Pozornost je v těchto dnech upřena na francouzské hlavní město zejména v souvislosti s blížícím se zahájením Letních olympijských her. Je Seina dostatečně čistá? Proběhne oficiální ceremoniál tak, jak si jej pořadatelé vysnili? Přiletí Céline Dion? To vše jsou jistě legitimní a zajímavé otázky, nemělo by ale zapadnout, že zemi, která slovy svého prezidenta „za pár dní přivítá celý svět“, stále vládne kabinet v demisi a není jasné, jakým směrem se bude v následujících měsících politicky ubírat. Levice se přitom na premiérce už shodla, francouzský prezident ji ale zatím jmenovat nehodlá. V úterý 23. července byl Emmanuel Macron hostem televizní stanice France 2, kde měl poskytnout odpovědi na řadu otázek a nejasností. Jak to dopadlo? Pro pochopení širšího kontextu je nutné se vrátit o několik dní zpět.
Neshody na levici
Výsledky druhého kola voleb do Národního shromáždění, tedy dolní komory francouzského parlamentu, v mnohých vyvolaly naděje, v jiných zase obavy a frustraci. Jasné bylo, že domluvit se na vládě bude nadlidský výkon, a to jak na levici, tak ve středu či napravo. Postoj hlavy státu situaci rozhodně nepomohl zklidnit nebo vyjasnit. Macron ve svém dopise adresovaném spoluobčanům dal jasně najevo, že se volby dají interpretovat i tak, že je nikdo nevyhrál, protože žádný kandidující subjekt nezískal dostatečnou většinu. Tímto postojem si naštval nejen představitele odborů, kteří vyhlásili na čtvrtek 18. července, kdy se konalo oficiální uvedení nových poslanců a poslankyň do funkce, celostátní mobilizaci. Také se dotkl vedoucích představitelů levicových stran sdružených v Nové lidové frontě, kteří svůj volební výsledek interpretují jako výhru a stojí si za požadavkem, aby byli vyzváni k sestavení vlády. K tomu ale musí levice jmenovat společného kandidáta nebo kandidátku na premiéra. A právě to byl na několik týdnů kámen úrazu.
Macron poprvé uznal, že jeho politické hnutí Obnova utrpělo porážku a ztratilo velkou část svých zástupců. Znovu ale zopakoval, že volby nikdo nevyhrál.
První kandidátkou, s níž přišla část levice, byla Huguette Bello, prezidentka (v českém kontextu by se řeklo hejtmanka) ostrova Réunion a bývalá členka komunistické strany Francie, která v roce 2012 partaj opustila a založila hnutí Pro Réunion, jež je ideologicky velmi blízké Levicové frontě (nyní Nepoddajná Francie) Jeana-Luca Mélenchona. S její kandidaturou ovšem bytostně nesouhlasili socialisté, pro které reprezentuje stejný politický směr jako Mélenchon. Sama Bello tak následující den svou kandidaturu vzdala. Několik dní bylo ticho, a macronisté a pravice si mohli mnout ruce, že je Nová lidová fronta na kolenou a není schopná konsenzu, čemuž nepomohla ani následující nominace socialistů a zelených. Ti by v paláci Matignon, tradičním sídle francouzských premiérů, rádi viděli ekonomku a diplomatku (zejména ambasadorku Francie v otázkách klimatu na evropské úrovni) Laurence Tubianu. Ta se ale nelíbila „nepoddajným“: pokládali ji za příliš umírněnou a měli obavu, že by nebyla schopná hájit program Nové lidové fronty. I Tubiana tak nakonec po několika dnech od kandidatury ustupuje.
„Stydím se za nás a nejradši bych voliče poprosila, aby nám prominuli tohle strašné divadlo,“ zpytovala svědomí vedoucí postava zelených Marine Tondelier, jejíž zelené sako se stalo neoficiálním symbolem těchto voleb. „Musíme se uklidnit a začít zase jednat u jednoho stolu,“ nabádal komunista Fabien Roussel k debatám a hledání shody. Francouzští komentátoři zatím měli jasno: Nová lidová fronta se co nevidět rozpadne a budeme opět na začátku veškerého snažení.
Procedurální demonstrace moci
Za této konstelace se levice zaměřila na volbu předsedy dolní komory parlamentu a snažila se dohodnout alespoň na společném jménu. Funkce, která donedávna byla zajímavá spíše pro procedurální stránku moci, se v současném chaosu stává zcela klíčovou. Šlo totiž o úplně první hlasování v plénu, kde žádná politická síla nemá většinu. Novou lidovou frontu v tomto ostře sledovaném klání zastupoval André Chassaigne, člen komunistické strany od roku 1972 a celých dvaadvacet let poslanec za středofrancouzské Puy de Dôme, člověk znalý vnitřních předpisů i fungování Národního shromáždění.
Hlasování proběhlo ve čtvrtek 18. července, kdy se zároveň konala demonstrace o několika desítkách tisíc lidí organizovaná odborovou konfederací CGT, která volala po rychlém jmenování vlády, jež bude hájit pracující. V prvním kole překvapivě zvítězil levicový kandidát s celkovým počtem 200 hlasů, na druhém místě byla dosavadní předsedkyně macronistka Yaël Braun-Pivet se 142 hlasy, následovaná představitelem Národního sdružení Sebastienem Chenu se 141 hlasy. Následovala však ještě další dvě kola, v nichž nakonec místo levicového kandidáta obhájila svůj post Braun-Pivet, podpořená republikány a zřejmě i některými nacionalisty. Rozdíl byl sice pouhých třináct hlasů, ale „macronie“, jak je současný systém často pejorativně označován politickými rivaly, si dokázala svou podporu dojednat a získat. Levice se, slovy svých představitelů, cítila zhrzená a podvedená, a i když v následujícím hlasování získala dvě místopředsedkyně dolní komory a další funkce v komisích i výborech, pachuť z výsledku zůstala. „Voliči je vyženou, a oni mají tu drzost se znovu vrátit a dělat, jako by se nic nestalo. Vydržíme a budeme bojovat dál,“ odpovídala naštvaně šéfka poslaneckého klubu Nepoddajné Francie Mathilde Panot na otázky novinářů.
Od té doby se ale – aspoň zatím – zdá, že levice skutečně zkouší hájit stejné barvy. V úterý 23. července, jen tři dny před oficiálním zahájením olympiády a několik minut před zveřejněním prvního většího rozhovoru s Macronem, přišla s novým jménem, na němž se shodly všechny partaje. Je jím Lucie Castets, sedmatřicetiletá ekonomka, která zatím není francouzské veřejnosti příliš známá. Tato absolventka prestižní úřednické školy ENA (École normale d’administration) v minulosti řídila ekonomickou a finanční agendu pařížské radnice. Je osobností nadstranickou, která má své kořeny spíše v občanské společnosti a její doménou jsou veřejné finance, korupce a boj s daňovými úniky. „Veřejný sektor bojuje o přežití, tak do práce, Lucie,“ reagoval François Ruffin. I další levicové osobnosti okamžitě dokazovaly svou loajalitu hnutí a podporu nominované. Konečně shoda. Jak ale zareagoval prezident země?
Ambiciózní učitel Macron kárá žáky
Krátce po osmé večer se prezident Macron zúčastnil rozhovoru se dvěma novináři televize France 2. Ve studiu na Trocaderu, s Eiffelovou věží v zádech, se Macron poprvé od parlamentních voleb veřejně vyjádřil k jejich výsledku. Poprvé uznal, že jeho politické hnutí Obnova utrpělo porážku a ztratilo velkou část svých zástupců. Znovu ale zopakoval, že volby nikdo nevyhrál, protože žádná politická koalice není schopná rozhodovat a schvalovat zákony. Na přímou otázku, zda přistoupí k nominaci kandidátky Nové lidové fronty, řekl: „Ne, teď to není v plánu. Tady nejde o jméno, které nějaký politický blok představí, jde o reálné možnosti hlasovat a domluvit se, a to zatím nevidím.“
Dále apeloval na politické strany, aby se chovaly tak, jak je v jiných evropských zemích běžné: diskutovaly a dělaly kompromisy. „Ano, kompromis není sprosté slovo,“ řekl dál Macron a opakoval, že političtí představitelé by měli dostát svým závazkům vůči voličům, využít léto k tomu najít řešení, shodnout se na základních principech, prohlasovat rozpočet a posunout zemi kupředu. Tento svůj apel ukončil lehkým úsměvem – jako ctižádostivý učitel, který připravil neúměrně obtížnou písemku plnou chytáků a teď bude opodál tiše pozorovat, jak se s tím žáci poperou. Opět ani lehká známka sebereflexe, jakoby zapomněl, že tuto situaci sám způsobil. Je otázkou, co si od toho slibuje, možná chce oslabit levici a nakonec jmenovat premiéra „velké koalice“, nebo jen získává čas a nechce být rušen při své královské jízdě po Seině.
V rozhovoru často odpovědi vztahoval k Olympijským hrám a apeloval na Francouze, že „nás všechny čeká historická událost, na kterou jsme obrovsky hrdí. Poprvé v historii her uvítáme všechny sportovce inkluzivně, otevřeně a ekologicky. Potřebujeme znovu získat entuziasmus. Francie je totiž zemí svobody a emancipace.“ Na závěr Macron znovu opakoval, že exekutivní změny proběhnou nejdříve v půlce srpna, až skončí olympiáda. Mezitím mají straničtí funkcionáři za úkol hledat kompromis a Francouzi zase mají najít radost a entuziasmus v předražené Paříži spoutané bezpečnostními opatřeními a zátarasy, které nelze překonat, pokud nemáte řadu potřebných QR kódů. Jak by řekl klasik: Vive la France!
Autorka je politoložka.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás