Když se v polovině června předávaly ceny ankety Podcast roku, mezi oceněnými v kategorii objevů byly i Mluvící objekty. Architekti Alžběta Žabová a Petr Bureš spolu se zvukovým umělcem Jonášem Richterem se v autorském podcastu ohlížejí po odkazu devadesátých let v české architektuře. V šesti dílech první série se dozvíme třeba o historii Pankráckého pentagonu, pyramidě GoJa na Výstavišti nebo „domu s hodinami“ u Karlova náměstí. Tvůrci pokaždé nahlížejí na architektonické objekty v širším kontextu, takže stihnou probrat i genderovou propast ve svém oboru nebo fungování architektonických studií během transformace. „Když stavby z té doby zbavíme nánosu vizuálního smogu a nekvalitních rekonstrukcí, třeba uvidíme izolovaný objekt a v něm najdeme i krásu a architektonickou kvalitu,“ tvrdí autoři podcastu, kteří věří, že porevoluční architekturu ještě čeká zpětné docenění.
Proč jste zvolili medium podcastu a jakou má výhodu při zpracování architektonických témat?
Petr Bureš: Forma byla předem jasná a ani jsme nepřemýšleli o jiné. S Alžbětou jsme oba audionadšenci a podcasty nás bavily i předtím, než začal současný boom. Našlo se pár lidí, kteří nás od toho trochu zrazovali a snažili se nás přesvědčit, že je to spíš téma na knihu. My si ale myslíme, že podcast má spoustu výhod, třeba nemusí být úplně exaktní. Když je nějaká nudnější pasáž, dá se podkreslit hudbou a tak dále. Jednoduše je to médium, s nímž se dá pracovat o dost svobodněji než třeba s knihou.
Dřív byly devadesátky portrétované spíš srandovně, ukazovaly se různé bizáry, nepadnoucí fialová saka a diskotéky. My jsme to naopak chtěli pojmout s důstojností.
Alžběta Žabová: Řekla bych multimediálněji. Chtěli jsme, aby to byl příjemný a zábavný poslech. Lidé, kteří pracují s grafikou, jsou zvyklí poslouchat mluvené slovo a my to taky tak máme. Takže nás napadlo udělat něco svého. Myslím, že to padlo už někdy na konci roku 2018.
Petr: Konkrétnější obrysy nápad ale dostal až během covidu, kdy vznikla grantová žádost.
Alžběta: Máme trochu jiný vkus na podcasty. Třeba můj úplně nejoblíbenější je The Heart od kanadské tvůrkyně Kaitlin Prest. To je podcast o lásce, intimitě a sexu, což je asi lepší téma na podcast než architektura… Ona to má skvěle zvukově vyřešené od hudby a práce s hlasem až k field recordings… To je meta, kam bych se chtěla v audiotvorbě někdy dostat. Nemyslím, že se nám to tady úplně povedlo, ale ambice tam byla. Podcasty nás ale také baví proto, že jsou snadno dostupné. My moc neřešíme čísla poslechů, oproti nějakým populárnějším podcastům nejsou nijak vysoká, ale když si je srovnáme třeba s počty lidí, kteří by si koupili a přečetli knihu nebo dorazili na výstavu, vlastně nejsou zase tak nízká. Je to velmi inkluzivní formát, navíc je zdarma a velmi snadno se k němu dá dostat.
Původně jste tedy podcast začali připravovat ve dvojici. Kdy se k vám připojil Jonáš?
Alžběta: Ano, Mluvící objekty jsme nejprve připravovali jen s Petrem. S prvním dílem jsme se trápili rok, za další rok jsme pak udělali zbylých pět dílů v první sérii. Chvíli jsme spolupracovali s produkční společností Audionaut. Spolupráce úplně nedopadla, ale alespoň jsme si při ní ujasnili, co vlastně chceme dělat.
Petr: Vzniklo tam demo prvního dílu, se kterým nám pomáhala Johana Ožvold, které patří poděkování. My jsme pak trochu rezignovali na poslechovost, chtěli jsme si to hlavně udělat podle sebe. A v tu chvíli jsme se spojili s Jonášem.
Alžběta: Potkali jsme se během stáže na UMPRUM v ateliéru sochařství u Dominika Langa, kde Jonáš studoval.
