Proč mám ráda mladou generaci a věřím díky ní v budoucnost

Ačkoliv si příslušníci starších generací zhusta stěžují, že dnešní mládež za nic nestojí, je příliš křehká a plná sněhových vloček a psychicky labilních lidí, ve skutečnosti jsou mladí lidé obrovskou nadějí pro budoucnost.

Saša Uhlová

Tragická událost na Karlově univerzitě zasáhla celou společnost a celkem pochopitelně se velice hluboce dotkla mladé generace a studentů. Reakce v médiích i na sociálních sítích byly různé, od vyloženě podpůrných až po zcela nepochopitelné. Mezi ty druhé patřily výroky některých lidí mé generace a starších, kteří situaci zneužili ke stigmatizaci duševně nemocných či obecně mladé generace, která podle nich není mentálně odolná a připravená na životní nástrahy.

O tom, že mají mladí lidé v současné době víc psychických problémů, nelze pochybovat, těžko však tvrdit, že by to byla jejich chyba. Důvodů, proč být poněkud vykolejený, mají totiž celou řadu a ty důvody jsou zcela reálné.

Všichni v souvislosti s nárůstem psychických potíží mladých lidí zmiňují covid a izolaci během lockdownů. To nesporně roli sehrát muselo. Dalším často opakovaným důvodem psychických obtíží mladých lidí jsou sociální sítě a sebeprezentace na nich. K tomu je ještě potřeba přičíst neustálý proud informací, často tragických, které nám sociální sítě pořád přinášejí. Z toho je špatně často i mně a je to určitě něco, s čím se jako lidstvo ještě budeme muset naučit lépe pracovat, naučit se více regulovat, co k sobě pustíme. Psychické pohodě nepomáhá ani čím dál větší tlak na efektivitu a obecně sdílená představa, že bychom měli být stále produktivní.

Cílem totiž není, aby všechny trendy mladé generace byly přesnými a definitivními odpověďmi na všechny otázky světa, ale aby se o věcech vůbec dalo mluvit.

Po covidu přišla válka na Ukrajině a znova se ve veřejném prostoru objevila možnost jaderného konfliktu, což je i jen jako nepravděpodobný vývoj událostí dost stresující představa. Pohodě nepřispívá ani ekonomická krize. Mladá generace také bere celkem pochopitelně mnohem vážněji klimatickou krizi, neboť se jí mnohem víc týká. Moje generace ji naopak zhusta stále popírá nebo v poslední době tvrdí, že ji vyřeší nějaké bájné technologie. Tento přístup sice chápu, protože jsme proti tomu nic neudělali a přiznat si to, by bylo těžké, ale k dobré psychické kondici mladých lidí tím moc nepřispíváme. Do mozaiky našich selhání lze přidat i to, že jsme nebyli za patnáct let od narození našich dětí schopni vytvořit dostatečný tlak na to, aby bylo dost středních škol, čímž jsme jen navýšili další stres nás i našich dětí.

Boomer ve mně

Poslední dobou se ve veřejném prostoru začíná více mluvit o mužích, kterým v určitém věku ujede vlak a oni pak tráví čas tím, že nadávají na mladé, na to, co je všechno dnes špatně a jak ta dnešní mládež mění svět do podoby, které oni už nerozumějí. To se pochopitelně netýká jen mužů a nejspíš naprostá většina nás stárnoucích, zažívá občas pocity, že něco nechápeme. Nevyhýbá se to ani mně. Nejenže jsem někdy rozpačitá z inkluzivního jazyka, ale jsem (nebo jsem rozhodně donedávna byla) i příznivkyní přechylování jmen a miluju a používám dokonce i generické maskulinum! Číst text, který mě třeba i velmi zajímá, ale který je plný hvězdiček, lomítek a tvarů, na které nejsem zvyklá, je pro mě obtížné.

Jenže chápu, že takový zápis není útokem proti mně, ale je naopak vyjádřením respektu – dalo by se říct i slušnosti – vůči jiným lidem, jejich pocitům a důstojnosti. Čas nakonec prověří, zda je takové psaní funkční, nebo se najdou jiné cesty, jak psát respektujícím způsobem o všech a ke všem. Pokud se ty hvězdičky ujmou, zvykneme si, nakonec naše pocity ohledně toho, jak se co píše, nejsou pro budoucnost lidstva zas tak důležité. Navíc si říkám, že nemusím vždycky všemu rozumět. Mnohem důležitější je, že mladá generace v Česku přemýšlí více globálně, není už tolik poznamenaná předešlým režimem a vztahuje se k současnosti a budoucnosti. Nebojuje bitvy, které už skončily, ale naopak přináší témata, která jsou pro budoucnost klíčová.

O tématech, které se vážou k problémům mladých generací, napsala moje kolegyně Magda Dušková – sama její příslušnice – komentář, kde se nejenže vyrovnává s kritikou ze strany starších generací, ale názorně v něm ukazuje jednu z věcí, která je na mladších generacích to nejlepší, a to je sebereflexe. Cílem totiž není, aby všechny trendy mladé generace byly přesnými a definitivními odpověďmi na všechny otázky světa, ale aby se o věcech vůbec dalo mluvit. A to s těmi mladšími lze mnohem snáze nežli s mými vrstevníky, protože nejsou tolik v zajetí zatuchlých a směšných ideologií a jsou otevření o všem diskutovat. To je moje zkušenost, nemám na to žádný výzkum, ale myslím, že ji můžu úplně klidně položit vedle zkušeností, které se na nás linou z úst různých „osobností“ z médií, jež se hroutí a pláčou nad tím, že svět už není, co býval.

Zapomněla jsem vám říct

Budu ještě osobnější. Můj táta zemřel před dvěma lety. Prožil dlouhý a hodně zajímavý život plný nevšedních zážitků včetně devítiletého vězení. Zhruba deset let před svou smrtí onemocněl a vypadalo to tehdy vážně. Jsem vděčná za těch posledních deset let, které ještě žil, nejen proto, že jsme si hodně napravili vztahy, ale také proto, že mohl ještě zažít Kliniku nebo sledovat Fridays for Future a další iniciativy a kvas, který od revoluce konečně díky mladé generaci zesílil. Byl z toho všeho nadšený, jeho život dával rozhodně mnohem větší smysl, když viděl, že je tu generace, která se od těch předchozích, které většinově bojovaly proti neexistujícímu komunismu nebo za slušnost v politice, konečně zásadně odlišila. Témata, která se díky této generaci ve veřejném prostoru objevila, jako boj proti klimatické krizi nebo za sociální spravedlnost, radikálně zlepšila kvalitu jeho života. Jeho odcházení bylo díky tomu mnohem méně smutné. Už jen proto nepřestanu být mladým lidem nikdy vděčná.

Často chodím na nejrůznější debaty, pohybuji se v různých částech republiky i segmentech společnosti. Když jdu někam, kde se mám potkat se svými vrstevníky, říkávám si, co se zase stane, a moje obavy se často, byť ne samozřejmě vždy, naplní. Kromě toho, že debatu mnohdy opanuje někdo, kdo neřekne vůbec nic objevného, zato mluví nekonečně dlouho, zabojujeme si tam dokonce někdy i proti hrozbě komunismu a zopakujeme si pár neoliberálních klišé ve stylu: „kdo se snaží, ten se má přece dobře, a kdo to nechápe, je závistivý hlupák”.

Oproti tomu, když jdu na debatu do nějaké školy, otázky studentů (no tak dobře, studenstva) jsou většinou tak zajímavé, že se mi nechce odcházet a je mi líto, když to skončí. Je to nebetyčný rozdíl a přijdu si vždycky jako v nějakém příjemnějším a bezpečnějším světě. Před časem jsem jednu takovou debatu chtěla ukončit pozitivně, aby vážná témata, která jsme probírali, měla i nadějnější vyústění. Nemohla jsem si na nic pozitivního vzpomenout a napadlo mě to až na schodech. Měla jsem jim říct: Ta naděje jste vy. Jste opravdu dobří, chytří, citliví a přemýšlíte o světě způsobem, který dává naději na to, že to nakonec přece jen nějak zvládneme.

Autorka je redaktorka Alarmu.

Saša Uhlová je novinářka, od roku 2017 je redaktorkou Alarmu. Vystudovala romistiku na Karlově univerzitě a v minulosti pracovala jako terénní výzkumnice a učitelka. Ve svých textech se věnuje sociálním tématům a pracovním podmínkám.