Koncem března se čelní představitelé Evropy sjeli na místo, kde vznikl „evropský projekt“, aby tak oslavili šedesáté výročí podpisu Římských smluv. Ale co zde bylo k oslavování? Vychutnávali si rozpad Evropy, pro který nyní používají názvy jako „mnohorychlostní“ nebo „variabilně geometrická“ Evropa? Anebo se sešli proto, aby si pochválili svůj věcný přístup ke každé krizi – tedy přístup, který rozpoutal plameny xenofobního nacionalismu po celé Evropské unii?
Likvidace řeckého jara
I skalní eurofilové připustili, že římské shromáždění připomínalo spíš shromáždění na pohřbu než oslavu. O pár dní později poslala britská premiérka Theresa Mayová dopis adresovaný Evropské unii, kterým byl formálně zahájen pozvolný, avšak nezvratný odchod Spojeného království z EU. Liberální establishment v Londýně i na celém kontinentě je zhrozen tím, do jaké míry populismus rozbíjí Evropu. Jenže stejně jako Bourbonové se nic nenaučil. Ani jednou se neodhodlal ke kritické sebereflexi a nyní předstírá, že je šokován mezerami v zákonech a protivládním běsněním, které ohrožuje status quo a potažmo i jeho autoritu.
Evropa má nyní tvrdě konzervativní vládu, která se už ani nesnaží získat si přízeň obyvatel.
V roce 2015 jsem často varoval věřitele řeckého dluhu – onu smetánku smetánky mezinárodních liberálních institucí (Mezinárodní měnový fond, Evropskou komisi, Evropskou centrální banku, úředníky z Německa a Francie) –, že zaškrcení řecké vlády hned v počátcích není v jejich zájmu. Říkal jsem jim, že pokud smetou náš demokratický, evropanský, progresivní boj proti permanentnímu dluhovému závazku, prohlubující se krize vyvolá vlnu xenofobie, konzervatismu a antievropanství, a to nejen v Řecku, ale napříč celým kontinentem. Byli lehkomyslní a nezajímaly je zlé předpovědi. Krátká vzpoura Řecka proti hospodářské krizi byla nemilosrdně potlačena. Byl to velmi moderní převrat: instituce Evropské unie využily banky, nikoliv tanky. Na rozdíl od převratů, které zasáhly řeckou demokracii v roce 1967 a o rok později pražské jaro v Československu, okupanti na sobě měli kvádra a usrkávali minerálku.
Oficiální verze těchto událostí zněla, že Evropská unie byla povinna zasáhnout, usměrnit vzpurnou populaci, a tím ji vrátit zpět k finanční poctivosti a strukturálním reformám. Ve skutečnosti spočívala hlavní starost iniciátorů tohoto převratu ve snaze o zamlčení všeho, co dělali od roku 2010. Zejména pak v protahování všeobecného bankrotu do budoucnosti tím, že přinutili Řecko přijmout nové půjčky, které šly z kapes evropských daňových poplatníků. A to všechno se dělo pod podmínkou, že úsporná opatření v Řecku budou čím dál větší, takže se dál snižoval národní příjem. Jediný způsob, jak v tom pokračovat dál, bylo přivést Řecko do ještě hlubší insolvence. A proto bylo nutné zlikvidovat naše řecké jaro.
Jako v Československu v roce 1968
Zajímavé je, že dokument, který stvrzoval naše podřízení a který musel podepsat řecký premiér Tsipras a schválit parlament, byl formulován tak, jako by byl sepsán na žádost samotných řeckých institucí. Podobně jako československá vláda v roce 1968, kterou Kreml přinutil podepsat dopis, v němž zvali vojska Varšavské smlouvy k invazi, muselo i Řecko předstírat, že o svůj trest požádalo samo. Evropská unie na „požadavek“ odpověděla vstřícně. Řecko si tak kolektivně prožilo to, co dobře znají chudí ve Velké Británii, když musí žádat o příspěvek v nezaměstnanosti na úřadu práce. Jsou nuceni přijmout zodpovědnost za své ponížení a potvrdit povýšené fráze jako: „Jediné limity mých možností jsou ty, které si sám nastavuji.“
Tohle trestající gesto evropských úřadů doprovázela ztráta veškeré sebekontroly. Jako řecký ministr financí jsem hned zkraje roku 2015 shledal, že platy předsedy, výkonného ředitele a členů takzvaného Řeckého finančního a stabilizačního fondu jsou astronomické. Abych byl hospodárný a zároveň spravedlivý, oznámil jsem, že se jim budou platy snižovat o 40 procent, čímž jsem reflektoval průměrné mzdové škrty zaváděné od počátku krize v roce 2010 po celém Řecku. Evropská unie, která byla jindy tak ochotná seškrtat výdaje ministerstva na mzdy a penze, nebyla z mého rozhodnutí nijak nadšená. Evropská komise žádala, abych od svého rozhodnutí upustil: koneckonců tyto platy končily na účtech funkcionářů zvolených byrokraty Evropské unie. Poté, co EU přinutila naši vládu podřídit se, a krátce po mém odstoupení z funkce, se tyto platy zvedly až o 71 procent – roční platový výměr výkonného ředitele dosáhl 200 tisíc eur. Tentýž měsíc se penzistům s 300 eury měsíčně seškrtal měsíční příjem o 100 eur.
Získejme zpět demokracii
Kdysi dávno byla nejvýraznějším rysem liberálního projektu – řečeno slovy prezidenta Johna F. Kennedyho – ochota k tomu, že „zaplatíme jakoukoli cenu, poneseme jakékoli břemeno, budeme čelit jakýmkoli útrapám, podpoříme všechny přátele a postavíme se všem nepřátelům, abychom zajistili přežití a úspěch svobody“. I neoliberálové jako Ronald Reagan a Margaret Thatcherová usilovali o získání srdcí a duší, aby lépe přesvědčili vrstvu pracujících, že daňové škrty a deregulace jsou v jejich vlastním zájmu. Bohužel, po ekonomické krizi v Evropě prostoupilo naší vládou zdánlivě bez povšimnutí něco jiného než liberalismus nebo dokonce neoliberalismus. Evropa má nyní tvrdě konzervativní vládu, která se už ani nesnaží získat si přízeň obyvatel.
Řecko byl jen začátek. Potlačení řeckého jara v roce 2015 způsobilo, že ve Španělsku začala levicová strana Podemos ztrácet podporu – mnozí její potenciální voliči se nepochybně báli stejného osudu. A díky tomu, že řada stoupenců britské Labour Party přihlížela pohrdavému postoji EU k demokracii v Řecku, Španělsku i jinde, se mnozí z nich rozhodli hlasovat pro Brexit. Ten zase přidal plyn Donaldu Trumpovi, jehož vítězství v USA napjalo plachty xenofobním nacionalistům v Evropě i na celém světě. Takzvaná liberální vláda pociťuje zpětný náraz nacionalismu a fanatismu, který vznikl díky jejímu vlastnímu konzervatismu. Svojí reakcí trochu připomíná otcovraha, který prosí soud o shovívavost, protože se stal sirotkem. Je načase sdělit evropským elitám, že vinit můžou pouze samy sebe. A také je načase, aby se progresivní lidé začali spojovat a získali zpět evropskou demokracii, kterou jim sebrala vláda, jež ztratila směr a nyní ohrožuje evropskou jednotu.
Autor je ekonom a bývalý řecký ministr financí.
Z anglického originálu Europe’s illiberal establishment, publikovaného na webu projectsyndicate.org, přeložila Linda Fořtová. Redakčně upraveno.