Žijeme v nebezpečných časech

Rozhovor s politologem Wolfgangem Merkelem o německých volbách, sílícím pravicovém populismu a krizi evropské levice.

Jaroslav Fiala

Ve včerejších volbách v Německu zvítězila pravicová CDU/CSU. Na druhém místě skončila sociální demokracie (SPD) a na třetím krajně pravicová Alternativa pro Německo (AfD). O nárůstu pravicového populismu a volbách v Německu jsme v jejich předvečer mluvili s předním německým politologem Wolfgangem Merkelem, který učí na Humboldtově univerzitě v Berlíně.

 

V německých volbách se už poněkolikáté stala favoritkou kancléřka Angela Merkelová a její CDU. Čím si popularitu Merkelové vysvětlujete?

Angela Merkelová je úspěšná, i když bych neřekl, že je nějak výjimečně populární. Přes třicet procent německých voličů dnes Merkelovou skutečně podporuje. Jedním z hlavních důvodů je to, že spousta lidí vnímá současný svět jako nestabilní a chaotický. A Merkelová pro ně představuje určitý symbol stability a jistoty v bouřlivých časech. Německu se navíc daří hospodářsky – výkon ekonomiky je nejlepší za posledních pětadvacet let.

Co stojí za hospodářským úspěchem Německa?

Jde o dlouhodobé důvody – Německo nesmírně profituje z členství v Evropské unii. Jeho ekonomika je tažená vývozem do EU a jeho průmysl je extrémně konkurenceschopný. Zbytku Evropy to přináší velké problémy, ale Německo z toho má výhody v podobě ekonomického růstu a poměrně silného sociálního státu.

Proč se nedaří německým sociálním demokratům? Když se letos v březnu stal předsedou SPD Martin Schulz, preference této straně vylétly nahoru a o Schulzovi se mluvilo jako o nové naději levice…

Německá sociální demokracie je na tom dnes zhruba stejně, jako byla před nástupem Schulze do křesla předsedy. Jeho úspěch byl do značné míry uměle vytvořený. Byla to nová tvář a noviny z něj udělaly mediální bublinu. Kdekdo (včetně mě) už byl totiž unavený z dvanácti let vlády Angely Merkelové a hledal náhradu. Německá parlamentní levice je dnes rozdělená – jsou tu sociální demokraté, Zelení a Die Linke. Jenže kdybychom sečetli všechny hlasy těchto tří stran, nedostanou o moc víc než čtyřicet procent. Víc dnes bohužel německá levice nedostane. Musíte si uvědomit, že Německo je ve skutečnosti konzervativní společnost. A právě na tom staví Angela Merkelová. Říká totiž lidem: „Když dáte hlas mně, víte, co dostanete. Proto raději nezkoušejte nic nového.“

Proč je německá společnost konzervativní?

Když se podíváte do německé historie, zjistíte, že u nás mnohem častěji vládla pravicová CDU než levice. Byly tu výjimky, kdy vládli sociální demokraté – třeba po sociálních bouřích v roce 1968  nebo po dlouhých šestnácti letech vlády Helmuta Kohla, kdy se v roce 1998 dostala k moci SPD a Gerhard Schröder. Voliči ale většinou sázejí na jistotu – chtějí to, na co jsou zvyklí a o čem si myslí, že funguje.

Měli bychom dál mobilizovat občanskou společnost a říkat veřejně naše názory. Nemůžeme ale lidem kázat a „učit je“. A neměli bychom lidi vylučovat na morálních základech.

Která témata se v německé volební kampani řešila nejvíc? Jakou roli hrála třeba uprchlická krize?

