Na Alarmu vyšel 2. července článek Jakuba Záhory Musíme mluvit o antisemitismu i v propalestinském hnutí. V zásadě s jeho závěry souhlasím, jen bych přidala několik poznámek. Autor v článku klade důraz na nepříjemnou skutečnost, „že nemalá část veřejnosti není schopná rozlišit mezi ‚Židy‘ jakožto etnickou či náboženskou menšinou a ‚židovským‘ státem, Izraelem“. Tato skutečnost je opravdu problém, který značně komplikuje diskusi kolem Izraele, ale překvapuje mě, že článek pomíjí skutečnost, že tato mlhovina není něco, co z nebe spadlo či se náhodně urodilo, ale je výsledkem dlouhodobé propagandistické kampaně vedené státem Izrael.
Jsem přesvědčena, že za podstatnou část nárůstu antisemitismu mohou politiky izraelského státu rámované kampaní o tom, že každý Žid je vlastně tak trochu sionista.
Rozostření hranic mezi státem a náboženstvím či státem a etnikem v kampaních namířených dovnitř i ven je jedna ze strategií státu Izrael, které považuji za nejnebezpečnější (aspoň pro Židy v Evropě). Fakt, že efektivita této strategie namířená do Evropy je založená na probouzení odlesků starých pocitů viny (jež zaručují Izraeli zvláštní statut v oblasti morálního hodnocení), ji nečiní méně nebezpečnou, ale naopak nebezpečí spíš zvyšuje. Nevyřčené motivy mají vždy blíž k násilí než k rozvaze a tlak na staré pocity viny bývá skoro spolehlivě funkční rozbuškou.
V podobném duchu mě překvapilo i užití citátu z mé řeči, které v kontextu, v němž byl úryvek použit, považuji spíše za zneužití. Vyslechla jsem si tento přátelský útok (v obecně přátelském duchu „násilí plodí násilí, that’s how it goes“) a sdělila jej ve své řeči adresované kriticky nikoli „antisemitům“, nýbrž právě izraelské vládě, abych zdůraznila nebezpečnost zmíněných kampaní zahrnujících implicitně všechny Židy do zodpovědnosti za Izrael a současně účelově vydírající historické svědomí Evropanů (jak je z textu celkem dobře patrné).
Kritika Izraele neznamená antisemitismus
Nepochybuji o tom, že v propalestinském hnutí se objevují lidé s antisemitskými motivy, vím, že jejich počet vzrůstá i mezi Evropany, a souhlasím s autorem, že jednou z příčin je to, „že nemalá část veřejnosti není schopná rozlišit mezi ‚Židy‘ jakožto etnickou či náboženskou menšinou a ‚židovským‘ státem, Izraelem“, ale rozhodně nesouhlasím se závěry, které z toho autor učinil: „V tomto duchu je nutné kategoricky odmítnout názory, že za nárůst antisemitismu mohou politiky izraelského státu vůči Palestincům.“ Naopak. Jsem přesvědčena, že za podstatnou část nárůstu antisemitismu mohou politiky izraelského státu rámované kampaní o tom, že každý Žid je vlastně tak trochu sionista a kritika státu Izrael je antisemitismem.
Posledním překvapením pro mne byl odstavec: „Skutečnost, že pro mnoho pachatelů nedávných antisemitských útoků je podle všeho nepřijatelná představa židovského státu spíše než multirasové společnosti, znamená, že levice nemůže předstírat, že se jí a jejího politického angažmá antisemitismus netýká“. Ano. Pro mě je rozhodně „nepřijatelná představa židovského státu spíše než multirasové společnosti“, ale nikoli proto, že ten stát je právě židovský, ale proto, že tíhne k teokracii, nacionalismu a dvojímu druhu občanství podle etnického klíče na rozdíl od multirasové společnosti.
Myslím, že levice nemůže předstírat, že se jí a jejího politického angažmá antisemitismus netýká. Jako každé hnutí (a opravdu dnes jde spíš o hnutí než stranické aparáty) je ohrožená tím, že se jí může zaštítit kdejaký vztekloun, který se potřebuje vykřičet, že se k ní přimykají neadresné protesty proti všemu a všem a snaží se v jejích strukturách prosadit a že jedním ze spolehlivých historických kanálů nenávisti je i antisemitismus, který s nepřehledným konfliktem v Izraeli narůstá. O tom, jestli za tento nárůst může kritika Izraele, anebo spíš to, že si izraelský stát vymiňuje nekritizovatelnost, mám však důvodné pochybnosti.
Autorka je publicistka.