Léto se chýlí k závěru, což znamená i návrat literárního podcastu TL;DR v původní čtrnáctidenní frekvenci. K aktuálnímu dění české scény jsme sice nic říct nedokázali, ale naštěstí existuje Slovensko. Nechybí literární tipy, ovšem hlavní a opět nemalý prostor je věnován románové novince provařeného provokatéra Davida Zábranského a jeho románu Jů a Hele. Jestliže francouzskou autofikční stopu v české literatuře následuje Marek Torčík v románu Rozložíš paměť, Zábranského metoda je celkem jiného původu. Identifikovali jsme ji jako knausgårdovsky-bernhardovskou. Zábranský na sebe možná neřekl úplně všechno, ale i tak toho bylo dost – rozhodně o sobě napsal víc než kdo jiný v současné české literatuře. V kombinaci se společenskými a literárními reflexemi před námi vyvstává jeden částečně pandemický rok, vnímaný skrze specifickou frustraci stárnoucího umělce a obyvatele civilizační periferie v jednom. David Zábranský vždy psal tak, aby zaujal, iritoval, snad i šokoval. Dost možná svými intelektuálními gesty budil nakonec hlavně čtenářskou nedůvěru a otrávenost. Na to jsme ale po přečtení Jů a Hele vlastně skoro zapomněli. Zábranského nejnovější román je rozhodně bodem obratu v metodě, tématech i kvalitě.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás
