Celá „kauza Řezník“ není ničím jiným než neustále dokola se opakující zprávou o hlouposti a pokrytectví některých z nás. V druhém plánu pak jde o to, že skupinka nekulturních deviantů, vystupující pod krycím názvem Zlatý slavík, by měla zůstat u udělování cen Karlu Gottovi. Měla by se držet v bezpečném prostoru atmosféry normalizace a nepouštět se do žádných divokých her, jakou je Hvězda internetu. Tam se totiž člověk ocitá na nebezpečné půdě. Internet je plný takzvaných trollů, kteří mají potěšení z anarchistických počinů všeho druhu. Nemůže si před nimi být jistý například ani Zdeněk Svěrák – na facebookovou stránku Znásilnil mě Zdeněk Svěrák sice může podat žalobu, ale na internetu to bude zase jen obráceno ve vtip. Je tedy naprosto logické, že vyhlásí-li instituce typu Zlatého slavíka cenu internetu, vynasnaží se nemalá skupina lidí, aby vyhrál pokud možno někdo, kdo při přebírání nejprve sošku vrazí do oka moderátorovi, potom Lucii Bílé a teprve v okamžiku, kdy zapálí celý sál, dá pocítit sílu sošky análu Karla Gotta. Tedy ideálně Řezník. Ta představa je přeci osvěžující. Koneckonců, na posledním udílení těch nesmyslných cen variaci této fantazie předvedl Petr Čtvrtníček, když předával cenu kulturoložce PhDr. Lucii Plekancové-Vondráčkové v saku s holou řití. Řekněme si to otevřeně: kdyby nic takového jako Zlatý slavík neexistovalo, všem by se jen ulevilo, protože je to kýčteror nejhrubšího zrna.
Legrace z doslovnosti
Snaha docílit toho, aby Řezník vyhrál na Slavíkovi nějakou cenu, obsahuje jednoznačně prvek humoru: Řezník se na Slavíka hodí asi tak jako Gerendáš do Kukluxklanu. Je to v podstatě stejné, jako když se skupinky našich otců snažili, aby ve Slavíkovi zvítězil Rudy Kovanda. Nakonec se to téměř povedlo a představitelé soutěže tehdy zareagovali podobně. Metody se nemění. Jedná se o přirozenou snahu každé kulturní bytosti zdestruovat něco tak pitomého, jako je právě tato soutěž. Je to přirozená chuť ukázat holou řiť Lucii Vondráčkové.
„Řekněme si to otevřeně: kdyby nic takového jako Zlatý slavík neexistovalo, všem by se jen ulevilo.“
Rozdíl je v tom, že Rudyho Kovandu může asi jen málokdo podezírat z toho, že by chtěl upalovat bezdomovce… Vyrojila se spousta moralistů, například Václav Láska, kteří by Řezníka buď bili sukovicí do hlavy, nebo zavřeli. Moralizovat může samozřejmě každý, u Lásky je to ale o to vtipnější, že sám nedávno chtěl Romy obestavět zdí, a na rozdíl od Řezníka zcela vážně.
Ale zpátky k Řezníkovi. Problém vidím v doslovnosti. Dobré umění není doslovné, chceme-li se však zabývat tématem násilí, těžko toho docílíme, aniž bychom k němu neodkazovali. Diskutovanou Řezníkovu skladbu Ta holka v mým sklepě lze číst buď doslovně, jako návod na to, jak zavřít nějakou holku do sklepa a pak ji opakovaně znásilnit, nebo jako ironickou obžalobu internetových „honibrků“, kteří se beztrestně ukájí na něčem odporném a násilném. Přesně v této roli se ocitáme při sledování klipu. Tento dojem podporuje i další Řezníkova iniciativa, tedy facebooková stránka Martyho frky – vtipné, krátké, malované anekdoty, které si dělají legraci právě z doslovnosti.
Nesnažte se být korektní
Když jsem předevčírem potkal v parku Matěje Rupperta, poděkoval jsem mu za jeho iniciativu. Shodli jsme se na tom, že jednou z klíčových povinností je bránit se na poli umění cenzuře v jakékoli formě – to je vždy čisté zlo. Shodli jsme se celkem spontánně i na tom, že Řezník není člověk, který by naváděl k násilí. Je to prostě jen provokatér, a jelikož provokuje extrémně, některým lidem extrémně vadí. Ale já jsem v zemi Zlatých slavíků, Lucií Vondráčkových a Michalů Davidů za každou provokaci rád. A prosím vás, nesnažte se být korektní, je to odporné….
Závěrem přikládám facebookový status Bruna Ferrariho: „Vtipný je, že na jedný straně máme kluka, co vymyslel postavu, která se jmenuje Řezník, a ta postava rapuje horrorový texty… Takže něco jako normální běžnej horror v televizi, akorát tam nejsou dobrý vizuální efekty, jen prostě někdo něco vypráví. Z toho se můžou český pokrytci a přizdisráči posrat – buď to pro ně není dost „umění“, nebo je to za hranicí vkusu, nebo je to zralý na udání (poslední variantu mám úplně nejradši). Na druhý straně máme Daniela Landu, kterej většinu svýho života, pod svým vlastním jménem, propaguje fašismus. Já osobně si ho pamatuju jako kovanýho nácka, kterej pořádal výpravy na negry a cikány… Dostal pár cen, Slavíka, Češi ho milujou, je to takovej hrdina národa. Není spíš tohle za hranicí vkusu? Já se za ty Čechy zase tak strašně stydím.“
Autor je dokumentarista.