„Toto není konflikt postavený na zlosti. Jde o střet civilizací, protože důvodem, proč nás nenávidí, není naše vojenská přítomnost na Blízkém východě. Nenávidí nás kvůli našim hodnotám. Nenávidí nás, protože mladá děvčata u nás chodí do školy. Nenávidí nás, protože ženy řídí. Nenávidí nás, protože máme svobodu slova, protože vyznáváme různá náboženství. Nenávidí nás, protože jsme tolerantní společnost. Toto je střet civilizací a buď vyhrají oni, nebo my.“ Autorem tohoto výroku je republikánský prezidentský kandidát, senátor Marco Rubio. Zazněl ve videu, které natočil krátce po útocích v Paříži. O „našich hodnotách“ a „našem civilizovaném světě“ nicméně nemluvil pouze americký republikán Rubio. Z pozice Evropana se ve svém projevu k „našemu způsobu života“ vztahoval také britský premiér David Cameron, jenž následně Francii vzkázal: „Vaše hodnoty jsou naše hodnoty, vaše bolest je naše bolest, váš boj je náš boj, a společně tyto teroristy porazíme.“
Záleží na každém životu?
Pátek 13. listopadu byl jedním z dalších příšerných dní za posledních několik měsíců, kdy sledujeme zprávy o hrůzném fenoménu jménem Islámský stát. Pouhý den po výbuších v Bejrútu, při nichž bylo 43 lidí zabito a vice než 200 lidí zraněno, uskutečnili v Paříži jíní zločinci další hrozivý útok. Tentokrát bylo mrtvých 129 a zraněných více než sto. Celý svět se po útocích myslel na Francii. Od Teheránu až po New York lidé na památku obětí rozsvěcovali svíčky a pokládali květiny.
Po každém zločineckém útoku provedeném teroristy ve jménu islámu jsou muslimové vnímáni jako jakési jednotné kmenové společenství a ukazuje se na ně prstem jako na příčinu násilí. Nemůže muslim jednoduše reagovat tak jako všichni ostatní a odmítnout násilí, aniž by přestal být tím, kým je?
I já jsem se v sobotu odpoledne v Brně připojila ke skupince lidí, kteří vzdávali čest obětem pařížských útoků. V truchlícím davu byli také dva muži nesoucí francouzskou vlajku a vlajku Evropské unie. Symbolická manifestace této vlajky na pamětním shromáždění mi připomněla přední stránku deníku Dnes, zobrazující červenou růži zastrčenou do jednoho z průstřelů zbylých po pařížských útocích, s visačkou, na které je velkým fontem napsáno „Válka v Evropě“. Proč ale katastrofická událost v Paříži získává traumatický rozměr války a vyvolává takový zármutek, když každodenní masakrování lidí uvězněných ve válečných zónách a trpících uprostřed konfliktu, ať už přímo či nepřímo, jako by bylo neviditelné?
Připomínáním takového symbolu, jakým je vlajka Evropské unie, namísto důrazu na solidaritu, se vytvářejí bariéry. Jestliže prezident USA ve své kondolenci prohlásil „toto není útok jen na Paříž a na francouzský lid, ale i na veškerou lidskost a univerzální hodnoty, jež sdílíme“, pak se domnívám, že by toto obvinění mělo platit přinejmenším poslední dva roky, a ne být vzneseno teprve až nyní. Ovšem tedy pokud „lidskost“, o které prezident Obama mluví, není jen jakousi exkluzivní definicí euroatlantické lidskosti. Jaké jsou vlastně ty společné hodnoty, jež David Cameron a Barack Obama sdílejí s Francií? Pokud jsou to hodnoty, o nichž mluví senátor Marco Rubio, může je pak sdílet i Syřan, Iráčan, Afghánec, a přitom zůstat tím, kým je?
Muslimové chtějí svou víru zpět
V září 2014 zahájila skupina muslimů v Británii kampaň #NotInMyName. K demonstraci odmítnutí jakékoliv spoluúčasti na extremismu a násilí páchaného teroristy využili sociálních sítí. Po útocích v Paříži kampaň #NotInMyName znovu ožila a tisíce muslimů využili hashtagy #NotInMyName a #IAmAMuslim, aby vyjádřili, že extrémisté nebudou tolerováni a že jejich nenávistné poselství popírá mírové snahy, které chtějí muslimové prosazovat.
Proč ale pokaždé, když někdo ve jménu konkrétního náboženství spáchá zločin proti lidskosti, mají muslimové potřebu krveprolití demonstrativně odsuzovat? Nejsou snad právě muslimové v Sýrii, Iráku, Afghánistánu a Pákistánu hlavními oběťmi násilí organizací, jako jsou ISIS nebo al-Káida? Přesto jsou po každém zločineckém útoku provedeném teroristy ve jménu islámu muslimové vnímáni jako jakési jednotné kmenové společenství a ukazuje se na ně prstem jako na nějakou ustálenou jednotku představující příčinu násilí. Nemůže muslim jednoduše reagovat tak jako všichni ostatní a odmítnout násilí, aniž by přestal být tím, kým je?
Naše osudy se přibližují
„Jste v baru a o dvě sekundy později tam leží mrtví lidé,“ říká Bruno, který byl v pařížském baru Le Carillon, v němž došlo k zastřelení čtrnácti lidí. On, jeho přítelkyně a dva kamarádi přežili. V rozhovoru pro katarskou stanici Al-Džazíra říká, že mu hlavou neustále probíhala jedna myšlenka: přemýšlel nad válečnými zónami, kde je bombardování lidí na denním pořádku. „Pro mě to je všude stejná sračka, bez rozdílu, ale tady to je vidět. Všechny ty zasrané konflikty kvůli zasraným autoritám,“ říká.
Před několika měsíci nikdo netušil, že katastrofální tornádo, jež zničilo desítky obcí a měst v Iráku a Sýrii, zasáhne i klidná a pokojná města mezi Ankarou a Paříží. Ovšem nedávné teroristické útoky ukazují, jak blízko mu jsme a jak moc se k sobě naše životy a osudy, naše strachy a krize, přibližují.
Zatímco jsem v sobotu odpoledne stála v truchlícím davu, přemýšlela jsem o Kobani, Irbílu, Homsu, Bejrútu a Paříži. Přemýšlela jsem o Sindžáru, kde bylo v pátek nalezeno osmdesát těl jezídských žen v masovém hrobě. Vzdala jsem čest všem těm, kteří se během posledních let stali štvanci této brutality v Sýrii, Iráku, Afghánistánu, Libanonu, Turecku nebo Paříži.
Autorka působí na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.