„Než se lidé nadějí, budou za ně roboti pracovat a budou si brát jejich děti, jejich vnuky a vnučky, jejich přátele,“ myslí si jeden z výrobců sexuálních robotů, Sergi Santos. S umělou inteligencí vloženou do realistických figurín vnadných štíhlých žen se silikonovou kůží, jako by se realizovaly sci-fi představy z knih a filmů. Stepfordské paničky se pomalu stávají realitou. V současné době se cena kvalitního sexuálního robota či robotky pohybuje v přepočtu okolo osmi set tisíc korun. Zatím se tedy zdá, že umělohmotná sexuální partnerka bude výsadou jen hrstky bohatých. Rozšíří se však masově, až se podaří ceny srazit mnohem níž?
Nejnovější umělé ženy (a nejen ženy, vyrábí se i umělí muži – zákazníky jsou však především pánové) mohou díky umělé inteligenci se svými majiteli komunikovat. Dokážou reagovat na to, co jejich vlastník říká. Jejich odpovědi většinou vyjadřují cosi ve smyslu „Budu dělat to, co potěší mého pána“. Vývojáři učí tyto roboty chodit, reagovat na stimulaci prsou či klitorisu a vůbec – chovat se co nejrealističtěji. Majitel znuděný poddajností svého robota již nyní může využít tzv. rape modu a vzít si svou robotku proti její vůli – přestože ta žádnou nemá. Odborníci se dohadují, že do deseti let budou tito roboti schopni poskytovat téměř všechno, co by člověk očekával od reálné partnerky – budou trpěliví, laskaví, milující a nebudou si stěžovat. Kolik jich bylo do dnešního dne prodáno, je obtížné zjistit.
Lepší než zákaz je skutečně důsledná mediální výchova a informovanost společnosti – posílení vědomí, že porno i robotka jsou skutečně vzdálené od reálného života
Někteří komentátoři a komentátorky volají po zákazu takových robotů. Mezi jejich argumenty patří především to, že muži se tak naučí brát ženy jako věc. Jako by to někteří nedělali již nyní. Robotky podle nich snižují hodnotu ženy jako individuality, posouvají ženské tělo ještě více do roviny sexuálního objektu. Když si muži zvyknou na poddajnou sexuální hračku, jak se pak budou chovat k reálným ženám?
Sexuální robotické dítě
Kapitola sama pro sebe jsou dětští sexuální roboti. Nejedná se o roboty pro děti, ale o roboty, kteří jako děti vypadají. Kanadský soud stále řeší, jaké stanovisko zaujmout k vlastnictví robotické panny vzezření prepubertální dívky, kterou si před čtyřmi roky objednal z Japonska jistý Kanaďan. Je vlastnictví takové panny legální? Někteří tvrdí, že silikonové repliky dětí by mohly být používány jako vhodná terapie pro pedofily. Po zákaz dětských robotek ale volají mnozí odborníci, kteří je staví na roveň dětské pornografii.
Diskuse o legálnosti, hrozbě i možnostech využití umělé inteligence ve spojení se sexuálními pannami je potřebná. Není však skutečně taková robotka jen rozšířenou formou pornografie? V podstatě veškeré kritice, které jsou podrobovány robotické panny, je totiž možno podrobit i pornofilmy. Značná část konzumentů porna si neuvědomuje disproporci mezi filmem a realitou. Jak mi řekl jeden známý: „Porno je jen pohádka pro dospělé.“ Lepší než zákaz je skutečně důsledná mediální výchova a informovanost společnosti – posílení vědomí, že porno i robotka jsou skutečně vzdálené od reálného života, že jsou vytvořeny čistě pro sexuální ukojení a většinou jen pro muže a že je hodně nebezpečné aplikovat věci naučené z porna nebo ze zacházení s robotkou na živoucí lidské bytosti.
Kde se bere potřeba vlastnit sexuálního robota?
Kolébkou sexuálních robotů je Japonsko – ráj hi-tech pokroku. Je tedy logické, že takové vynálezy vznikají především zde. V Japonsku jsou ale silně rozšířené i nerobotické sexuální hračky. Realistických umělohmotných žen s otvory rozkoše, jejichž tělo je možné ohýbat do různých poloh, se v Japonsku ročně prodá na dva tisíce. Jejich cena je oproti robotkám o dost nižší – nákup se vejde do sto padesáti tisíc korun. Jeden majitel takové umělé ženy v dokumentu Rise of Robots popisuje, že první pannu si pořídil už před šestnácti lety. Od té doby je jeho život mnohem šťastnější. „Doma na mne čeká někdo, kdo sdílí stejné hodnoty a stejné zájmy jako já,“ vysvětluje. „Nemusím už chodit na zbytečná rande, která nikam nevedou,“ dodává. Panny má nyní tři. Nejde podle něj čistě jen o sexuální ukojení. Je mu s nimi prostě dobře. Silikonové ženy má pojmenované. V dokumentu jsou usazené v obýváku na gauči a koukají se na televizi. Zdá se, že se s nimi snaží žít téměř běžný, partnerský život.
Jestliže se u nás hovoří o rozpadu tradiční rodiny, v Japonsku je možné mluvit o krizi vztahů. Netýká se to samozřejmě každého Japonce. Vlastnit umělou pannu však není ničím extra neobvyklým. Stejně jako využívání placených sexuálních služeb. Za společnost platí čím dál častěji i Japonky. Klientkami nejsou jen starší movité ženy, které si běžně představíme, když se mluví o placeném rande. Mladé dívky si platí chlapce, který s nimi zajde na večeři, do baru, na diskotéku nebo do kina. Po kině jdou k dívce domů, kde jí společník říká věci, které by chtěla slyšet od svého partnera. Nemusí mít nutně sex, může ji třeba jen hladit.
Postavení žen v Japonské společnosti bylo dlouho sešněrováno mnohými pravidly. Dobám tichých poddajných Japonek už však odzvonilo. Japonské ženy, především ty mladé, už netouží jen po tom vystudovat, najít si manžela a tolerovat jeho panovačnost. Nechtějí pouze vytvářet nejlepší podmínky pro to, aby se mohl manžel věnovat kariéře. Jestliže dřív byly Japonky vychovány k tomu, aby toto postavení přijímaly jako naprosto přirozené, dnes se emancipovaly a hodlají se plně realizovat. Zůstávají dlouho svobodné, cestují. Změna se dotkla i starších žen. Zvýšila se rozvodovost. Není divu, že někteří japonští muži tyto změny nedokázali přijmout s otevřenou náručí a povděkem.
Tytam jsou doby, kdy byl japonský muž považován za tvůrce japonského ekonomického zázraku, byl obdivován a chválen. Dnes se potýká s nezaměstnaností, do jeho sféry vlivu se cpou aktivní ženy, které už muže nepotřebují k tomu, aby přežily. Jsou totiž ekonomicky samostatné. Můžeme se v takovou chvíli divit, že někteří dávají přednost panně, která je sice umělá, avšak zastává tradiční roli? Stejně tak je pochopitelné, že ženy, jež si vydobyly samostatnost, netouží po náruči těch mužů, kteří nesdílí jejich představy o nové ženské roli. Není velkým překvapením ani to, že ženy nyní využívají služeb společníků, což si dříve mohli dovolit jen muži, aby tak mimo jiné potvrdili svou nezávislost.
Na boom sexuálních robotů a umělohmotných „sex dolls“ se tak můžeme dívat i jako na důsledek rozpadu původně sexistických struktur. Můžeme je brát i jako jednu z možných fází krize mužství, která dorazila s emancipací žen. Po staletí zažité postavení mužů v krátké době prošlo značnými změnami, které navíc stále ještě nejsou u konce. Muži však musí přijmout, že už nejsou pány tvorstva. Proto je důležitá výchova k porozumění už odmala. Zároveň je potřeba hledat i nové rozměry partnerského soužití, protože muž už není tradičně živitel a žena není pouze manželkou a matkou. Když budeme odmala dívky i chlapce vychovávat ke vzájemnému respektu, třeba pak přestanou toužit po náhražkách reálného sexu i partnerského vztahu.
Autorka je spoluzakladelka spolku Konsent.