Proč být hrdým Čechem

V době šestistého výročí upálení Jana Husa se naše země v lecčems podobá nechvalně známé druhé republice. Sílí hlas nenávistných skupin, které odmítají pomoc uprchlíkům, poslouchají nácky, vyhrožují lidem šibenicemi a volají po lynči těch, kteří mají opačný názor. Vlastně tak s gustem šlapou po tom, co sám Hus Čechům v jednom ze svých posledních vzkazů z Kostnice napsal: „Prosím, abyste se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli.“ Měli bychom se toho držet. Máme totiž – přes všechny potíže – na víc.

Strach a hnus v Česku    

Naše republika není zemí Martina Konvičky ani Jany Volfové. Je to země s tradicemi humanistů, proslulých spisovatelů nebo odbojářů, kteří za ni neváhali položit život. Lidí, kteří měli nadhled a dokázali se chovat statečně. Je to bohužel i země poznamenaná odkazem nejrůznějších kolaborantů, demagogů a fašistů – v tom nejsme žádnou výjimkou. Záleží ovšem na každém z nás, ke které z těchto tradic se přidá.

Konvičkovci a spol. se ohání českým národem. Co pro ně ale „národ“ vlastně znamená? Je to jen vyprázdněné slovo, které slouží k vyjádření agresivity a s lidmi jako Hus, Čapek nebo Masaryk nemá nic společného. Navazuje spíše na tradice druhé republiky, Národní obce fašistické a na nejrůznější autory štvavých kampaní proti „zrádcům národa“.

Co se s touto společností stalo, že si nechává vnutit pohled na svět bandou xenofobních primitivů?

Masaryk nezaložil národní program na „odporu k islámu“. Ale na náboženské toleranci a humanitních ideálech. Masaryk psal o rovnoprávnosti národů, soužití kultur a sociální otázce. Palacký zase zdůrazňoval, že soustátí jako Rakousko je „člověčenstvo v malém – dané spojením různých národů evropských a dokonce asijských“. Tito lidé jistě nebyli neomylní. Ale s rozzuřeným davem, který dnes zastrašuje lidi a chce vychrstnout na naši společnost kýbl cynické špíny, neměli nic společného. Cynismus a pohrdání slabšími je totiž výsměchem skutečné národní hrdosti. Ke starým tradicím této země patří vítání příchozích chlebem a solí, nikoli šibenicemi.

Je dost dobře možné, že si sami sebe nevážíme. Jak jinak si totiž vysvětlit, že odmítáme pomoc hrstce lidí a vyklízíme pole rasistům? Co se s touto společností stalo, že si nechává vnutit pohled na svět bandou xenofobních primitivů? Jak je možné, že se v masmédiích objevuje rasista a antisemita Adam B. Bartoš, který mluví beze studu o „nadržených negrech“? A mnozí další, kteří ničí základy, na kterých byla tato země vybudována? Je to výsměch všemu hodnotnému, co v této společnosti vzniklo.

Na druhé straně si přiznejme, že by to mohlo být i horší. Vlna antiislamismu v Česku je sice silná, jenže není se čemu divit. Stačí se podívat na naše masmédia, která v minulých letech – především po 11. září 2001 – vykreslovala muslimské země hlavně jako ďábelská území obývaná barbary. Tedy v souladu s propagandou podporující válku proti teroru. V takovém prostředí je vlastně s podivem, že české antiislámské hnutí vzniklo teprve nedávno. A málokoho překvapí, že se do jeho čela staví deprivanti toužící po moci. Proč bychom je ale měli poslouchat? Vykašleme se na ně a soustřeďme se na skutečné osobnosti a příklady, které nás můžou inspirovat.

Hrdost i milosrdenství

Už ve dvacátých letech se nově zrozená masarykovská republika stala bezpečným útočištěm pro řadu uprchlíků ze SSSR. Mnozí z nich se angažovali v pozvednutí české vědy a zanechali u nás pozoruhodné dědictví – ať už šlo o lingvistu Romana Jakobsona nebo byzantologa a historika umění Nikodima Kondakova. Někteří přijali československou identitu zcela za svou a neváhali pro ni nasadit i svůj život jako ruský generál Sergej Vojcechovský, který se za druhé světové války zapojil do odbojového hnutí Obrana národa. Další vlna uprchlíků přišla s nástupem nacismu v Německu ve třicátých letech. Československo v té době přijalo celou řadu uprchlíků, z nichž někteří, například spisovatel Thomas Mann nebo malíř Oskar Kokoschka, se stali hrdými občany této země.

Právě tehdy ale můžeme najít i smutné paralely k dnešku: méně slavným uprchlíkům byly kladeny nejrůznější překážky, konaly se proti nim demonstrace a nakonec byla řada zoufalých německých Židů označena za hospodářské migranty a byl jim do Československa zakázán přístup.

V čele nenávistného davu přitom už tehdy stáli ti, kteří se oháněli konzervativními, či dokonce křesťanskými hodnotami – tak jako dnes rasista Adam B. Bartoš. Je ale tato tradice vedoucí ke koncentračním táborům pro „cikány“, propouštění Židů z práce pro jejich původ a všem dalším ostudnostem druhé republiky to, na co bychom chtěli navazovat?

Pojďme raději pokračovat v pokrokové a solidární tradici, která nekončí Masarykem a dvacátými lety, ale táhne se po druhé světové válce i napříč komunismem. V letech 1948–49 jsme přijali zhruba dvanáct tisíc řeckých uprchlíků, vesměs komunistů, kteří prohráli občanskou válku. A ani oni rozhodně nepřevrátili náš svět „naruby“. Ostatně kdo dnes považuje za přistěhovalce třeba fotbalistu Marka Jankulovského, potomka řeckého uprchlíka? A není tak vnímán ani demagog Martin Konvička, jehož matka byla řecká emigrantka.

Češi přitom odnepaměti pomáhali i v zahraničí. Jako třeba lékař, politik a signatář Charty 77 František Kriegel, jediný z reformátorů šedesátých let, který nepodepsal souhlas s invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Jako lékař předtím působil na asijských bojištích druhé světové války a pomáhal zvyšovat dostupnost lékařské péče na Kubě. Kriegel, který neměl problém být solidární s tzv. třetím světem, jako by jen naplňoval to, co před staletími napsal Jan Hus: „Milosrdenství má být každému činěno, buď žid, pohan neb zlý křesťan.“ A svoje konání nechápal jako nějakou oběť. V Kriegelových zápiscích v Národním archivu si můžeme přečíst to, co cítil, a na co dnes tak často zapomínáme: „Člověku to dělá dobře, cítit, jaké tu jsou sympatie k naší vlasti – Československu. Bylo mi dobře být Čechoslovákem, tak často se člověk cítí hrdě.“ On a další jemu podobní byli hrdí členové našeho národa právě proto, že pomáhali druhým.

Jaroslav Fiala je šéfredaktor A2larmu.
Jan Dienstbier je historik.