Kronikář americké obyčejnosti. Písničkář Zach Bryan je novou hvězdou americké country

V textech hudebního žánru country je zapsaná moderní americká mytologie. Svět kolem se může dramaticky měnit, ale základní obrysy lidských příběhů zůstávají plus mínus stejné. Lidé se schází se a rozchází, získávají naději a zase ji ztrácí a dál marně hledají svoje místo ve světě. A pořád tu bude poptávka po někom, kdo tyto příběhy odvypráví uvěřitelným způsobem, protože je všechny sám zažil. Písničkář z Oklahomy Zach Bryan je takovým americkým bardem pro současnou generaci posluchačů. Jeho nové album Great American Bar Scene vládne v zámoří hitparádám, aniž by se muselo podbízet současným trendům.

Jeden by možná čekal, že písničkář s major labelem za zády trochu obrousí hrany, nechá své písně vylepšit producenty a bude směřovat k rádiovým hitům. Nic z toho se ale nestalo.

Country momentálně zažívá v zámoří obří renesanci. Hvězdy jako Morgan Wallen dokázaly prodat miliony desek chytlavou fúzí starých žánrových postupů se současným popem. Trapové hajtky a bendžo, proč ne?. K žánru se ale také přimykají popové legendy jako Beyoncé, které z něho chtějí nasát autenticitu. Skutečné country ale žije někde úplně jinde. Nemá nic společného s kolaboracemi s rapovými hvězdami ani průmyslovou produkcí prefabrikovaných hitů tzv. bro-country, kterou chrlí vydavatelství v městě Nashville, tradiční Mekce žánru.

Nová neokoukaná tvář country teď přichází třeba z míst, jako je městečko Oologah ve státě Oklahoma, kde žije sotva tisíc lidí a dosud bylo spojované jen se jménem politického satirika Willa Rogerse, který ale zemřel už bezmála před stoletím. Pochází odsud totiž písničkář Zach Bryan, který se narodil na vojenské základně v Japonsku, ale formativní roky prožil ve středojižním státě USA. Stejně jako jeho rodiče se po střední škole zapsal do amerického námořnictva a sloužil po různých základnách. Po večerech si s akustickou kytarou psal písničky. V září 2019 ho kamarádi natočili na iPhone jak hraje za kasárnami v pětatřicetistupňovém vedru píseň Heading South a z klipu nahraném na YouTube se stal virál.

Jeden by možná čekal, že písničkář s major labelem za zády trochu obrousí hrany, nechá své písně vylepšit producenty a bude směřovat k rádiovým hitům. Nic z toho se ale nestalo. Bryanův debut u velké nahrávací firmy – album American Heartbreak – trvá přes dvě hodiny a technicky se jedná o trojalbum. Písně jsou odřené na kost, některé zní jako syrové demonahrávky a na desce nejsou žádní hosté ani spoluautoři. Desky se prodalo půl milionu kusů a i ten hit nakonec přišel. Something in the Orange je nostalgický lament o ztracené lásce, která se rozplynula v červánkách. Syrové emoce písně ještě víc vyplynuly na povrch v alternativní verzi (Z&E’s version), kde zní jen kytara a harmonika. Za píseň si Zach Bryan vysloužil svoji první nominaci na Grammy.

Bary a žáby

Loňské Bryanovo eponymní album už debutovalo na čísle jedna amerického albového žebříčku a na vrchol singlové hitparády doputoval také duet I Remember Everything natočený se zpěvačkou Kacy Musgraves. Na jednoduchém obalu desky je Zach Bryan vyfocený z profilu s cigaretou v puse a deska samotná obsahovala další minimalistické písně, v nichž zpěvák svým civilním chraplákem vypráví o životě na maloměstě nebo o smrti svého otce, který rok předtím umřel na rakovinu. Do toho je v jedné písni slyšet kvákání žab.

Bryanova novinka Great American Bar Scene vyšla na americký Den nezávislosti a nahrávací společnost ji propagovala neobvyklým způsobem – písně z desky na premiérové zahrání rozeslala do devatenácti náhodně vybraných barů po celých Spojených státech. Musely to být zvláštní scénky – Bryanovo introspektivní, ztišené písničkářství zní barem a splývá s cinkajícími skleničkami a kakofonií opileckých rozhovorů. Zdánlivě sem nepatří a přesto ano.

Bryan zde zpívá o snílkovi s kytarou a srdcem na dlani, který hledá publikum, jež bude naslouchat jeho upřímným písním. Nikdo mu nevěří, včetně jeho rodičů, ale on nakonec své fanoušky najde „tam někde na jihu“. Heading South je trochu utopické klišé o hledání světa, který je ještě nezkažený penězi a kde lidé rozumí skutečné hudbě, píseň ale zároveň zafungovala jako sebenaplňující proroctví. Bryan odešel z armády, podepsal nahrávací smlouvu u velké firmy a vydal se vstříc světu mainstreamového popu.

Podobných neokázalých obrazů obyčejnosti je nová deska plná. V titulní písni Bryan pozoruje několik svých přátel, kteří si procházejí životem s nezhojitelnými jizvami, a ptá se za ně „Proč je život nefér, nejistý a zlý“. V písni American Nights si muž na svém dvorku brouká melodii, zatímco mládež se projíždí v autech, a Mechanical Bull je píseň o bývalém kovbojovi z rodea, který přišel o práci, a jediný býk, kterého teď může krotit, je ten mechanický v baru.

Pilotní singl Pink Skies je drásavá píseň o synech, kteří se vrací do svého rodného maloměsta, aby pohřbili svého otce a vyklidili jeho dům. Bryan nevypráví nijak komplikované příběhy, spíše jen zachycuje pocitové momentky – obyčejné životní situace, které jsou ale naplněné silnými emocemi, s nimiž se mohou jeho posluchači ztotožnit. V Pink Skies takový bod přijde, když synové při uklízení domu najdou na zárubni starých dveří čárky označující jejich aktuální vzrůst a vzpomínají, jak při měření podváděli tím, že si stoupali na špičky. Minulost se spojí se současností, jen budoucnost už žádná není.

Country Kurt Cobain

Ve středu všech těchto příběhů je ale pořád kluk s kytarou z Oklahomy, který si zázračným způsobem vybudoval úspěšnou kariéru, ale pořád je mu jen 28 let, i když v písních působí jako někdo mnohem starší a moudřejší. Pořád je trochu jako teenager, který si přečetl Kerouaca a chce světu říct na Instagramu velké pravdy, zároveň je v tom ale něco kouzelně autentického, že mu posluchač odpustí i věty jako „Být mladý je tak bolestivé a divné.“ (Younger Days).

Jasným předobrazem Zacha Bryana je Bruce Springsteen, kronikář Ameriky lúzrů a ztracenců. Obzvláště jeho akustická deska Nebraska z roku 1982, ztracená a znovunalezená mladšími generacemi písničkářů, je logickým referenčním bodem. Ostatně v titulní skladbě Great American Bar Scene prosí Bryan kamaráda, aby pustil v barovém jukeboxu Springsteenovu píseň State Trooper ze zmíněné desky. Springsteen mladého zpěváka v minulosti podpořil a tentokrát si s ním dokonce i zahostoval. Ve skladbě Sandpaper nejdřív Boss zpívá o tom, že „každá borovice má svůj čas“ a pak v refrénu společně mudrují o lidech, kteří jsou jako brusný papír (sandpaper), život je čím dál víc obrušuje, ale oni se vzpírají.

Téma zaprodání se vrací v písni Like Ida, která je vzkazem zpěvákově kamarádce, jenž zkusila kariéru v Nashville, ale aby uspěla, musela dělat příliš mnoho kompromisů. „Tahle sračka není moje scéna, mám radši rozladěný kytary,“ zpívá Bryan, který už v minulosti několikrát dal najevo, jak současnou popovou country scénou pohrdá. „Každý tvrdí, že je outlaw country až na kost, ale jedinej renegát (outlaw), kterýho jsem v životě poznal, sloužil u mariňáků,“ vzkazuje v závěrečné skladbě Bathwater všem, kteří zneužívají odkaz žánru.

Než ke country-popovým crossoverům má Zach Bryan blíže ke světu tradicionalistických písničkářů, jako jsou Jason Isbell nebo Tyler Childers, kteří se vrací ke klasické americaně. Bryanovy písně ale také někdy zní jako kdyby navazovaly na alternativní country nebo současné nezávislé písničkářství, ostatně mezi své vzory jmenuje třeba Justina Vernona vystupujícího pod hlavičkou projektu Bon Iver. Je to nakonec důkaz, že indie folk a pravověrné country k sobě nikdy neměly daleko. Nikdo ze zmíněných ale zároveň neprodával miliony desek, jako se to daří Zachu Bryanovi, jehož obě poslední desky jsou už platinové.

Na YouTube se dají najít seriózní videoeseje novinářů, podle nichž si americký pop se Zachem Bryanem znovu po třech dekádách od grunge zažívá svou vzpouru autenticity. Stejně jako Kurt Cobain a Nirvana vedli na začátku devadesátek válku proti zaprodanému rocku, stojí teď Bryan v čele svatého boje proti všem, kteří zaplevelili country sexistickými nebo nacionalistickými nesmysly. Jeho pravé hodnoty jsou totiž někde úplně jinde.

Jak moc jsou tyto analogie reálné asi poznáme až z časového odstupu. Zatím tu máme Bryanovo uhrančivé písničkářství a upřímnou výpověď o Americe, v níž věci nejsou růžové, obyčejní lidé ale dál žijí své životy nejlépe, jak umí.