Otázka uprchlíků se řešila až na samotném konci kampaně. Žádná z  velkých stran neměla na uprchlický problém přesvědčivou odpověď – proto o něm raději mlčely, aby to nebyla voda na mlýn pravicovým populistům. Sociální demokraté chtěli prorazit s tématem sociální spravedlnosti. Pravda je, že Německo je bohaté a ekonomice se daří, ale bohatství se nepřerozděluje rovnoměrně, takže stoupají nerovnosti. Přesto se to hlavním tématem nestalo. Němci vidí spíše to, že hospodářství vzkvétá a máme nízkou nezaměstnanost. Málokdo chápe, že spousta lidí pracuje v prekarizovaných pozicích – že mají nejisté úvazky, neplnohodnotné smlouvy a musí kombinovat víc prací najednou. Není to téma. Určitý význam v kampani měla i otázka evropské integrace. Konzervativci a ultrapravicová Alternativa pro Německo (AfD) totiž hráli na strunu nacionalismu – tvrdili, že Brusel a jeho technokracie dnes rozhodují o tom, co se děje v naší zemi, víc než naše vláda.

Zmiňujete krajně pravicovou Alternativu pro Německo (AfD), která se vyvezla na uprchlické krizi (ve volbách získala třináct procent). Jak silný vliv má v německé společnosti?

Shodou okolností jsem dal rozhovor novinám Tageszeitung a ten má titulek: „AfD tu zůstane.“ Bohužel, tak to je. AfD představuje velký zlom v poválečné historii naší země. Poprvé po roce 1945 vstupuje do německého parlamentu ultrapravicová strana – partaj, která je dnes napravo od CDU Angely Merkelové. Je to jev, který se zpožděním dorazil i do Německa. Všude v Evropě dnes máme silné pravicové populisty – nevyhnuly se tomu ani ty nejlepší demokracie, jako jsou skandinávské země nebo Švýcarsko. AfD byla původně klub několika podprůměrných profesorů, kteří byli proti evropské integraci a nebyli nijak významní. Jenže pak přišla uprchlická krize. A ta se stala katalyzátorem úspěchu AfD. Na ni se tato strana vyšvihla a posílila. Čekám, že AfD bude v německém parlamentu v izolaci a nikdo s ní nebude spolupracovat. Na druhé straně bude mít prostor, kde bude moci říkat své názory a lidé o ní budou vědět.

Myslíte si, že éra tradičních velkých stran skončila? Nežijeme v době, kdy nám budou vládnout populisté všech možných druhů? Vezměte si Andreje Babiše v České republice…

Ano, zažíváme úpadek tradičních stran. Politické strany už do sebe nedokážou integrovat obyvatele. Příčinou je, že naše společnosti jsou extrémně individualizované. Kulturně jsme čím dál různorodější a jsme vystaveni novým rizikům – vezměte si uprchlickou krizi, klimatickou změnu a podobně. Lidé prostě hledají jistotu a někoho, s kým se můžou přímo, jakoby osobně, ztotožnit. Tradičním stranám a politikům už nevěří. Politici jako Babiš nebo Berlusconi naproti tomu voličům říkají: jsme jako vy, budeme vás v parlamentu přímo zastupovat, hájit vaše zájmy a plnit vaše přání. Tvrdí o sobě, že nevedou politické strany, ale hnutí. Emmanuel Macron ve Francii je v podstatě to samé, jen je blíž umírněnému středu. Mimochodem, co se týče Andreje Babiše – populisté jeho ražení se obvykle časem posouvají víc doprava. Očekávám, že Babiš se bude kulturně čím dál víc blížit ultrapravici, i když ekonomicky bude stále celkem sociální.

Proč si to myslíte?

Protože většinu voličů by na neoliberalismus a proevropské postoje nenalákal. Babiš proto bude brojit proti imigrantům a čím dál víc se vymezovat proti EU. Zřejmě bude prosazovat větší centralizaci moci a silný stát. Základní sociální jistoty pro lidi přesto zachová. Určitou podobnost ostatně už známe z historie: připomíná to dvacátá léta a Piłsudského vládu v Polsku nebo Mussoliniho v Itálii.

Jak by měla na tenhle vývoj reagovat levice? Vypadá to, že se jí to stále moc nedaří…

Sociálnědemokratická levice udělala jednu zásadní chybu. Přecenila pozitivní dopady globalizace. Přistoupila na neoliberální poučky o tom, že bohatství nějak samo prokape od bohatých k chudým. Levice nevzala vážně antiglobalizační pozici, kterou dnes převzala ultrapravice. Pravicoví populisté jako AfD prostě oslovili lidi, kteří se dnes v politice necítí zastoupeni. Levice je pro chudší části společnosti někdy příliš kosmopolitní a internacionální. Chtěla by otevřené hranice a často mluví jazykem, který je pro lidi nesrozumitelný. Nižší střední třídy, které volí pravicové populisty, jsou většinou kulturně konzervativní. Tito lidé zpravidla neovládají cizí jazyky a nemají ani potřebný kulturní a sociální kapitál, díky kterému by se ekonomicky pozvedli. Pak přijdou levičáci a říkají, co si tito lidé mají myslet. Pravicový populismus je reakce na tuhle situaci.

Má se tedy levice přizpůsobit pravicovým populistům, aby k sobě přilákala voliče?

Je to složité. Největší problém vidím v tom, že levice nedokáže mluvit jazykem, kterým by oslovila normální lidi. Někteří levičáci nebo liberálové lidmi tak trochu pohrdají. Vidí v nich hlavně rasisty, šovinisty a podobně. Levice by měla znovu objevit ekonomická témata. Měla by vytáhnout na světlo téma životních šancí. Je přece jasné, že děti z chudších rodin mají úplně jiné šance než potomci vyšších vrstev. Levice zároveň nemůže být přehnaně kosmopolitní. Osobně jsem skeptický k tomu, že vytvoříme nějaké silné levicové hnutí. Vidím historii v cyklech a my bohužel žijeme v nebezpečných časech, kdy je na vzestupu pravice. Vezměte si, jak mluví sociální demokraté v Rakousku. Některé z nich byste nerozeznal od AfD. A počítám, že vaši sociální demokraté nebudou lepší.

Jak vidíte situaci ve středovýchodní Evropě? V Polsku je u moci ultrakonzervativní Kaczyński, v Maďarsku vládne Orbán, v Česku podle všeho vyhraje volby Andrej Babiš. Čeká nás pád do nějakého nového autoritářství?

Viktor Orbán se stal vrchním kazatelem politické alternativy, kterou sám nazval „neliberální demokracie“. Vidím tu velkou podobnost s Asií, kde v osmdesátých letech probíhalo něco podobného. V Singapuru vládl premiér Li Kuang-jao, který začal mluvit o zvláštním pojetí demokracie v „asijském stylu“. V obou případech – jak v Asii, tak ve středovýchodní Evropě – vidíme nestabilní demokracie se slabými institucemi a nekvalitní dělbou moci. Pravicoví populisté ve vládě v takovém případě můžou napáchat velké škody. Přesto si nemyslím, že nás čeká pád do politického autoritářství. Spíše to budou zmíněné „neliberální demokracie“. Budou dál probíhat volby, kde většina lidí rozhoduje, ale málokdo se bude starat o naše liberální práva.

Vidíte nějakou cestu ven?

Jsem optimista. Nemyslím si, že nás čeká nějaký skok do temnot. Měli bychom dál mobilizovat občanskou společnost a říkat veřejně naše názory. Nemůžeme ale lidem kázat a „učit je“. A neměli bychom lidi vylučovat na morálních základech. Přesně tuhle chybu udělala Hillary Clintonová, když v prezidentské kampani prosazovala liberální politiku identity. Nemůžeme bojovat například za věci, jako jsou zvláštní záchody pro transgender osoby (i když sám podobná opatření podporuju). Tohle prostě nejsou naše hlavní problémy. Většina lidí dnes podobným tématům nerozumí a říká si: Co to, proboha, řešíte a o čem to mluvíte? Musíme najít vhodný mix, ve kterém jednotlivá politická témata skloubíme dohromady.

 

Čtěte dále