Letošní filmové léto ovládly pophistorické a značnou měrou sebeklamné Vlny Jiřího Mádla. Především pak diváci z velkých měst mají ale při troše snahy možnost zajít i na méně opulentní, ale o to zajímavější české snímky, jež nesměle vstoupily do prořídlé „sítě“ tuzemských kin. Mezi ně patří i film Šimona Holého Hello, Welcome. Ten se natáčel necelý týden během loňského filmového festivalu v Karlových Varech. Nízkorozpočtový snímek si vystačil s jednou kamerou, jejíž záběry občas konfrontuje s Instagramem jedné z hrdinek, reálnými festivalovými exteriéry a de facto třemi neokoukanými herečkami. Statické konverzační „vstupy“ přesto film suverénně utáhnou.
Český svět filmového umča je vůbec jiný než ten globální. Holého film téměř škodolibě ukazuje, že právě v popkultuře je perifernost místních poměrů nasvícená opravdu dobře.
A nezáludná je i zápletka – mladé herečce Adéle (Alena Doláková) se poštěstí hrát ve filmu, který má ve Varech premiéru, po níž následuje obligátní párty. Vezme s sebou dvě kámošky z branže, zádumčivou a trochu rezignovanou Emu (Eliška Soukupová) a protekční suverénku Soňu (Sara Venclovská), a všechny se jako sice ne už naivní, ale stále aspirantky herecké slávy vypraví štěstí naproti – na filmovou událost sezony, karlovarský MFF. Na první zádrhel, který výpravu za kariérou začne hatit, dojde už během cesty v autě, a tak nějak výmluvně symbolizuje situaci českého filmu, potažmo kultury: hvězda filmu dostane navíc jen jednu vstupenku. Jenže do Varů jedou samozřejmě tři. Že nikomu nevadí nejít na večírek, který znamená příležitost, je jasné.
Trapno stále funguje
„Žít znamená lhát a nic nad to,“ praví se v doušce slavné povídky Ladislava Klímy Jak bude po smrti. Už před 100 lety prozaik-filozof hleděl do propasti poznání, jejíž každé další objevené dno bylo jen novým přeludem, a žít tedy nutně znamenalo spoléhat se na dočasnost pravd, ba věčnost lží. Digitální éra dává této skepsi novou a zjevnější kvalitu. Olbřímí křemíková nadrealita, jež dnes rafinovaně ovládá naše životy, má pak svou možná nejpošetilejší odnož – sociální sítě. Místo, kde je každý především hezčí, šťastnější, oblíbenější a tak nějak ve všem úspěšnější. Jeho největší moc je ale v tom, že pohání dvě naše protichůdná úsilí: snahu po osobitosti a výjimečnosti, kterou zároveň podkopává naším instinktem napodobivosti. Tedy že většina toho, s čím se identifikujeme, co děláme, jak se oblékáme nebo mluvíme, má především povahu – ať už vědomé či nikoliv – nápodoby.
Film Hello, Welcome, jemuž dal název robotický pozdrav automatických dveří v hotelové hale, pracuje právě s tímto pnutím. Herecká trojice jsou pohodářky, ale že hrát znamená lhát a nic nad to, to si dobře uvědomují. Hezké oblečení, make-up, úsměvy, správné úhly pohledu a postoje pro čočku smartphonu. Vytvářet dojem, že jdete z role do role, že každého znáte, že jste nejlepší a předurčená. Záběry přes obrazovku mobilu tu tvoří paralelní příběh krásy a úspěchu. My ale sledujeme i ten „bez filtru“ a vlastně i trochu v šeru. Zatímco na Instáči se míhá sled hezkých (ale zaměnitelných) tváří, to „hmatatelné“ se odehrává v nočních ulicích festivalového města, kde místo režiséra nebo herce sbalí Ema skladníka. Postkoitální noční cigáro na balkoně, kde se potká s jeho matkou, i loučení milenců před panelákem, než se Ema vydá obrážet lékárny kvůli Postinoru, nás vracejí do „normálu“.
Český svět filmového umča je vůbec jiný než ten globální. Holého film téměř škodolibě ukazuje, že právě v popkultuře je perifernost místních poměrů nasvícená opravdu dobře. Zatímco na začátku filmu nabudeme dojmu, že Adéla hraje hlavní roli v premiérovém filmu a mezi kolegyněmi je za hvězdu (což její Instagram jen potvrzuje), detaily rmutné skutečnosti na sebe nenechají dlouho čekat. Holý má nepochybný smysl pro humor: Adéla je jedinou herečkou ve filmu obsazeném postaršími muži, pouze oni jsou taky na filmovém plakátě, nemá tam moc replik, ale zato, jak se dozvídá (protože sama film ještě ani neviděla) od mírně vyhořelé a poněkud kousavé novinářky výborné Jany Plodkové, ve filmu zůstalo dost odvážných záběrů. Když dojde na téma MeToo v Česku, odpovědi vyšumí do ztracena.
Alena Doláková přepíná v roli Adély mezi rozzářeným kukučem, nejistým těkáním očí a ubrečenou grimasou uvěřitelně a téměř plynule – ostatně právě její postava je ze všech ostatních nejvíc „hérečkou“, která permanentně pracuje na svém úspěchu a emoce pouští ven v silných dávkách. Nakonec ale všechny herecké výkony, na nichž tento typ situačního filmu stojí, jsou vyrovnané, bez křečí – snad až na ojedinělá místa, kde to trochu drhne v dialozích (třeba Eminy obavy o osud umírající planety a hloubání nad smyslem herectví). To lze nakonec přičíst na vrub snad možná přece jen přílišné psychologické typizovanosti hrdinek – kromě labilní extrovertky Adély tu tedy máme civilní až introvertní Emu „ve volném vztahu“ a Soňu, co už jako dítě „točila s mámou pohádku“.
Onu určitou nedotaženost a improvizaci v projevu lze pak vztáhnout i k charakteru scénáře. Konfrontace očekávání a herecké reality sceluje jednotlivé situace dobře, nenudí, trapno je vždycky i legrační, zábavné, ale přece jen filmu chybí jednoznačnější vyústění a jeho načasování – i když ne třeba nutně v podobě opileckého trojčení někde nad ránem za asistence policie ve stylu Agáty Hanychové. Možná ale i to, že se nestane žádná tragédie, skandál a ani se nikdo nezamiluje, patří k onomu diktátu autenticity, pod nímž si tento typ rozpačitosti holt musí každý divák zpracovat sám.
Nová vlna se starým obsahem
Nejsou to nakonec rozpaky divákům zcela neznámé – dokonale s nimi nakládal Miloš Forman ve svém československém období a jsou jedním z distinktivních rysů nové vlny (podobně výrazné jsou ještě u Jaroslava Papouška).
Tedy ne náhodou proto Hello, Welcome začíná formanovskou aluzí na Konkurz z roku 1963 a o dva roky pozdější Lásky jedné plavovlásky. Tentokrát jde ale o koláž videí pro casting na romantický snímek Deníky jedné lásky, v němž jednotlivé adeptky vysvětlují, proč by se na roli hodily lépe než někdo jiný. Zatímco při sledování Konkurzu v mnoha divácích vítězí spíše pocit cynického výsměchu mnohdy tuhým amatérským výkonům mladých žen, o dekády později vnímáme hlavně zvládnutý styling i zlidovělou schopnost natočit se v lichotivém úhlu. Přetrvává jednoznačný diskomfort ze situace, kdy se máte nabízet.
Hledání bezprostřednosti v inspiraci novou vlnou je nepochybně funkční a mnoho situací autentickou klopotnost posouvá na onu nejasnou hranici sebeironické komiky – například intelektuální small talk po filmové projekci, který Ema se Soňou vedou s vlivným producentem.
Každodennost Holý totiž nepoetizuje, nevyrábí z ní líbivý trend, nechává ji trochu umolousanou a nedokonalou – takovou, jakou je. K tomu přispívá téměř amatérsky zašedlý vizuál filmu, jenž ale zároveň neustále tematizuje transformování reality prostřednictvím screenu mobilu. S nadsázkou lze říci, že v Hello, Welcome se jako už tolikrát v dějinách hledá filmová autenticita, něco, co známe z cinema verité, zmíněné československé nové vlny ale i Dogma 95. Holý s motivem mobilního natáčení, screenů a výřezů pracuje kontradiktoricky, tvoří ten ještě umělejší a stylizovanější (a nutně generičtější) svět, proti němuž se celovečerní umělecký film jeví tak nějak normálně.
Na digitální realitu se ale můžeme dívat taky jako na další součást skutečnosti, která mnohdy pohlcuje tu původní „přírodní“, bezprostřední i analogovou, vpravdě „filmovou“. Monitory, desktopy a screeny jsou jen dalšími patry propastí a experimentování s nimi se ukazuje jako paradoxně autentičtější přístup – reflexivní, zcizující, často nepříjemný a masovou diváckou touhou po mimezi i odmítaný. Lze tu zmínit v tomto asi nejzazší příklady: seriál Semestr Adama Sedláka z roku 2016, který tvořily desktopy chatujících a zároveň googlujících postav, nebo youtubové horory Unfriended (2014) a Unfriended: Dark Web (2018). Pamětník si do geneze postupu hledajícího autenticitu skrze „záznam záznamu“ může zařadit i starou dobrou Záhadu Blair Witch (1999) o videu ztraceném a znovu nalezeném.
Šimon Holý se se svým věrným týmem vydal na do sebe se zavíjející nekonečnou cestu za autenticitou, přičemž všichni víme, že točit znamená lhát a nic nad to. Přesto není na místě postmoderně rezignovat nebo relativizovat, protože právě snímkům spíše nízkonákladovým a v nějakém tradičním hollywoodsky definovaném slova smyslu „nefilmovým“, vznikajícím více z autorských konceptů než z producentského kalkulu, se u diváků, kteří to nevzdali s kinem, docela daří – ať už šlo o Vlastníky (2019) Jiřího Havelky, Banger (2022) Adama Sedláka nebo Přišla v noci (2023) Jana Vejnara a Tomáše Pavlíčka.
Všechny ty nefilmové filmy s nějakým rysem rozpačité lidskosti se nakonec stanou útočištěm pro oči vypálené monumentálními produkcemi, filmařsky vymazlenými stylizacemi streamů, instagramerskou alternativní realitou a nakonec i deepfaky.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás