Cesta pěšky do školy nemusí být nebezpečná, stačí vystoupit ze začarovaného kruhu

Když jsem byla těhotná s posledním ze svých dětí, vnímala jsem se jako už stará a hodně unavená matka. Tehdy mi moje máma se švagrovou nabídly, že se budou střídat v doprovázení starších dětí do školky a první třídy. Vděčně jsem nabídku přijala, abych se mohla trochu vyspat.

Dítě, které jezdilo do první třídy, cestovalo metrem a pak šlo ještě asi patnáct minut pěšky. Moje máma dostala nápad, že je dítě v první třídě přece už dost velké a využila svého doprovázení k tomu, aby ho naučila cestovat samostatně s koloběžkou, která jeho cestu od metra ke škole urychlila. Šlo o logopedickou základní školu, tudíž do ní dojížděly téměř všechny děti a můj prvňák byl tak nejspíš jediný ve svém ročníku, kdo přicházel a brzy i odcházel ze školy sám.

Pamatuji si pocit zahanbení, když jsem tuto kdysi nejnormálnější věc na světě, tedy, že moje dítě bude nadále i ze školy odcházet samo, vysvětlovala paní učitelce. Cítila jsem tu nepatřičnost s ohledem na to, že ostatní děti doprovázeli rodiče. Kdybych tehdy vlastnila auto, celé by se to nestalo, protože by mi přišlo nejjednodušší ráno děti posadit do auta a do institucí je rozvést. Rozhodně by mi v takovém případě bylo trapné nechat brzy ráno vstávat svou mámu a švagrovou, která měla ani ne roční dítě.

Můžeme se těmto litaniím smát, ale skutečnost, že se města proměňují v místa nepřátelská dětem a že děti přicházejí o přirozený pohyb, je očividná.

Auto jsme tehdy neměli a vychovávali jsme bez něj v Praze docela snadno čtyři děti. Jak moc se mění ráz města, kde jsem kdysi vyrůstala i já, jsem si uvědomovala postupně. Od té doby se vše změnilo ještě o něco víc. Přibylo velkých aut, kterým se říká SUV a mně připomínají tanky, a marně přemýšlím, k čemu tak velká auta lidé potřebují. Jiné věci se nezměnily. Na hlavní třídě, přes kterou o dva roky později moje děti chodily do školy, stále nejsou široko daleko semafory, zatímco na mnohem méně frekventované paralelní ulici, kde moc aut nejezdí, z nepochopitelného důvodu jsou. Křižovatku na hlavní třídě, kde jsou tramvaje, se bojím přecházet i já sama a množství velkých, často rychle jedoucích aut, tomu opravdu nepomáhá.

Alarmující vývoj

Proto pochopitelně vítám iniciativu organizace Pěšky městem, která hájí chůzi jako nejlepší způsob dopravy na krátkou vzdálenost. Organizace pomáhá zajišťovat bezpečné prostředí pro chodce a upravovat veřejná prostranství, aby lákala lidi k chození či zastavení. V rámci programu bezpečné cesty do školy mapují situaci v okolí škol a ve spolupráci s odborníky na dopravu se snaží tato místa měnit k lepšímu, tedy v místa bezpečná a schůdná. Třetí zářijový týden pak pořádají akci, která se jmenuje Pěšky do školy. Chtějí tak přivést děti k pravidelnému pohybu a zvýšit bezpečnost v okolí škol.

Upozorňují na to, že každé šesté dítě v Česku trpí obezitou a každé čtvrté je voženo do školy autem. Podíl dětí, které trpí obezitou, přitom stoupl od roku 2016 o jednu třetinu a také počet dětí, které každodenně cestují autem, rok od roku narůstá. Rodiče jako nejčastější důvod dovážení dětí do školy autem uvádějí, že stejně jedou autem do práce (53 procent) nebo to považují za nejrychlejší možnost (26 procent). 18 procent rodičů, kteří vozí děti do školy denně autem, přitom bydlí do jednoho kilometru od školy. Zároveň 75 procent rodičů by uvítalo u škol bezpečnější cesty pro chodce a více než polovina rodičů se vyslovila pro větší zklidnění dopravy u školy.

Pojďme se vrátit

Jsme jako v začarovaném kruhu. Sama si samozřejmě umím představit, že kdybych jezdila do práce autem, raději bych své děti do školy „hodila“, abych si byla jistá, že je nerozmázne nějaké SUV, ze kterého by je řidič nemusel ani vidět. Tím bych zas navyšovala množství aut před školou a tím pádem snižovala bezpečnost pro ostatní děti.

Skutečnost, že se děti dnes nepohybují venku samy, což se způsobem dopravy do školy a ze školy úzce souvisí, protože právě při této příležitosti se děti pohybu městem učí, přitom není tématem jen organizací jako je Pěšky městem. Pravidelně se objevuje v nostalgických výčtech, často přeložených z americké angličtiny, které tematizují skutečnost, že svět už není, co býval, a hlavně že už není v pořádku.

Můžeme se těmto litaniím smát, ale skutečnost, že se města proměňují v místa nepřátelská dětem a že děti přicházejí o přirozený pohyb, je očividná. Ve světě, kde není zvykem, aby děti chodily samy po ulici, klesá i přirozená sociální kontrola, kterou vykonávají nebo dříve vykonávali různí náhodní dospělí. Ta se dnes často omezuje na to, že je divné, co dělají malé děti venku samy. Někdy dokonce zavolají k tomuto zvláštnímu fenoménu policii, což se mi pochopitelně jako matce taky už stalo a já pak vysvětlovala, jak to, že si šestiletý a osmiletý kluk hráli sami v parku.

Jakkoliv velkou část společenských změn považuji za prospěšnou a další část přijímám jako nezbytnou daň jiné době, tato konkrétní věc by se s trochou snahy zvrátit dala. Můžete se do chvályhodné akce zapojit, nebo můžete tlačit na své zastupitele, aby město proměňovali v místo přátelské životu, nebo dokonce můžete příště zvolit takovou politickou reprezentaci, která to bude dělat z přesvědčení sama od sebe.