Letní olympijské hry v Paříži na krátký čas zastínily politickou krizi a zahalily zemi do obláčku hrdosti, radosti a sounáležitosti. Od slavnostního zahájení, které vyvolalo spoustu pozitivních i negativních emocí, se o hrách mluvilo všude. Mluvilo se o nich ve vlacích, které mířily do klasických prázdninových destinací, na trhu, na dětském hřišti nebo ve frontě na ranní croissant. Podle průzkumů se každý Francouz a Francouzka starší čtyř let v průměru na některý z olympijských přenosů dívali úctyhodných 19 hodin. Chvíli to vypadalo, že společný duch francouzského lidu přeci jen někde existuje. Na pozadí rekordních 50 medailí a nevídaných výkonů plavce Léona Marchanda nebo judisty Teddy Rinera se zcela jasně rýsovaly také politické priority a aktivity.
„Prezident Macron uznal, že si francouzská společnost zvolila změnu politického směřování země, a deklaroval, že si dovede představit, že každý ze zástupců tzv. republikánské fronty proti krajní pravici je schopný vládnout,“ popsala kandidátka na premiérku setkání novinářům.
Ministr vnitra Gérald Darmanin bez přestání opakoval, jak bezpečnostní složky zvládly svůj nelehký úkol na výbornou. Gabriel Attal, premiér v demisi, jehož politická linie se od vyvolání předčasných voleb začala velmi rozcházet s prezidentovými představami, nelenil a také si vehementně přivlastňoval olympijský úspěch, aby si tak utvrdil svou vedoucí pozici uvnitř Macronova hnutí Obnova. Jordan Bardella, o němž příliš slyšet nebylo, použil povedené sportovní klání jako příklad francouzského národního umu. A nominantka na předsedkyni vlády za levicovou Novou lidovou frontu Lucie Castets se nejen veřejně přihlásila ke své homosexualitě, ale pečlivě objížděla různé kouty Francie, setkávala se s pracujícími a také se členy a členkami všech relevantních levicových stran a účastnila se tradičních letních škol.
Diskuze v Elysejském paláci
S tím, jak se konec prázdnin a dovolených začal nezadržitelně blížit, stoupala i nervozita spojená s pasivitou hlavy státu. Emmanuel Macron se rozhodl postupně si pozvat všechny zástupce politických táborů zastoupených v dolní komoře parlamentu, aby následně neprodleně jmenoval předsedu nebo předsedkyni vlády.
Diskuzi začala v pátek 23. srpna Nová lidová fronta jakožto vítězná volební koalice vedená kandidátkou na premiérku Lucie Castets, o níž jsme nedávno také psali. Následoval ji předseda vlády v demisi Gabriel Attal a postupně se v Elysejském paláci během pátku představily téměř všechny politické rodiny. Tyto deliberace zakončí Macron setkáním s Národním sdružením v čele s Jordanem Bardellou v pondělí 26. srpna.
Podle Lucie Castets, za níž stále stojí celá Nová lidová fronta, šlo o velmi zajímavou a bohatou výměnu, do níž se rovnoměrně zapojovali všichni zástupci levicových politických uskupení. „Prezident Macron uznal, že si francouzská společnost zvolila změnu politického směřování země, a deklaroval, že si dovede představit, že každý ze zástupců tzv. republikánské fronty proti krajní pravici je schopný vládnout,“ popsala kandidátka na premiérku setkání novinářům. Ona i zhruba desítka dalších politiků a političek odcházely ze setkání spokojeny a s úsměvem.
Během léta to totiž opět chvíli vypadalo, že se jednotná levicová koalice rozpadne. Veřejným prostorem začala létat různá jména potenciálních kandidátů na premiéra a vedle republikána Xaviera Bertranda se skloňovalo také jméno Bernarda Cazeneuva (socialisty, který byl krátce premiérem za vlády François Hollanda) nebo nové hvězdy francouzské lokální politiky Karima Bouamrana, socialistického starosty pařížského předměstí Saint-Ouen. Pokud by s takovou kandidaturou socialisté souhlasili, byl by této koalici konec.
Poslední jmenovaný ale médiím několikrát zopakoval, že podporuje společnou kandidátku Lucie Castets. Zároveň se Nepoddajná Francie pokusila o strategii lehkého nátlaku, když 18. srpna, v den úmrtí herce Alaina Delona (modly krajní pravice), publikovalo několik členů tohoto radikálně levicového uskupení (například Jean-Luc Mélenchon nebo Manuel Bompard) dopis prezidentovi, v němž zmiňují možnost použití článku 68 francouzské ústavy o odvolání hlavy státu v případě, že ohrožuje demokratický proces a neplní své povinnosti. Tento krok měl za následek lehké zemětřesení na levici, které se ale zatím podařilo opět ustát.
Ze slov představitelů takzvané středové koalice, tedy macronistů a dalších centristů, kteří se s prezidentem sešli v pátek 23. srpna na obědě, a republikánů, jejichž audience proběhla v odpoledních hodinách, je jasné, že budou bojkotovat jakoukoli formu vlády, v níž by měli být zástupci Nepoddajné Francie. Premiér v demisi Attal k tomu dodal, že „je ochotný podpořit i premiéra či premiérku z jiného než centristického tábora“, ovšem v případě účasti LFI (Nepoddajná Francie) na vládě by byl pro okamžité hlasování o nedůvěře takovému kabinetu.
Šance na nominaci kandidátky Nové lidové fronty se začaly vlivem pátečních diskuzí snižovat. Tuto sobotu ovšem širokou veřejnost překvapil otec zakladatel Nepoddajné Francie Jean-Luc Mélenchon, když hodil jak prezidentovi, tak centristickým poslancům bílou rukavici. U příležitosti svého projevu na letní škole Amfis, kterou jeho politické uskupení každoročně pořádá v jihofrancouzském regionu Drôme, vyzval republikány a macronisty, aby odpověděli, zda by odmítli i takovou vládu Nové lidové fronty, v níž by nebyli žádní zástupci radikální levice. Jinými slovy naznačil, že je levicová koalice ochotná obětovat i potenciální ministerstva pro Nepoddajnou Francii. Tím zahájil poměrně zajímavou debatu a prezidenta opět postavil před bezprecedentní situaci, na níž musí reagovat. Před Macronem tak i nadále stojí velmi těžké rozhodnutí, na jehož rozuzlení si musíme počkat minimálně do úterý.
Autorka je spolupracovnice redakce. Aktuálně je ve Francii.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás