Solidaritu s frustrovanými #prijimam

Přestože se dnešní protiuprchlické nálady jeví jako iracionální, mají jasně daný společenský základ.

Petr Suchánek

Výraznou charakteristikou roku 2015 se v Česku bezesporu stanou demonstrace a protidemonstrace. Odpůrci islámu a uprchlíků se scházejí na náměstích a zaštiťují se čím dál agresivnější rétorikou, jejímž dosavadním vrcholem jsou makety šibenic a výhrůžky smrtí adresované spoluobčanům. Proti nim se staví občané vyzývající k toleranci a otevřenosti k cizím kulturám. Mrtvý bod, na kterém antagonismus mezi odpůrci a zastánci uprchlíků zamrzl, vybízí k zamyšlení, jaký má tento hon za vlastním ocasem smysl.

Odkloněná frustrace

Jak poukazuje ve svém komentáři Tereza Stöckelová, za antiuprchlickým běsněním stojí strach a nedostatek sebevědomí části občanů České republiky. Odpůrci uprchlíků se stylizují do pozice „obyčejných lidí“ – jinými slovy vesměs sociálně slabších a manuálně pracujících občanů, kteří ve společnosti tahají za kratší konec provazu. Je otázkou, do jaké míry tato stylizace odpovídá realitě. Pokud ji však přijmeme alespoň jako částečně pravdivou, neměla by být bagatelizována stylem „Uprchlíci nemůžou za vaše posraný životy“ ani poukazy na nedostatek vzdělání nebo kulturního rozhledu. Svědčí totiž o tom, že právě tito lidé jsou nejvíce frustrovaní současným stavem věcí.

Důležitější než přijímat solidaritu s uprchlíky je nejprve přijmout solidaritu se spoluobčany, kteří vězí v síti prodavačů nenávisti, a zaměřit se na problémy, jež je do této sítě ženou.

Nenávist k uprchlíkům je totiž pouze symptomem hlubšího společenského problému, jehož jádro lze odvodit právě z příkoří, která jsou příchodu uprchlíků přičítána. Jsou to úbytek pracovních míst, selhání sociálního systému, ztráta kulturní identity. Tyto problémy zde samozřejmě existují nezávisle na uprchlících. Díky úsilí egomaniaků, jako jsou Martin Konvička nebo Tomio Okamura (o jistém paranoidním schizofrenikovi zaměňovaném za ultrapravicového politika ani nemluvě), a apatii vlády se však problematika uprchlíků stala zdrojem nebezpečného sociálního napětí, které odvádí pozornost od skutečných problémů. Dochází k radikalizaci společnosti a incidentům, jakým jsou vyhrožování muslimce uříznutím hlavy v supermarketu nebo střelba na autobus vezoucí zahraniční dělníky.

Uprchlíci jsou vděčným zástupným problémem. Jejich nepřítomnost z nich dělá abstraktní hrozbu, která je snadno živena odkazy na fiktivní nebo z kontextu vytržené příklady odstrašujícího chování (znásilňování, náboženský fanatismus a podobně). Odlišný vzhled uprchlíků usnadňuje jejich ztotožnění s těmito zavrženíhodnými činy. Jakmile jsou uprchlíci zbaveni své lidskosti, proměňují se v očích některých lidí v hrozbu takřka mytických proporcí. Navíc takovou, kterou není potřeba prakticky nijak řešit. „Spravedlivý“ hněv na tuto hrozbu a všechny, kteří ji neberou vážně, potom poskytuje frustrovaným občanům uvolnění. Dělá z nich totiž ty lepší a kultivovanější, kteří navíc hrdinně brání neuchopitelné evropské hodnoty. Pastýři nenávisti je zbavují okovů politické korektnosti a dovolují jim „nazývat věci pravými jmény“.

Společný cíl

Dostat spoluobčany z této pohodlné pozice není jednoduché. Cestou však může být vytyčení alternativního, konstruktivnějšího cíle, který dokáže současný vyhrocený stav překlenout. Když se hlavní hrdina nového filmu Paula Thomase Andersona Skrytá vada ptá člena radikální černošské organizace Černí panteři, co je přivedlo ke spolupráci s Árijským bratrstvem, odpovídá, že obě organizace sdílejí některé názory na vládu USA. V reálném světě najdeme podobný příklad v současné řecké vládní koalici, kde se s levicovou Syrizou spojila konzervativní pravicová strana ANEL s cílem zabránit politice austerity.

Hledat společnou řeč s neonacisty by v této situaci bylo neúčelné a patrně zbytečné. Zásadní je však nabídnout seriózní alternativu lidem, kteří stojí uprostřed této roztržky a uprchlíky vnímají na základě převážně iracionálních předsudků jako hrozbu, jejíž potírání nahrazuje řešení širších společenských problémů. Bez občanské solidarity totiž solidarita k uprchlíkům zůstane jen nenaplněnou proklamací. Útoky na přistěhovalce, k nimž dochází už nyní, povedou jen k prohlubování propasti mezi nimi a nepřátelsky naladěnou částí české populace. Řešením samozřejmě není čekat s přijetím uprchlíků, až se situace uklidní, ale aktivně pracovat na překlenutí existujících rozporů. Jakkoliv je ironizování zábavné, nepřispívá k ničemu jinému než k obveselení jejich autorů a předem přesvědčených.

Důležitější než přijímat solidaritu s uprchlíky je nejprve přijmout solidaritu se spoluobčany, kteří vězí v síti prodavačů nenávisti, a zaměřit se na problémy, jež je do této sítě ženou. S tím jde ruku v ruce úsilí vyvracet předsudky o uprchlících a podněcovat racionální přístup k této problematice. Odpůrci uprchlíků se rekrutují především z nižších sociálních vrstev a levicoví intelektuálové, kteří stojí v čele projektů hájících uprchlíky, by se jim neměli uzavírat. Jakkoliv se projevy určitých osob na veřejnosti nebo sociálních sítích mohou zdát obludné, občané České republiky tvoří množinu, o jejímž osudu rozhodují zástupci zvolení její většinou. Jsme jednoduše ve stejné bryndě. Bez seriózního přístupu ke společenskému napětí se z Konvičky může stát druhý Kotleba.

Autor je právník.

 

Čtěte dále