Jak neoliberální transformace v devadesátých letech pomohla Rusku stvořit Vladimira Putina

Pro pochopení popularity Putinova režimu je nutné zkoumat i sociálně historické souvislosti šokové doktríny z devadesátých let. Tehdy se více než čtvrtina domácností propadla do těžké chudoby.

Lukáš Ulrych
Foto World Economic Forum, Flickr, CC BY-NC-SA 2.0

Ruská agrese na Ukrajině vzbudila mnohé diskuse ohledně současného režimu v Rusku, příčinách jeho vzniku a možném trvání, stejně jako o důvodech popularity Vladimira Putina. Pokud chceme nalézt odpovědi na tyto otázky, musíme se podívat na období konce SSSR a formování novodobého Ruska v devadesátých letech v časech transformace i na roli západních ekonomických poradců v tomto procesu. Tato exkurze nám může kromě odpovědí na zmíněné otázky poskytnout také několik ponaučení týkajících se nutných podmínek, bez jejichž splnění není možné úspěšně absolvovat přechod k fungující demokracii.

Předehra konce komunismu a SSSR

Počátky Putinova režimu sahají do osmdesátých let, kdy centrálně plánovaná ekonomika Sovětského svazu přestala být schopna udržet krok s vyspělejším Západem v rámci soupeření ve zbrojení, a stalo se zjevným, že bez celé řady ekonomických reforem to dál nepůjde. V této době vznikla prognóza ředitele Ekonomického ústavu Akademie věd SSSR, že pokud nebudou učiněny reformy, bude Sovětský svaz kolem roku 2000 svým hospodářským výkonem na úrovni rozvojových zemí a nebude schopen vojensky konkurovat USA. V této atmosféře se stal roku 1985 šéfem komunistické strany SSSR Michail Gorbačov, který přišel s plánem komplexní reformy politického a ekonomického systému známého jako perestrojka (přestavba). Politická reforma nazývaná glasnosť (otevřenost) se pak týkala liberalizace poměrů, v jejímž rámci byla omezena cenzura, a připravovala se reforma volebního systému, aby si voliči mohli vybírat kandidáty. Ti však měli být z drtivé většiny členy komunistické strany.

Pod tíhou důkazů o zhoubnosti šokové terapie dokonce i Milton Friedman nakonec uznal, že neoliberalismus selhal, tedy že měl pravdu Joseph Stiglitz prosazující postupnou transformaci.

Cílem perestrojky bylo přejít postupně od centrálně plánované ekonomiky k ekonomice řízené státem – s regulovaným trhem a soukromým sektorem. Uskutečňování perestrojky však narazilo na silný odpor konzervativních komunistů, které si Gorbačov udobřoval ústupky i změnami obsahu ekonomické reformy. Její části si však čím dál tím více odporovaly. Výsledkem vnitřně nekonzistentní reformy byl ekonomický propad, kvůli kterému lidé překřtili perestrojku na katastrojku. Hospodářský úpadek vedl k rozkladu samotné komunistické strany, její vlády a také k rozvoji národnostních konfliktů uvnitř SSSR, což vše dohromady zapříčinilo jeho rozpad provedený většinou místními špičkami svazových komunistických stran.

Roku 1991 Gorbačov rezignoval na post prezidenta Sovětského svazu, který se zároveň rozpadl na patnáct samostatných republik. Tím v postsovětském prostoru začalo období transformace. V Rusku z ní udělal jádro svého politického programu prezident Boris Jelcin, který sliboval přechod k liberální demokracii a čistokrevnému tržnímu kapitalismu.

Minimálně čtvrtina lidí padá do chudoby

Jelcin se ve své snaze transformovat Rusko silně opíral o rady ekonomických poradců ze Západu, kteří však nebyli ve svých názorech na ekonomickou reformu jednotní. Největší sváry se vedly kolem otázky privatizace, jelikož dosud největší privatizátorkou byla britská premiérka Margaret Thatcher, která po dobu své jedenáctileté vlády zprivatizovala kolem dvaceti podniků, zatímco v SSSR jich bylo v rukou státu kolem 200 tisíc.

Ekonomové se tak rozdělili do dvou soupeřících táborů. Příznivci keynesiánství v čele s Josephem Stiglitzem požadovali, aby stát nejdříve vytvořil potřebný právní rámec a následně postupně privatizoval podniky, přičemž by svými zásahy zajišťoval sociální smír a zdravé podnikatelské prostředí. Neoliberálové v čele s Miltonem Friedmanem naopak prosazovali šokovou terapii, kdy by stát co nejrychleji převedl veškerý svůj majetek do soukromých rukou bez ohledu na neexistenci právního rámce a vzdal by se i dalších zásahů do ekonomiky. K této strategii se přiklonil i Mezinárodní měnový fond, kterému nakonec Jelcin vyšel vstříc.

V důsledku toho se Rusko vydalo cestou šokové terapie a rychlému otevírání svých trhů západní konkurenci. Rychlá privatizace byla podle západních poradců jedinou garancí, že se komunismus nevrátí, jelikož takovému scénáři zabrání nově vzniklá podnikatelská vrstva. Za pouhé dva roky, mezi lety 1992–1994, tak bylo bez potřebných zákonů formou malé privatizace nebo kupónové privatizace na 120 tisíc podniků převedeno do soukromých rukou. Stát mezitím začal s politikou škrtů.

Šoková transformace však následně zapříčinila největší ekonomickou pohromu a rozvrat v období míru v celých známých dějinách. HDP Ruska klesl o více než třetinu a příjem na obyvatele o 30 procent. Rusko na tom bylo hůře než v období druhé světové války, kdy bylo jeho ekonomicky rozvinuté území okupováno nacisty. Ani tehdy neklesl výkon ekonomiky pod 70 procent. Podle oficiálních dat žilo v roce 1995 celých 25 procent obyvatel Ruska v podmínkách chudoby, přičemž podle autorů knihy Ekonomika života a smrti, David Stucklera a Sanjay Basu, mělo jít ve skutečnosti až o 40 procent obyvatel.

Podle odhadů Světové banky 40 procent obyvatel mělo na denní výdaje pouze 2 dolary. S raketovým růstem chudoby naopak klesala doba dožití z 64 na 57 let. S ekonomikou se do krize dostalo i zdravotnictví, jelikož v SSSR spadaly nemocnice pod podniky, které je financovaly. Množství podniků během privatizace zkrachovalo nebo bylo vytunelováno, v důsledku čehož zanikala i zdravotnická zařízení. Odhaduje se, že transformace v Rusku stála život přibližně 10 milionů lidí, přičemž 90 procent z nich byli muži mezi 25–39 lety. Bída byla tak velká, že obyvatelé měst pěstovali brambory a zeleninu ve veřejných parcích. Zpráva OSN z roku 1999 pojednávající o situaci v Rusku konstatovala, že „v původním Sovětském svazu probíhá monumentální humanitární katastrofa, jelikož přechodové kroky k nové ekonomice byly doslova smrtelné pro velké množství lidí.“  Země, která byla ještě před deseti lety druhou největší supervelmocí planety, čelila v devadesátých letech ekonomickému rozkladu, nárůstu kriminality a zvlášť organizovaného zločinu a také úpadkem vlivu na mezinárodní dění. To byl charakter Jelcinovy éry.

Prezident nad parlamentem

Nejen, že země prožívala ekonomickou tragédii, ale nedařil se jí ani přechod k demokracii. V roce 1991 získal Jelcin na 13 měsíců mimořádné pravomoci, aby mohl uskutečnit další reformu. Neúspěch ekonomických reforem a neustále se zhoršující ekonomická situace obyvatel vedly ke zhoršování vztahu mezi prezidentem a parlamentem, až se v roce 1993 situace dostala do bodu otevřeného konfliktu a ústavní krize.

Jelcin prohlásil dosavadní ústavu z roku 1977 za nelegitimní, rozpustil parlament a dále si do konání parlamentních voleb a přijetí ústavy nárokoval mimořádné pravomoci. Na nic z toho neměl podle tehdejších zákonů právo a fakticky šlo o státní převrat. Parlament vzápětí označil toto jednání za neústavní a Jelcina odvolal z funkce. Ten politickou krizi nakonec vyřešil tím, že na budovu parlamentu poslal tanky, a vojsko zatklo vůdce odporu. Následně proběhly volby do nového orgánu zákonodárné moci Státní dumy a byla přijata nová ústava dávající prezidentovi takové pravomoci, že fakticky prolamovala systém brzd a protivah zajišťující dělbu státní moci. Ruský prezident má od této doby mocenskou převahu nad parlamentem.

[rcblock id=“63080″]

K nastolení demokratických pořádků nepřispěla ani privatizace. Ta sice zabránila návratu komunistů, ale vytvořila takovou majetkovou strukturu, která neumožňovala rozvoj liberální demokracie, a nakonec vedla k nastolení režimu oligarchy řízené demokracie. S tím začal již sám Jelcin, který kolem sebe vytvořil mocenské centrum složené z předních oligarchů. Nepochybně s nimi také Jelcin konzultoval, kdo by ho měl nahradit, přičemž volba padla na Vladimira Putina, jehož politická kariéra od konce devadesátých let strmě stoupala. V letech 1998–1999 byl šéfem ruské tajné služby FSB a od roku 1999 předsedou vlády.

Putinova stabilizace a oligarchizace

V roce 1999 se po Jelcinově abdikaci stal Putin prezidentem a začal zemi stabilizovat hospodářsky i sociálně. Obnovil ochranu ruského trhu před vyspělejší západní konkurencí drtící domácí producenty, čímž nastartoval ekonomický růst, a ukončil 15 let trvající období hospodářské krize. Dále snížil kriminalitu a začal s obnovováním vlivu Ruska na mezinárodní scéně. Tím vším se podařilo Putinovi získat oblibu, s níž dál upevňoval svou moc. Využil doznívající otřes z krizí a nerozvinutost ruské občanské společnosti k politickému posunu Ruska směrem k autoritářské formě vlády. Zcela si podřídil média, která transformoval do podoby továrny na propagandu, a začal potírat opozici. Nic z toho by nebylo možné, pokud by nevycházel vstříc zájmům domácích oligarchů. Do karet v tomto Putinovi hrály pramalé zkušenosti země s demokracií. V Rusku se tak zrodil nový kleptokratický režim, v jehož rámci oligarchové těží nerostné bohatství země a těší se z nízkých daní i sepětí s vládní mocí, která prosazuje jejich zájmy. Bohatství oligarchů během Putinovy vlády neustále bobtnalo, což se projevilo i ve srovnání žebříčků nejbohatších lidí planety. V roce 2000 mezi nimi nebyl jediný Rus, kdežto v roce 2017 dokonce 74. Dnes pouze 1 procento nejbohatších vlastní skoro 48 procent bohatství a 10 procent nejbohatších dokonce 74 procent veškerého bohatství, zatímco chudší polovina obyvatel Ruska vlastní pouhá 3 procenta jmění.

Mnozí z ruských zbohatlíků se dostali ke svému majetku veřejnými zakázkami bez soutěže, podvody, ale také nastavením ruského daňového systému. Ten je fakticky degresivní. I pro ty nejbohatší platí rovná daň z příjmu ve výši 13 procent, a naopak vysoké jsou nepřímé daně, kdy DPH dosahuje až 25 procent. Daně tak celkově dopadají nejvíce na střední třídu a chudé, zatímco zvýhodňují bohaté. V tomto principu se nachází jádro ruského politického režimu – tedy v sepětí Putinovy moci s oligarchy. Ti se obávají, že když Putinův režim padne a bude nastolena demokracie, otevře se cesta k přerozdělování, a také prověřování původu jejich majetku.

Blau a Havlovo nesplněné přání

Jak je možné, že ruský režim funguje na úkor většiny společnosti, a přesto se zdá, že za Putinem stála – minimálně do invaze na Ukrajině, značná část populace? Mnoho lidí se obdobně ptá, jak je možné, že tak vyspělá společnost, jako byla ta německá ve třicátých letech 20. století, umožnila vzestup nacismu. Možnou odpověď na otázku, proč lidé tolerují nedemokratické režimy a vzdávají se svobody, přinesl americký sociolog Peter Blau. Lidé podle něho, zjednodušeně řečeno, tolerují ztrátu svobody, pokud jim to připadá výhodné a režim jim poskytuje v dostatečné míře požadované statky. Ztráta svobody musí být lidmi vnímána jako dostatečně kompenzovaná – pak je přijatelná.

Podle Blauovy teorie se Němci ve třicátých letech nevzbouřili proti nacistickému režimu stejně jako Rusové od devadesátých let dosud proti Putinovi proto, že jim tyto režimy daly potřebnou stabilitu a jistoty. Demokracie je lidmi vnímána především jako cesta k dosažení blahobytu, a pokud v tomto selhává, může být za určitých podmínek nahrazena autoritářským režimem. Zeptejme se sami sebe, jak dlouho by u nás fungovala demokracie, kdyby většina lidí nevyšla s příjmy? Domnívám se, že dlouho ne.

Oporou Putinova režimu jsou kromě oligarchů a propagandy také vzpomínky zejména starší generace na časy bídy a obavy, že s koncem Putina by se mohly vrátit staré doby. Toto jsou důvody stojící za Putinovou popularitou. Stejně jako Putinův režim vystoupil z bídy, může v důsledku bídy skončit. Ruskou společnost může prudké snížení životní úrovně v důsledku současných sankcí přesvědčit, že Putinův režim nevede k blahobytu, ale je přítěží, které je třeba se zbavit. Pokud se Rusko zbaví Putina a skutečně budeme chtít, aby zde fungovala demokracie, bude nutné pomoci obyvatelům Ruska k blahobytu. Právě na něm stojí a padá demokracie.

Uvědomoval si to zřejmě i Václav Havel, když 21. února 1990 ve svém projevu v Kongresu USA řekl, že nejlepším způsobem, jak mohou USA pomoci Československu, je zajistit přechod SSSR k demokracii a fungující ekonomice. Toto přání však nebylo splněno. Místo pomoci k zajištění fungující ekonomiky se Rusko stalo dějištěm neoliberálního experimentu vedoucího k humanitární katastrofě s nesmírnými obětmi, v jehož důsledku byl umožněn vznik Putinova režimu. Pod tíhou důkazů o zhoubnosti šokové terapie dokonce i Milton Friedman nakonec uznal, že neoliberalismus selhal, tedy že měl pravdu Joseph Stiglitz prosazující postupnou transformaci. Na Západ nyní čeká složení reparátu z devadesátých let v Rusku. Jeho cena je však strašlivá. Pokud by tehdy neselhal a Rusku skutečně pomohl, nemuselo k válce na Ukrajině vůbec dojít, nemuselo by se věnovat tolik prostředků na zbrojení, a také by ubylo konfliktů. Autoritářské režimy totiž mají tendenci je rozdmýchávat, protože tím odvrací pozornost obyvatel od domácích problémů a kanalizují stres a frustrace. Obyvatelé tváří v tvář možné zahraniční hrozbě mají na vládu menší nároky a zároveň se snáze nechají vtáhnout do pocitu nutné národní jednoty v době složitých mezinárodních situací, což dává vládě prostor likvidovat opozici jako agenty cizí moci. Konflikty tak patří k dalším nástrojům ovládání lidí s cílem zachovat režim, který je výhodný jen pro malé procento z nich.

Stejně jako byla demokracie v poválečném Německu obnovena v podmínkách růstu blahobytu, musíme se připravit, že pouze tak může demokracie zakořenit v Rusku po pádu Putina. Bez prosperující a spravedlivé ekonomiky je demokracie dlouhodobě neudržitelná. To jsou zkušenosti 20. století, které novodobá ruská historie jen potvrzuje.

Autor je spolupracovník redakce.

Čtěte dále