Přicházíme k domu ve chvíli, kdy se dobrovolníci Anton a Světa chystají na výjezd do Torecku, města u válečné fronty. Mají na sobě viditelně označené vesty s názvem organizace BaseUA a na jejich dodávce je velkými písmeny napsáno „Evakuace“. Jakmile vyfotíme členstvo před jejich základnou, prakticky okamžitě vyjíždějí, aby stihli návrat před zákazem vycházení, který v Kramatorsku začíná v devět večer.
Organizace Base UA začala svou aktivitu hned po začátku velké invaze. Anton, jeden ze zakladatelů této iniciativy, žil do války mezi Berlínem a Kyjevem. Na východě Ukrajiny pracoval již během první fáze invaze po roce 2014 jako kameraman. Když začala plnohodnotná válka, vydal se Anton dodávkou bez detailnějšího plánu z Berlína do Kyjeva. Po odvezení vlastní rodiny do Berlína se s přítelem z dětství Mychajlem pustili do evakuace ukrajinských uprchlíků k hranicím. Po měsíci a půl stráveném cestami na západní hranici Ukrajiny se Anton vrátil do hlavního města. V době před stažením ruských vojsk od Kyjeva, rozvážel humanitární pomoc do Buči, Irpině a dalších osvobozených předměstí, kde současně dokumentoval situaci.
Pokud člověk prožil dva roky na frontové linii a většinu z toho proseděl ve sklepě, je traumatizovaný a ztratil schopnost sociální interakce.
„První rok se v organizaci máloco plánovalo, prostě se to jen dělo. Sešli se lidé, zdroje, potřeby a my viděli, co je aktuálně třeba. Hledali jsme jen způsoby, jak to udělat,“ vysvětluje Anton s tím, že se v prvním roce invaze situace vyvíjela velmi rychle a šlo vždy především o naplnění nejméně pokrytých potřeb. V létě už organizace vyjížděla na misi na východ, na podzim začala vypomáhat v Severodoněcku. Odtud v posledních týdnech před okupací evakuovali civilní obyvatelstvo do bezpečnějších míst Doněcké oblasti.
„Pracovali jsme ve velkých konvojích mnoha aut a lidí. Myslím, že nepřeháním, když řeknu, že jsme byli jeden z posledních týmů, který tam ještě jezdil přes zcela rozbombardovaný most,“ vzpomíná Anton. „Konkrétně do Severodoněcku jsme jezdili buď na žádost, nebo jsme jen objížděli čtvrti,“ doplňuje Světa, která se k organizaci přidala po půl roce dobrovolničení v Kyjevě a začala v týmu pracovat jako řidička dodávky v čase nejnáročnějších evakuací. „Tehdy to bylo hodně práce a taky hodně frustrace, protože jsme měli i dny, kdy se nikdo nechtěl nechat vyvézt, ale my jsme byli pod neustálou palbou.“ Světa zmiňuje případy, kdy kvůli chybějícímu spojení objednávali evakuaci příbuzní z bezpečných míst. Po příjezdu na místo se pak dobrovolníci často setkali s překvapenými místními, kteří ze svého města nechtěli odjet. Tehdy dobrovolníci vyjednávají nebo improvizují a ptají se po okolních domech, v obchodech nebo u místní policie, zda jsou nějací jiní zájemci o evakuaci.
Není to o pocitech, ale o návycích
Po okupaci Severodoněcku se skupina přesunula do sousedního Lysyčansku, který se stal dalším cílem masivního ostřelování: „V obou městech stálo vše jen na dobrovolnících. Zároveň šlo o obrovské zástupy lidí, které jsme měli za úkol vyvézt z ostřelování. Celé se to sešlo tak, že jsme se začali specializovat na práci v těch nejžhavějších místech.“ Práci v Luhanské oblasti přitom oba popisují jako nejnáročnější, a to kvůli chybějícímu spojení, které je klíčové pro naplánování bezpečné mise.
I když je práce v přífrontových oblastech do jisté míry o štěstí a náhodě, bezpečnost je v BaseUA hlavní téma. Anton se Světou vyzdvihují, že za dva a půl roku činnosti neměli v týmu jediné vážné nebo smrtelné poranění. Ta se bohužel týmům, které bezpečnosti nevěnují takovou pozornost, nevyhýbají. Ne nadarmo říká jedno z pravidel desatera v jejich základně v Kramatorsku: „Kdo večer před misí nespí, ráno s námi nejede.“
„Není to o pocitech, ale o naučených návycích,“ říká Anton. „Hned od začátku jsme do naší praxe integrovali výcviky. Na začátku jsme měli mezinárodní dobrovolníky z řad bývalých policistů nebo vojáků, kteří strávili léta v Iráku, snad v každém evakuačním voze. My ostatní jsme tak využívali každé možnosti přiučit se protokolům bezpečnosti a první pomoci. Kontext se neustále mění a my se podle toho musíme připravovat. Před dvěma roky například pro civilisty nepředstavovaly útočné drony žádné nebezpečí, tak daleko nelétaly. Teď je to obří změna.“ Od rozšíření bezpilotních letounů nejsou videa ukazující, jak kamikadze drony vletí do evakuačních kolon, nijak výjimečná; na sociálních sítích jich koluje spousta.
Celá základna i evakuační dodávky BaseUA jsou vybavené štítky, které popisují vybavení hned v několika jazycích. „Na začátku byla období, kdy jsme měli tým dvaceti lidí a z toho patnáct byli cizinci. Tehdy šlo spíš o manuální práci doplněnou správnými bezpečnostními návyky, a v autě tak stačil jeden ukrajinský mluvčí. Teď už vše stojí na komunikaci, proto tady cizince aktuálně skoro nemáme. Taky jsme úplně ukončili spolupráci se zahraničními lékaři. Počáteční období totální krize skončilo, vše se vrací ke standardu institucí a byrokracie. I kdyby ze zahraničí přijel medik na pár měsíců, je nemožné jej za tu dobu plnohodnotně zapojit do procesu. Dlouhou dobu zabere i náležitá registrace a čas, než se lékaři zaběhnou ve spolupráci. V případě našich mobilních klinik to nemá smysl kvůli komunikaci. Zkoušeli jsme to s překladateli, ale nefunguje to.“
Evakuace a reintegrace
S BaseUA si povídáme těsně před průlomem v Pokrovském úseku fronty, takže se jejich pozornost zaměřuje jinam. „Máme spoustu směrů činnosti, které se mění v závislosti na potřebách. Vždycky jsme se snažili směřovat zdroje tam, kde jsme viděli, že ta potřeba není naplněna. Obecně žádosti na evakuaci pokrývá například i speciální policejní jednotka nazvaná Bílí andělé nebo větší organizace SOS East.“ Situace se ale rychle mění a už z toho, že jsme Antona a Světu zastihli při jednorázovém výjezdu na evakuaci obyvatel z přífrontového Torecku, jsou patrné první následky rychlých posunů ruské armády.
Mezi kritické potřeby nyní patří taky zdravotnická péče v přífrontových oblastech. Jedna z dodávek, která stojí zaparkovaná před základnou, tak slouží jako mobilní lékařská ordinace. „Od loňského léta jsme po celý rok několikrát týdně jezdili s místními lékaři do vesnic, kde je základní zdravotní péče velmi špatně dostupná nebo úplně chybí. Ve formátu větší kliniky jsme pak jezdili i s partnerskou organizací do míst poblíž fronty nebo na znovuzískaná území. To už jsme pracovali několik dní v kuse v krytech ve velkém týmu lékařů.“
Při ohlédnutí za evakuacemi není podle dobrovolníků tím nejsložitějším aspektem vyvézt lidi z míst poblíž fronty, ale jejich reintegrace. Bezprostředně po výjezdu z přífrontových měst putují přes evakuační noclehárny na speciální evakuační vlaky, které pokračují do západních částí Ukrajiny. Následné přesídlování probíhá často do menších, špatně dostupných vesnic s horší občanskou vybaveností, které jsou schopné nabídnout místo. Jednotlivé oblasti se v přijímání uprchlíků postupně střídají. Kromě malé finanční pomoci nebo přístřešku se další pomoci se začleněním dostává pouze některým skupinám, například matkám s dětmi nebo lidem s hendikepem.
Je ale i mnoho takových, kteří se ocitnou vně kruhu pomoci, například seniorky bez příjmu nebo muži na sklonku produktivního věku. Světa proto vysvětluje, proč lidé často odmítají evakuaci i z těch nejhorších podmínek: „Pro lidi je nejistota a hrozba bezdomovectví ještě děsivější než sedět tady pod ostřelováním. Na začátku evakuace nikdy úplně nevíte, kde skončíte. Lidé tomu řetězci nerozumí, a tak je pro ně velmi těžké se pro takový krok rozhodnout. Zvláště pro starší lidi.“ Anton shrnuje nejasný systém evakuace slovy: „Pokud člověk prožil dva roky na frontové linii a většinu z toho proseděl ve sklepě, je traumatizovaný a ztratil schopnost sociální interakce. Aby se dokázal vrátit například do zaměstnání, je potřeba reintegrace a rehabilitace. To závisí na místních, jako i všechno ostatní v Ukrajině. Hodně pomáhá, pokud jsou v cílovém místě silné nevládní organizace.“
Iniciativa se proto rozhodla rozšířit své působení a vytvořit alternativu k nejisté evakuaci pro mnohodětné rodiny: „Když se nám podaří sehnat plus mínus deset tisíc dolarů, koupíme dům v centrálních oblastech Ukrajiny. Početné rodiny většinou zůstávají právě proto, že nemají kam jít. V dočasném přístřešku je to s pěti nebo šesti dětmi opravdu velmi těžké. Často to zkusí, ale časem se vrátí zpět domů k frontě. Zatím se nám jich takhle podařilo podpořit sedm. I když to není moc, jsou ty rodiny plně reintegrované a mají dlouhodobě vyřešený problém s bydlením. Snažíme se vše vybalancovat a pomáhat jim komplexně, pracovali jsme i s jejich dětmi.“
V Kramatorsku dobrovolníci organizují pro místní děti tvůrčí dílny v nedávno vzniklém centru Terykon (Halda). Původně tato činnost začala v Bachmutu, kde v krytech vedle zdravotnických misí pracovali i s místními dětmi. „Jeden z našich dalších klíčových a zároveň velmi efektivních projektů, který se neodehrává tady v Doněcké oblasti, je dětský rehabilitační umělecký tábor. Soustředíme se v něm na děti z frontových nebo okupovaných území a na vnitrostátní uprchlíky. Mají velmi tragickou zkušenost a v horách v Zakarpatské oblasti se za dva týdny intenzivního programu v přírodě psychicky zotavují.“
Lidé jsou vyčerpaní
Spektrum aktivit BaseUA je zapotřebí financovat fundraisingem. Projekt začínal na osobních vztazích a vlně veřejného zájmu. První evakuační dodávku darovali organizaci známí. Rodinný dům v Kramatorsku, ve kterém vedeme rozhovor a který funguje jako základna organizace, zase přinesly dobré vztahy s většími dobročinnými organizacemi. „S financováním zápasíme neustále. Kombinujeme fundraising, občas vyjde nějaký grant. Nemáme žádné dlouhodobé partnery, kteří by zafinancovali například rok fungování, BaseUA je naprosto grassroots organizace. Jsou to malá partnerství a dobré vztahy, například při evakuacích můžeme využívat palivový rozpočet velké spřátelené neziskovky EastSOS.“
O úpadku veřejné podpory slyšíme bez výjimky od všech dobrovolníků. Anton se Světou to potvrzují s chápavým tónem: „Lidé jsou vyčerpaní a ve světě se děje taky spousta jiných věcí. Téma Ukrajiny sice zůstává globálně akcentované, což je dobře, ale lidé už o této válce moc nechtějí slyšet.“ Přesun mezinárodní pozornosti souvisí také s izraelskou invazí v Pásmu Gazy. Lidé, kteří pracují v BaseUA, tam také pravidelně odjíždějí na mise: „Tato krize se týká i nás a nemůžeme ji ignorovat. Sám jsem se nedávno vrátil ze zdravotnické mise v Gaze a Patrik, náš spoluzakladatel, je tam právě teď. To, co se tam děje, je pro civilní obyvatelstvo ještě mnohem horší, než to nejhorší, co vidíme tady. V některých lidech, kteří by jinak o dobrovolnictví nikdy neuvažovali, dokázala Ukrajina vzbudit soucit. Byli ochotní všeho nechat a přijet se postavit Rusku v jakýchsi ozvěnách studené války. Ale Gaza je pro takové lidi něco naprosto vzdáleného. Navíc je toho dost málo, co může jednotlivec pro Palestinu udělat. A na dálku je toho ještě méně – nedají se tam poslat peníze, digitální systémy nefungují.“
Ačkoliv je situace na Ukrajině v mnoha ohledech pesimistická, dobrovolnické iniciativy nadále pokračují v práci, rozvíjejí zázemí a vztahy. Při našem odjezdu Světa chystá rám na tkaní koberců. Workshop pro místní děti přijela vést kyjevská výtvarnice Daša. Do Terykonu za místními dětmi často zavítají různí tvůrci, ačkoli vzdušnou čarou je to odsud k frontové linii pouhých dvacet kilometrů. V noci slyšíme několik výbuchů kazetové munice, a ačkoliv se sem zvuk nese už i z desítky kilometrů vzdálené Kostiantynivky, Kramatorsk se místním zdá relativně bezpečný.
BaseUA po dvou a půl letech fungování promýšlí, jak udržet činnost, která dosud stála na silné motivaci všech členů. Světa ale hodlá dál pokračovat v dobrovolnictví namísto práce ilustrátorky, které se věnovala před plnohodnotnou invazí. „Mám i kamarády, kteří postupně začali zase chodit do svých běžných prací, vrátili se k úplně normálnímu životu. Sama jsem něco podobného zažila, když jsem se po angažovanosti v dobách Majdanu vrátila zpátky do běžného života. Tehdy pro mě válka zůstala někde daleko. Teď ale cítím, že už to nedokážu.“
Autoři působí na FaVU VUT v Brně.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás