V nabídce české letní festivalové sezóny má festival Beseda (dříve Beseda u bigbítu) specifické postavení. Koná se v topolovém hájku u vesnice Tasov nedaleko Veselí nad Moravou a kombinace unikátní lokace v podhůří Bílých Karpat a pohostinnost Slovácka vytváří unikátní koktejl. Na Besedu se jezdí za skvělou atmosférou a pospolitostí. Nicméně se nedá říct, že by program nějak zaostával. Letos se kromě spousty českých jmen (Ecstasy of Saint Theresa, Petra Hermanova, Manon Meurt) v line-upu objeví i oceňovaná kanadská rapperka Backxwash nebo londýnský projekt PVA.
Pro mě je hudba umění a měla by být vždy nějakým způsobem radikální a nebýt úplně pro každého.
Historie festivalu sahá hluboko do devadesátých let. V čele současného týmu, který Besedu připravuje, stojí už pátým rokem Pavel Uretšlégr. Kromě Besedy je také spoluzakladatelem a koordinátorem hudebních cen Vinyla. Současný festivalový boom podle něj nemůže dlouho vydržet, protože krize se zakousla i do tohoto segmentu a Češi si pečlivě vybírají, kam se v létě za hudbou vydají. Největší hrozbou letních akcí je podle něj nepředvídatelné počasí.
Festival Beseda začíná už 2. srpna. Jak prožíváš poslední dny příprav? Je to pro tebe rutina, nebo spíš stres?
Je to kombinace obojího. Většina produkčních věcí je už nějakým způsobem standardizovaná, náš tým je velmi široký a schopný. Na druhou stranu nám do příprav vstupuje extrémní nepředvídatelnost počasí, která nám přidělává vrásky. Zažili jsme si to vloni, kdy přišly bouřky – naštěstí ne během festivalu, ale těsně po něm a během úklidu areálu. Myslím, že extrémní počasí je do budoucna největší hrozbou letních outdoorových akcí.
Dá se s tím nějak pracovat, nebo je to vyloženě loterie?
Je to loterie. Technika, kterou venkovní festivaly disponují, není namodelovaná na extrémní jevy. Nedá se jim nijak předcházet. Teď jsme to viděli na Pohodě, kdy ani hydrometeorologický ústav nedokázal do poslední chvíle předpovědět, co se bude dít.
Už jste byli v minulosti v podobné kritické situaci?
V roce 2014 jsme museli posouvat program kvůli velkému dešti. A když jsem byl ještě řadový návštěvník, jeden rok, tuším 2009 nebo 2010, se rozhodovalo, jestli se festival kvůli dešti úplně nezruší, ale tehdejší tým to nakonec neudělal…
Pojďme být optimističtí. Mezi současnými domácími festivaly střední velikosti má Beseda výjimečné postavení svou atmosférou i dramaturgií. Vybíráte zcela současný line-up plný nových zajímavých českých jmen a také vozíte ze zahraničí umělce, kteří se na žádném jiném festivalu neobjevují. Dala by se nějak shrnout filosofie vašeho dramaturgického záměru?
Dramaturgie odpovídá našemu vkusu. Od té doby, co jsem v užším vedení festivalu, snažím se razit myšlenku, že Beseda by měla mít jasně danou identitu. Ta se vytváří různými způsoby a jedním z těch základních je dramaturgie, která musí jako celek odrážet něco jasně rozpoznatelného. V našem případě je to mapování aktuální české a slovenské scény a zrcadlově to chceme přinášet, i co se týče zahraniční dramaturgie – tedy alespoň co nám dovolí rozpočet. Zároveň klademe důraz na aktuálnost tvorby umělců a také na to, jaké zastávají společenské postoje. Všechny kapely, které u nás hrají, nejdřív musíme vidět a musí nás zaujmout a zapadnout do našeho konceptu.
Každý rok máte zahraniční headlinery. Letos to bude kanadská rapperka Backxwash, držitelka kanadské ceny Polaris, nebo londýnský projekt PVA. Když jsem u vás před dvěma lety viděl oslavované anglické artrockery Black Country New Road, uvědomil jsem si ten zvláštní paradox, že takhle velká kapela hraje v topolovém háji někde na slováckém venkově. Zážitek to byl výjimečný, ale stejně se kacířsky zeptám: potřebuje Beseda vůbec velké headlinery?
Rád bych se mýlil, ale obávám se, že ano. Všímám si, že v posledních letech sílí názor, že koncept headlinerů je už překonaný, ale z vlastní zkušenosti vím, že festivaly naší velikosti – 1500 až 2000 návštěvníků – se bez nich neobejdou. Víc se to možná týká těch českých nebo slovenských jmen, tušíme, že běžní návštěvníci 80 nebo 90 procent jmen v line-upu neznají. Náš program je opravdu trochu nerdský, často jde o začínající umělce, a abychom zaplnili areál a byli ekonomicky na nule, návštěvníci potřebují nějaká jména, která znají nebo formovala jejich vkus. Když to vztáhnu na letošní ročník, tak takovími umělci jsou Moimir Papalescu & The Nihilists nebo Ecstasy of Saint Theresa.