Jonáš Richter: Já jsem se na UMPRUM dostal k nahrávání různých studentských projektů. Někomu jsem pomáhal s výstavami, sám dělám audioinstalace a neříkám o sobě, že jsem nějaký podcaster, ale mám zkušenosti. Takže když za mnou Alžběta a Petr přišli, říkal jsem sice, že nechci být dramaturg, ale nakonec jsem byl stejně první posluchač a ten, kdo jim třeba řekl, že něco už je moc odborné. Máme myslím podobnou citlivost a všem nám šlo o to, aby to bylo také zábavné.
Jonáši, jak vznikala zvuková grafika podcastu. Z čeho jsi vycházel?
Jonáš: Od začátku jsem zamítl práci s nějakými ozvuky devadesátek. Spíš jsem se snažil pomoci formátu, aby to bylo uposlouchatelné. Někde jsem pracoval s field recordings, používal jsem kousky dobových znělek. Nakonec se to hodně zapustilo do ambientu.
Koho vůbec napadl název Mluvící objekty?
Alžběta: Myslím, že mě v nějaké agonii při psaní grantu. Celou dobu jsme si říkali, že je to pracovní název. Vtipkovali jsme, že to je antiteze dokumentů o architektuře, v nichž jsou obvykle muži jako mluvící hlavy.
Petr: Zkoušeli jsme vymyslet různé „hot“ názvy, ale nakonec jsem rád, že to zůstalo takhle suché. Souvisí to i s naším rozhodnutím nebýt zábavní za každou cenu.
Název pěkně odkazuje k tomu, že v podcastu zdaleka nemluvíte jen o samotných stavbách, ale ony „mluví“ o širším kontextu architektury devadesátých let, ať už se jedná o evoluci architektonických studií v porevoluční době nebo třeba o vývoj hotelového průmyslu. Bylo od začátku jasné, že půjdete na témata takto zeširoka?
Petr: Částečně to bylo pragmatické řešení. Věděli jsme, že jeden díl má mít kolem půl hodiny nebo čtyřiceti minut a mluvit tak dlouho jen o jedné stavbě nám přišlo jako nuda. Jak jsme se zajímali o devadesátky, tak nám docházelo, že stavby se dají dobře spojit s dobovými fenomény.
Alžběta: Už jsme byli trochu unavení z toho, jak se dnes ve všech možných dostupných formátech prezentuje architektura. Pořád ještě doznívá taková ta advokacie za obor, která říká, že architekti jsou důležití a podobně. Navíc devadesátky jsou taková „antika“ naší doby a vyloženě se nabízí podívat se tam na některé věci víc do hloubky. Třeba hned ten první díl vypráví příběhy dvou architektů, kteří nejdřív pracovali v socialistickém projekťáku a pak se najednou ocitli ve vlastní soukromé kanceláři. To je sám o sobě fascinující příběh.
Petr: Některé díly začínají jedním konkrétním domem, který přinese téma, jindy je to naopak – a téma je jasné a hledáme stavbu. To se týká třeba posledního dílu první série, který je o zlomu ve vnímání bydlení na pozadí příběhu okrajové pražské čtvrti Nebušice.
A na devadesátky padla volba, protože jsou tak bohaté na kontext, nebo spíš proto, že je to zatím docela nezpracované období?
Petr: Spíš to druhé. Taky je to doba, kdy jsme vyrůstali jako děti, hlavně je to ale období, v němž se rodí dnešní podoba architektury. Pro naši profesi to byl bod nula a my se ho teď zpětně snažíme pochopit
Jonáš: Já jsem o deset let starší a na tomhle podcastu mi přišlo skvělé, že se už nemáte potřebu jen nostalgicky vzpomínat na to, jak něco bylo skvělé.
Alžběta: Dřív byly devadesátky portrétované spíš srandovně, ukazovaly se různé bizáry, nepadnoucí fialová saka a diskotéky. My jsme to naopak chtěli pojmout s důstojností. Vážíme si práce architektů z té doby.
Petr: Když jsme kolegům popisovali, jak bude vypadat první díl, tak nám řekli, že tam tím pádem bude hrát Karel Gott a Leona Machálková, ale přesně tohle jsme nechtěli. Nechtěli jsme hrát tuhle hru na bizár. Když se člověk zpětně podívá na stavby a dobový kontext, už mu spousta věcí tak bizarních nepřipadne.
Alžběta: Když stavby z té doby zbavíme nánosu vizuálního smogu a nekvalitních rekonstrukcí, třeba uvidíme izolovaný objekt a v něm najdeme i krásu a architektonickou kvalitu.
Má podle vás architektura deváté dekády nějaký specifický ráz? Jak vstoupí do historie?
Petr: Skvěle to v posledním díle popsala Jana Pavlova, autorka knihy Chrámy peněz. Říká tam, že architekti a hlavně jejich klienti hledali inspiraci pro rodinné bydlení, což jsou nejčastěji rodinné domky, v amerických televizních seriálech. Odtud nekriticky přebírali vizualitu. A pak samozřejmě také chtěli ukázat svůj statut a s tím se pojil určitý nevkus. U veřejných a občanských staveb to bylo trošku jinak. Tam se objevují kvalitní věci, které jsou inspirované jazykem dobové postmoderní architektury, která ráda pracovala s historickými styly. Možná i proto se k tomu hodí ten název Mluvící objekty, protože postmoderna ráda vypráví příběhy z minulosti. Používá prvky, které už lidé znají. Ve světě běžela postmoderna už v sedmdesátých nebo osmdesátých letech, tady došlo samozřejmě ke zpoždění. Zároveň ale chci zdůraznit, že u nás v devadesátkách vznikla spousta kvalitní architektury. Máme tendenci zaměňovat ji s úpadkovými tendencemi, protože něco je třeba moc barevné, anebo to nepoužívá úplně kvalitní materiály. Jednou z našich motivací bylo odhalit skvosty, kterých si lidé nevšímají.
Alžběta: Zajímavý je také devadesátkový návrat k první republice a k obrazu architekta v černém roláku, umělce, který staví něco, čemu rozumí jen on sám, a úkolem zákazníka je tomu důvěřovat. To bylo něco, co nás třeba učili na škole. Myslím si, že tehdy došlo k takovému rozdvojení ve vnímání, že postmoderna je plebs, a pak je tu kvalitní architektura, jakási nová moderna vyznávající minimalismus a inspirace ze Švýcarska nebo Japonska.
Je v devadesátkové architektuře nějaká kontinuita s osmdesátkami, anebo jde o úplné odstřižení od minulosti?
Petr: Začalo se dělat něco jiného, hlavně jiné druhy staveb. Už se nestavěly velké paláce, třeba pro veřejnou správu. Je to součástí transformace ekonomiky, ta je navázaná na trh a politiku, a proto je architektura dobrým zrcadlem celkového společenského přerodu. Hlavně ale architekti mohli tvořit svobodně a každý po svém odpovídat na věci, které viděli v časopisech dekádu předtím.
Mluvící objekty získaly odborné ocenění v soutěži Podcast roku a nedávno odstartovala druhá sezóna. V jejím úvodu anoncujete, že se tentokrát chcete podívat i mimo Prahu, a první díl se zabývá olomouckým supermarketem Senimo, příkladem citlivé a zároveň inovativní devadesátkové rekonstrukce. Můžete prozradit, kam dál se chcete vydat?
Petr: Hned další díl, na kterém teď děláme, je zase pražský. Týká se Pražského hradu, což je podle mě místo, které se nevztahuje jen k Praze, ale k celé republice. Další bude mimo hlavní město a ten poslední bude zase pražský. Naší hlavní ambicí pro novou sérii je trochu víc experimentovat s podcastovou formou. Jeden díl bude roadtrip, další zase trochu mystifikace, kde budou i hrané pasáže.
Máte ambice přenést podcast třeba do knižní podoby?
Alžběta: Moc se nám nechce překlápět jeden formát do druhého. Přijde mi, že knih vychází až dost a je potřeba mít k formátu i určitou úctu a jen nezaplavovat knihovny publikacemi. Kdybychom o devadesátkách psali knihu, asi bychom ji pojali úplně jinak a přizpůsobili výstupy médiu knihy. Celou dobu jsme nad naší prací uvažovali jako nad audio projektem.
Petr: Nás vážně baví práce s audiem. Protože jsme sami z uměleckého prostředí, nabízí se třeba výstava.
Alžběta: Primární je, že se série uzavře a vytvoří nějaký celek. Druhá série pokrývá věci, které nám v té první chyběly, aby se vytvořil celistvý obraz dekády. Asi si pak dáme pauzu a pak se možná vydáme nějakým úplně jiným směrem.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás