Demokracie a kapitalismus vstupovaly do soukolí moderního světa bok po boku. Ve svém boji proti politickým řádům aristokracie, monarchie a církve si byly dokonce příležitostnými spojenci. Jejich spolupráce ale postupně odhalovala hodnotové kontrasty a nemožnost rovnoprávného partnerství bez hledání kompromisu mezi oběma systémy. Rozpínavostí kapitalismu se ve svém díle zabýval americký politický teoretik Sheldon Wolin, jehož úvahy o americkém kapitalismu a demokracii stojí v době nadvlády globálního korporátního kapitalismu rozhodně za zmínku, neboť vysvětlují podstatu demokraticko-kapitalistických systémů a mohou nám toho hodně říct o současném světě a jeho možném směřování.
Touha osvobodit ekonomii
Když v druhé polovině 18. století autoři ekonomie poprvé představovali kapitalismus jako intelektuální konstrukt, oslavovali ho jako dokonale decentralizovanou moc – systém, který na rozdíl od absolutního monarchy nebo vládního úřadu nebude moci nikdo řídit. Podle Wolina ale přehlíželi skutečnost, že se za obecným nárůstem blahobytu, který kapitalismus přinášel, skrývá proces rychlého bohatnutí úzké vrstvy společnosti, jež ve svých rukou koncentruje stále více ekonomické moci, a když potřebuje, nebojí se podplácet moc politickou.
Sheldon Wolin upozorňoval na to, že kapitalismus může pohltit samotnou lidskou duši a oslabovat a usměrňovat demokracii a politiku k obrazu svému.
Kapitalismus se tak mimo teoretický koncept vyvinul v mnohem sofistikovanější řád než jen pouhý způsob produkce, směny a odměny. Stal se systémem, jehož kultura, politika a ekonomie má sklon k souvislému totalitnímu celku. Podle Wolina se nikdy nepodařilo vytvořit takový druh ekonomického řádu, který by vznikl a pracoval v zájmu rozvoje demokracie, a ne jako určitý druh konstantního ohrožení všeobecných práv, na kterých demokracie musí stát.
Ostatně o agresivitě kapitalismu psal ve svém díle už jeden ze zakladatelů sociologie Max Weber: „Kapitalismus není destruktivní silou pouze pro demokracii, ale byl kvintesenciálně zničující také pro aristokratický feudální systém, který mu předcházel.“ Kapitalismus musí eliminovat nebo výrazně pozměnit všechny zvyky, politické hodnoty nebo instituce, které by mohly přinášet reálnou hrozbu autonomii ekonomie. Touží po ničím neomezovaném ekonomickém růstu a potřebuje politický řád podřídit svým potřebám.
Nový úděl
Sheldon Wolin popisoval výše zmíněnou situaci podvolení se demokracie potřebám ekonomického řádu na příkladu amerického politického systému. Sám si uvědomoval, že přes značné nedostatky kapitalismu neexistuje lepší ekonomické uspořádání, které by více zlepšovalo obecný blahobyt společnosti. Zároveň ale upozorňoval na to, že pokud se dostatečně neomezí tendence kapitalismu směřující k jeho bezbřehé až zvířecí svobodě, může kapitalismus pohltit samotnou lidskou duši a oslabovat a usměrňovat demokracii a politiku k obrazu svému.
Prvním nejvýraznějším důsledkem nedostatečně limitovaného kapitalismu byl jeho kolaps ve třicátých letech minulého století a s ním spojená velká hospodářská krize, která umožnila první vládní pokus o zavedení sociálního státu v americké historii. Právě program New Deal, se kterým přišla pokroková administrativa prezidenta Roosevelta, můžeme považovat za jeden z nejslibnějších pokusů o podrobení kapitalismu demokracii. Nadneseně můžeme tento program považovat za oprávněné užití vládní moci a zdrojů suverénním lidem k nápravě nerovností vytvořených ekonomikou nespoutaného kapitalismu.
Namísto toho, aby byly vládní regulace nepřítelem kapitalismu, koncipovala Rooseveltova administrativa New Deal jako jeho záchranu, a to pomocí podpory zaměstnanosti, zavedení řádných mezd, vzdělávání, rekvalifikace a vytvořením polštáře vůči cyklickým výkyvům zakořeněným v kapitalismu. Přes veškeré nedostatky New Dealu dokázala tehdejší americká administrativa, že s efektivní lidovou podporou je možné narušit politická privilegia ve společnosti a přinést ekonomické záruky většině lidí. New Deal, příznačně překládaný jako Nový úděl, měl navíc rozsáhlý a dlouhotrvající společenský efekt v podnícení myšlenek lidové participace. Wolin v něm viděl alespoň záblesk naděje na rovnoprávnější vztah mezi kapitalismem a demokracií.
Studená válka a vzestup korporací
Počátek druhé světové války ale znamenal tvrdou ránu pro veškeré reformní kroky programu New Deal. Nutnost zbrojení přinesla obrovský odliv kapitálu ze sociální oblasti. Ve stejný moment, kdy začátek války prakticky rozvrátil počátky sociálnědemokratické politiky v Americe, se začala zvyšovat míra otevřené spolupráce mezi korporacemi, které měly velký zbrojní potenciál, a státem, který potřeboval zvyšovat bezpečnost. Korporátní ekonomická moc se stala důležitou silou, o kterou mohl stát pevně opřít svou existenci. Skrze touhu korporací po globálním dosahu tak během druhé světové války vzniklo partnerství, které se během války studené ukázalo těsnější, než si kdokoli v předešlé historii dokázal představit. Inkorporace státu se uskutečnila pro jeho vlastní bezpečí.
Trvající hrozba ze strany Sovětského svazu po skončení války přinesla definitivní odmítnutí levicové politiky New Dealu a ideje sociálního státu. Obrovská část národního rozpočtu zůstala v investicích do obrany, což vyhovovalo zbrojním korporacím, které utužovaly dobré vztahy se státem. Političtí představitelé vykreslovali sociální stát a regulaci ekonomiky jako čirý komunismus. Veškerou demokratickou participaci odsuzovali jako nežádoucí a ohrožující samotný systém. Studená válka umožnila konsolidaci kapitálu, který osvobozená korporátní moc následně převzala. Privatizace se stala jedním z hlavních komponentů amerického demokratického systému. A to i přesto, že měla ve většině oblastí naprosto katastrofální dopady. Například privatizace věznic zřetelně ukázala, jak nesmyslná v některých oblastech může být. Společnosti, které věznice provozovaly, totiž uplatňovaly veškerý svůj vliv na stát, aby prodlužoval odsouzeným vězňům tresty a déle jim za jejich pobyt ve vězeních platil, levnou vězeňskou práci navíc využívaly ke svým privátním účelům. S privatizací vládních služeb totiž korporace zároveň nepřebíraly vládní odpovědnost za život všech obyvatel, ale usilovaly pouze o zisk a řešení negativních důsledků svých činů opět přenechávaly státu.
Zdivočelá Amerika
Po rozpadu Sovětského svazu nahrazuje hrozbu studené války hrozba terorismu, buduje se mýtus permanentní války bez hranic a omezení, nutnost preventivních vojenských úderů ve světě a udržení hegemonie Spojených států – k čemuž je nutné udržet kapitál ve zbrojním průmyslu. Obrovské výdaje na obranu doprovází agresivní zahraniční politika a nacionalismus. Dlouholeté zanedbávání investic do společnosti se projevuje silně elitářským vzděláváním a omezeným přístupem ke zdravotní péči. Jak také zajistit peníze na budování sociálního státu, když vkládáte víc peněz do armády než všechny ostatní státy dohromady?
Americkému kapitalismu se zároveň povedlo zdeformovat samotnou volební politickou soutěž. Pro kandidaturu ve volbách totiž pro reálný úspěch potřebujete značné množství financí, které v drtivé většině zajišťují velké korporace, které na oplátku po zvolení požadují protislužby ovlivňující politiku a tvorbu zákonů. Kandidát je tedy spíš výrazem korporátního zájmu než vyjádřením určitého zájmu společnosti. Ve většině případů dokonce platí, že kdo do kampaně vloží nejvíc peněz, ten také nakonec vyhraje. Podle aktivistů z webu letsfreecongress.com, kteří v roce 2012 důkladně zkoumali financování voleb do Sněmovny reprezentantů amerického Kongresu, získalo mandát 95 procent kandidátů, kteří přeplatili své soupeře. Zároveň 70 procent veškerých peněz investovaných do kampaní pocházelo od pouhého jednoho procenta Američanů. Důkazem stále sílícího trendu je dále skutečnost, že po volbách v roce 2014 tvořili milionáři poprvé v historii víc než polovinu členů kongresu.
Skrze široce rozšířené personálním prolínání korporátní a státní sféry (jedním příkladem za všechny je současný ministr zahraničí a bývalý generální ředitel ExxonMobil Rex Tillerson) se do politiky přenáší i korporátní kultura, kterou formuje tlak soutěživé ekonomiky, a má tak mnohem volnější etiku než běžná politická kultura. Důrazem na manažerské řízení státu se z politiky navíc vytlačují politické ideje a demokratické hodnoty.
Pasivní občan jako motor korporátního kapitalismu
Na rozpínavosti amerického kapitalismu můžeme dobře ilustrovat, jak si dnes demokracie ve vztahu ke svému ekonomickému řádu stojí. Růstový kapitalismus je jako náboženství, které je pro udržování svých pilířů víry schopné posunovat veškeré nám známé morální, ekonomické a politické hranice. Jediným důvodem, proč nám svou sílu neukázal naplno, je skutečnost, že naše planeta ještě z posledních sil uspokojuje jeho choutky. Co se ale stane, až tomu tak nebude a zdroje prostě nebudou stačit? Promění kapitalismus západní demokracie v klasické totality, aby zajistil uspokojování potřeb vyvolené vrstvě společnosti? Ne tak docela. Wolin sice v americké společnosti nachází tendence směřující k vytvoření určité totality, nejednalo by se ale o klasickou diktaturu 20. století. Americká společnost dle jeho úvah spíše směřuje k nové formě útlaku, která bude mnohem nenápadnější, o to však účinnější. Oproti klasické totalitě by takový systém povzbuzoval své obyvatele spíš k politické apatii než k masové mobilizaci, což můžeme opakovaně ilustrovat na zvyšujícím se nezájmu o veřejné dění stejně jako na nízkých volebních účastech.
Výsledkem takové specifické totality by podle Wolina byla redukce a oslabování zdravotnických programů, sociálních služeb a státního vzdělávání s cílem vychovat nezajištěnou masu obyvatelstva ohrožovanou zaostáváním lidských schopností za technologickou vyspělostí a přenosem pracovních míst do zahraničí. Zaměstnávání v globalizované high-tech ekonomice už dnes obyvatele tlačí do vrtkavé pozice na sebe navazujících nejistot a strachu, který je základním pojivem systému. Pokud systém udržuje obyvatele v nejistotě a ve stejné chvíli v nich podněcuje egoistický zájem, upřednostní raději politickou stabilitu a bezpečí před občanskou povinností a politickou angažovaností.
Nespoutaný kapitalismus se tak pokouší budovat silně provázanou unii státu a korporace ve věku slábnoucí demokracie a rostoucí politické negramotnosti. Podle loňského průzkumu webu World Economic Forum patří devět z deseti největších a nejvlivnějších světových korporací amerických vlastníkům. Zároveň by největší z nich, totiž společnost Apple, při srovnání s národními státy odpovídala sedmnáctému nejhodnotnějšímu státu světa – byla by těsně před Nizozemskem.
Wolin ve svých úvahách nevaruje před kapitalismem jako obecným fenoménem, spíše upozorňuje na úskalí jeho nespoutanosti projevující se nebezpečnou koncentrací moci v rukou absolutní menšiny. Varuje před potenciálem jeho totalitní kultury, v podstatě snadným zkrocením aktu demokratické volby a podporou ekonomického systému, který rozšiřuje nezájem o veřejné dění, a může tak být pro demokracii stejně smrtící jako mobilizace mas totalitními ideologiemi 20. století.
Autor je politolog.