S projektem KLIniKA to až do čtvrtečního odpoledne vypadalo docela růžově. Po seznámení s návrhem sociálního a kulturního centra s ním neměly problém ani městská část, ani magistrát. Sousedy zase potěšilo vyklízení skládky, která v domě vznikla, a dokonce ani místní policie se zpočátku nehnala na zteč. Zkrátka to vypadalo, že nejen ti, kteří se dlouhodobě snaží něco dělat s tím, že se naše města rozpadají, protože to někomu nese zisk, ale všichni dostaneme takový malý dárek k výročí 17. listopadu 1989. Že se tentokrát represivní aparát nezachová jen represivně a město projeví porozumění pro občanskou iniciativu, která může jedné jeho části přinést oživení a ozdravení. Že zkrátka skutečně zažijeme trochu z té znovunabyté svobody, co se před pár týdny tak halasně, oficiálně slavila.
Ve čtvrtek odpoledne ovšem přišlo vystřízlivění. Jednání mezi aktivisty a vlastníkem, tj. Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, skončilo totálním výbuchem. Na tom by ještě nebylo nic tak divného. I když by to vyvolávalo oprávněnou naštvanost na chování úředníků, kteří svou zabedněností, ne-li něčím horším, legitimují současnou situaci, kdy v každé druhé ulici čeká na spadnutí nějaký ten dům. O to ale tentokrát nešlo. Město i vlastník měli v tomto případě sympatickou vůli o osudu objektu vyjednávat.
Před listopadem byla Bezpečnost svébytným mocenským centrem, které hrálo své vlastní hry i s tehdejší kreténskou politickou elitou. Zdá se, že v tomhle směru k žádné změně nedošlo.
Z toho, jak nakonec jednání proběhlo, či spíše neproběhlo, je zřejmé, že celou zákulisní iniciativu přebrala policie. A to nikoli ta místní, z Prahy 3, ale podle všeho celopražská, konkrétně její protiextremistická část. Úředníci byli s udivující pohotovostí informování, že lidé pokoušející se oživit chátrající prostor jsou známí „recidivisté“ a že se vůbec nemají obtěžovat snažit se s nimi cokoli dohodnout. Že jejich „recidivismus“ spočívá pouze v potřebě otevírat debatu o využívání veřejného prostoru na základě článku jedenáct Listiny základních práv a svobod, jež je součástí ústavního pořádku ČR, v němž se mimo jiné praví, že „vlastnictví zavazuje“ a „nesmí být zneužito na újmu práv druhých“, to už je jaksi vedlejší. O řešení problematiky využití veřejného prostoru se totiž kvalifikovaně postará policie sama.
Proti extremistickým cyklodílnám
Proč to vlastně dělá, je samo o sobě dost nejasné. Musí protiextremistická policie za extremisty označit kdekoho, aby nepřišla o náležitý přísun financí? I když těm extremistům jde o komunitní zahradu, kroužky pro děti a cyklodílnu? Nebo chtějí předem zamezit scénáři, v němž by po žižkovské klinice mohlo dojít na další domy, tentokrát už ne ve vlastnictví státu, ale neprůhledných spekulantských sítí, kterým policie dělá ochranku? Anebo – a to je opravdu snad ta nejhorší možnost – mají represivní složky pocit, že jsou státem ve státě a realizují svou vlastní politiku? Vzhledem k dlouhodobé aktivitě policie v tomto směru je poslední vysvětlení nejpravděpodobnější. Zkrátka se jim nelíbí lidé, z jejichž iniciativy kulturně-sociální centrum vzniká, a tak z vlastního popudu vyvinou úsilí, aby byl projekt zadupán do země.
Nasvědčuje tomu i fakt, že v ten samý den poctilo protiextremistické oddělení návštěvou i legální squat Cibulka a všichni přítomní byli klasicky prolustrováni, natočeni atd. Za jiných okolností by šlo o klasickou drobnou šikanu, na níž jsou aktivisté už zvyklí. V souvislosti s tlakem na státní úředníky, jenž měl za cíl zastavit politické řešení dalšího osudu KLIniKY, je vcelku zjevné, že policejní aparát se skutečně aktivizoval k co nejširší ofenzivě proti těm, které on sám vnímá jako své nepřátele.
A tak jen pár týdnů poté, co jsme spíše než oslavu pádu gerontokratické diktatury státního socialismu sledovali hlučné přikývnutí dnešku, který nám má skýtat aspoň tu svobodu a garantovat lidská a občanská práva, se nabízí otázka, čemu se vlastně přikyvovalo. Před listopadem byla Bezpečnost svébytným mocenským centrem, které hrálo své vlastní hry i s tehdejší kreténskou politickou elitou. Zdá se, že v tomhle směru k žádné změně nedošlo. Policie je odhodlaná realizovat svou vlastní politiku, i kdyby měla tlačit na státní úředníky nebo volené zástupce na radnicích.
Právě to je na celé věci doopravdy skandální. Místo aby se k diskusi s mocí, která by podle toho, co nám už pětadvacet let vtloukají do hlavy, měla být skutečně demokratická, dostali občanští aktivisté, vstupuje do hry bezpečnostní aparát jako za starých časů. Aniž by byl někým delegován, aniž by sledoval jiný než vlastní zájem. V této chvíli nejde jen o těch pár nadšených lidí, kteří se pokusili změnit část svého města k lepšímu. Nejde o ty z obyvatel Prahy 3, kteří by namísto nebezpečné ruiny mohli mít v sousedství prostor, jenž by sloužil jako místo pro setkávání a k realizaci celého spektra různorodých aktivit. Tady jde o základy liberální demokracie, na kterou sice můžeme často nadávat pro její pouhou formálnost a nedostatečnost, ale kterou bychom právě proto chtěli rozvíjet a rozšiřovat. Ne od ní ukračovat kamsi do příšeří, kde budou „občanskou společnost“ tvořit lobbistické skupiny nešetřící úplatky a kde policie bude realizovat svou politiku a diktovat ji ostatním.
Autor bydlí na Žižkově.