COP28: odklon od fosilních paliv odklepl šéf ropné firmy

Místo klimatické spravedlnosti přinesl letošní COP28 v Dubaji děravou dohodu o fosilních palivech a ekologické jachty.

Jan Voves
Foto Flickr, UNclimatechange, CC BY-NC-SA 2.0 Deed

Tento týden skončila klimatická konference OSN. Kromě toho, že šlo o obří akci, kvůli které se do Dubaje sletělo téměř sto tisíc účastníků a účastnic, byl COP28 důležitým mezníkem mezinárodních klimatických vyjednávání. Mělo na něm dojít k zhodnocení plnění Pařížské dohody z roku 2015.

Vedle zástupců všech zemí světa se klimatické konference zúčastnilo téměř 2500 fosilních lobbistů, kteří tak tvořili de facto třetí nejpočetnější delegaci. Že jde pro část návštěvníků především o příležitost, jak navázat nové kontakty z byznysového prostředí, potvrdila třeba absurdní přednáška o „zodpovědném jachtingu“. Nejdůležitější otázkou konference však nemělo být nic menšího než to, zda si dokážou světoví politici konečně sundat pásku z očí, ukázat na hlavní příčinu klimatické krize – fosilní paliva – a zavázat se k ukončení jejich spalování.

Očekávalo se nicméně, že COP28 skončí selháním. A to nejen kvůli tomu, že ani předchozích 27 globálních klimatických konferencí nedokázalo přijít s nástrojem, který by zajistil celosvětové snižování emisí skleníkových plynů. Od začátku vyjednávání v roce 1992 ostatně emise každý rok stabilně rostly – kromě dvou krátkodobých a zanedbatelných poklesů způsobených globální hospodářskou krizí a pandemií covidu. Za necelých třicet let lidstvo vypustilo více skleníkových plynů než za celou svou předchozí existenci. Až na dvě světlé výjimky (schválení Kyotského protokolu v roce 1997 a Pařížské dohody z roku 2015) přitom byly všechny klimatické konference OSN nedostatečné.

Klimatická konference pod taktovkou fosilního byznysu

Nic nenasvědčovalo tomu, že by měl být COP28 jiný. Konal se ve Spojených arabských emirátech a jeho hlavou byl emír Ahmad al-Džábir. Kromě toho, že měl Džábir předsedat vyjednávání o tom, jak se zbavit fosilních paliv, je také ministrem průmyslu země, jejíž ekonomika je závislá na těžbě ropy a zemního plynu a zároveň šéfuje státní ropné korporaci ADNOC. Tento obří střet zájmů se Džábir snažil prezentovat jako výhodu. Pokud se chceme zbavit fosilních paliv, je prý potřeba to udělat ve spolupráci se státy a korporacemi, které na jejich těžbě bohatnou. Dle této logiky by měly mírové konference vést šéfové zbrojařských firem a o škodlivosti kouření diskutovat zástupci tabákového průmyslu.

Dokud se nezmění pokrytecký přístup jednotlivých vlád, neměli bychom do výsledku konference COP28 vkládat přílišné naděje.

Postavení šéfa ropné firmy do čela klimatické konference je především způsob, jakým chce fosilní lobby chránit své zájmy a zabezpečit si možnost těžit ropu, plyn a uhlí na další dekády dopředu. Červnová investigace Guardianu odhalila, že firma ADNOC měla možnost číst emailovou komunikaci kanceláře COP28 a její organizátoři s ní konzultovali, jak odpovídat na otázky médií. Tým z Centre for Climate Reporting zase získal dokumenty, které ukazují, že se Džábir snažil využít setkání se zástupci světových vlád k získání smluv na export ropy a fosilního plynu pro ADNOC. Za normálních okolností mají tato setkání sloužit k předjednání klimatických závazků, se kterými jednotlivé země přijedou na COP. Letos mohly často sloužit k uzavírání dohod, které povedou k rozšíření těžby fosilních paliv a eskalaci klimatické krize, k dalším suchům, požárům, povodním a zničeným lidským životům.

Krvavá stopa fosilního byznysu je navíc zjevná i na samotné konferenci. Již minulý rok se jí v Egyptě zúčastnil rekordní počet fosilních lobbistů. Do Spojených arabských emirátů jich letos ale dorazilo čtyřikrát více než minulý rok. A zatímco většina z nich v zákulisí domlouvala, jak zajistit co nejvíc času pro spalování uhlí, ropy a plynu, Džábir během debaty ze začátku konference použil jednu z nejotřepanějších frází popíračů změn klimatu. Prohlásil, že neexistují žádné vědecké poznatky, které by říkaly, že ukončení spalování fosilních paliv povede k zastavení oteplení na hranici 1,5 °C a že udržitelný rozvoj bez fosilních paliv by znamenal „návrat světa zpátky do jeskyň“. Uchvácení klimatických vyjednávání fosilním průmyslem nemohlo být zjevnější.

Nedostatečná dohoda

Co vlastně bylo hlavním cílem letošní konference? Dubajský COP byl v mnohém zásadní kvůli „global stocktake“ – mechanismu Pařížské dohody, který vyhodnocuje, jak se světu daří udržet globální oteplení pod 1,5 °C. Což se jednoduše nedaří. Letošní rok bude opět nejteplejší v historii měření a současné závazky snižování emisí nás vedou ke katastrofickému oteplení o téměř 3 °C. COP28 měl za cíl přijít s kroky, které tuto trajektorii napraví. Klíčovou otázkou bylo, zda se státy dokáží dohodnout na konci fosilních paliv. Po třiceti letech vyjednávání to bylo poprvé, kdy se na světové konferenci hlavní příčina emisí skleníkových plynů explicitně řešila. Vzhledem k obřímu vlivu fosilního byznysu na proces vyjednávání však byla očekávání blízko nule.

Den před plánovaným koncem konference byl zveřejněn první návrh výsledné dohody, která je hlavním výstupem COP28. Návrh byl tak nedostatečný, že jednání byla blízko krachu. I v tomto světle se konečná dohoda jeví jako překvapivě pozitivní. Vyzývá „k odklonu od fosilních paliv v energetických systémech, a to spravedlivým, řádným a rovnocenným způsobem (…) tak, abychom dosáhli uhlíkové neutrality do roku 2050“.

Podle Miriam Macurové, vedoucí klimatické kampaně Greenpeace a účastnice COP28 je to celkem dobrý výsledek. „Především proto, že závěrečný text ukazuje, že cesta, kterou se jako svět ubíráme k udržení 1,5°C, je směrem od fosilních paliv. Výsledek, který se týká fosilních paliv, je daleko lepší, než jaký jsme před samotnou konferencí očekávali.“

Závěrečný text je ale především kompromisem, na kterém se museli shodnout zástupci všech zemí, jak těch ambiciózních, tak i ropných velmocí. Silnější alternativou by byla výzva k úplnému ukončení fosilních paliv. Tu podporovalo 130 zemí, ale byla zablokována ropnými státy. „Vliv fosilní lobby se do určité míry projevil i na finálním textu. Jsou tam stále nějaké mezery, které nechávají otevřené dveře falešným řešením, jako je technologie na zachytávání CO2 z atmosféry, jádro nebo takzvaná přechodová paliva, což je v podstatě plyn,“ dodává Macurová.

Finální dohoda navíc nereflektuje obtížnou pozici zemí globálního jihu, které jsou klimatickou krizí decimovány nejvíce. V mnoha ohledech tak reprodukuje globální nerovnosti. Zatímco historicky největší znečišťovatelé se nyní stavějí do pozice klimatických lídrů, v dohodě chybí záruka financování odklonu od fosilních paliv pro chudší země. „Ukazuje se pokrytectví bohatých zemí, především USA, které nadále masivně rozšiřují provoz fosilních paliv a zelenou transformaci prosazují jen frázemi. Rozvojové země, které jsou z hlediska energie, příjmů a pracovních míst stále závislé na fosilních palivech, zůstávají bez solidních záruk odpovídající finanční podpory pro svůj urychlený a spravedlivý přechod na obnovitelné zdroje energie. Přestože COP28 uznal obrovský nedostatek financí na řešení dopadů klimatických změn, konečné výsledky jsou zklamáním, protože nepřiměly bohaté země k plnění jejich finančních závazků – závazků ve výši stovek miliard dolarů, které zůstávají nesplněny,“ reflektoval konferenci Harjeet Singh z Climate Action Network International.