Pokud si dobře pamatuji, na Besedě máte pravidlo, že kapely nesmí hrát dvakrát v rozmezí několika let, aby se program pravidelně okysličoval. Což je taky unikát v rámci scény…
Ano, máme při tvorbě dramaturgie nějaké vnitřní mechanismy a tento konkrétně říká, že kapela může vystoupit maximálně jednou za tři roky. Snažíme se, aby program byl každý rok úplně jiný a jména se neopakovala. Když už se nějaká kapela na Besedu vrací, musí vydat novou desku. Na co poslední roky také kladu velký důraz, je to, že si všímám, v jakém kontextu zvažované kapely hrají.
Jak to myslíš?
Pro mě je hudba umění a měla by být vždy nějakým způsobem radikální a nebýt úplně pro každého. Občas nám přichází nabídky na hraní i od relativně velkých mainstreamových kapel, které by pro nás byly umělecky v pořádku a přitáhly by návštěvníky, ale když vidím, že hrají na masových festivalech, kde jsou v line-upu i jména jako Jarek Nohavica nebo Michal David, tak je musím odmítnout. Je to otázka určité integrity – nás jako dramaturgů i těch umělců. Chápu, že se hudbou chtějí živit, ale někde musíš udělat čáru.
Poslední roky je důležitou součástí Besedy i nehudební program. Různá autorská čtení, debaty, natáčení podcastů. Předpokládám, že hudba ale bude vždycky na prvním místě…
Už hodně let neříkáme, že Beseda je hudební festival. Máme tři programové bloky, tečka. Není potřeba to rozlišovat i proto, že současná dramaturgyně nehudebního programu v rámci tzv. Apollonovy návštěvy Kamila Šimůnková vybírá účastníky debat a přednášející tak, aby reflektovali aktuální společenská témata, stejně jako to dělají ve své tvorbě hudebníci.
Nedílnou součástí sobotního dopoledního programu je Soutěž písničkářů. Možná to může působit trochu jako kuriozita, ale rozhodně je to něco, co žádný jiný festival nemá. Zůstala vám v programu jako dědictví?
Soutěž písničkářů založil za vedení Zdeňka Neusara kolega Petr Podrazil, který je stále součástí našeho týmu. Nedá se říct, že bychom ji zdědili, spíš je součástí tradice. Přiznávám, že od chvíle, kdy jsem součástí týmu, pohled na ni se mi výrazně proměnil. Dotváří specifičnost festivalu i prostředí, kde se odehrává, protože Tasov je nedaleko slovenských hranic, a proto se soutěže účastní i hodně slovenských písničkářů. Vlastně si už nedovedu představit, že by na Besedě nebyla. Chyběla by návštěvníků i nám.
Historie festivalu sahá až do roku 1993, kdy začal jako minifestival místních bigbítových kapel. Proto nesl jméno Beseda u bigbítu. Slovo bigbít jste před pár lety z názvu vypustili, návštěvníky ostatně dnes z velké většiny tvoří mladí lidé z Prahy nebo Brna. Jaké má Beseda vztahy s lidmi z Tasova?
Myslím, že festival i v té nové podobě přijali za svůj a mají nás rádi. Od starosty, toho současného i minulého, přes zastupitelstvo až po občany. Minimálně nám neházejí klacky pod nohy a dovolím si tvrdit, že jsou spíše partnery festivalu. Mimochodem, obyvatelé Tasova mají zvýhodněné vstupné. Fanoušků původního festivalu už samozřejmě chodí minimálně, ale to souvisí i s generační výměnou. Přišla nová generace místních, kteří už třeba teď nežijí v regionu, studují vysoké školy v Brně, Praze nebo v zahraničí a na léto se vrací domů. Jsou formováni jinou kulturou, a ti k nám chodí. Jsou to možná vyšší desítky, ale jsme za ně rádi.
Beseda měla roky pověst festivalu vyprodaného i několik týdnů dopředu. Přesto jste tvrdošíjně odmítali rozšíření kapacity. Proč?
Kdybychom rozšířili areál nebo navýšili kapacitu stávajícího areálu, bylo by to znát. Prodali bychom možná o tři sta, čtyři sta vstupenek víc, ale nechtěli jsme už tlačit na pilu. Festival se koná kousek za obcí Tasov, pro místní komunitu je to poměrně velká zátěž, a protože je bereme jako partnery, musíme respektovat i to, že ne každému je taková akce komfortní. To, že jsme festival vyprodali, se nestalo samo sebou. Dlouho jsme budovali značku, možná i nějaký kult, důvod, proč k nám jezdit. Povedlo se to, nicméně po covidu přišel trochu útlum a propad návštěvnosti, který se nám vloni podařilo zastavit. Letos to vypadá, že se zase přiblížíme maximální kapacitě, ale není to pro nás žádná mantra.
Za moderní podobou Besedy stojí Zdeněk Neusar, který pořádání převzal v roce 1999 od zakladatele Stanislava Valáška. Od roku 2010 byl šéfem Tomáš Ševčík, posledních pět let ji vedeš ty. Jak ses k Besedě dostal?
Původně jsem sem chodil jako návštěvník. Poprvé někdy v roce 2002, protože pocházím z tohoto regionu. Festival hodně formoval můj vkus. Když jsem o pár let později odešel do Brna, ještě víc se mi otevřela scéna, které byla Beseda vždy součástí. Do produkčního týmu jsem se dostal v roce 2011, v pozici pravé ruky ředitele jsem byl od roku 2015.
Změnilo se s tvým příchodem něco?
Největší změnou bylo rozšíření areálu na tři scény, ale to už je třeba deset let. Myslím, že můj největší vklad byl dramaturgický. Teď nevím, jestli je to úplně správné slovo, ale s mým příchodem se dramaturgie víc radikalizovala. A také se festival ještě víc zprofesionalizoval a postupně na sebe začal nabalovat lidi z Brna a Prahy, kteří v tomto oboru pracují.
Předpokládám, že v realitě postpandemické ekonomické krize není úplně nejjednodušší dělat hudebně-kulturní festival. Co se za posledních pět let změnilo?
Těsně po covidu jsem říkal, že to, co jsme se všechno naučili za deset let dělání festivalu, už najednou naplatí. A taky každý rok opakuji, že je to zase ten nejhorší rok. Mezi léty 2021 a 2024 je velký rozdíl. Těžko říct, kdy se ta míra obtížnosti zastaví, obecně je dělat festival, jaký děláme my, extrémně složité. Vstupuje tam několik faktorů. O počasí jsme se už bavili. Když jsem se teď vracel z Pohody o den dřív, tušil jsem, že se to podepíše i na našich předprodejích, což se skutečně stalo. Ale lidem rozumím, nemají moc peněz, jedou třeba za celé léto na jeden festival, a tak si dávají dobrý pozor, kam se vydají. Ekonomická stránka je další faktor. Další věcí je konkurence. Je paradoxní, že i v době, kdy se festivalům moc nedaří, vznikají nové. Mám na mysli hlavně ty na úrovni menších nebo středních akcí. Poslední tři roky říkám, že se to už musí zvrátit, že není možné, aby společnost uživila tolik festivalů, ať už formou veřejných zdrojů, soukromých zdrojů nebo vstupného. Těch lidí, koncových zákazníků, je pořád stejně.
Chtěl jsem se zeptat na plány do budoucna, ale jak tě poslouchám, hlavním cílem bude spíš udržitelnost…
Jednoznačně. Když tvořím rozpočet a pak se ho z různých zdrojů snažím naplnit, vždycky už myslím i na příští ročník. Nesmíme jít do dluhů, které by ohrozily budoucnost akce jako takové. Dělám to i s vědomím toho, že ještě před osmi, deseti lety bylo běžné, že jsme ztráty hradili z vlastních kapes. Nejsem si už jistý, jestli bychom našli sílu do toho jít znovu, obzvláště když nikdo v týmu nedostává mzdu. Já teď všude říkám, že dělat festival je jako tlačit slona po schodech nahoru, jak je to v té písničce od R.E.M. Takže ano, prioritou je udržet festival v intencích velikosti, dramaturgie a identity takový, jaký je teď. A spíše služby zkvalitňovat než je rozšiřovat.
Co je podle tebe základní ingrediencí Besedy?
Základem jsou určitě návštěvníci. Mám za sebou stovky festivalů, každý rok jich navštívím několik, ale myslím si, že naši návštěvníci jsou v něčem specifičtí. Klíčový je určitě i areál. Topolový hájek, řeka Velička, výhled na Bílé Karpaty, Slovácko jako takové, jeho pohostinnost. Tam je to prostě jiné než ve zbytku republiky. A snad k tomu přispíváme i my, pořadatelé. Můžete nás potkat v areálu, říct nám, co bylo špatně a co se líbilo. A my vám za to nalijeme panáka.
To můžu potvrdit. Vždycky jsem se tě ale chtěl zeptat, jestli si dokážeš festival užít, anebo převáží stres?
Přijde mi, že rok od roku mám méně starostí, protože tým je velmi profesionální a schopný a během samotného festivalu už po mně nikdo skoro nic nechce. Dokážu si ho užít, když vím, že je o lidi dobře postaráno. Cítím za ně zodpovědnost, chci, aby byli spokojení a ve zdraví odjeli domů. Vloni to bylo složitější, k Tasovu se blížila apokalyptická bouře a měli jsme strach, aby se něco nesemlelo. Nakonec jsme měli štěstí. Snad to letos bude bez problémů.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás