Paříž hostí od 26. července do 11. srpna s napětím očekávané Letní olympijské a paralympijské hry 2024. K obavám z jejich finančních a bezpečnostních aspektů se v posledních týdnech přidal turbulentní vývoj francouzské domácí politiky. Mnozí ale hry vidí jako možnost udělat věci jinak a lépe.
Pořadatelství olympijských her je vždy politicky zatížené – nároky na hostování akce se ročník od ročníku stupňují a fyzická infrastruktura potřebná pro hladký průběh násobně narostla společně s množstvím soutěžních sportů. Obrovské náklady pro pořadatelskou zemi zřídkakdy přinesou ekonomický výdělek, ale bývají opodstatněné povzbuzením ekonomiky a hlavně urbánním rozvojem. Jak ale víme z minulých ročníků, výstavba často nenese dlouhodobý užitek a do mapy města se zapíše spíše negativně.
Návrat po 100 letech
Olympijské hry se v Paříži poprvé konaly v roce 1900, čtyři roky po prvním ročníku moderních her v Athénách. První pařížská edice olympiády probíhala v rámci světové výstavy a poloprofesionální sportovní soutěž zcela zastínily monumentální architektonické počiny jako Eiffelova věž nebo Palác elektřiny dávající na odiv zdánlivou nevyčerpatelnost vědecko-technického pokroku koloniálních mocností.
V roce 1924 Paříž hostila olympijské hry podruhé. Město tehdy zažívalo dosud největší migrační nápor spojený s překotnou výstavbou nouzových kolonií a bezprecedentním nárůstem napětí mezi dělnickou třídou a bohatším obyvatelstvem městského centra. Novinové titulky informující o velkolepém zahajovacím ceremoniálu na nově zrekonstruovaném olympijském stadionu na předměstí Colombes, kde kousek od dělnických slumů vyrostla i vůbec první olympijská vesnice, ale o všudypřítomné tenzi mlčely.
Současný koncept olympijských her svou povahou představuje podobně jako sportovní mistrovství či umělecká bienále pohrobka velkolepých modernistických projektů.
Přesně jedno století od konání posledních olympijských her se stadion nyní ležící v poklidné rezidenční obci připravuje na soutěž v pozemním hokeji. Velká část infrastruktury her tentokrát bude ležet na území Seine-Saint-Denis – nejchudšího departementu metropolitní Francie, který se nachází na severovýchodě pařížské aglomerace.
Pořadatelský projekt Paříž 2024 si stanovil ambiciózní cíl – organizátoři slibují poloviční uhlíkovou stopu v porovnání s předchozími ročníky v Londýně a Riu. Soutěže se z 95 procent odehrávají na již existujících nebo dočasných sportovištích. Jedinou větší novostavbou je plavecký stadion v Seine-Saint-Denis s dřevěnou střechou a tribunami vyrobenými z recyklovaných zátek.
Sportovní areály v Paříži jsou napojeny na městské sítě a využívají tak čistší elektřinu, než tomu bylo u londýnských her, při nichž byly spáleny čtyři miliony litrů nafty. Nešlo o ojedinělý případ – stadiony po celém světě, nebo i třeba pařížský týden módy, využívají dieselových generátorů jako nejspolehlivějších zdrojů elektřiny. Georgina Grenon, ředitelka pro udržitelnost olympijských her, považuje napojení pařížských sportovišť na městské sítě za nezbytný příklad pro další velké akce: „Myšlenka je taková, že pokud mohou hry, které jsou akcí tak obrovského měřítka, dělat věci jinak, mohou to udělat i jiné sportovní a kulturní akce.“
Olympijské hry jako politické téma
Olympiádu, která je od vítězství kandidatury v roce 2018 prezidentem Emmanuelem Macronem rámována jako realizace politických a kulturních ambic jeho vlády, provází ve Francii hlasitá kritika. Zní i přes deklarovaný důraz na sociální, ekonomickou a environmentální udržitelnost her. Francie se potýká s dlouhodobým nárůstem cen pohonných hmot a rozkladem sociálního a zdravotního systému. Inflace a úpadek služeb neúměrně zasahují venkovské oblasti se špatnou dopravní infrastrukturou a horší dostupností lékařské péče. Extrémně pravicové Národní shromáždění proto pořádání her chápe jako další projev arogance francouzské vlády vůči venkovské nižší střední třídě, jež tvoří nezanedbatelnou část jeho voličské základny.
Levicové strany hájící zájmy obyvatelstva deprivovaných francouzských předměstí, mezi něž patří i některé části Seine-Saint-Denis, kromě výdajů, jež by mohly být vynaloženy na zlepšení kvality sociálních a zdravotních služeb, kritizují i plánovanou revitalizaci částí předměstí. Tu vnímají jako snahu o gentrifikaci pařížské periferie a vytlačování obyvatelstva dále od centra města.
Urbánní specifika Paříže a jejích předměstí podle ministra vnitra Géralda Darmanina vláda považuje za největší riziko probíhajících her. Pařížská policejní prefektura ve spolupráci s ministerstvem vnitra mobilizovala 45 tisíc policistů a četníků, jejichž řady po dobu konání her při dohledu v ulicích metropole doplní 12 tisíc vojáků. Město navíc zažívá bezprecedentní nárůst sledovacích technologií od kamer po drony. Jak však ukazují výzkumy Národního institutu pro statistiku a ekonomická studia (INSEE), popř. investigativní reportáže deníku Libération, segregační politika a sociální inženýrství při výstavbě nových čtvrtí přispívají k prohlubování existujícího napětí a nerovností. V dlouhodobém horizontu tato řešení přinášejí jen eskalaci násilí mezi bezpečnostními složkami a obyvatelstvem metropole.
Zbavme se kriminality jednou provždy
Kořeny politického napětí, které pařížskou olympiádu provázejí, leží ve svébytném vztahu mezi francouzským hlavním městem a politickou mocí. Snaha Macronovy vlády o sekuritizaci Paříže, bourání obydlí na periferii ani „potírání kriminálních živlů“ nejsou žádnou novinkou. Představuje pokračování několikasetleté snahy o absolutní kontrolu nad územím metropole provázenou vyčleňováním některých skupin obyvatelstva z veřejného prostoru.
Urbanizace Paříže, kterou v 19. století urychlila průmyslová revoluce, značně posílila politický a ekonomický význam aglomerace. Revoluční události z let 1789, 1848 a 1871 francouzskou politickou elitu utvrdily v tom, že se ztrátou moci v hlavním městě přichází v mimořádně centralizované Francii i ztráta kontroly nad zbytkem země. V letech 1853–1870 tak bylo z hygienických a „bezpečnostních“ důvodů historické centrum města takřka kompletně srovnáno se zemí v rámci tzv. Haussmannovy přestavby Paříže.
Na troskách historické Paříže vyrostla přehlednější městská zástavba sestávající z rovných ulic sbíhajících se do velkých bulvárů. Haussmannova asanace dodnes figuruje v policejních příručkách jako ukázkový příklad městského prostoru, který lze v případě pouličních nepokojů dobře kontrolovat. Dělnická třída byla po revitalizaci centra nucena k obydlování periferních částí města. V době konání prvních dvou ročníků pařížských olympiád v letech 1900 a 1924 tak mohli návštěvníci nerušeně sledovat zápolení atletů v centru města, které v předchozích dekádách získalo punc bezpečného rezidenčního prostoru pro francouzskou střední třídu.
Jak ve své knize Des Familles Invisibles o integraci a diskriminaci alžírských uprchlíků v Paříži poukazuje historička Muriel Cohen, v průběhu 20. století vstoupil do hry při členění městského prostoru také etnický rozměr. Nejvíce se etnicizace urbanismu, která ovlivňuje i lokace, na nichž se koná letošní olympiáda, propisuje do členění francouzské metropole na bohatší centrum sestávající z měšťanských činžovních domů a panelovou zástavbu chudších částí centra a předměstí.
Po alžírské válce a dekolonizaci šedesátých let imigrovaly v sedmdesátých letech do Francie za vidinou lepší životní úrovně miliony lidí především z Alžírska a Maroka; později se přidali imigranti ze subsaharské Afriky. Nově příchozí byli využíváni především jako levná pracovní síla a od osmdesátých let jim byly přidělovány panelové domy rostoucí na periferiích velkých měst, které původně měla obývat bílá dělnická třída. Té se stísněnost a odloučenost života „na okraji“ rychle přestaly zamlouvat. Sídliště na okraji deindustrializující se pařížské aglomerace tak modré límečky vyměnily za rodinné domky v rezidenčních satelitech dál od centra.
Centrum a periferie
Není proto náhodou, že předseda organizačního výboru pařížských her Tony Estanguet ve svém zahajovacím projevu při výčtu sportovních lokací severovýchodní předměstí Paříže úplně opomněl. A to i přesto, že na jeho území stojí nejvíce olympijské infrastruktury hned po centru. Kontroverze v souvislosti s olympijskými zásahy do urbanismu Paříže vzbudily zejména plány na revitalizaci „problematických“ čtvrtí v Seine-Saint-Denis. Výstavba olympijské vesnice na jihu departementu, která má být po konci her konvertována do tisíců bytů pro studenty a seniory, obchodních a kancelářských center, odstartovala koncem roku 2020 demolicí ubytovny pro pracující migranty. Současná vláda spolu s komunálními politiky a developery přestavbu zdůvodňuje podobně jako kabinety z konce 19. a 20. století „zlepšením hygienických, životních a především bezpečnostních podmínek“.
Argumenty politiků ospravedlňující bezprecedentní urbanistické intervence v Seine-Saint-Denis zdánlivě dávají smysl. Předměstí se od konce devadesátých let potýká s úpadkem životní úrovně a sociálním i kulturním odloučením od zbytku města. Relativně vysoká míra chudoby Seine-Saint-Denis je spíše než „nepřizpůsobivostí“ obyvatelstva způsobena cynismem několika generací francouzských politických elit, které chátrající sídliště na okraji Paříže využívaly jako odkladiště levné pracovní síly. Radikální kolektiv autorů a autorek Comité Invisible (Neviditelný výbor) tuto izolaci popsal jako „neviditelnou zeď“ mezi Paříži a Seine-Saint-Denis zhmotněnou osmiproudovým obvodovým bulvárem (Périphérique), který plní roli sociální i administrativní hranice mezi bohatším centrem a chudší periferií.
Geograf a urbanista Valerio della Salla si však všímá, že olympijský revitalizační plán namísto zlepšení životních podmínek současné populace Seine-Saint-Denis směřuje spíše k jejímu vytlačování z částí departmentu, které bezprostředně hraničí s centrem Paříže. Pokračující vytlačování vede především ke spekulativnímu navyšování cen za pozemky a osidlování pařížského předměstí vrstvami, které nejsou politickým establishmentem považovány za problematické. V neposlední řadě zásahy vedou i k destrukci unikátního kulturního prostředí, které se v posledních třech dekádách stalo centrem současné rapové a elektronické hudební scény.
Zůstává proto otázkou, jestli by místo dalších sociálně-inženýrských asanačních plánů na rekonstrukci čtvrtí čítajících stovky tisíc obyvatel nebylo vhodnější koncipovat přestavbu olympijské infrastruktury jinak. O slovo se již od oznámení o pořádání her hlásí odborné organizace a lokální iniciativy reprezentující zájmy obyvatelstva Seine-Saint-Denis. Vláda a pařížské úřady však na opakované výzvy k dialogu reagovaly přehlížením.
Nacionalistické megaprojekty
Neudržitelnost olympijského urbanismu ale není pouze doménou Paříže. Pod pojmem „olympijská destrukce“ (olympic destruction) najdeme na internetu fotografie rozpadajících se stadionů, předimenzovaných prostranství, opuštěných stanic metra a dalších následků, které hry měly na mnohá pořadatelská města v minulosti – nejčastěji Sarajevo, Athény či Rio de Janeiro. Mezinárodní olympijský výbor proto od kandidujících zemí již několik let od začátku požaduje určit tzv. olympijské dědictví, tedy plán regenerace a dlouhodobého programu lokality i po skončení her. Přesto destruktivní dopad olympiád i v posledních letech často převáží ten městotvorný.
Letní olympijské hry v Londýně 2012 byly do jisté míry úspěšnou anomálií. Levicový magistrát od začátku dbal na využití olympijského areálu i po ukončení her. Těžiště her leželo ve východní části města – industriální minulost Stratfordu, blízkost kolejiště a doků a ohraničení velkými komunikacemi zde dlouhodobě generovala specifickou demografii. Mnozí původní obyvatelé, kteří byli kvůli výstavbě vystěhováni, na nové byty, na které byla olympijská výstavba později konvertována, neměli nikdy prostředky. Nelze ale popřít, že se Londýnu 2012 podařilo po sobě zanechat novou multifunkční čtvrť a návštěvnicky populární olympijský park. Olympiáda tak skutečně zafungovala jako akcelerátor městského rozvoje, který by jinak trval desetiletí.
Je otázka, do jaké míry jde skutečně jen o zásluhu her – rozsáhlá přestavba území byla plánovaná bez ohledu na to, zda Londýnu kandidatura vyjde. Regenerace byla navíc o to jednodušší, že nejde o příliš vzdálenou periferii, a město investovalo do jejího dopravního propojení s centrem už od devadesátých let. Olympiáda se tak stala součástí už přibližně dvacet pět let trvajícího hypergentrifikačního pohybu od středu směrem ven, který se v hlavním městě Británie dodnes nezastavil. Hry dovršily deindustrializaci území a splnily mnohé sliby z dob kandidatury za cenu „výměny“ původních obyvatel za movitější. Skokovému zvýšení nájmů ani dalším fenoménům se město, jež využívá gentrifikace jako všeléku, nijak nebrání.
Do nedávné minulosti lze ale trasovat i jednoznačně odstrašující případy. U globálně významných akcí typu olympiády se často stává, že pořadatelské země ze strachu z ostudy kompenzují soukromým hráčům chybějící finanční prostředky, hlavně když dochází čas a jde do tuhého. Nejmarkantnějším příkladem za posledních čtyřicet let byly letní olympijské hry 2004 v Athénách, a to i s přesahem do pozdější národní ekonomické krize kolem roku 2008.
Nejdražší položkou athénských her byla dopravní infrastruktura, a to i přesto, že do ní nebylo započítané dokončení letiště, dálnice či nové tramvajové a metro linky. Drahá byla ale i sportoviště. Ať už to byla nově vystavěná umělá řeka pro vodní slalom či nákladné zastřešení existujícího olympijského stadionu podle projektu Santiaga Calatravy, plány na opětovné využití se nezdařily a sportoviště začala chátrat. Pouhé dva roky po skončení her začalo město areál demolovat kvůli obrovským nákladům na údržbu. Stejný důvod byl začátkem konce i olympijského areálu v Rio de Janeiro.
Pro velkolepé olympijské plány ale nemusíme chodit daleko – v roce 2003 byla oznámena kandidatura České republiky na pořadatelství LOH 2016. Bývalý pražský primátor za ODS Pavel Bém udělal z olympiády v Praze důležité politické téma nultých let. Vyzdvihoval možnost hlavní město zviditelnit a zařadit Česko na „mapu Západu“, toužil ale i stavět v Česku současnou architekturu a likvidovat socialistickou zástavbu.
V rozhovoru z roku 2016 si Bém za pozitivním efektem olympiády v Praze stále stojí: „Kdyby česká vláda půjčila 900 milionů dolarů, tak jako se stalo v případě Ria – tak za tyto peníze bychom určitě dokončili stavbu nadřazeného dopravního skeletu, byly by tady tunely, obchvaty, komunikace a dopravní spojení.“ Přesto, že do popředí většinou stavěl sliby ohledně silniční infrastruktury, mluvil Bém třeba i o jisté naději pro Strahovský stadion. Olympiáda pořádaná v Praze by ve městě způsobila dalekosáhlé problémy, které primátor neviděl nebo nebral v potaz, je ale pravda, že najít předimenzovaným sportovním stavbám z minulosti adekvátní využití je způsob, jak je chránit před úpadkem a demolicí.
I když iniciativa ohledně české kandidatury na LOH de facto zanikla, lze optikou olympijské architektury nahlížet i domácí výstavbu velkých stadionů za posledních třicet let. Ať už jde o skandály opředenou O2 arenu, nebo v současnosti hojně diskutovaný projekt Areny Brno, jdou velké sportovní stavby v Česku ruku v ruce s iluzí soudržného národa, který dokáže rezignovat na své vnitřní neshody, když jde o hokej. Ve světle nedávného českého úspěchu na MS lze očekávat větší tlak na novou sportovní výstavbu. Podobně jako u té olympijské jí bude možné obhajovat neregulované megaprojekty, bez morálního étosu her, a navíc s nacionalistickým podtextem.
Skutečně zelené hry
Současný koncept olympijských her svou povahou představuje podobně jako sportovní mistrovství či umělecká bienále pohrobka velkolepých modernistických projektů. Pořadatelé těchto akcí, jakými kdysi byly i světové výstavy, na úkor lokálního kontextu a ekonomické, popř. kulturní udržitelnosti přicházejí s komerční a mnohdy šovinistickou exhibicí pořadatelské země. Organizační výbor pařížských her se od této tradice deklarativně distancuje. Bližší pohled na konkrétní „olympijské“ intervence do sociální a urbánní politiky francouzského hlavního města však v divákovi zanechává hořkou pachuť. Inkluzivní jazyk urbanistických zásahů vedoucích k dlouhodobě udržitelnému růstu města se v podání francouzské vlády a pařížské radnice stává newspeakem, který zakrývá pokračující prohlubování ekonomických a etnických nerovností.
Částečně pozitivně lze naopak hodnotit snahu organizátorů o environmentální udržitelnost olympijské infrastruktury. Pro snížení negativního vlivu her na životní prostředí Paříž podnikla bezprecedentní kroky – důsledně využila existující sportoviště a implementovala nejnovější stavební postupy u výstavby nové. To podle všech odhadů povede k výrazně nižší ekologické zátěži v porovnání s předchozími ročníky. Stanovení uhlíkově nenáročné výstavby jako standardu pro budoucí olympijské hry umožní otevřít další, dost možná palčivější otázky ohledně globálních událostí tohoto typu.
César Dugast, vedoucí klimatického poradenství Carbone 4, upozorňuje na nutnost celkově přehodnotit formát olympijských her, má-li svět splnit uhlíkově neutrální cíle do roku 2050. I přes snahy měst o využívání již existující infrastruktury, ekologické výstavby a regenerace po skončení her je olympiáda obrovskou zátěží pro životní prostředí. Stačí pomyslet na nutnost svážet tisíce aktérů a další statisíce diváků z celého světa na jedno místo.
Nabízí se stabilní rozmístění infrastrukturní sítě her do mnoha specializovaných sportovišť po celém světě – země usilující o hoštění jednotlivých sportů by mohly být vybírány nejen podle ekonomické kondice a kulturně-politické prestiže, ale také podle zeměpisných či klimatických podmínek. Organizátorům a architektům by to umožnilo neuvažovat o urbanismu olympiády jako o šokové terapii, ale jako o postupném zlepšování specializovaných technologií a o dlouhodobé saturaci určité lokality. Mohlo by jít i o méně třaskavou variantu současného modelu, ve kterém jsou hry závislé na pořadatelství jediné země, a tedy nutně i na jejích geopolitických vztazích.
Autoři jsou historik a architektka.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás