Realita anglosaského vysokého školství ukazuje, že školné a větší byrokracie nejsou řešením

Protesty českých humanitních vědců a vědkyň se neodehrávají ve vakuu. Akademici protestují i v Británii, Kanadě či Spojených státech, tedy i tam, kde se platí školné.

Jan Beneš
Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec

V České republice proběhla protestní akce s názvem Hodina pravdy, skrze niž chtěli akademičtí pracovníci českých filozofických a společenskovědních fakult poukázat na nedůstojné platové podmínky akademických i neakademických zaměstnanců. Šlo o ojedinělý a předem naplánovaný pokus těchto fakult představit veřejnosti nuzné podmínky, za nichž jejich zaměstnanci a doktorandi pracují a bádají.

Na západ od nás přitom protestní akce na univerzitách probíhají už několik let, a to zejména ve Spojených státech amerických, Kanadě a Velké Británií, tedy zemích, kde je vysokoškolské vzdělání z velké části financováno pomocí školného. Ani tam se totiž mnohým akademikům a studujícím v doktorských programech nedaří dosáhnout důstojného ohodnocení vlastní práce a výzkumu.

Stávkující Británie

Britský sociální stát za více než dekádu vlád Konzervativní strany prošel výraznými škrty, zatímco školné na univerzitách od roku 2012 roste. Především Anglie patří mezi země s nejvyšším školným na světě, ale platy zaměstnanců univerzit a doktorandů se době zjevně nepřizpůsobily – lidé mají problém zaplatit nájem a mnozí jsou na hranici chudoby. Ostatně i studující si v posledních letech stěžují, že se jim za nemalé školné dostává nekvalitního vzdělání. Aby ne, když jejich vyučující každý měsíc řeší, jestli zaplatí účty. A proto došlo na stávky.

Mnohými vzývaná racionálnost severoamerických univerzit, orientovaných na zisk a praktické potřeby studujících i řízení formou správních rad, dlouhodobě vede k vysokým výdajům a byrokratizaci.

V Británii začali akademici a další zaměstnanci univerzit stávkovat už v roce 2018 a nepřestali dodnes. Desítky univerzit a hlavně desetitisíce zaměstnanců například v únoru 2018 přerušili výuku a poskytování potřebných služeb na kampusech kvůli chystanému zrušení penzijních benefitů ze strany univerzit. Protesty proběhly i v následujících letech, byť je pandemie do značné míry oslabila. Roky 2022 a 2023 se pak v Británii nesou ve znamení intenzivních stávek v rámci zdravotnického systému, železnic, úředního aparátu a právě vysokých škol. Do ulic během letošního února a března zatím kvůli nedostačujícím platům, penzijnímu systému, náročným pracovním podmínkám, ale i genderové diskriminaci na kampusech vyšlo na sedmdesát tisíc zaměstnanců zhruba sto padesáti malých i velkých univerzit. Mnohde je při tom podpořili studující, a to navzdory plánu odborů a dalších účastníků stávkovat i ve zkouškovém období a po čas přijímacích zkoušek. To prozatím v ČR nehrozí, byť na stole tato možnost zůstává.

Masové protesty v Kanadě a USA

V Kanadě, kde značná část rozpočtu vysokých škol pochází z veřejných zdrojů, se stávkuje, případně odbory vyjednávají s rektoráty a správními radami, od roku 2021, a to zejména kvůli typu a délce smluv nabízených akademikům (krátkodobé smlouvy vázané na počet odučených kurzů, bez hrazeného zdravotního a sociálního pojištění). Největší stávky proběhly na podzim minulého roku a týkaly se především akademických pozic placených od hodiny – lektorů, asistentů a výzkumníků, kteří učí velkou nálož základních bakalářských kurzů a mají na starosti zkoušky a hodnocení studentů v kurzech s velkým počtem studentů. Zároveň se spor týkal platové diskriminace malých, respektive regionálních vysokých škol v porovnání s velkými univerzitami zaměřenými na výzkum.

V neposlední řadě pak ke stávkám došlo ve Spojených státech, přičemž největší pozornost amerických médií se upnula na nejrozsáhlejší vysokoškolskou stávku v dějinách USA, tedy téměř šest týdnů trvající stávku zaměstnanců Kalifornské univerzity, která zahrnuje špičkové kampusy jako UC Berkeley, UC San Francisco a UCLA a představuje jeden z největších univerzitních systémů v zemi. Skoro padesát tisíc asistentů, lektorů a výzkumných pracovníků stávkovalo za vyšší mzdy, protože ty současné zkrátka v drahé Kalifornii nestačí na živobytí, pohybují se pro zmiňované akademické pozice jen těsně nad hranicí chudoby a ani neodpovídají práci na tak prestižních univerzitách a kvalifikačním nárokům na ni.

Podobné stávky už však v posledních letech proběhly i na Harvardu, což je soukromá univerzita, která například za rok 2021 disponovala investičními prostředky ze školného a darů od absolventů a sponzorů v hodnotě více než 53 miliard dolarů. Tam rovněž stávkovali lektoři z řad studujících magisterských a doktorských programů, na něž americké soukromé i veřejné univerzity nakládají velké množství pedagogické práce. V roce 2017 zase na Yaleově univerzitě došlo k hladovkám lektorů. Jen za minulý rok se konaly stávky a protesty za lepší platové a materiální podmínky na patnácti univerzitách napříč USA. Šlo o vyvrcholení frustrací, které na kampusech probublávaly už nějakou dobu, ale s pandemií dosáhly vrcholu. Jednalo se o nejvyšší počet stávek za posledních dvacet let. A pedagogové odcházejí v čím dál větším počtu.

Na platech v akademické sféře záleží

Ve zmiňovaných zemích školné a rozpočty mnohdy rostou, ale finance nejdou k akademickým zaměstnancům. V Česku podíl financí pro vysoké školy v rozpočtu ministerstva školství za poslední dekádu klesl z 18 na 12 procent a ministerská komise nedávno zhodnotila, že české filozofické a společenskovědní fakulty potřebují jen na důstojné platy finanční injekci okolo miliardy korun. Pokud však tento jednorázový příspěvek nepůjde adresně na specifické podfinancované fakulty a zůstane v rukou rektorátů, nastane podobný problém jako v zahraničí.

Paradoxně ve zmiňovaných zemích, především v Severní Americe, závratně rostou počty a platy administrativních pracovníků univerzit. Korporatizace univerzit a vysoké rozpočty financující spoustu služeb pro platící studující s sebou totiž přinesly nutnost vytvořit množství manažerských pozic, které jsou podstatně lépe ohodnoceny než učitelské a výzkumné pozice. Mnohými vzývaná racionálnost severoamerických univerzit, orientovaných na zisk a praktické potřeby studujících i řízení formou správních rad, tedy dlouhodobě vede k vysokým výdajům a byrokratizaci vysokých škol. Prostředky nejsou nutně vynakládány efektivně, univerzity podléhají tlakům politiků, kteří mnohdy do správních rad a manažerských pozic dosazují ideologicky spřízněné osoby. Zároveň severoamerické univerzity vyvíjejí tlak na snižování nákladů u mezd akademických pracovníků, velmi často právě v opovrhovaných humanitních a společenskovědních oborech.

I v českém veřejném prostoru nyní zaznívá volání po optimalizaci a racionalizaci rozpočtů univerzit, počtu nabízených oborů či studijních programů a odborných pracovišť. Od některých zaznívají slova o zavedení školného coby léku na podfinancování vysokých škol. Jak ale ukazuje příklad britských i severoamerických univerzit, školné nepředstavuje řešení a neoliberální řízení univerzit nevede nutně k efektivní a racionální alokaci finančních prostředků. Jak v českém, tak anglosaském vysokém školství se totiž jádro problému nachází úplně jinde: ve vědomém rozhodnutí neplatit některým vyučujícím důstojné platy, podfinancovat některé fakulty a obory a stigmatizovat je.

V posledních letech u nás objektivně a prokazatelně došlo ke snížení objemu financí proudících ze státního rozpočtu na univerzity. Podobně jako v zahraničí jde o vědomou volbu a signál, že na vysokém školství nám až tak nezáleží, a na tom humanitním a společenskovědním úplně nejméně. Akademici minulý týden protestovali jen krátce a nadále vyjednávají s vládními představiteli. Jak však ukazují příklady ze zahraničí, pokud nedojde ke společenskému a politickému rozhodnutí investovat do platů vysokoškolských zaměstnanců důstojné množství peněz, protesty mohou přejít ve stávky a trvat měsíce či roky. Přitom volba je jednoduchá a logická.

Autor je amerikanista a předseda akademického senátu Filozofické fakulty Ostravské univerzity.

Čtěte dále