Závěrečná dohoda je sice nejdůležitějším, ale ne jediným výstupem konference. Již první den byl zřízen Fond pro ztráty a škody (Loss and Damage Fund), na kterém se státy dohodly již na předchozí klimatické konferenci v Egyptě. Jeho účelem je poskytnout finanční podporu zemím, které již nyní čelí katastrofickým dopadům změn klimatu. Bohatší země, které jsou za oteplení historicky zodpovědné, by měly pomoci chudším státům vyrovnat se s požáry, suchy, neúrodou nebo záplavami. Podobné ztráty a škody mohou rozvojové země přijít i na více než 400 miliard dolarů ročně. Zřízení fondu se neobešlo bez prohlášení o „přelomové dohodě“. Bohaté země mluvily o globální spravedlnosti a o tom, jak „společně udávají směr“. Následně do fondu slíbily přispět pouhých 700 milionů dolarů, tedy méně 0,2 % z celkových škod. Jasně tím ukázaly, že nehodlají přijmout zodpovědnost za desítky let profitování z těžby a spalování fosilních paliv.

Slova, nebo činy?

Co tedy znamenají výsledky konference COP28 pro klimatickou politiku? „Je to dohoda, která nemá právní závaznost. Primární je to, jak budou vlády implementovat tuto dohodu ve svých zemích. V České republice se aktualizují strategické dokumenty jako národní klimaticko-energetický plán, politika ochrany klimatu a státní energetická koncepce. To jsou způsoby, jak může ČR tuto vizi implementovat. Příští rok budou státy aktualizovat své závazky snižování emisí (tzv. NDC), které vypovídají o tom, v jaké míře přispívají ke snižování emisí skleníkových plynů. Nyní je velkou úlohou jednotlivých států dostat to do národních legislativ a přestat expandovat fosilní paliva,“ říká Macurová.

Právě to, zda ropné státy skutečně začnou těžbu utlumovat, ukáže, zda je výsledek konference dostatečně silný, nebo zda se z něj stane, stejně jako z mnoha dalších prohlášení, pouhý cár papíru. Zdaleka přitom nejde pouze o státy, jako je Saúdská Arábie. Hned po ní totiž největší rozšíření těžby chystají USA, Brazílie a Kanada. Ty se přitom během konference stavěly do role klimatických lídrů. Dokud se nezmění pokrytecký přístup jednotlivých vlád, neměli bychom do výsledku konference COP28 vkládat přílišné naděje.

COP28 přišel s novým receptem: uspořádejte klimatickou konferenci v ropném státě, do jejího čela posaďte šéfa ropné korporace, udělejte z fosilních lobbistů jednu z největších delegací a doveďte vyjednávání na pokraj selhání. Nastavíte očekávání tak nízká, že když se po třiceti letech konečně začne diskutovat o fosilních palivech, svět vám v euforii z toho, že jste došli aspoň k nějakým závěrům, promine i to, že jsou příliš slabé, plné děr a zadních vrátek a že nechávají zranitelné země napospas osudu, který jim globální sever připravil.

Třicet let klimatických konferencí k tomu, aby se začalo mluvit o začátku konce fosilních paliv, nás může přijít velmi draho. I přesto ale existuje důvod k pochvale. Posun, který se i přes silný odpor fosilního byznysu ve vyjednáváních za poslední roky odehrál, je především zásluhou vytrvalé práce globálního klimatického hnutí, které neustalo v tlaku na politické představitele, podnikatelské elity ani v apelování na širokou veřejnost. Výsledná dohoda totiž stvrzuje to, co občanská společnost, ekologické organizace, aktivisté a aktivistky i statisíce lidí po celém světě říkají už dávno: uhlí, ropa a plyn patří pod zem.

Autor je klimatický aktivista a student politologie.

Čtěte dále