snaží přetvořit vzpomínání na druhou světovou válku. V každé zemi je to samozřejmě jinak. Jak je to v Německu, kde je situace velmi specifická? Jak se krajní pravice v Německu pokouší rámovat vzpomínání na druhou světovou válku?
Ano, je to velmi specifické, protože nemohou jít cestou naprostého revizionismu a tvrdit, že se nic nestalo, a popírat holokaust. Pokud se k druhé světové válce krajní pravice vyjadřuje, a určitě tomu tak je u AfD, tak se snaží bagatelizovat válečné zločiny. Například jeden ze zakladatelů AfD Alexander Gauland označil dvanáct let nacismu za pouhý flek ptačího hovna na velkolepé tisícileté historii Německa. Neoslavoval nacismus, ale tak trochu ho relativizoval. To je jejich strategie.
Jde o to, že jakmile lidé přijmou tuto logiku, můžete začít mluvit o věcech, které byly na nacismu údajně dobré, jít prostě touto cestou. Mohlo by to získat nějaké následovníky, protože německá politika paměti je dost intenzivní. Když jsem chodila do školy, učili jsme se o nacistech asi třikrát a když jsme se k tomu dostali potřetí, tak už to mnohé ve třídě trochu omrzelo. Přijde chvíle, kdy lidé začnou být roztrpčení z toho, že by měli neustále pociťovat vinu za něco, co dělali jejich prarodiče nebo praprarodiče. Většina lidí myslím akceptuje, že se o nacismu musí v Německu učit a poučit se z této historie, ale spousta lidí už toho má dost. To slyším poměrně často, když jezdím po Německu, kde lidé říkají, že chtějí už jít dál a být normální zemí. To je něco, na co se může AfD napojit. Říkají, proč by měl být celý národ trestán za něco, co jejich předkové dělali dvanáct let. Chtějí poukázat na jiné věci z historie, jako je Martin Luther a další velké milníky německé historie, které by raději vyzdvihovali. Zároveň jde ale radikální křídlo AfD pod vedením Björna Höckeho mnohem dál. Ten byl i odsouzen za používání nacistických hesel na předvolebních mítincích.
Existují třeba nějaké nápady krajně pravicových stran, jak změnit vzdělávací systém?
Ano, podle nich je příliš levicový, liberální a progresivistický. Rádi by ve školách prosazovali věci jako tradiční obraz rodiny a chtějí se zbavit věcí, jako jsou témata LGBT. Znamená to, že by se snažili podporovat ženy, aby zůstávaly doma a měly více dětí? Těžko říct, protože v AfD je mnoho různých proudů. Například jedna z jejich vůdkyň Alice Weidel má vztah s jinou ženou a vychovávají spolu dva syny. Mají však jasno v tom, že by chtěli udělat tlustou čáru za současnou podobou politiky paměti, což je něco, s čímž souzní velká část jejich příznivců.
V jiných zemích existuje propojení mezi krajně pravicovými stranami a církví. Děje se něco podobného i v Německu?
To je zajímavý prvek, protože v zemích, jako je Polsko, Maďarsko nebo Rusko, je církev vnímána jako základní součást společnosti, která udržuje „tradiční hodnoty“. To by ve Východním Německu moc nefungovalo, protože je to podobně jako Česká republika nesmírně ateistická země. Je zde velká část lidí, která nemá s církví absolutně nic společného a spíš by je odradilo, kdyby se do záležitostí jejich země pletla církev.
Snaží se ale dělat to, že používají křesťanství jako protipól k islámu. Argumentují tím, že i když nejste věřící, stále vyznáváte křesťanskou kulturu s určitými hodnotami a tradicemi, které k tomu patří. Nedávno jsem dělala rozhovor s politikem AfD kvůli článku, který píšu, a on mi řekl: „Všichni jsme přece křesťané, ne?“ A já si pomyslela: „Ne, nejsme, protože jsme oba vyrostli na Východě a jako většina lidí, která zde vyrostla, jsme byli vychováni zcela bez vazeb na církev nebo náboženství.“ V Německu je to také velmi ošemetné i z toho důvodu, že křesťanská víra zde není jednotná. Žijí zde jak katolíci, tak protestanti.
V Německu se nyní zvedá velká vlna podpory krajně pravicových stran, zejména AfD. Co je podle vás hlavním důvodem, proč tato podpora krajní pravice v Německu právě teď roste? Je to reakce na migrační politiku bývalé kancléřky Merkel nebo na pandemii covid-19 a ekonomickou inflaci?
Jako vysvětlení této velké vlny frustrace a hněvu německé společnosti se často uvádí covid-19 a německá politika boje proti pandemii. Nemyslím si, že to je ten důvod. Jedná se o část lidí, zejména v někdejším Východním Německu, kde panovala mnohem větší skepse vůči vakcínám a někteří lidé byli velmi rozzuřeni kvůli zavedení povinného očkování pro některé profese, jako jsou pečovatelé a zdravotní sestry. Během pandemie AfD odmítala lockdowny a vakcíny a zároveň hlásala konspirační teorie. Stalo se však to, že v té době naopak ztratili velkou část podpory. Když podpora AfD v době pandemické krize klesla, mnoho lidí si myslelo, že pro AfD to znamená definitivní konec.
Ale když covidová krize skončila, došlo opět k nárůstu podpory AfD. A to je poměrně nedávná vlna. Jediné vysvětlení, které pro to mám, je, že covid nebyl něco, co by AfD dostalo v průzkumech nahoru. Hlavními tématy, kterými AfD získává většinu své podpory, jsou migranti a boj proti politice progresivismu.
Takže AfD získává hlasy na kulturních válkách?
Ano, jsou to kulturní války ve specifické německé verzi. Snaží se využít pocitu, že se stát snaží lidem říkat, jak mají žít a jak mají vnímat určité věci, a to vyvolává v určitých kruzích, zejména u dělnické třídy, poměrně silnou odezvu. Když si rozdělíte hlasování podle tříd, vidíte, že například v červnových volbách do Evropského parlamentu získala AfD třetinu hlasů dělnické třídy.
A co válka na Ukrajině? Mělo to také něco společného s nárůstem podpory krajně pravicových stran v Německu?
Myslím si, že ano, protože mnoho voličů AfD jsou skeptičtí k důvodům, proč tato válka vznikla. Myslí si, že jim média lžou. Mnozí věří, že nejde o válku mezi Ukrajinou a Ruskem, ale o zástupnou válku, kterou vyvolaly USA a NATO, a Německo se jí účastní.
AfD takové lidi přitahuje, protože mainstreamové strany v Německu Ukrajinu podporují. AfD je stranou pro lidi, kteří jsou k této válce nedůvěřiví. A lidé ve východním Německu jsou z války na Ukrajině obzvlášť vyděšení. Neřekla bych, že jsou proruští, ale určitě je tam pocit, že to není jejich válka, a lidé jsou hluboce znepokojeni eskalací, a to je něco, čeho AfD může využít.
A co válka v Gaze? Protože to je téma, které všude rozděluje společnost, obzvláště v Německu. Všiml jsem si, že zejména AfD zaujala proizraelský postoj. Jak tento jejich postoj chápete?
Někteří politici z AfD mají i propalestinské vyjádření. Například jeden z vedoucích představitelů strany Tino Chrupalla zařadil teroristy, kteří byli zabiti při útoku na Izrael 7. října, mezi „oběti války“, kterým vyjádřil soustrast. Obecně vzato však máte pravdu, AfD zaujala proizraelský postoj, i když je v tomto ohledu vnitřně rozpolcená. Myslím, že válka v Gaze je pro všechny západní země svého druhu válkou, v níž se lidé staví na jednu či druhou stranu v závislosti na svém politickém zaměření. Levicověji orientovaní lidé se spíše staví na stranu Gazy, pravicověji orientovaní lidé stojí na straně Izraele. Také v zemích, kde se lidé cítí nebo cítili utlačováni, mají tendenci stát na straně Gazy. Například, když jedete do Irska, většina lidí je na straně Gazy, protože jim připomíná jejich minulost, kdy byli utlačováni Brity.
To je důvod, proč lidem na tomto konfliktu tak záleží, protože si do této války promítají něco, co se týká jejich vlastních životů. Myslím si, že AfD prostě cítí, že postavit se na stranu Gazy je levičácké. Je to také odraz toho, co se děje v ulicích při propalestinských demonstracích, kde se propojují levicově orientovaní lidé a muslimští přistěhovalci. Je to další způsob, jak podchytit kulturní válku a aplikovat ji na zahraniční politiku. AfD je navíc často obviňována z popírání holokaustu a antisemitismu. Tento proizraelský postoj je něco, na co mohou poukázat a říci, že nejsou antisemité a nejsou žádní popírači holokaustu.
Co na to říkají Židé v Německu?
V Německu na to asi není jediná židovská odpověď. Židovská komunita v Německu je velmi různorodá. Většina z nich pochází z východní Evropy a Sovětského svazu a má své vlastní názory, které odpovídají jejich původu, zejména pokud jde o válku na Ukrajině. Pak máte v Berlíně obrovskou izraelskou komunitu, která je velmi liberální a má pocit, že za Netanjahuovy vlády v Izraeli neměla možnost žít tak, jak by chtěla. I zde jsou však různé názory na to, co se děje v Izraeli a Palestině.
Všiml jsem si, že jste se nedávno v rámci své novinářské práce vydala do východního Německa a hovořila s místními lidmi o věcech, které je trápí. Co jste zjistila?
Byla to zajímavá zkušenost. Strávila jsem týden v malé vesnici v Braniborsku u polských hranic. Je to bašta AfD. V evropských volbách zde získali asi 40 procent, což je jeden z nejvyšších volebních podílů v Německu. Zajímavé bylo, že za celou dobu mi nikdo otevřeně nepřiznal, že volil AfD. To mi přišlo fascinující. Lidé vyjadřovali názory, které byste očekávali. Hodně mluvili o kriminalitě. Říkali, že když byly hranice během covidu zavřené, nebyla tam vůbec žádná kriminalita. Jakmile byla hranice opět otevřena, kriminalita vzrostla. Neobviňují z toho nutně Poláky, ale obviňují lidi, kteří přicházejí přes polskou hranici odjinud a páchají v pohraničí trestnou činnost. Mohla bych se domnívat, že jsou to voliči AfD, ale otevřeně mi to neřeknou. Když jsem jim řekla, že píšu článek pro britské noviny, byli dost ostražití. Lidé mají obavy z migrantů, ale nemají pocit, že je to něco, co můžete vyslovit otevřeně, aniž byste se obávali následků na pracovišti nebo obecně.
Mluvila jsem tam také s bývalým politikem AfD. Vede ekologický podnik. Pěstuje tradiční plodiny, které v průběhu staletí v Evropě vymizely, a on je znovu vrací zpátky do života. Když se lidé dozvěděli, že je místním politikem AfD, spousta bio obchodů stáhla jeho produkty z regálů a pak uveřejnila, že jde o politika AfD. Přišel tím o zdroj příjmů. To je pravděpodobně důvod, proč lidé nemluví o svých obavách a nemluví o tom, že by mohli volit AfD. Znamená to také, že pokud jde o volební průzkumy nebo ankety k příštím komunálním volbám, které se konají ve třech východoněmeckých spolkových zemích, nevíme, jestli jsou průzkumy přesné, protože lidé mohou mít stejný pocit, když jim někdo zavolá a zeptá se jich, koho budou volit. Je to opravdu nebezpečná dynamika, protože to podněcuje myšlenku, že je třeba být subversivní a pracovat proti státu a médiím a že lidé jako já se nesnaží upřímně pochopit, co se děje, takže je lepší s nimi nemluvit.
Myslíte si, že podpora AfD může být ve skutečnosti mnohem vyšší, než ukazují průzkumy?
Může to dopadnout různě. Může nastat scénář, jaký jsme nedávno viděli ve Francii, kdy se lidé nakonec přece jen rozhodnou hlasovat proti krajní pravici, protože se obávají následků, i když jsou naštvaní na současný stav. Nedávno jsem napsala článek do německých novin, kde jsem tvrdila, že vedoucí představitelé tří východoněmeckých spolkových zemí, které se v současnosti účastní voleb v Durynsku, Sasku a Braniborsku, jsou jako osobnosti neuvěřitelně oblíbení. Mají velmi pozitivní hodnocení, ale jsou ze zavedených stran – SPD, CDU a Die Linke. Lidé tedy mohou tyto strany volit, aby se tyto populární tváře dostaly k moci. Třetí možností je, že AfD bude volit ještě více lidí, než si myslíme, protože by rádi lidem u moci řekli, co si skutečně myslí. Já osobně bych se obávala, že pokud lidé budou opět volit mainstreamové strany, protože se jim líbí vedoucí představitelé stran, Berlín si oddechne a dá si nohy nahoru, protože si budou myslet, že nebezpečí jménem AfD je zažehnáno. Není tomu tak. Lidé chtějí skutečnou změnu a ta bude muset odněkud přijít. A příští rok se konají volby do Německého spolkového sněmu.
Text vznikl díky podpoře Nadace Rosa Luxemburg Stiftung v Praze.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás